Jsou si tak blízcí a přece je něco rozděluje. První část zamýšlené rodinné trilogie ruského režiséra Alexandra Sokurova. Německo-ruský film.
Hrají: G. Geyerová a A. Ananišnov.

Jedna z nejvýznamnějších osobností ruské filmové režie posledních třiceti let vyrostla zcela mimo hlavní proud ruské, lépe řečeno sovětské, kinematografie.

Alexandr Sokurov, o dvacet let mladší duchovní následovník (a chráněnec) Andreje Tarkovského, syn sovětského důstojníka, je dnes idolem a inspirací pro mladou generaci ruských i zahraničních filmařů, laureát mnoha zahraničních filmových festivalů a v rodné zemi garant nezávislé, nekomerční tvorby.

Nebylo tomu tak vždy. Absolvent historie na Univerzitě v Gorkém se zkušeností z práce v televizních studiích přijel do Moskvy studovat VGIK. Výsledky měl skvělé, ale duchovní náboj jeho filmů, úporné hledání vlastního vyjadřovacího jazyka filmu a vnitřní pravdivost jeho výpovědí vedla k zákazu promítání jeho filmů na deset let. Svět objevil Sokurova až díky perestrojce a pomoci Andreje Tarkovského, v té době již žijícího v zahraničí.

Od té doby patří Sokurov k významným osobnostem ruského avantgardního umění, učí mladé režiséry, v roce 1995 byl Evropskou filmovou akademií zvolen mezi 100 nejvýznamnějších režisérů světové kinematografie a kromě mnoha dalších národních cen mu v roce 2004 byl udělen titul Národní umělec Ruské federace.

Česká televize uvede ve Filmovém klubu postupně tři filmy z posledních deseti let jeho tvorby. Matka a syn (1997), Otec a syn (2003) a historický portrét jednoho dne v životě Adolfa Hitlera - Moloch (1999).

První a poslední snímky cyklu, filmy "Matka a syn" a "Otec a syn" jsou sice natočeny v pětiletém odstupu, přesto tvoří části společné trilogie "lidských vztahů" nebo také "rodinné trilogie", jejíž poslední část "Dva bratři a sestra" je dosud je ve stadiu autorského záměru. Oba filmy jsou portrétem nejbližších lidských vztahů v situaci fatálního zlomu. Hledání smyslu lidských osudů a podstaty lidské zkušenosti, vyjevující se v mezních okamžicích života v maximální pravdivosti, je jedním ze základních témat Sokurovovy tvorby.

Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.

Způsobem snímání Sokurovovy filmy velmi upomínají na filmový rukopis jeho staršího přítele, Andreje Tarkovského. Jsou výsostně režijní záležitostí, bohatě komponovanou fugou obrazů světel a zvuků, v níž každý sebemenší detail má svůj význam.

Film získal Velkou Zvláštní cenu poroty na MFF v Moskvě, Cenu Ekumenické poroty na MFF v Berlíně.

Napište nám