TV program Osobní program  
čtvrtek 19. 7. 2007
ve 22:35 na ČT1

Fenomén dnes

PST4:3 22:25
Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu
 Přidat do Osobního programu
Nastavit připomenutí
/ivysilani/10119576319

Předchozí díl další díly Následující díl

 

Další zdroje:
Informace o Evropě
EUROPA - EU v kostce
U nás v Evropě


Současnost v souvislostech. Každý týden velká reportáž v dramaturgii A. Majstorovičové.

Kdo je v kleci a kdo je mimo ni

Dnešní stav je vždy jen zlomkem historie. Po většinu času lidé žili se zvířaty ve velmi těsném sousedství a mnohde na zemi je tomu tak dosud. V zemích, které jsme si zvykli nazývat rozvinuté, se toto těsné soužití vytrácí. Dnes už se chodíme dívat do zoologických zahrad nejen na exotickou zvířenu z dálných krajin, ale třeba i na zajíce, bažanta či dokonce krávu, protože městské děti s ní častěji potkají jako s obrázkem na pamlsku než jako s tvorem z masa a kostí. Proto také, nebýt zoologických zahrad, už takřka nevíme, jakou všichni ti tvorové mají barvu srsti, jak jsou doopravdy velicí či jaké je jejich pižmo.

Sebelepší reportáž v televizi či obrázkovém časopise nám tento bezprostřední zážitek nedokáže zprostředkovat. Dnes už jen lidé žijící na venkově mají představu, jak zvířata, ta domácí i ta žijící v přírodě, žijí, jaké to je se jich dotknout, a je pro ně přirozené, že chceme-li mít na talíři k obědu pečínku, musí před tím někdo ze živého tvora udělat mrtvolu, stáhnout ji, vyvrhnout vnitřnosti, naporcovat. Většina lidí žijících ve městech se setká pouze s plátky v balíčcích pod mikrotenovou fólií.

Rozdělování rolí se promítá s důsledky, které si mnohdy ani neumíme představit. Ještě jaksi tušíme, že mezi krávami na pastvě a porcemi roštěné nebo krabicí pasterizovaného mléka musí být řezník či dojička. Ale jen málokdo ví, že před tím, než se dostalo 150 mililitrů pleťového krému do jednoho kelímku nebo stejné množství sprchového šampónu do tuby, se odehrála řada pokusů, při nichž kdosi kdesi testoval jejich neškodnost na zvířatech, o kterých se dá s jistotou říci, že s ničím takovým nepodepsala žádný souhlas, protože se o svou srst a pleť starají každý den sama.

Po takovém vyhrocení je nasnadě otázka: Kde je naše odpovědnost, odkud máme právo takto s těmi zvířaty takto nakládat? Budiž rovnou řečeno, že vyhrocení dokáže projasnit problém, ale že nás také může svést na scestí. V daném případě tak sice uvidíme kus své odpovědnosti, kterou jsme rozdělením služeb, jednotlivých druhů práce předali kamsi jinam na někoho jiného, ale zároveň úcta ke všemu živému by nás mohla dovést k závěru, že můžeme jíst jen to, co živé není, a to jak víme, by skončilo naším vyhladověním.

Jediné schůdné řešení dilematu napoví letitá zkušenost, že vše je otázkou míry a schopnosti odhadnout množství zisků a ještě spíše ztrát či škod. Jak obecnou radu převést do praktického každodenního života? Třeba tím, že si všimneme, zda na oné tubě či kelímku je poznámka, že příslušný krém či šampón nebyl testován na zvířatech. Vypadá to jako zdržování, ale je to spíše věc návyku. Většina z nás si ani neuvědomí, že se rozhlédne, než vstoupí z chodníku do vozovky, a hodně lidí se naučilo přečíst to nečitelné datum trvanlivosti na jogurtu. Tyto údaje by měly dostupné na všem, co je na prodejních pultech v Česku i v jiných zemích, protože na otevřeném trhu Evropské unie by měl mít zákazník stejnou míru jistoty nebo alespoň informací.

Přesto přese všechno se nelze zbavit těch pochybností, jak je to s tou klecí, jaký je pohled zvenčí a naopak zevnitř. Hodně záleží na naší schopnosti představit si, jak vypadá pohled z klece skrze mříže. Jako nápověda se nabízí třeba následující příběh.

Pán jde po ulici a vzduchem stejným směrem letí kosík. Jejich trasy se protnou v místě, kde na sebe narazí pánovo čelo a kosíkův zobák. Protože pán je velký, kosík malý a náraz prudký, na zemi je v tu ránu omráčená hromádka neštěstí. Lidská bytost je otřesena lehce a dojata hodně. Sehne se, chopí se opeřence a v dlaních jej nese k domovu. Tam urovná pocuchaná pírka a stále ještě omráčené ptáče uloží do klece, prázdné od doby, kdy pohřbil svého milovaného kanára. Přidá misku s vodou a nadrobí něco chlebové střídky. Usedne do křesla a dojat vlastní lidskostí čeká, zda se kosík probere. Ten se pomalu probírá, a protože mu očka ještě trochu plavou, vidí svět malinko rozmazaně. Přesto rozeznává mříže, chleba, misku s vodou. Náhle je to kosíkovi jasné: „Co se stalo? Já toho chlapa zabil!“

Autor: Adam Černý

zpět na téma

Stopáž: 26 minut
Rok výroby: 2007
reklama

Hlasujte pro pořad:

Celkem hlasů: 1345