Pražská čtvrť pohledem ženy, která zde žije nejen svůj život (2000). Připravil J. Gogola

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Film otvírá otevření kroniky s písmomalířskými nápisy „Zdenka Landová – Můj domov“ a „Braník – moje ves“. Záhy, doprovázeni hlasem slečny Landové, vstupujeme z rušné hlavní branické ulice na vznosné schodiště tiše vedoucí kolem přerostlých keřů k vile, před kterou sedí starší noblesní dáma slečna Landová a zrovna z kroniky čte: „…co se z těchto dob všechno zachovalo.“ Poté nás slečna Landová coby ztělesnění Braníku provádí starým pivovarem, v němž „jako zázrakem se zachovala kaple a původní barokní trámoví“. Prostřednictvím vzpomínky na převozníka pana Marata, příbuzného francouzského revolucionáře, se ocitáme na parníku plujícím po Vltavě, na kterém slečna Landová zpívá písně z dob, které vzala branická voda. Míjíme přitom skálu plnou trilobitů, tedy svědků počátku světa, a také místo, odkud slečna Landová věští slávu Prahy v roli Libuše, která nedaleko odsud údajně také předpovídala. Dále se nám slečna Braník představuje jako nositelka slavných českých tradic, když u pomníku Jana Husa hovoří o tom, jak zachránila růže původně rostlé na „Komenského paloučku“, tedy na místě, kde se Komenský loučil s vlastí. Při vzpomínce na madam Duncan se slečna Landová zase promění v tanečnici, aby poté opět zazpívala, když připomíná dobu meziválečnou, pěvecké „přesuliční“ rozhovory mezi sousedkou paní Hlavovou a nedaleko bydlícím zahradníkem. Dále vstupujeme do boudy, v níž se za druhé světové války ukrýval parašutista Valčík, ocitáme se ve skále, která údajně pohlcuje lidi, abychom nakonec spatřili Braník v panoramatickém pohledu, při němž slečna Landová jásá nad skutečností, kterou po celoživotní oční vadě nazřela teprve před třemi lety: „Já jsem byla naprosto překonaná skutečností“. Dovolte malý dodatek v tom smyslu, že já jsem naprosto překonaný skutečností slečny Braník, která ví, kde žije.

Stopáž20 minut
Rok výroby 1999
 ST
ŽánrDokument