Rozhovor se scenáristou Markem Epsteinem
Natáčení jste navštěvoval a sledoval. Jaké prožívá autor pocity, když vidí ožívat svůj příběh?
Pro mě je to velká atrakce, protože má fantazie funguje spíše v rámci nějakých vět a literatury a tam se odehrávají víc obrázky. Je to tak trochu jako když jdu do divadla.
Komunikovali jste v průběhu natáčení s režisérem Vejdělkem, a nebo pro vás práce skončila napsáním textu a pak jste nechal režiséra, aby s ním naložil po svém?
Natáčení je taková dlažební kostka vyhozená ze sedmého patra: dá se to strašně těžko zastavit a může to taky břinknout o nějaký parapet a pak to dopadne úplně jinak, než jste zamýšleli. My jsme upravovali scény především v rámci realizace, když třeba některý den něco nejelo, nekouřilo nebo to bylo příliš drahé. Ale myslím, že jsme zachovali kostru danou literárním scénářem. Režisér Vejdělek má velký scenáristický dar a vidí věci, které já bych třeba přešel. Tím, že on musí scénář realizovat, tak ho také vidí ještě z jiného úhlu než já.
Proč vám spolupráce s Jirkou Vejdělkem dobře funguje?
Musím říct, že začátek spolupráce s Jirkou nebyl jednoduchý. Na FAMU jsme k sobě celkem záhy našli cestu, zjistili jsme, že máme společný pohled na humor i na některé životní situace, ale poznali jsme taky, že se nám spolu nepracuje dobře. Dokonce myslím, že s Jirkou se nikomu nepracuje moc dobře, protože je hrozný puntičkář a věci mu musí zaklapávat. Až moc! Ale na druhé straně cítím, že je to dobře, že on to musí mít takto srovnané. Ve škole jsme zkoušeli vytvořit nějaký tvar jeho absolvenťáku, byli jsme úplně zničení, měli jsme sto padesát verzí. Pak nás život zavál k Redakci a pak k Romingu. Teď už taky pracujeme jinak, neplýtváme časem.
Předepsal jste Romanovi a Stanovi pár pikantních situací. Byly inspirovány nějakými skutečnými životními situacemi?
Myslím, že tam není žádná situace úplně vymyšlená. Moje zkušenost je, že když si něco úplně vymyslíte, tak to nefunguje. Proto je tam vždycky nějaký předobraz, něco, co mi někdo vyprávěl, nebo jsem zaslechl.