Autor námětu a scénáře Jan Lukeš
Pět set hodin rozhovorů

Jaká byla vaše cesta k prvnímu natáčecímu dni projektu Zlatá šedesátá?

Klikněte pro větší obrázekTrvala skoro deset let – první návrh na realizaci projektu jsem podával České televizi už v roce 1997. Nebyl jsem ale úspěšný a myšlenka pak usnula na celá léta. Ožila až po Klíči k určování trpaslíků (2002) a edici Deníku Pavla Juráčka v roce 2003, kdy se zájem o kinematografii šedesátých let znovu spontánně zvedl, asi i u těch, kterým to období už vůbec nic neříkalo. Myšlenku jsme pak rozvíjeli ve stejném týmu s producentem Čestmírem Kopeckým a režisérem Martinem Šulíkem, jenže zase trvalo skoro stejně let, než se nám podařilo sehnat potřebné finance. Za tu víc než dekádu odešli bohužel na věčnost ti, které jsme mohli ještě zachytit. Třeba Jaromil Jireš nebo Antonín Máša, ale i někteří další tvůrci: Karel Kachyňa, Miloš Makovec, František Sádek.

Jak vypadá práce scenáristy na dokumentárním filmu?

Ta práce začala ještě dřív, než jsem na Zlatá šedesátá vůbec pomyslel a spočívala ve vytrvalém sběru materiálu a získávání osobních kontaktů. Myslím totiž, že bez důvěry všech respondentů by vůbec nebylo možné tak rozsáhlý záměr rozjet a věřit v jeho naplnění. Proto bylo důležité, že se pro něj nadchl i Čestmír Kopecký a Martin Šulík nebo třeba střihač Jiří Brožek a kameramani Martin Štrba a Martin Šec – ti všichni mají respekt svých starších kolegů a byli pro ně zárukou, že neusilujeme o nic efemérního. V průběhu příprav a samotného natáčení pak šlo o vytvoření pružné ideové struktury, která by směřovala k maximálnímu „vytěžení“ zpovídaných osobností a zároveň byla otevřená všemu nečekanému a neznámému.

Co vám bylo bližší: práce při shromažďování materiálu a příprava, nebo samotné natáčení rozhovorů s tvůrci?

Na to se těžko odpovídá, protože ta první fáze v mém případě trvala spontánně asi dvacet let, po které jsem prostě akumuloval znalosti potřebné k tomu, aby mě vůbec projekt Zlatých šedesátých mohl napadnout a abych já sám měl pocit, že jsem ho jako autor hoden. Samotné natáčení proběhlo pak v několika etapách. První, zkusmá, v roce 2003, další od loňského ledna v Praze, pak na jaře v Bratislavě, zatím poslední v červnu znovu v Praze. Vždycky to bylo neobyčejně intenzivní, vyčerpávající v bezprostředním slova smyslu, ale také neobyčejně povznášející. Zejména když jsem si dodatečně uvědomil, že mnohahodinovými rozhovory s celkem osmdesáti čtyřmi předními českými a slovenskými filmaři jsem nejen já absolvoval školení, o jakém si i absolvent FAMU či filmové vědy může jen zdát.

Jedním z pracovních názvů projektu, který dnes představujeme, byl Moje šedesátá. Co pro vás osobně znamenají šedesátá léta a jak si na tu dobu pamatujete vy?

Úplně původní název byl Zlatá šedesátá, takže jsme se k němu nakonec jen vrátili. Název Moje šedesátá byl ve hře ve chvíli, když jsme uvažovali o tom, zda by pro jednotlivé portréty, vlastně osobní výpovědi, nebyl přesnější. Nakonec jsme dali přednost názvu zastřešujícímu, pod který se vejde i plánovaný historický cyklus. Pro mě osobně byla šedesátá léta obdobím dospívání, kdy člověk vnímá všechno neobyčejně zjitřeně a vytváří si základní názor na svět. V roce 1968 mi bylo osmnáct let a ten rok jsem zažil jako neopakovatelný vzestup víry a naděje, na němž se mimořádně podílel i film – náš i zahraniční. Co přišlo potom, okupací, normalizací i dneškem, upravilo mi už pohled na svět jen v detailech, jakkoli to může znít paradoxně. Svobodně se člověk může cítit i v nesvobodné zemi.

Jste také historik. Mohl byste vysvětlit, proč byla šedesátá léta obdobím změny a zvratu v tolika zemích?

To souvisí s tím, co jsem právě řekl. Myslím, že to byla šťastná chvíle lidstva, kdy ještě žilo nějakými ideály, a zároveň se poctivě snažilo zjednat nápravu tam, kde byly tyto ideály zneužity. Jak to ale bylo i tehdy složité, dokazuje právě konfrontace zkušeností československých filmařů se zkušeností těch západních. Tam i zde žila ale naděje, zatímco dnes jako bychom se přímo vyžívali v přízemním přežívání a zájmu o blbosti.

Filmových osobností, se kterými se rozhovory zatím natáčely, bylo téměř devadesát. Proč diváci České televize uvidí nakonec jen dvacet šest dílů?

Česká televize si v této fázi objednala šestadvacetidílný cyklus hodinových portrétů, z nichž každý bude doprovázen celovečerním filmem příslušného tvůrce. Na ČT2 v sobotu od 20.00, což je myslím pro půlroční seriál celkem luxusní prostor. Letos byl program České televize ve znamení osudových osmiček, Zlatá šedesátá by mohla tedy být jakousi vzpomínkovou labutí písní celé epochy. Do těch dvaceti šesti dílů jsme vybrali především všechny žijící režiséry nové vlny, jejich předchůdce a učitele či souputníky. Jsou tam ale zastoupeni i vynikající tvůrci jiných profesí: kameramani, scenáristé či dramaturgové. Těch dalších skoro šedesát výpovědí použijeme v návazném, nejméně šestidílném historickém cyklu, který zmapuje dějiny československé kinematografie od jejího zestátnění v roce 1945 až do nástupu normalizace. V přípravách je i celovečerní film o československé kinematografii šedesátých let, který by ji ukázal zejména z hlediska mezinárodního kontextu. Když uvážíte, že ty nejstručnější výpovědi jsou dvou až tříhodinové, většina však čtyř až sedmihodinová, je to téměř pět set hodin materiálu, který jistě najde i další využití. Vždyť je v tom kus naší společné paměti.

Na čem dalším nyní pracujete, co plánujete?

S dokončením těch dvaceti šesti dílů je stále ještě dost práce, jejíž největší tíha leží ovšem teď na Martinovi Šulíkovi. Já sám se snažím paralelně dopsat knihu o vztahu české a slovenské kinematografie k politické moci od roku 1945 do dneška, která by měla vyjít příští rok jako doprovod cyklu.

Jan Lukeš
Klikněte pro větší obrázekNarozen v roce 1950 v Praze. Editor, filmový a literární kritik. V letech 1969–1976 vystudoval FF UK, v roce 1987 ukončil dvanáctiletou kariéru čističe oken, aby se stal výzkumným pracovníkem Československého filmového ústavu, později redaktorem Lidových novin. Od roku 1999 spolu s Janem Schmidem připravuje televizní literární revue Třistatřicettři a zároveň pracuje v Národním filmovém archivu. Napsal knihy Prozaická skutečnost (1982), Orgie střídmosti (1993), Stalinské spirituály (1995), Hry doopravdy (1998) a Srdcerváč (2005). Spolupracoval na scénáři filmu Pavla Štingla Zaniklý svět Karla Pecky (2000), je autorem námětu a scénáře filmu Klíč k určování trpaslíků podle Deníků Pavla Juráčka z roku 2002. O rok později Deník Pavla Juráčka editoval, za což získal cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Foto: Jiří Věrčák, archiv ČT
Převzato z časopisu ČT+