Dramaturg se ptá, režisérka odpovídá

Asi první, co každého diváka napadne, bude, do jaké míry je tvůj vlastní život shodný s životem hrdinky filmu Ze života pubescentky. Tak jak to je?
Trochu shodný je, trochu není. Inspirovala jsem se částečně historkami ze svého dětství, částečně příběhy mé tehdejší nejlepší kamarádky, některé scény jsou zcela vymyšlené. Ale to, že si lidé myslí, že jde o můj opsaný život, mi svým způsobem lichotí, protože si říkám, že jsou nejspíš tím pádem situace, dialogy a postavy autentické, že nepůsobí falešně.

Opravdu jsi byla taková oplácaná přitroublá puberťačka? A jaká byla ta tvoje puberta?
Ne, podle fotografií jsem byla podvyživené, nevyspělé dítě, vůbec ne oplácaná. A hrdinka doufám není přitroublá, je naivní a romantická, jak patnáctileté děti za socialismu bývali – prý jsou dnes vyspělejší. A jaká byla skutečně moje puberta, je dost těžké objektivně odpovědět. Etap bylo nejspíše několik – myslím si, že zpočátku jsem byla dost uzavřená, nekomunikativní, protivná – neměla jsem kamarádky a klukům jsem se nelíbila, volali na mě „plochodrážnice“. Pamatuji si, že jsem si vymyslela imaginární kamarádku, s kterou jsem si pravidelně dopisovala. V druhé fázi puberty, když se pod tričkem začalo něco rýsovat a tím pádem doma vyzvánět telefon, jsem byla navenek přehnaně suverénní (což jsem údajně dodnes), sváděla jsem kamarádkám kluky a dlouze jsem se líbala před naším domem. Co se týče vztahu k rodičům, asi už jsem se jim tehdy začala mstít za rozvod, který však v realitě proběhl, když mi bylo šest let. Rodiče bydleli v panelákovém dva plus jedna, daleko stísněnějším než ve filmové podobě, ještě devět let po rozvodu, takže těch scén a peripetií by bylo na několik scénářů.

Jak jsi na představitelku hlavní role vůbec přišla?
S castingovou specialistkou Soňou Ticháčkovou jsme dlouho hledaly, prošly konzervatoř v Praze, Brně a Ostravě, nechaly vyhlásit konkurs v televizi. Nakonec jsme Annu Duchaňovou našly na DAMU na katedře alternativního herectví. Anička je o šest let starší než hrdinka, ale myslím, že to vůbec není poznat.

Dospívání uprostřed 80. let – koho to zajímá? Zdá se mi to jako před sto lety. Má smysl se k tomu ještě vůbec vracet?
Proč mě osobně zajímalo evokovat dospívání za reálného socialismu, v osmdesátých letech? Protože to bylo, podle mého názoru, především učení se pokrytectví a zbabělosti. Děti nenápadně začali kopírovat již pokořené rodiče, nenásilně se přizpůsobovalí režimu. Kompromisy, které zprvu odsuzovali, dělali nakonec také. „Ze života pubescentky“ by měl být film o přežívání ve skanzenu, v kterém jsme byli zavřeni.

Když o tom tak přemýšlím, dal by se film Ze života pubescenty taky nazvat „Panenství a perestrojka“. Jak to vlastně je s tou ztrátou panenství – je to opravdu tak protivná věc?
Scéna v Agitačním středisku patří skutečně k těm zcela vymyšleným, ale umím si představit, že ztráta panenství na zemi v jakési chmurné kanceláři asi opravdu není nic překrásného.

Když vidím scénu z Agitačního střediska a v něm konkurz do amatérského divadla končící tou ztrátou panenství, musím se smát, jak dokonale jsme se naučili žít si v těch všelijakých Agitačních střediscích své životy. Proč ses to taky nenaučila, proč jsi odešla do Francie?
Já jsem byla vždycky špatný žák, takže jsem se nedokázala naučit ani základním pravidlům života v socialistickém realismu. No a důvodů k emigraci je vždycky několik. Jednou jsem od kohosi, už v emigraci, slyšela, že jsme všichni stejně utekli před rodiči a ne před systémem. Já jsem osobně nevěřila, že by se systém mohl změnit a neměla jsem chuť žít v kompromisech. Taky jsem byla hodně naivní a romantická a aniž bych si to tehdy přiznala, přišlo mi to dobrodružné a neopakovatelné. Hloupě jsem si myslela, že je možné úplně změnit život, začít od nuly, jinak. Jeden přítel mi už do emigrace napsal, že sama před sebou neuteču a teprve později jsem viděla, jak velkou měl pravdu.

Jak je možné, že tohle naivní „slůně“ v té Francii nezahynulo? A když už tam nezahynulo, tak proč tam nezakořenilo a stále se vrací domů?
Pokud vím, tak tady žádný emigrant hlady nezhynul. Pár se jich spíš postupně upilo k smrti, ale i k tomu potřebovali aspoň dvacet let a to byli samozřejmě v situaci, kdy se těžko mohli vrátit zpět. Ale ty se asi spíš ptáš symbolicky, viď? Nezahynula jsem, protože jsem měla štěstí a potkala v Paříži spoustu hodných Čechů a Francouzů, kteří mi pomohli najít práci – tedy hlídání dětí a úklid. Pak jsem začala zpívat v metru, to jsem si vydělala docela hodně peněz. Víceméně zázrakem jsem se dostala na prestižní filmovou školu a obdržela od francouzského státu stipendium, začala učit češtinu... a pak už jsem pracovala v profesi. A proč se vracím domů? Protože můžu, na rozdíl od všech emigrantů před tím. Protože to je doma. Protože mám v Praze rodinu, přátele a práci. Ale to vše neznamená, že jsem nezakořenila i v Paříži, kde mám také rodinu, přátele a práci.

Tvůj televizní hraný debut je tedy na světě. Máš z toho nějaký pocit?
Teď jsem spíš v očekávání pocitů, protože film zatím téměř nikdo neviděl. Já se na něj dívám spíš technicky – říkám si, tady jsem to měla natočit jinak, tady je jedna věta navíc atd. Byla bych ráda, aby se líbil a abych mohla natočit pokračování s názvem „Můj otec a ostatní muži“, které popisuje další rodinné, milostné a politické peripetie Renaty Soukupové, tentokrát dvacetileté, včetně její emigraci do Francie...

Jak o něm vyprávíš svému příteli ve Francii? Ukázala jsi mu „Pubescentku“?
Samozřejmě. Jemu se líbila, ale on je k mé práci nekritický. Připadalo mu to až skoro dokumentární, byl překvapený, v čem že jsme to žili a dost ho pobavily taneční – pro něj to zavání Rakousko-Uherskem. Vůbec nechápe, k čemu mi slouží umět tancovat valčík a polku. Musela jsem mu říci po pravdě, že k ničemu, že už si ani nepamatuji základní kroky, ale zato jsem se v tanečních naučila šlukovat, vydechovat kolečka a líbat se, aniž bych se zakuckala.

Právě natáčíš svůj celovečerní filmový debut Oběti a vrazi. Opět podle vlastního scénáře. Opět s Ivanou Chýlkovou v hlavní roli. Co vás k sobě tak poutá? Když vás vidím na place, napadá mě – nejste vy bývalé pubescenty, spolužačky, neposlouchaly jste tu Svobodnou Evropu spolu?
Ne, s Ivanou jsme se seznámily o hodně později – už jsme obě studovaly vysokou školu, což samozřejmě neznamená, že bychom byly úplně venku z puberty. Tedy, alespoň co mě se týká. Ivana hraje v Obětech a vrazích, protože jsem pro ni roli sestry psala, a to protože si myslím, že je výborná herečka. Netuším, jak pro Ivanu, ale pro mě je možná jednodušší pracovat s ní, než s někým, koho neznám nebo znám povrchně – o spoustě věcí jsme za těch skoro patnáct let, co se přátelíme, už mnohokráte hovořily, některé není ani potřeba probírat, možná mezi námi funguje nějaká nonverbální komunikace. Ale možná si vše jenom idealizuji.

Je ti třiatřicet, jsi zavedená dokumentaristka, máš za sebou celovečerní hraný televizní debut a roztočený velký celovečerní film podle vlastního scénáře – co to má znamenat? To je náhoda nebo nějaký frontální útok na svět?
Je to jen náhoda, jak to v životě chodí. Grant od Ministerstva kultury jsem obdržela v červnu 1998, ale rok a půl trvalo, než se daly dohromady další finanční prostředky. Musím ale říci, že jsem byla moc ráda, že jsem mohla „Pubescentku“ natočit před tím, protože jsem si mohla vyzkoušet spoustu věcí a snad se i něco víc naučit. Myslím, že pro natáčení „Obětí a vrahů“ budu o něco málo klidnější.