Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Ella Fitzgerald — Lidé — Česká televize

zpěvačka

* 25. dubna 1917

† 15. června 1996

Americká jazzová zpěvačka Ella Fitzgerald se narodila v roce 1917 v Newport News ve Virginii Wiliamovi a Temperance Fitzgeraldovým. Ti se ale na začátku dvacátých let rozešli a matka se s ní a novým partnerem Josephem Da Silvou odstěhovali do New Yorku. Zde se také narodila Ellina nevlastní sestra Frances Da Silva. Ve škole se Ella učila velmi dobře, a navíc se nadšeně věnovala i tanci. Jelikož se její rodina hlásila k baptistické církvi a často navštěvovala bohoslužby, církev jí umožnila aspoň formální vzdělání – několik lekcí ve hře na piano. V tom čase, tzn. na přelomu 20. a 30. let Ella hltala nahrávky Louise Armstronga, Binga Crosbyho a The Boswell Sisters, přičemž do hlasu hlavní zpěvačky skupiny, Connee Boswellové, se přímo zamilovala: hned zkoušela zpívat tak jako ona. V roce 1932 Elle při autonehodě zemřela matka, a hudebnice se přestěhovala k tetě do čtvrti Harlem. Objevily se spekulace, že to bylo zejména proto, že ji její nevlastní otec zneužíval. Po těchto traumatech přestala chodit do školy a nějaký čas se živila jako bordelová hlídka (v době prohibice byly časté policejní razie) a snad prý také dělala poslíčka mafii, ale jisté to není – o tomto období svého života zpěvačka totiž nikdy nehovořila. Nicméně měla problémy s policií a byla poslána do sirotčince. Nakonec se octla mimo New York ve střední škole pro mladistvé delikventky. Odtud utekla a nějaký čas žila jako bezdomovkyně. V roce 1934 šla původně tančit na populární akci „Amatérské noci v divadle Apollo“, ale nakonec zde zazpívala a zvítězila.

První stálé angažmá získala v pětatřicátém v Orchestru Chicka Webba, jenž ji nazval „surovým diamantem“. S ním vystupovala po celé zemi, ale najmě v sále Savoy v newyorském Harlemu. A dobyla svých prvních velkých úspěchů, zejména s nahrávkami jako (If You Can´t Sing It) You´ll Have To Swing It (Mr. Paganini) nebo svými autorskými písničkami A-Tisket, A-TasketI Found My Yellow Basket. A to ještě nahrávala pohostinsky s Orchestrem Benny Goodmana (např. song Goodnight My Love) a měla i svůj boční projekt Ella Fitzgerald & And Her Savoy Eight. Po Webbově smrti ještě určitou dobu jeho band pod názvem Ella & Her Famous Orchestra táhla (mj. songy jako Five O´Clock Whistle, The Muffin Man), ale v roce 1942 se osamostatnila. Tehdy se také poprvé vdala za jistého Benny Kornegaye, což byl odsouzený drogový dealer a přístavní dělník: manželství bylo za rok zrušeno. Nicméně – měla smlouvy jak s majitelem Savoye, tak s majitelem vydavatelského labelu Decca, jenž se stal navíc jejím manažérem: obé ji tak zajišťovalo stálé angažmá a také dostatečný počet nahrávek, které měly šanci prorazit (např. hit It´s Only A Paper Moon). V americkém žebříčku bodovala třeba i ve spolupráci s The Ink Spots (songy jako I´m Making Believe, I´m Beginning To See The Light).

Konec éry swingu a nástup bebopu znamenal pro Ellu nové možnosti využití zpěvu – tehdy se scat (neboli improvizované zpívání, kdy se vokál využívá v podobě normálního hudebního nástroje) stal hlavní součástí jejích vystoupení. Bylo to zejména v období jejího působení s bandem Dizzy Gillespieho. Scatovým vyvrcholením je pak song Flying Home (1945). Osobním vyvrcholením zpěvačky ovšem bylo to, že se zamilovala do Dizzyho excelentního basisty Ray Browna a v roce 1947 si ho vzala za manžela – posléze spolu adoptovali chlapce, jenž se narodil Ellině nevlastní sestře Frances, a pokřtili ho jako Ray Browna Jr. Zpěvačka se později s Rayem rozvedla, protože měli oba tolik pracovních příležitostí, že na manželství jim nezbyl čas, ale nadále zůstali dobrými přáteli. Ale zpět k hudbě – éra bebopu vrcholila, zároveň ale zpěvačka nezapomínala na běžnou produkci pro širší publikum (např. píseň Oh, Lady Be Good, 1947). Z nejznámějších alb období u Deccy je možno jmenovat „Ella Sings Gershwin“ (1950) a „Lullabies Of Birdland“, nahrávky z let 1945-1955.

V polovině padesátých let odešla od firmy Decca a upsala se labelu Verve, a jelikož v roce 1955 získala stálé angažmá v klubu Mocambo v Hollywoodu, L.A., přestěhovala se do Kalifornie. Vydala i album „Cole Porter Songbook“ (1956), které jí otevřelo dveře i k nejazzovému publiku. Nadto se jí rozvázaly ruce k dalším hudebním spolupracím – mimo sólovou kariéru hudebně spolupracovala třeba s Louisem Armstrongem, Duke Ellingtonem, nebo s Oscarem Petersonem a z těchto hudebních partnerství pak vznikly třeba songy jako Dream A Little Dream Of Me, Cheek To Cheek (obě s Louisem) Caravan, It Don´t Mean A Thing, (obě s Dukem) nebo It Don´t Mean A Thing If It Ain´t Got That Swing (s Petersonem). Jelikož délka alba umožňovala natočit zhruba pětačtyřicet minut materiálu, Ella toho zhusta využívala: do půlky šedesátých let točila 3–5 LP desek ročně. V oblibě jsou pak – jak mezi kritikou, tak mezi posluchači – její koncertní desky, třeba „At The Opera House“ (1958) nebo „Ella In Berlin: Mack The Knife“ (1960).

V šedesátých letech pak Ella zpívala naprostou všehochuť. Známá je třeba deska s big bandem Counta Bassieho „Ella & Count“ (1963, se songy jako Ain´t Misbehavin´ či Honeysuckle Rose) nebo tvrdší kytarové blues How Long, How Long Blues (1963), živák „Ella At Juan-les-Pins“ (1964), kde se objevuje cover od Beatles Can´t Buy Me Love nebo scatové exhibice Them Thee EyesPerdido. Zazpívala si Bacharachův a Davidův ploužák This Girl´s In Love With You, po svém si upravila dokonce song Sunshine Of Your Love od hardrockových Cream. V době, kdy se to ještě mohlo, koncertovala také u nás v Praze (1969). Pro léta 1969 a 1970 si pak připravila alba plné pop-rockových coverů, na kterých se objevují písně třeba od Smokey Robinsona (Get Ready), Francise Laie (A Man And A Woman) nebo od Gillespieho (divoká latina Manteca). Ve dvaasedmdesátém slavilo úspěch její dvojalbum „Jazz at Santa Monica Civic '72” a její koncertní deska „Ella In London“ (1974) bývá považována za jednu z jejích nejlepších prací vůbec. Nicméně bylo znát, že postupem doby je přece jenom její hlas opotřebovanější. Navíc se přidružily stále častější zdravotní problémy, zejména těžká cukrovka. Kariéru Ella Fitzgerald uzavřela v roce 1993 svým posledním koncertem.

Ella byla označována jako „First Lady Of Song“, „Queen Of Jazz“ nebo „Lady Ella“ a to zejména pro svou interpretační genialitu – měla nádhernou „dívčí“ barvu hlasu s rozsahem tří oktáv, přesně frázovala, zpívala dokonale čisté tóny, měla precizní dikci a intonaci, a skvělé improvizační schopnosti – ve scatu byla prostě fascinující, dokonce svým hlasem dokázala napodobit zvuk nástrojů celého ansámblu. Přes půl století patřila mezi nejpopulárnější jazzové zpěvačky v USA. Během života obdržela 13 cen Grammy Award a vydala více než 40 alb. Získala Národní medaili za oblast umění, Presidentskou medaili svobody, její podoba se dostala na poštovní známky, jsou po ní pojmenovány hudební festivaly a divadelní sály.

Jedna z nejlepších zpěvaček XX. století Ella Fitzgerald zemřela v roce 1996 ve svém domě v Beverly Hills v americkém Los Angeles.

Odkazy