Satyrikon

Na počátku 60. let měl za sebou legendární italský režisér Federico Fellini osm a půl filmu (ta "půlka" se vztahuje k filmu Boccaccio 70, u něhož se o režii dělil s V. De Sicou, M. Monicellim a L. Viscontim). A taky velkou tvůrčí krizi. Paradoxně právě ta mu pomohla k dalšímu triumfu: vypořádal se s ní totiž ve filmu 8 1/2 (1963) tak originálně a působivě, že mu vynesla v roce 1964 Oscara za nejlepší cizojazyčný film...

O rok později natočil neméně slavný, surrealistický portrét podvedené ženy, Giulietta a duchové.

Pro další film Satyrikon (1968) se Fellini nechal inspirovát antickým románem Gaia Petronia Arbitera, žijícího na dvoře římského císaře Nerona. Román se dochoval pouze ve fragmentech a Fellini při vymýšlení jeho filmové podoby využil mimo jiné i tuto útržkovitost. V osobité alegorii lze najít jak prvky společné s obrazem společnosti v Sladkém životě, tak velké výtvarné vize jako v pozdějším filmu Roma. Jakási starověká road movie o putování mladíků Encolpia a Ascylta nás provádí v prvním plánu zároveň surrealisticky i často až naturalisticky viděným antickým světem hostin, orgií, úchylek a výstředností, v druhém pak oťukává skryté oblasti lidské mysli. Bortící se hodnoty římského impéria symbolizovaného zříceným obrovským nevěstincem, zvrácené hodnoty, únik před novým tyranem do neznáma na moře... Felliniho Satyrikon překypuje obrazy a významy, na rozdíl od předcházející tvorby je otevřeně stylizovaný v hereckém projevu i ve výpravě (z velké části natáčený výjimečně v ateliérech, podle skic samotného režiséra).

Satyrikon se svou výpravností i zcela už otevřenou výtvarnou stylizací stal prvním filmem z pozdější trojice Felliniho velkých dobových fresek (později ji doplnily filmy Casanova Federica Felliniho z roku 1976 a A loď pluje z roku 1983) - a otevřel tak režisérovo druhé tvůrčí období.

Na scénáři s ním spolupracoval nový "člen týmu", Bernardino Zapponi, který je podepsán i pod filmy jiných režisérů (Nová strašidla, Horalka...).

Fellini byl nominován na Oscara za Nejlepší režii.