Silný příběh nešťastných rodičů

Klikněte pro větší obrázek
Na studijní stáž do Kanady odlétá mladý gymnasista. Strašně se těší, a ani nevnímá podvědomý strach rodičů, a najmě své matky. Když se pak daleko „za velkou louží“ stane tragédie, obrátí to život všech aktérů tohoto dramatu naruby. Zamíchá osudy, životy, pocity, nálady, i budoucnost… Nepředbíhejme příběh. Ale takovou historií jedna česká rodina prošla. A dokonce poznamenala život několika rodin. Je tedy reálná. Byť do ní pro dobro věci vnesla scenáristka nezbytnou míru autorské fabulace.

„Se scenáristkou Hankou Cielovou jsme mnohokrát procházeli scénář a upravovali či přepisovali řadu sekvencí,“ říká režisér Kanadské noci Zdeněk Zelenka. „Někdy kvůli realizaci, jindy přišli se zajímavými podněty herci. V každém případě to byla krásná spolupráce a díky téhle látce jsem točil po dlouhé době, řekl bych, „procítěný film“. Ale aby takový film opravdu vznikl, musel být nejdřív procítěně vymyšlen, napsán, zahrán, natočen…“

Čím vás příběh zaujal?

Klikněte pro větší obrázek
Nabídku jsem dostal od šéfdramaturga Ivana Hubače a hned po prvním přečtení mě zaujala neobvyklost hlavní zápletky. Vycítil jsem šanci vyprávět emotivně silné drama ze současnosti. Se scenáristkou jsme napsali pět verzí scénáře. Hlavně jsme se snažili vyhnout sentimentu. Cílem bylo natočit příběh obrazově, s minimem dialogů. Kanadská noc totiž není nějaká televizní inscenace, je to klasický nízkorozpočtový film natočený po záběrech na filmovou surovinu.

Jak vás napadla Dagmar Havlová a Viktor Preiss?

Klikněte pro větší obrázek
Zásadním důvodem k obsazení herce je vždycky jeho typová a herecká vhodnost k té konkrétní roli. V případě Kanadské noci přišel scénář už s návrhem, zda by hlavní roli mohla hrát Dagmar Havlová, která se v té době právě rozhodla vrátit k herectví. Možnost znovu s ní pracovat mi přišla jako úžasná a po přečtení scénáře jsem ji okamžitě v roli matky viděl. Začali jsme se scházet, trávili jsme hodiny nejen nad její rolí, promýšleli jsme důsledně i vztah její s manželem a následně i s kanadským mladíkem, který se ocitl v jejich rodině. Vždycky mám rád, když herec vklouzne do role jak do vyšlapaných bot, ale právě k tomu je často scénář nutno uzpůsobit. No a s Viktorem se znám už tak dlouho, a natočili jsme spolu tolik věcí, že jsem měl také hned v první chvíli jasno. Navíc, ti dva se dobře znají, rozumí si a mají se rádi…

Pane režisére, jaké místo má Kanadská noc ve vaší filmografii?

Klikněte pro větší obrázek
Pro mne je návratem k filmu, a tím nemyslím jen to, že jsme točili na filmový materiál. Scénář jsme vymýšleli tak, aby umožnil filmové, obrazové vyprávění. Po dlouhé době jsem dělal film, který je z mé strany procítěný, střihovou skladbu jsem stavěl, aby vyvolávala emoce, ale nešlo nám o to ty emoce předvádět za každou cenu. Pokud diváci s postavami a příběhem půjdou, budu to považovat za důkaz, že jsme nepracovali marně. Když si jen představím, kolik příběhů na diváka denně chrlí obrazovky a přitom diváka nechávají zcela chladným, protože ty historky jsou většinou zaměnitelné jedna za druhou, říkám si, že pokud Kanadská noc z té stereotypnosti vybočí, budu spokojen.

Ve vašem nejnovějším filmu jsou tři výrazné postavy pro mladé herce…

Klikněte pro větší obrázek
Terezu Voříškovou nebylo nutno nijak objevovat, má poměrně bohaté herecké zkušenosti. Obtížnější to bylo s obsazením dvou mladíků, z nichž jeden má ve filmu působit jako reklama na štěstí a druhý téměř nemluví. Od samého začátku mi bylo jasné, že nemohu použít nějaké okoukané tváře ze sitcomových seriálů, takže jsem oba hlavní herecké představitele vybíral na mnoha kamerových zkouškách. Nakonec jsem se rozhodl pro dva studenty herectví Filipa Cíle a Jakuba Grafnetra. Když jsem jim řekl, že budou hrát s paní bývalou prezidentovou, málem omdleli. Měli před ní takový respekt, že třeba Jakub Grafnetr při prvním natáčecím dnu, kdy měl Dagmar Havlovou obejmout a políbit, se červenal tak, že by to bylo vidět i na černobílém materiálu. A Filipu Cílovi zase po prvním hereckém výstupu s Viktorem Preissem museli zvukaři dát mikroport na druhou stranu hrudníku, protože mu srdce bušilo jako zvon. V Kanadské noci hraje v podstatě jen pět herců, takže jedno nepřesné obsazení by mohlo výsledný dojem výrazně pokazit. Snad to nebude znít nabubřele, ale jsem si jist, že jsem se v obsazení těch tří mladých herců nespletl…

DOVĚTEK DRAMATURGA „Je to titul, který vás nenechá chladnými, který vás zasáhne a dojme. Prožijete strach a slzy, budete popotahovat a hledat kapesník. Není na tom nic ponižujícího projevit emoci. Protože po strachu a dojetí přijde okamžik katarze, okamžik očištění, okamžik, pro který má smysl žít, a dělat umění…“, říká Bedřich Ludvík.

Dagmar Havlová se po poměrně dlouhé pauze nechala přesvědčit k roli v televizním filmu.

Když jste před lety tuhle branži opouštěla…

Klikněte pro větší obrázek
… tak to bylo velmi velmi těžké. Opustit svět divadla, svět televize, svět filmu, opouštět místo před kamerou, vůbec celou tu profesi. Protože jsem za léta herecké práce něco vybudovala, něco dokázala, velmi nerada jsem se s tím loučila.

A stejně složité byly teď i návraty?

Klikněte pro větší obrázek
Jednoduché tedy vůbec ne. Sbírala jsem k tomu odvahu. Samozřejmě, dost mi pomohl ten krásný scénář, mou odvahu podpořil, to bylo velké plus. Hodně mi taky pomáhalo, jak jsme se na konečném výsledku a tvaru mohli podílet. Režisér nám nechal prostor pro naše nápady a připomínky, a ve výsledku to akceptoval. To je vždycky inspirující. A zase to pomáhalo mé odvaze se vrátit. No a v neposlední řadě - klid na place, ten mi byl dopřán, a nic mě tam nerušilo. A stejně tak, že jsem se při natáčení potkávala se starými známými, s kostymérkami, s maskérkami, s technickým personálem štábu… Ty lidi jsem zkrátka na place znala z dřívějška, takže jsem nějaký časový odstup, pauzu, přestávku, vůbec nepocítila…

Diváci vás většinou znají z komických rolí, teď nastala změna…

Klikněte pro větší obrázek
Vždycky záleží na kvalitě toho příběhu, a hlavně, abych dostávala role, které mě provokují, které jsem ještě nikdy nehrála. Jistě, byly to hodně často role komické, ale třeba po revoluci jsem hrála dost fi gur s odlišnou poetikou. Třeba v pohádce Jitky Němcové O babě hladové nebo v projektu Lucie Bělohradské Andělský smích. Ale je fakt, že takovou dramatickou postavu se vším všudy jsem dostala zatím vždycky jen na jevišti. V televizi ani ve filmu vlastně nikdy, až teď. Jsem vděčná dramaturgii, že takovou látku našli, a režisérovi, že mě vybral.

Musela jste se, na rozdíl od těch předchozích rolí, speciálně připravovat?

(a to se do rozhovoru vmísí režisér Zelenka a odpoví za Dagmar Havlovou) Od toho má přece režiséra..!

DAGMAR HAVLOVÁ „Pro mne byla rozhodující příprava. Podstatné bylo, že jsme nezkoušeli, ale na rozdíl od jiných filmů jsem měla mnohem víc času na prostudování celé té věci. Text jsem dostala snad půl roku před první klapkou, mohla jsem ho důkladně pročíst, probrat, opatřit ho poznámkami. Kdybyste viděli můj popsaný scénář, nestačili byste se divit. Šla jsem dokonce tak daleko, že jsem se setkala s několika ženami, matkami, kterým se podobný tragický příběh stal. Byla to hodně smutná setkání, ale hodně jsem si od těch žen vzala a pak tu roli budovala…“

Klikněte pro větší obrázek
Viktor Preiss je v poslední době už dost často obsazován do rolí otců. Například v nejnovějším pokračování úspěšného seriálu Nemocnice na kraji města, v novém filmu Vladimíra Drhy Anglické jahody, a nebo teď v Kanadské noci.

Cítíte se v rolích otců jako doma?

Jistě, je to posun, ale nijak mi to nevadí, ani neirituje. Naopak, dokonce bych řekl, že tatínkové jsou už skoro překonaní, protože já jsem hlavně trojnásobný dědeček. Takže možná brzy poskočím v rolích ještě o generaci dál.

Diváci vás stejně jako paní Havlovou hodně znají jako komika…

Klikněte pro větší obrázek
No, tak tvrdím, že čím víc různorodých hereckých poloh, tím lépe. V divadle hraji hodně komické role. Však já taky komedie miluji, hraji je s velkou chutí, vlastně nejraději. A v televizi jsme se Zdeňkem Zelenkou taky dost komedií natočili a vyřádili se v nich. Je fakt, že když se člověk dostane do určitého diváckého povědomí, do herecké škatulky, dost těžko se z ní dostává, ale pak přijde taková role jako je ta dnešní, a všechno je jinak…

Jste za ni asi dost rád, přes všechny problémy, o kterých jste mluvil…

Ano, já totiž miluji dokument, dávám mu přednost. Protože všechny hrané příběhy mohou být stylizované, mírně smyšlené, vyfantazírované, ale když se doberete v tom hraném projektu k tomu, že je to autentické, že je to pravdivé, že ani chvíli nemáte pocit, že jde o dílo umělé, tak to je vlastně největší úspěch té hrané tvorby…

VIKTOR PREISS „Už při přečtení scénáře, a o to víc při natáčení, jsem si uvědomil, jak silný je to příběh. Uvědomil jsem si všechny důsledky kolem něj. Při realizaci jsem si tu tragickou kauzu dost připouštěl k tělu, prožíval ji, prostě dostala mě. Na druhou stranu to je tak silné a dramatické, že si ani nedovedu představit, že bych to prožil na vlastní kůži. Nevím, nechci na to vůbec myslet… Přesto nás oba, mě i Dagmar, to hodně zasáhlo. Do rolí těch nešťastných rodičů jsme se hodně projektovali. Bylo to nejen herecky, ale hlavně lidsky velmi náročné. A pak potřebujete zase čas, abyste se od toho všeho oprostili. Jen příklad pro lepší pochopení… Je to jako když vidíte bezprostředně autonehodu. Netrvá to jen chvíli odmyslet se od ní…“
Text: Jiří Moc
Foto: Pavla Černá
Převzato z týdeníku ČT+