Je to pro teenagery. Nový svěží, pestrý magazín s mladým designem podle scénáře Jana Hanáka. Hravá meditativní kompozice s důrazem na vizuální složku provázanou moderací režiséra pořadu Otakára Maria Schmidta. Magazín Po hladině o obrazných prvcích naší řeči a jejich zakotvení v křesťanských kořenech naší kultury přináší Centrum náboženské tvorby brněnského studia České televize. Autoři čtrnáctidílného cyklu chtějí svými týdenními sedmnáctiminutovkami vyprovokovat teenagery k diskusi o věcech všedních, a přece pozoruhodných.

„Pozoruhodná byla například chůze Ježíše Krista po hladině. Plujeme po ní i my a vidíme svět tak, jak ho známe,“ přibližuje pořad režisér magazínu Otakáro Schmidt. „A zdá se nám, že tohle je ten jediný správný pohled. Pod hladinou je ale další svět, s jinou perspektivou téhož, co vidíme my nad ní. V hladině se zrcadlí nebe zase s jinou perspektivou. Hladinu tvoří voda, ale i světlo, mlha, zrcadlo (za nímž je jiný, Alenčin svět), vlnící se hřbet zvířete, srst, kadeř vlasů…“

Jak lze tohle všechno postřehnout a zároveň se v tom vyznat?

Chceme o těchhle úhlech pohledu mluvit, zjistíme pomocí ankety, jak a co lidi vnímají a zda je takový pohled na svět zajímá. Budeme si vzájemně vyprávět příběhy v doprovodu umění – hudby, divadla, obrazů. Budeme spolu hledat odpovědi na otázky bytí, zkoumat řád životních principů, morálky. Přirozenou součástí této mozaiky jsou i biblické životní příběhy. Jejich převyprávěním se budeme snažit zbavit je mýtů (ne Boha), které hubí jejich schopnost oslovit.“

Každý z nás vlastně hledá tyhle odpovědi průběžně, mladí se jimi ale zabývají nejčastěji. Je tento pořad pro mladé duchovně hledající, víře oddané lidi, nebo chcete oslovit i nevěřící část populace.

Nejen mladý duchovně hledající člověk, ale celá „postmoderní“ společnost relativizuje dříve neotřesitelné hodnoty. Nutně je nezavrhuje, ale odnímá jim absolutní univerzální platnost. I ateismus je svébytný názor. Každý je jiný, každý řešíme situace jinak, i když jsou stejné. Žijeme subjektivně, ne objektivně, viďte?

Navazuje pořad Po hladině na Exit 316?

Je podobně zacílený, dokonce je jeho pokračovatelem. Oblast praktického obecně mravního života teenagerů chce ale pojmout jinak – jak koncepcí, tak odlišnými výrazovými prostředky.

Konkrétně: jak jinak?

Nosnou linkou pořadu má být řeč symbolů, která tvoří od počátku lidstva páteř mezilidské komunikace. Dokáže odkrývat i hluboké, pro osobní život podstatné a jinak těžko sdělitelné významy. Každý člověk se snaží dosáhnout životního naplnění, chce být šťastný. Jedinými dvěma principy, které k tomu spějí, jsou láska a sebeláska v celém jejich spektru.

Víte už, koho z mladých oslovíte?

Nehledáme jeden typ teenagera, ani univerzálního člověka, bylo by to marné, protože neexistují. To, o čem bude řeč, je osobní a jedinečná výpověď.

A co si o symbolech – hlavním tématu prvního dílu, ale také o slově čili tématu pro druhý díl pořadu Po hladině – myslí přizvaný host, spisovatel Michal Viewegh?

Myslím, že odedávna měly symboly smysl a byly pro lidstvo důležité. Jejich význam vyvozuji z toho, co zastupují. Kdybych měl nahodile vybrat jeden, tak například svatba je symbol čehosi obecně důležitého. Jde o dobrovolné rozhodnutí dvou lidí, že z lásky spojí své životy. Já se tak rozhodl v životě dvakrát. Když jsem se ženil podruhé, oddával nás můj otec. Své sliby jsem tedy směroval i k tatínkovi. Je pochopitelné, že takové sliby se pak musí o to víc dodržovat. Možná si řeknete, že jsou to jen slova. A já bych k tomu dodal, že jsou slova lhostejná, jako je třeba linoleum, a slova silná – jako například právě manželství, dítě nebo přátelství. A abych nebyl patetický, pro mě je silné slovo také třeba pasta fresca nebo pozdní sběr. Stává se mi, že když večer zaslechnu z televize pětasedmdesátkrát „miluji tě“, nemám pak chuť takhle zbanalizované, zvetšelé a zdevalvované vyznání pouštět láskyplně do svého soukromého světa. Přesto si myslím, že by bylo zbytečné nechat si některá slova docela znechutit, nebo dokonce vzít.

Připravila Iveta Kováčová
Foto David Butula, ČT
Převzato z časopisu ČT+ / září 2007