Příběh o návratu krymských Tatarů na území Krymu, z něhož byli za stalinského režimu hromadně vysídleni až do Uzbekistánu a do Střední Asie

Autorky dokumentu Krystyna Krauze a Petra Ležáková se celkem náhodou ve městě Starý Krym seznámily na Krymu s ředitelkou Muzea krymskotatrské kultury paní Rajmjí, jejímž prostřednictvím rozkrývají osud národa krymských Tatarů na Krymu.

Tataři na Krymu sídlili od dob úpadku Zlaté hordy. V patnáctém století tam vznikl krymský chanát, jehož hlavním městem byl Bachhčisaraj. V roce 1783 ho anektovalo Rusko. Kvůli pronásledování v devatenáctém století z Krymu odjelo přes milion Tatarů, kteří se usadili hlavně v Turecku a Bulharsku, kde dodnes žijí jejich potomci. Po první světové válce tvořili Tataři už jen 13 procent obyvatel Krymu. Další ránu jim zasadilo období sovětské vlády, během níž zahynulo přes 160 tisíc lidí, tedy skoro polovina národa. Nebylo divu, že když Krym okupovali Němci, někteří Tataři je vítali jako osvoboditele. Brzy ale prohlédli a mnozí odešli do partyzánských oddílů. Přesto byli poté, když Krym v květnu 1944 obsadila Rudá armáda, všichni Tataři deportováni na Stalinův rozkaz do Uzbekistánu nebo na Ural. Akce trvala tři dny. Odhaduje se, že obtíže cesty a prvních měsíců pobytu ve stepi nepřežilo asi 40 procent deportovaných.

V roce 1954 byl Krym připojen k Ukrajinské sovětské republice, a proto po rozpadu SSSR zůstal její součástí. Tataři se směli vrátit domů až po roce 1989. Nyní na Krymu žije kolem tří set tisíc Tatarů.

Leitmotivem filmu je pravá tatarská svatba, která se skládá z několika obřadů. Mezi nimi se seznamujeme s obyvateli Starého Krymu i s historií jejich života na poloostrově.

Napište nám