Magdalena Jetelová: Ateliérem je celý svět

Klikněte pro větší obrázek
Pracuje s měřítkem, s prostorem, s nejrůznějšími materiály a nezáleží, v jakém místě světa se právě nachází. Její dílo stojí někde mezi land artem, čistým konceptem, objektem a architekturou. Sochařka a profesorka mnichovské akademie říká, že ji nikdy neomezovaly stěny galerií.

Pochází ze Semil. Narodila se v roce 1946 a studia Akademie výtvarných umění končila v atmosféře doby, které se říká normalizace. Hned po studiích se zúčastnila několika výstav mimo oficiální galerie, což jí pak trošku přivřelo vrátka a znemožnilo plně rozvinout své představy v tehdejším Československu. V osmdesátých letech uskutečnila několik projektů jen pro skupinu přátel – například ten s názvem Realizace v Šárce, což byly červené dýmovnice v malých hořících stavbičkách, z jejichž kouře se dala vyčíst mapa Československa. To pro ni ale bylo stále těsnější, a tak se v polovině osmdesátých let rozhodla odejít. Emigrovala do Německa. Čtrnáct let, od roku 1990 do roku 2004, učila na renomované Státní umělecké akademii v Düsseldorfu a poslední čtyři roky je profesorkou na akademii v Mnichově, kde také žije.

Proč jste vlastně utekla do Německa? Spíš bych si představila USA, ptám se Magdaleny. „Musíte si uvědomit, že jsem přijela se dvěma malými dětmi a měla jsem tu zázemí, rodiče emigrovali do Německa už v roce 1968,“ vysvětluje. „Pamatuju si dodneška ty začátky v lágru, kam mě hned s dětmi šoupli, kolem nás asi sto plačících lidí – zkrátka horor. Ale záhy jsem dostala propustku, pozvali mě totiž na sympozium do Sydney a pak do New Yorku. Brzy jsem tady směla pracovat. Rodiče mi pomáhali s dětmi. Německo se stalo osou mého života.“

Těm, kdo díla Magdaleny Jetelové neznají, připomeňme alespoň její obrovitou dřevěnou židli, která se tyčí před Muzeem Kampa u Vltavy. V první polovině osmdesátých let upoutala pozornost právě cyklem židlí a schodů, které proměnila v určité symboly doby. Známá je její Kráčející židle na náplavce před muzeem Medy Mládkové a kterou po povodních nahradila již vzpomínanou ještě větší kopií. Mezi pozoruhodná díla patří laserový projekt, který realizovala na Islandu, nebo poměrně nedávná akce s červeným kouřem v okolí někdejšího Stalinova pomníku na Letné.

Magdalenino světové renomé odstartoval projekt pyramid. Úžasné bylo, že rostl současně v několika místech Evropy. Nejslavnější je umístění části pyramidy s lávovým povrchem do Uměleckoprůmyslového muzea ve Vídni. Do historické budovy autorka navezla tuny písku a lávy a proťala pod úhlem 45 stupňů schodiště, zábradlí, dveře, okna a sloupy budovy. Podobné dílo vytvořila o rok později v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě. V Hannoveru a Darmstadtu zase vestavěla do muzejní budovy ještě jednu. Její projekty oslňují zejména svými rozměry. Budete-li je sledovat, záhy vám bude jasné, že Magdalena nezná hranice ani neuznává žádná omezení. Používá materiál, který z chystaného projektu vyplyne jakoby automaticky. Nestresuje se tím, zda s novým médiem umí, nebo neumí pracovat, zkrátka si ho vybere a teprve pak k němu hledá cestu. Je velkorysá, neuznává překážky a nesnáší tak u nás běžné úsloví, že něco nejde. Nemá zábrany zatopit galerii vodou, přestavět muzeum nebo do něho umístit tuny sypkého materiálu, který by tam nikdo nečekal. Při tvorbě si rozumí s laserem, počítačem, nebo do procesu zahrne fotografování z družice.

Její zatím poslední práci se zrcadlovou fólií uvidíte v červnovém pořadu Artmix. „Vždycky si vymyslím, s čím chci zacházet, ale nikdy nevím, jak se s tím zachází. A jsem ráda, když pak spolupracuji s lidmi, kteří to umí. Nemyslím si, že umělec musí umět všechno, čím se zabývá. Vůbec se tím nechci omezovat. Chci jít pořád dál, zajímá mě spousta věcí. Něco mě napadne, a tak to dělám. Člověk pracuje tam, kde žije, a ateliérem se stává celý svět. Používám satelity, lasery, dřevo, hlínu, lávu, všechny prostory – prostě svět se mi stal ateliérem. Ty jím procházíš a co zbude, to zbude a tím to končí.“

Kdo je Magdalena Jetelová
Respektovaná evropská fotografka a výtvarnice konceptuálních projektů. V letech 1967–68 studovala na pražské AVU, poté dva roky v Itálii a po návratu školu dokončila (1971). V roce 1985 emigrovala do Spolkové republiky Německo, kde žije dodnes. V letech 1990 až 2004 učila na Státní umělecké akademii v Düsseldorfu, od roku 2004 je profesorkou na výtvarné akademii v Mnichově. Po revoluci byla tři roky konzultantkou Rady Pražského hradu, v roce 1993 byla poprvé v Čechách k vidění její první instalace v letohrádku Belveder. Vystavovala v řadě světových prestižních muzeí a její projekty v Evropě, USA a Japonsku získaly světový věhlas. Je nositelkou mnoha světových ocenění. U nás je nejznámější její Kráčející židle na pražské Kampě.
Text Jana Chytilová
Foto Miroslav Vránek
Převzato z týdeníku ČT+