TV program Osobní program  
středa 31. 12. 2008
ve 19:30 na ČT24

Fenomén dnes

ST 19:30
Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu
 Přidat do Osobního programu
Nastavit připomenutí
/ivysilani/10119576319

Předchozí díl další díly

 

Další zdroje:
Informace o Evropě
EUROPA - EU v kostce
U nás v Evropě


Současnost v souvislostech. Každý týden velká reportáž v dramaturgii A. Majstorovičové.

Kdo ještě potřebuje šlechtu

Se šlechtou – ostatně jako se všemi starobylými pojmy – je u nás svízel. Tituly a predikáty zrušilo při svém rodu už republikánské Československo, které by příští rok slavilo devadesát let existence. Leccos se přesto i v době mezi první a druhou světovou válkou udrželo, protože respekt a vliv rodin známých jmen se nedal jen tak odbýt.
Oficiálně zrušené tituly nadále přežívaly a ve společenském styku při vzájemném oslovování nebyly žádnou výjimkou. Stát byl sice budován na občanském principu, ale středoevropská nátura, kterou zneklidňuje představa, že jméno bez titulu jménem není snad ani jménem, zvláště na malých městech cpala kdekam paní vrchní revidentovou či dokonce paní štábní kapitánovou. Této nátuře samozřejmě šlechtické tituly vyhovovaly, protože za nimi byl zřetelný rodový původ.
Existenční zkouška nutně přišla s ohrožením republiky a s nacistickou okupací. Šlechtické rodiny musely a také volily nejen z ohledu na svou tradiční loajalitu k zemi, ale také podle jazyka, tedy podle principu národního. Mnohé rodiny svou loajalitu k češství osvědčily. Přesto po druhé světové válce a po nástupu komunistického režimu byly jako jedny z prvních, které pocítily, co to je být prohlášen za nepřítele společnosti. Stěží jim mohlo být útěchou, že palice třídního boje dopadaly stejnou měrou na sedláky i pány.
Jak obnovovat společnost, v níž se tradice a s ní spojené vazby fakticky vytratily? A mohou tady být nápomocni potomci starých rodů? Po listopadu 1989 k něčemu takovému vůle, zvláště ta politická, nebyla velká. Ale obecný tlak po nápravě alespoň některých minulých křivd byl tak silný, že restitucí mohla využít i šlechta. Jenže majetek, který její předci spravovali a opatrovali kdysi po léta a v některých případech dokonce po staletí, byl jen málokdy ve slušném stavu a někdejší mobiliář byl mnohdy rozestrkán na různá místa.
Byli takoví šlechtici, kteří volili stejně jako potomci násilím združstevněných sedláků – protože už neměli dost vůle a leckdy i zdraví, aby se pustili do obnovy, odprodali dědictví takříkajíc nastojato. Byli však i takoví, v nichž neodumřel vztah k majetku, ne jako čemusi, co se dá pokud možno okamžitě směnit za hotovost, ale jako k něčemu, co máme, ostatně jako vlastní život, pouze propůjčeno na omezenou dobu a jen na nás záleží, jak s ním naložíme a jaké dědictví tak zanecháme dalším generacím.
Tady se ve šlechticích ozývalo cosi, nač se ve společnosti obecně zapomnělo. Se šlechtou, šlechtictvím jsou v naší historické paměti spojeny především výsady, společenský statut, postavení. Ale být povýšen do šlechtického stavu původně představovalo stejnou měrou poctu i závazek. Po francouzsku „Noblesse oblige“ – „Šlechtictví zavazuje“. Jen to slovo zazní, hned se vybaví, jak se komunistickému režimu podařilo znehodnotit mnohé klíčové pojmy. Vždyť tehdy se i slovo závazek představující pouto dané slibem proměnilo jen ve vynucenou, obsahu zbavenou formalitu.
Co si počít se šlechtictvím dnes? Je chvályhodné, že se mu vrátil kus někdejší úctyhodnosti. Ten však nebyl a není samozřejmý. Vždy záleželo a záleží na jedincích, jednotlivcích, kteří šlechtictví dokázali vrátit část někdejšího respektu. Těm, kterým se to podařilo, bychom měli být vděčni. Vracejí mezi nás vše, co bylo zpřetrháno a bez čeho je život bez kořenů – paměť, tradice, vzory, povědomí souvislostí. Ne proto, že by každá dnešní šlechtična či každý šlechtic byl do posledního puntíku ztělesněním těchto pojmů. Ale proto, že nám připomínají vůbec existenci těchto pojmů.
A kdy šlechtu potřebovat nebudeme? Jedině snad až paměť, tradice, vzory a povědomí souvislostí budeme nacházet i mimo ni. Protože 20. století přehrnující svou radlicí vrstvy ve společnosti jednu za druhou toto vše notně narušilo a přerušilo. Proto se tyto vnitřní vazby kolektivní paměti obnovují a navazují tak obtížně a zvolna. Proto také odpověď na otázku, kdo ještě potřebuje šlechtu, je snadná: Každý, kdo sám není alespoň trochu šlechticem.

Autor: Adam Černý

zpět na téma

Stopáž: 26 minut
Rok výroby: 2007
reklama

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 1345