Slovo dramaturga Bedřicha Ludvíka

Mluvit o „Pubescentce“ pro mne znamená zalovit hluboko v paměti a přesunout se do roku 1990, kdy jsem jako úplně čerstvoučký (pravda 37letý) dramaturg nastoupil z kotelny III. Chirurgie do České televize – tvůrčí skupiny Petra Kolihy a jal se hledat „své“ autory. Úplně první, s kým jsem se seznámil, byl Igor Chaun. Druhá byla Andrea Sedláčková.

Přinesla tehdy do televize svou adaptaci povídky dr. Ivana Vyskočila Bráškové. Experimentující Skupina Petra Kolihy ji přijala. Natočil ji režisér Jan Prokop a byl to typický porevoluční úlet, na který je lepší ani nevzpomínat.

Tehdy mi Andrea dala k přečtení text, který se jmenoval Můj otec a ostatní muži. Bylo to jen pár stran popisujících neuvěřitelné scény z rozpadlé rodiny, kde znenávidění manželé komunikují přes svou dospívající dceru. Jen pár stran, ale dýchla z nich „veškerá tíha bytí“, odvaha, originálnost a autenticita. Vrátil jsem je autorce s nekonečnou chválou, ale zároveň se musel omluvit: „Slečno, já potřebuji jen celovečerní látky.“

Ale protože život dramaturga je plný dramatických oblouků a vazeb, asi za osm let na to jsem zaslechl při procházení vrátnicí „To je ta Andrea Sedláčková, jak dělá ty dokumenty...“ Otočil jsem se a v usměvavé třicátnici poznal „svou“ někdejší autorku Andreu Sedláčkovou.

Neviděli jsme se osm let. Dozvěděl jsem se, že za tu dobu nezahálela. Dostudovala FAMU, usadila se v Paříži, kde vystudovala další filmovou školu, natočila několik prestižních dokumentů pro ČT a právě točí svou první hranou věc – bakalářskou povídku.

To, že opravdu nezahálela, jsem ale v plné šíři pochopil až druhý den, kdy mi se slovy: „Pořád hledáš ty celovečerní náměty?“ přinesla tlustospis o 180 stranách a stále stejném titulu: Můj otec a ostatní muži.

Až teď jsem pochopil, kdo je to Andrea Sedláčková: fantasticky pracovitá a cílevědomá mladá žena, která, rozkročena mezi Prahou a Paříží, mě (a nás všechny) trvale zahanbuje.

Jedním dechem jsem si přečetl příběh dospívající dívky začínající někdy v půli 80. let v Československé socialistické republice a končící začátkem 90. let ve Francii.

Ano, toto gigantické, ale nenatočitelné, protože drahé, dílo je předobrazem televizního filmu Ze života pubescentky.

O tom, kolik to dalo práce a kolik to stálo kompromisů, než se z nenatočitelné fresky stal natočitelný televizní film, snad ani nechci mluvit. Ještě teď mi vstávají hlasy hrůzou na hlavě, když si vzpomenu, kolik skvělých scén muselo jít pryč, aby se ze skvělé, ale nevyrobitelné ságy Můj otec a ostatní muži stal vyrobitelný televizní film Ze života pubescentky.

Dodnes nevím, jestli jsme udělali dobře, a zahnat mé pochybnosti může snad jen příznivý ohlas kritiky a laskavé divácké přijetí. O to víc držím „Pubescentce“ na její cestě do světa palce.