Jiří Grygar a jeho hosté v cyklu o nejvýznamnějších astronomických událostech 20. století (1999)

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

U zrodu objevu, který opravdu zacloumal astronomií a zejména astrofyzikou ve XX. století, stála radioastronomie. Už jsme si vysvětlili, že společně s optickou astronomií jde o jediné okno do vesmíru, které je nám přístupné ze zemského povrchu. Bylo však otevřeno shodou náhod až ve třicátých a čtyřicátých letech našeho století zásluhou rozvíjející se bezdrátové telefonie a rozhlasu na straně jedné a také díky pozorným obsluhám vojenských radarů během letecké bitvy o Anglii v r. 1942. Pořádný rozvoj radioastronomie však začal až po skončení II. světové války, kdy konečně astronomové pochopili, že pozorování jsou silnějším argumentem, než teoretické zdůvodnění, proč kosmické objekty žádné měřitelné rádiové záření nemohou vydávat.

Rádioastronomie má proti optické astronomii několik důležitých předností. Především téměř nezávisí na počasí – rádiové vlny procházejí většinou nezeslabeny i hustými mračny. Za druhé nezávisí ani na denní době – mnohé rádiové objekty lze studovat i za denního světla téměř stejně dobře jako v noci. Konečně pak z hlediska rozsahu vlnových délek (nebo frekvencí) je rádiový obor skoro tisíckrát širší než pásmo záření viditelného očima.

Rádioastronomie má však i jednu krutou nevýhodu, souvisejí s tím, že používá tisíckrát až milionkrát delších vlnových délek, než má světlo. Trpí tím totiž směrová rozlišovací schopnost radioteleskopů, která je u běžných přístrojů dokonce horší, než rozlišovací schopnost neozbrojeného lidského oka – ta činí asi 1 úhlovou (obloukovou) minutu. S takovou přesností pracoval se svými průzory slavný pozorovatel Tycho Brahe a dobře víme, jak úžasně jeho pozorování využil Jan Kepler při formulaci svých slavných zákonů. Rozlišovací schopnost každého astronomického zařízení závisí podstatně na dvou parametrech, a to na průměru oka, zrcadla dalekohledu nebo parabolické antény radioteleskopu, a dále na použité vlnové délce. Jestliže má zřítelnice lidského oka v noci v průměru asi 8 mm, pak odpovídající průměr paraboly radioteleskopu, pracujícího na vlnové délce 0,5 m, by musel dosáhnout plných 8 km – je zřejmé, že něco takového se vůbec nedá postavit.

Přesto dnes umíme „zaostřit“ obrazy z radioteleskopů. Díky tomu se podařilo i zmapovat rádiovou oblohu s takovou přesností v určení poloh rádiových zdrojů, aby bylo možné hledat jejich optické protějšky. I když zpočátku nikdo nevěděl, jaké typy kosmických těles vůbec rádiové záření vysílají – teoretici dokázali dobře zdůvodnit, že žádná taková tělesa nemohou existovat.

Na scénu přicházejí kvasary – to je téma sedmého z dvanácti vyprávění Jiřího Grygara a jeho hostů o nejvýznamnějších astronomických událostech 20. století z pohledu jeho konce.

Stopáž20 minut
Rok výroby 1999
 ST
ŽánrDokument