Zakarpatská Ukrajina pohledem dospělého muže a malého chlapce.
Scénář a režie R. Sedláček.

Východ Desetitisíce Ukrajinců pracují na území České republiky. Jejich rusky znějící řeč registrujeme na ulicích, kde zrovna probíhají stavební práce, na jaře nebo v době sklizní na zemědělských pozemcích. Víme o nich všichni - podle vzhledu je poznáme na ulicích, hlučně debatují v levnějších restauracích a s objemnými taškami se shromažďují na autobusových nebo vlakových nádražích. Také registrujeme občasné zprávy z tisku o vydírání ukrajinských dělníků a brutálním prosazování právě silnějšího v jejich komunitě. Ale co vlastně o nich víme doopravdy?

Filmový štáb dokumentaristů vyrazil na jaře roku 1998 na vlastní pěst linkovým autobusem spolu s ukrajinskými dělníky do jejich rodiště na Zakarpatí, s úmyslem poznat a pochopit proč tito lidé po tisících absolvují svou "křížovou" cestu do Čech - za namáhavou prací, bez žádných práv a zastání, za nevelké peníze odíráni přitom domácí mafií i zkorumpovaným státním aparátem. Cesta štábu skončila až v Siněvěrské Poljaně - typické vesnici Zakarpatí - asi sto dvacet kilometrů východně od slovenských hranic. Čas - jakoby se zde vrátil o padesát let nazpět. Dřevěné domy, rozbité prašné silnice, místo automobilů koňské povozy. Více než polovina lidí je bez práce, ale i ti, kteří práci mají, už skoro půl roku nedostali výplatu. Průměrná mzda se tady pohybuje okolo 70 dolarů měsíčně. Lidé bez obalu říkají, že před hladem je chrání jen to, že mají doma vlastní hospodářství. S nostalgií se vzpomíná na zlaté časy Břežněvovy éry a desetitisíce otců rodin znovu každý měsíc podstupují "křížovou" cestu na Západ vstříc korupci, mafii, špatně placené práci a ponižujícím podmínkám. Kromě dělnických profesí to jsou učitelé, doktoři, inženýři... Nehodlají utéci ze země, jenom doufají, že na Zakarpatí bude zase líp.

Napište nám