Bedřich Smetana: Libuše

Libuše není jen slavnostní operou, představuje také významný symbol české národní kultury. Bedřich Smetana ji dokončil v roce 1872, na jevišti však zazněla až o devět let později při prvním otevření Národního divadla. Toto dílo je tak určeno především pro slavnostní příležitosti a i dnes je v Národním divadle uváděno pouze ve významné dny a o státních svátcích. Stoleté výročí založení Československé republiky je tedy dnes pochopitelně zásadním momentem i pro samotné Národní divadlo a uvedení nové inscenace Libuše samozřejmým příspěvkem Národního divadla k tomuto historickému výročí.

Žánrových označení, jimiž se snažíme Libuši charakterizovat, je vícero a jedním z nich může být i „scénický rituál smíru a očisty“. Od počátku Smetana v Libuši konflikty a protiklady neprohlubuje, jak by se od operního dramatika očekávalo, nýbrž záměrně hledá cestu k jejich včasnému smírnému řešení. Ať již jde o hlavní dějotvorný spor dvou bratří o otcovské dědictví, či protiklady mezi mužem a ženou, přísnou spravedlností a vstřícnou laskavostí, mezi původem „z lidu“ a původem „urozeným“, mezi motivy světla a tmy, ohně a vody, vždy jsou tyto konflikty ve Smetanově opeře smiřovány v ústřední postavě kněžny Libuše, která není jen moudrou panovnicí, věštící Čechům slávu, ale především očistným mytickým symbolem ženství a mateřství, mírnosti a pokojného života.