Producent projektu Čestmír Kopecký
Pět let s velkým úkolem

Co bylo impulsem pro vznik projektu Zlatá šedesátá? Jaká byla vaše cesta k prvnímu natáčecímu dni?

Klikněte pro větší obrázekPři práci na filmu Klíč k určování trpaslíků natočeném na motivy Deníků Pavla Juráčka, někdy v roce 2000, jsme si s Janem Lukešem řekli, že je třeba se věnovat československému filmu z 60. let. Následný ohlas filmu Klíč k určování trpaslíků a to, že vrátil do kin a televize i Juráčkovy filmy, nás přesvědčilo, že je to vlastně úkol. Cesta k prvnímu natáčecímu dni byla na rozdíl od cesty k poslednímu natáčecímu dni jednoduchá. Začali jsme natáčet v roce 2003 ve fotografickém ateliéru na FAMU rozhovory s Ivanem Passerem a Otakarem Vávrou. Koupili jsme si kameru, jednu vypůjčili, jednu přinesla pomocná režisérka Káťa Fialová. Všichni pracovali bez honorářů...

Mohl byste přiblížit práci producenta na takovém dokumentárním projektu?

Na začátku byla naše společná idea s autorem scénáře Janem Lukešem a dlouhodobá spolupráce s režisérem Martinem Šulíkem. Oba mají svá povolání a projekty a museli je na čas omezit nebo odložit. Já taktéž. Vize budoucího projektu vznikala postupně. Nejdřív jsme chtěli především zachytit žijící aktéry československé nové vlny, pak natočit cyklus o filmech šedesátých let a nakonec podat ucelenější svědectví o našich filmových dějinách té doby. Kromě hledání a definování vize jsme nutně museli projekt zajistit. Byl jsem sice producentem televizních cyklů Bigbít a Dějiny samizdatu, ale tady jsem najednou stál sám. Několikrát nám Státní fond odmítl dát grant a dostali jsme ho až po poslední obměně členů Rady fondu. Česká televize se také rozhodovala sedm let... Bylo to těžké, ale radostné.

Co ještě připravujete v rámci Zlatých šedesátých?

Celý projekt je značně širší. Vzniklo sice 26 portrétů osobností té doby pro Českou televizi. Natočili jsme ale více než 80 rozhovorů, některé i sedmihodinové a další ještě chceme natočit. Vzniknou tak dějiny československého filmu šedesátých let. Počítáme s šesti hodinovými díly. Plánujeme i portréty těch, kteří už nežijí (např. P. Juráčka, E. Schorma, A. Máši, A. Radoka, J. Papouška, Z. Lišky, E. Krumbachové, J. Jireše, F. Vláčila a dalších). Vzniká celovečerní distribuční dokumentární film Československá nová vlna. Připravujeme festival filmů té doby, nějakou ediční činnost, vydání v celém rozsahu na DVD a další věci. V neposlední řadě chceme zpřístupnit celý materiál pro studijní účely FAMU, Ústavu filmu a audiovizuální kultury Masarykovy univerzity, Slovenskému filmovému ústavu, případně dalším institucím.

Jeden z průběžných názvů cyklu, který dnes představujeme, byl Moje šedesátá. Vy sám jste vyrůstal v tvůrčím prostředí, obklopen umělci, filmaři. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Prostředí a doba šedesátých let, ve kterých jsem vyrůstal, zásadně ovlivnily můj život. Byl to poslední pokus inteligence pozitivně ovlivnit svět. Film a kultura ještě hledaly především odpovědi na otázky.

Na čem dalším nyní pracujete, co plánujete?

Dokončuje se film Zuzany Piussi Babička. Připravuji filmy podle scénáře Jana Pelce Smrt v Moskvě, podle předloh Ivana Martina Jirouse Magor dětem a povídek Lucie Piussi Ako vyzerá oko.

Čestmír Kopecký
Klikněte pro větší obrázekNarozen v roce 1952 v Praze. Po studiu na FAMU na Katedře organizace a řízení pracoval v Československé televizi jako vedoucí výrobního štábu, od roku 1990 jako vedoucí tvůrčí skupiny. Po odchodu z ČT v roce 1999 se stává ředitelem Městského divadla v Karlových Varech. Zakládá společnost První veřejnoprávní, v níž jako producent dal vzniknout například filmům Klíč k určování trpaslíků (2002), Nuda v Brně (2003), Sluneční stát (2005), ... a bude hůř (2007), Karamazovi (2008), Kuličky (2008). Od roku 2005 do 2007 pomáhal jako ředitel v Divadle Husa na Provázku Vladimíru Morávkovi. Kromě toho dnes učí na FAMU a DAMU v Praze, připravuje rozsáhlý projekt pro Ostravu, žije v Českém ráji, a aby během dlouhých hodin na dálnici neusnul, telefonuje.

Foto: Marie Formáčková a archiv ČT
Převzato z časopisu ČT+