Martin Douba, kameraman
Použil jste při natáčení Pusinek moderní digitální kamery, která ve výsledku dává i na plátně iluzi obrazu nasnímaného klasickou 35 mm, ovšem s daleko většími možnostmi operativního snímání a dynamiky. Můžete ten zázrak techniky nějak srozumitelně vysvětlit?
Pro natáčení jsme skutečně použili digitální kameru a to ve formátu HDV. Je to vlastně starý dobrý formát DV, avšak s rozlišením, které se blíží filmovému políčku. Přesto, že digitální technologie už značně pokročila, stále je 35mm film nenahraditelným médiem, neboť prozatím je obtížné dosáhnout jeho kvalit a to jak v barevném rozsahu, tak v možnostech zachycení světlých a tmavých scén. Tato přednost je však vykoupena nesrovnatelně vyššími náklady a nutností složitějšího technického zázemí, včetně nezbytnosti většího štábu. To samo o sobě přináší daleko menší svobodu. Kromě zásadní úspory, kterou je drahá filmová surovina, získáte natáčením na digitální kameru též možnost velmi operativního přístupu ke snímání, čímž můžete snadněji ve skromnějších podmínkách zachytit světelnou atmosféru a kouzlo okamžiku. To jsou věci, které jsou pro autentičnost žánru s názvem roadmovie nezbytné. My jsme si samotnou kameru upravili tak, aby odpovídala našim představám – použili jsme například optiku z filmové kamery, kterou jsme přes redukci upevnili ke kameře. Stejně tak jsme provedli pár modifikací na samotné kameře, abychom mohli používat příslušenství z klasické filmové kamery. Takže jsme se k samotnému snímání stavěli tak, jako bychom vlastně použili klasickou kameru, avšak vše ve výsledku působilo jaksi kompaktnějším dojmem a nic nás neomezovalo – ani hmotnost kamery, ani spotřeba materiálu. To způsobilo, že jsme si mohli jednotlivé scény protočit z několika úhlů, což by při použití filmové kamery nebylo, alespoň v českých podmínkách, možné. Získali jsme tak relativně velké množství materiálu a mohli tedy vytvářet daleko složitější střihovou skladbu. Při využití kvalitní postprodukce se výsledek již velmi blíží kvalitám 35mm filmu a pro mnoho lidí je vlastně nepostřehnutelný. Použití digitální kamery s sebou však přináší i zajímavý výtvarný posun – je to jakási stylizace obrazu, která je sama o sobě tvořena zvláštním barevným podáním a která vytváří odlišný charakter, než na který jsme zvyklí. Celkově působí obraz dokumentárnějším dojmem, což bylo pro náš film jenom přínosné. Digitální technologie prodělala v posledních letech velký krok kupředu a umožnila nám realizovat to, co by s klasickým filmem nebylo možné. Je to opravdu velký posun ke svobodě.
Je o hodně dražší překopírovat digitální materiál na plátno tak, aby měl srovnatelnou kvalitu s klasickým filmem?
V podstatě je to metoda velmi podobná, odpadá sice skenování jednotlivých políček tak, jak je tomu, pokud se film převádí z klasického 35mm filmového negativu do filmové kopie. Postup digitálního zpracování obrazu a jeho vypálení do filmové kopie je téměř stejný. Často je však třeba řešit různé technické záludnosti. Komplikace nastává u barevných korekcí obrazu, neboť se za prvé jedná o technologii, která je přeci jenom na trhu pouze několik let, a za druhé je filmový obraz komprimován již na samotném začátku, tedy během záznamu v kameře. Velmi důležitým článkem je proto správná volba postprodukce, ve které se bude celý film dokončovat, a která přímo ovlivňuje obrazovou kvalitu. Já jsem zvolil nakonec studio I/O POST, které skutečně předvedlo naprosto nadstandardní výsledek, a které svým přístupem a technologickým zázemím může směle konkurovat velkým evropským postprodukcím. V podstatě jsem se nesetkal s problémem, který by nebyli schopni vyřešit, a často pracovali na některých záběrech během nocí a víkendů. Myslím, že jsou schopni z digitální technologie dostat maximum a spolupráce s nimi byla pro náš film velkým přínosem. Bez nich by film nevypadal tak, jak vypadá.
V posledních letech jste se mimo jiné věnoval hodně natáčení dokumentů. Nakolik jste využil dokumentární principy při práci na Pusinkách?
Já jsem se spíše věnoval natáčení reklam u nás a v zahraničí, což může na první dojem vypadat, že je v příkrém rozporu s celovečerním filmem, ale není tomu tak. Mnoho reklam dnes získává filmový styl a formálně se blíží tomu, co známe z kina, a opačně. Asi málokde můžete získat tak velkou řemeslnou zdatnost jako na reklamě.Často je člověk vystaven velkému tlaku a je nucen řešit ve velmi krátkém časovém úseku dosti náročné problémy, často i s týmem, který znáte pár hodin. Myslím, že pokud bych si neprošel touto průpravou, nikdy bych nebyl schopen Pusinky takto natočit. Samozřejmě také záleží na tom, jaké reklamy točíte. Pokud budete točit prací prášky a jogurty, příliš velký základ nezískáte. Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl točit věci, které jsou na opačné straně a měly blíže k filmovému ztvárnění.
V čem tkví pro kameramana záludnost road movie, která už ze svého principu nemůže počítat s pohodlím ateliéru?
Je to především o nutnosti přizpůsobit se dané situaci a možnostem. Pohodlí ateliéru je krásná věc, hlavně v zimě…teplo, káva, neprší na vás a mnoho dalších předností.Ale také vás to může dost ovlivnit. Když točíte v reálu, má vše větší napětí a den je jedním velkým dobrodružstvím, takže vše je pořád v pohybu a často můžete těžit z energie a atmosféry daného místa. Ateliér je báječná věc, pokud jsou na stavbu velké peníze a máte konkrétní představu. Je to zkrátka pro jiný typ filmu.
Natočil jste několik krátkých hraných filmů, toto je váš celovečerní debut. Udělal jste díky němu nějakou zásadní zkušenost?
Mám pocit, že jsem zestárnul o několik let. Zásadní zkušenost pro mne bylo to, jak se rozdělil okruh lidí, se kterými jsem před filmem spolupracoval a kterým jsem dával práci. Když děláte 10 let reklamu, máte pocit, že vám automaticky všichni na vašem filmu vyjdou vstříc. Jenže skutečnost je jiná a s narůstajícími problémy mnoho lidí začalo odpadávat a já jsem získal filtr – občas trochu bolestný, ale pravdivý, o tom, na koho se mohu spolehnout. Těm, co vydrželi a postavili se za náš film, patří můj velký dík. Na ty ostatní se nezlobím… jen mi to je občas líto.