Petra Nesvačilová: Herci zbožňují těžké role

Hraje hlavní ženskou roli v televizním filmu Lovec vodního ticha po boku Ondřeje Vetchého. Po lehké komedii František je děvkař to byl pro ni náročný úkol. Petra si ovšem nízké laťky nestaví. Hraje v Divadle Na Zábradlí, ve filmu jde v poslední době z role do role, k tomu studuje katedru dokumentárního filmu na FAMU.

Na střední školu jste chodila v Českých Budějovicích, ale už v té době jste hrála Na Zábradlí. Jak jste se dostala do tak prestižního divadla?

Já jsem zbožňovala režiséra Petra Lébla a Na Zábradlí jsem chodila hodně často. Na internetu byl vypsaný konkurz, tak jsem se přihlásila a vyhrála. Se studiem to bylo docela těžké, chodila jsem do třídy s Jirkou Mádlem, jsme kamarádi odmala. Oba jsme tehdy měli individuální plán, no a nakonec jsme se oba té maturity zhostili…

V čem vás můžeme Na Zábradlí vidět?

Momentálně jen v inscenaci Gazdina roba. Zkouším dvě věci jinde, ale o těch budu mluvit, až přijde správný čas.

A dokumentární film? Jaká jsou vaše témata?

To se vyvíjí. Dokument není jednotný žánr a já na tuhle otázku nemám jednoznačnou odpověď. Zajímají mě existenciální témata. Dost široký pojem, že? Konkrétněji tedy se momentálně zabývám osobnostmi Milady Horákové a Zdeňka Lišky. A jednou bych chtěla natočit film o jednom mlýně, kde se promítají snad celé české novodobé dějiny.

Natáčení Lovce vodního ticha bylo asi hodně náročné. Autorem předlohy je Vladimír Körner, a ten rozhodně neklade snadné otázky. I v tomto příběhu jde o střetnutí se zlem, s krutostí přírody a krutostí lidskou.

Herci zbožňují těžké role, mohou o nich diskutovat, rozebírat je, zkoumat člověka, kterého mají ztvárnit. Taková role je nejhezčí dárek. A já jsem moc vděčná režiséru Milanu Cieslarovi, že mi nabídl tuhle příležitost. Spolupráce s ním a s Ondřejem Vetchým byla náročná, ale hodně mě obohatila, pořád z toho čerpám. Nemám hereckou školu, takže se pořád učím od lidí okolo sebe. Ondřej má velké zkušenosti, já jsem vedle něj byla začátečník, ale moc jsem se naučila a za to jsem vděčná.

Vděčná za roli, kde jste se topila v bažinách?

Představte si, že já jsem zároveň natáčela v Irsku film Lištičky. Takže jsem se vynořila z bažin, honem jsem se opláchla a vezli mě na letiště. Ani jsem se nestihla pořádně vzpamatovat a už jsem byla zase zpátky v bažinách. Ale dostala jsem se do míst, kam by mě jinak ani nenapadlo lézt, poznala jsem divokou českou přírodu.

Divoká příroda, lidská zloba. Neděsí vás noční můry?

Já do přírody utíkám od všeho toho shonu. Nabíjí mě. A myslím si, že člověk se musí naučit potlačovat strach. On je sice varován, že se něco stane, pak už musíte jen z té situace ven a strach zmizí, ale taky vás omezuje. Takže je dobré se obrnit a strachu se nepoddávat.

A jak bojovat proti zlu?

Určitě od sebe, prostě ho nepáchat. Ani v maličkostech nikdy neslevit z morální laťky, kterou si určíte. Prostě ani nenechat stát starou paní v plné tramvaji. Jinak když na zlo člověk narazí, asi by neměl mlčet. Důležité ale je křičet ve správnou chvíli na správném místě, aby váš hlas byl slyšet.

Zastihli jsme vás opět na natáčení. V čem nyní hrajete?

Natáčím s Danem Svátkem kriminální celovečerní film Hodina nevíš.

A jak odpočíváte, v Praze se asi moc do přírody nedostanete?

Já jsem hyperaktivní, takže musím pořád něco dělat. Nejvíc si odpočinu, když přijdu večer domů a pustím se do vaření. Zelňačky nebo tvarohových knedlíků. Když pak vidím, jak to mému příteli chutná a je spokojený, je to pro mě nejlepší relax.

Text: Gabriela Koulová
Foto: Rostislav Šimek