V 12. týdnu uvádíme:

scenárista a režisér

Damiano Damiani

narozen 23. července 1922
zemřel 7. března 2013

Italský režisér, scénárista, herec a spisovatel Damiano Damiani se narodil v roce 1922 v Pasiano di Pordenone v severovýchodní Itálii do rodiny Enza Damianiho. Měl ještě bratra Franceska. Studoval na umělecké škole Accademia di Brera v Miláně a hned v roce 1947 debutoval dokumentárním filmem La banda d´Affari. V padesátých letech kromě dokumentu Le Giostre (1954) nic netočil a zaměřoval se hlavně na psaní scénářů. K režírování se vrátil v roce 1960, přičemž dokumenty nahradil hranými celovečeráky: Prvním bylo krimi drama Il Rossetto – Rtěnka, které bylo na MFF v San Sebastianu nominováno na cenu Zlatá mušle pro nejlepší film. Jedná se o příběh dívky zamilované do vraha, čehož dotyčný využívá na útěku před spravedlností. Také dalším Damianiho snímkem bylo krimi drama Najatý vrah (1960) – v něm krachující stavební podnikatel najme svého vlastního šoféra, aby zavraždil člověka, u kterého se zadlužil. Komediální drama La Rimpatriata (1963) o partičce přátel, kteří se po mnoha letech setkávají v ulicích Milána a chtějí zavzpomínat na staré zlaté časy, získalo v Berlíně cenu Zlatý medvěd.

Mysteriózní hororový thriller Čarodějnice (1966) se vymyká čemukoliv z Damianiho tvorby – ve snímku je historik pozván starou vdovou do jejího velkého domu s úkolem zpracovat deníky zesnulého manžela, ovšem během této činnosti je naopak on zpracováván vdovinou svůdnou dcerou Aurou v podání Rosanny Schiaffino. V té samé době se režisér pustil i do westernu: jmenuje se Kulka pro generála (1966), odehrává se v zapatistickém Mexiku desátých let dvacátého století, a v roli El Chuncha, odporného vůdce loupeživé bandy se představuje hvězda italského filmu Gian Maria Volonté. V roce 1968 natočil Damiani ceněné politické krimi-drama Den Sovy – Claudia Cardinale v něm hraje Rose, vdovu po zavražděném stavebním podnikateli, a Franco Nero kapitána Bellodiho, vyšetřovatele oné vraždy, jejíž nitky spolehlivě vedou k sicilské mafii a jejímu bossovi. V tom čase začal k některým Damianovým filmům psát hudbu slavný skladatel Ennio Morricone.

Tím oficiálně prvním je vysoko hodnocené společensko-politické drama Nejkrásnější manželka (1970) s tehdy patnáctiletou Ornellou Mutti v roli Francesky Cimarosy, jež si v příběhu odmítne vzít za muže mafiánského zabijáka. Režisér si ve snímku – stejně jako ve Dnu sovy – opět bere na paškál zákony a pravidla sicilské mafie. Rok na to Damiani natočil možná svůj nejlepší politický krimi-thriller Vyšetřování skončilo – zapomeňte (1971) s Frankem Nerem v hlavní roli psychicky deptaného idealistického architekta Vanziho, jenž se postaví proti rozsáhlému projektu velké společnosti, který ohrožuje místní obyvatele: je křivě obviněn a uvržen do vězení. Nero si následně zahrál i další hlavní roli – tentokrát prokurátora Trainiho, opět jdoucího proti mafiánskému bossovi – v jiném kvalitním režisérově krimi dramatu Přiznání policejního komisaře prokurátorovi republiky (1971). A svým způsobem sem patří i historický thriller Girolimoni, il mostro di Roma – Římský vrah (1972), odehrávající se v mussoliniovském Římě, kde kdosi vraždí velmi mladé dívky. Tato éra (1966-1972) je všeobecně označována za Damianiho nejlepší režisérské období (a vlastně i scénáristické – většinu scénářů si psal sám).

Druhou polovinu sedmdesátých let začal Damiani odlehčeně – zkusil si i westernovou komedii Chytrák a dva společníci (1975), s tehdy populárním Terence Hillem coby pistolníkem-podvodníkem Joe Thanksem. Ale nakonec z toho vyšel jen průměr – možná i proto, že ve filmu hrál Hill bez Buda Spencera. O dva roky později natočil režisér dva výborné snímky: další majstrštyk Mám strach (1977), krimi-drama s Gian Mariou Volontém jako neúplatným policistou Lodovico Grazianem, jenž se musí proplétat bahnem korupce, vražd a atentátů, kdy si jdou na ruku navzájem policisté, státní úředníci, justice a mafie – silný a velmi bezvýchodný film. Hudbu k němu napsal Riz Ortolani, do budoucna režisérem asi nejvíce protežovaný autor filmové muziky. A druhým Damianiho thrillerem je Sbohem a amen (1977), ve kterém moderní hotel a jeho hosty ohrožuje nebezpečný odstřelovač – čelit mu musí agent CIA John, muž dvou tváří, jehož hraje Tony Musante, a manželka jedné z obětí Aliki, jíž po letech ztvárnila Cardinálka. K tématu mafie – tentokrát ohrožující jedince a jeho rodinu – se vrátil režisér v dramatu Muž na kolenou (1979), jímž se stal frustrovaný a ponížený Nino Peralta, ztvárněný hercem Giulianem Gemmou.

V další dekádě se Damiani blýskl dvěma výbornými filmy a jedním kultovním televizním seriálem. Hned v roce 1980 opět počítal s Giulianem Gemmou – ten se totiž objevil i v jeho dalším kvalitním krimi-dramatu Bankovní konto s výstrahou, ve kterém coby komisař Antonio Baresi odhaluje finanční machinace jak podsvětí, tak i tzv. vyšších kruhů. Poté si Damiani odskočil do USA natočit horor Amityville 2: Posedlost (1982), ale to už na něj doma v Itálii čekalo režírování TV-seriálu Chobotnice (1984). Do hlavní role komisaře Corada Cattaniho, osamělého bojovníka, jenž se na Sicílii snaží osekat rozvětvená chapadla mafie, obsadil Michele Placida, a tato úloha herce proslavila v celé Evropě včetně tehdejšího Československa. Následovala kriminálka Sicilská spojka (1985), kde si opět zahrál Michele Placido, opět hlavní úlohu, ale v úplně odlišném gardu – je zde totiž nájemným zabijákem, který má za úkol zlikvidovat neúplatného státního zástupce. Režisér za film získal Zlatého medvěda na MFF v Berlíně. Na konci dekády pak Damiani natočil životopis V. I. Lenina s názvem Vlak do Petrohradu (1989), přičemž si bolševického vůdce zahrál známý Ben Kingsley. Moc se mu sice nepodobal, ale dle kritik byl jeho výkon dosti přesvědčivý. Poté už režisér jen paběrkoval, a jeho filmy (točené hlavně pro televizi) postrádaly bývalou kvalitu.

Co se týče osobního života, byl Damiani – ač se to u umělce jeho kalibru může zdát neuvěřitelné – jen jednou ženat: Rosu Zetti si bral jako dvaadvacetiletý v roce 1945 a vychovali spolu tři děti – dcery Cristinu a Sibillu a syna Franceska.

Režisér a scénárista Damiano Damiani zemřel v Římě v roce 2013 ve věku devadesáti let.