Rozhovor s režisérem Jakubem Sommerem

Pro Českou televizi jste doposud pracoval především na dokumentech, co bylo podnětem k natočení hraného Stopu?

Na FAMU jsem vystudoval dokument, protože to v 90. letech byla katedra s nejlepší pověstí. Člověk se tam naučil nejen základy režijního řemesla, ale třeba taky pracovat s kamerou nebo stříhat. Absolvoval jsem ale krátkým hraným snímkem ELFilm, který běžel v kinech jako předfilm a loni ho uvedla i Česká televize. Stop, jakožto středometrážní televizní komedie, je pro mě logickým pokračováním mé cesty k celovečernímu filmu. V rodině máme na dokumenty jinou divizi. Mě to vlastně nikdy úplně nebavilo.

Jak jste se dostal ke scénáři a co Vás na něm zaujalo?

Stop napsal scénárista Martin Klam, shodou okolností můj spolužák z FAMU. Ke mně se ale scénář dostal prostřednictvím dramaturga ČT Jana Lekeše. Na příběhu mě bavily jeho zvraty a taky fakt, že byl nejen hravě napsaný, ale skýtal i možnost hravé realizace. A na hravost já vždycky zaberu.

Jak probíhalo obsazování a jak natáčení?

Zatímco role kadeřnice Jany se obsadila tak nějak hned, přirozeně a sama Marthou Issovou, pro kterou mám slabost, s hlavním hrdinou to bylo složitější. Matěj Dadák, kterého jsem předtím neznal, vyhrál casting a i když jsem nad ním během vybírání trochu váhal, teď bych ho už za nic nevyměnil. Myslím, že opuštěný tramvaják Pavel se mu moc povedl. Matěj na roli hodně pracoval, prožil s námi všechny natáčecí strasti, a když ho Martha v roli kadeřnice nůžkami neuvěřitelně zmršila, ani nemukl.

Co se natáčení týče, bylo těžké vyrovnat se s napnutým rozpočtem a nepřízní počasí. Přesto se nám, myslím, podařilo natočit tuto povídku filmovým způsobem a vyvarovat se tak typické televizní rutiny, čehož si hodně považuji. Zde patří velký hold kameramanovi Viktoru Smutnému, který dokázal, že i v televizních podmínkách lze vyprávět obrazem a k tomu ještě pěkným.

Charakterizujete Stop jako „černou komedii o autostopu, smrti a nesmrtelných hitech Dalibora Jandy“. Jaký je Váš vztah k české popové hudbě osmdesátých let?

Každý film potřebuje kromě nápadů obsažených ve scénáři i nápady inscenační. Jedním z nich je i náklonnost tramvajáka Pavla k Daliboru Jandovi. Jandovy hity nám tu slouží nejen jako barva pro komediální nadsázku, ale protože jejich texty jsou propleteny s příběhem vlastně celý film, doplňují a posunují děj dopředu. Navíc lokace, ve kterých jsme točili, mají nádech lehkého retra, a tak k nim tyhle fláky velmi dobře sedí. Můj vztah k české popině let osmdesátých vlastně nijak kladný není, ale vím určitě, že když Dalibor spustí „Padá hvězda do tvých vlasů“, prostoupí mě nefalšované dojetí přerušované občasnými záchvaty smíchu.

A poslední otázka, berete stopařky?

Jo. I stopaře. Ale nezamilovávám se do nich. A nepouštím jim Jandu, ale metal.