Rozhovor s producentem Rudolfem Biermannem

Jste producentem filmu debutujícího režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí. Jak jste spokojen s výsledkem?

Jsem spokojený. Výsledek je blízký tomu, co jsem od projektu očekával. Jsem také velmi rád, že se nám ještě před dokončením podařilo film prodat do zahraničí. Prodali jsme koprodukční status, německá práva a velkou část evropských práv společnosti Kirch Media. To si myslím, že je dobrá známka. Tím se snímek dostane přinejmenším do různých televizí a v případě, že by se podařila jeho zahraniční distribuce v kinech a na videu, ponechali jsme si my a naši koprodukční partneři v těchto případech podíl na zisku. Ani tento prodej nám sice plně nepokryje náklady na výrobu filmu, ale věříme, že film uspěje u domácího publika v kinech.

Tragikomedie Všichni moji blízcí vznikla v česko-slovensko-polské koprodukci. Jak je to s distribucí v kinech v Polsku a na Slovensku?

V Polsku a na Slovensku je distribuce v kinech zajištěná. Zatím nevíme, kdy bude slovenská premiéra. Jde o to, že tento snímek je jediný Slováky koprodukovaný film, který by mohl mít šanci ucházet se o nominaci na Oscara. Pokud by ho tedy Slovenská filmová a televizní akademie nominovala a pokud by ho Česká filmová a televizní akademie nevybrala za českou stranu, mohl by být nominován za Slovensko. A to by zřejmě ovlivnilo slovenskou premiéru. Stále však ještě existuje alternativa, že obě premiéry - jak česká, tak slovenská, budou ve stejném termínu.

Ve filmovém byznysu pracujete šestnáct let. Co jste se za tu dobu naučil?

Naučil jsem se samozřejmě hrozně moc věcí. Začínal jsem u filmu jako řadový asistent produkce. Prošel jsem si vším, co tato profese obnáší, což je myslím velmi užitečné. Ostatně, když jsem začínal, musel mi kameraman vysvětlovat, co je "plná díra" a zaučovat mě, že se dá třeba někdy točit o půl šesté, i když v lednu nebo prosinci režiséři po půl páté odmítali natáčet. Měl jsem to štěstí, že jsem byl nasazený na filmech od začátku do konce. Na rozdíl od mnohých produkčních jsem se tak mohl podílet nejen na natáčení v exteriérech, ale i na dokončovacích pracích. To se mi velmi hodilo v době, kdy jsem založil vlastní firmu Jiné je být produkční, který film dovede do konce, jiné je být produkční, který po natočení materiálu odejde a film dokončují jiní. Protože producent si u svého filmu nic takového nemůže dovolit. Hodně jsem se naučil také díky tomu, že jsem pracoval na mezinárodních koprodukcích, zejména s Taurus Filmem. Naučil jsem se především plynně komunikovat v němčině a angličtině, což se mi velmi hodilo zejména při organizování karlovarského festivalu.

Co vás vedlo k tomu, abyste založil vlastní firmu?

V červenci roku 1990 jsem odešel z Koliby, protože jsem nabyl dojmu, že to tam při stávající situaci nemá žádný smysl ani budoucnost. Tehdejší vedení mělo úplně jiné priority. Založil jsem firmu se dvěma společníky, kteří žili v Německu. Měli jsme produkovat filmy společně s firmou DirektFilm, která měla přes jednoho z těchto společníků 52% v naší společnosti. Tak například vznikal thriller Rošáda podle Mňačkovy povídky Mlha, který režíroval Peter Patzak a kde hlavní roli vytvořil Michael York. Objevily se však mezi námi problémy, Rošádu jsem dokončoval prakticky sám. Proto jsem založil vlastní firmu Charlie´ s. Ta se už devátý rok zabývá rozličnými aktivitami kolem filmu, od výroby, přes distribuci, až po provoz kin v Charlie´s centru v Bratislavě. Toto středisko se čtyřmi kinosály by mohlo být přirozeným kinematografickým centrem Bratislavy, ale dosud nejsou vyřešeny majetkoprávní vztahy k objektu. Nyní existuje návrh, aby středisko bylo nabídnuto Slovenské filmové a televizní akademii jako nestátní instituci. Potom se uvidí, kdo ho bude provozovat. Především bude potřebovat investice. No a poté, co se rozdělila republika, jsem potřeboval zjednodušit podnikání a založil jsem v České republice firmu In Film. Původně jsem k tomu byl inspirován ambicemi tehdejšího vedení barrandovského studia, které deklarovalo spolupráci s malými producentskými firmami. K tomu ale vlastně nikdy v plné míře nedošlo.

Přesídlil jste tedy natrvalo do Prahy?

Ne. Žiji v Bratislavě a jezdím do Prahy na dva, tři dny v týdnu pracovat.

Jak vznikla myšlenka natočit film Všichni moji blízcí. Proč jste se do takového náročného projektu, který neslibuje rychlou návratnost vložených prostředků, pustil?

Abych řekl pravdu, já jsem se dostal k tomuto projektu jako jeden z posledních. Jiří Bartoška, jeden z producentů, měl zřejmě dojem, že by u toho měl být někdo, kdo má praktickou zkušenost z produkování. Nabídl mi spolupráci a dohodli jsme se na vzájemné smlouvě. Původně s myšlenkou tohoto snímku ale přišel režisér Matej Mináč. S panem Jiřím Hubačem napsali námět a scénář. Nešel jsem do tohoto projektu s pocitem, že to má být komerční trhák. Takové filmy ani moc nedělám.

A co je to vlastně komerční trhák v našich podmínkách?

Myslím ale, že dobrý český, slovenský nebo koprodukční evropský film musí obsahovat obecně sdělné hodnoty, aby se mohl prodat i ven. Jen výjimečně se může podařit něco jako Kolja, co tak ve velkém funguje doma i venku."

Podílel jste se na řadě umělecky ambiciózních nekomerčních projektů, jako byly Zahrada, Orbis Pictus, Všechno co mám rád. Je pro vás film víc byznys nebo koníček?

Můj názor na tuto otázku je jasný. Osobně si myslím, že takové ty prvoplánově komerční filmy se nevyplatí. Samozřejmě každý film točíte v naději, že by mohl u diváků zabrat. Někdy to vyjde, jindy ne, často vůbec nevíte, proč tomu tak je. To je součást magie naší profese. V případě filmů Martina Šulíka je to trochu jiné: ty se slušně prodávají do zahraničí. A ještě jedna podstatná věc. Do těchto uměleckých projektů nevkládám jen vlastní prostředky. Jsou spolufinancované z různých zdrojů, veřejnoprávních institucí nebo fondů.

Jaké vlastnosti má mít podle vás dobrý filmový producent?

Musí především umět riskovat. Musí se umět rozhodovat. Musí mít rád film a umět číst scénáře. Musí umět být tvrdý a nesmí upadat do „donátorských kamarádšoftů“. To vždycky škodí jak profesi, tak v konečném důsledku filmu. Dobrý producent musí také umět hovořit s režisérem, dokázat přesně argumentovat, obhájit svůj názor, mít autoritu. Na druhé straně je třeba, aby měl cit na to, kdy být velkorysý a kdy dát režisérovi víc, než původně bylo v plánu. Taky musí počítat s tím, že ne vždy to dostane od režiséra zpět. Je to prostě velmi lehké a zároveň velmi těžké povolání. Každý může být producentem, ale ne každý může být dobrým producentem.