Vzestupy a pády pozoruhodného rodu Havlů pohledem jeho výrazného pokračovatele Ivana.
Ivan Havel: Pozdní sběr

Intelektuál Ivan M. Havel (*11. 10. 1938 – †25. 4. 2021) sdílel osudy jedné z nejvýznamnějších českých rodin dvacátého století. Pět let ho režisér Roman Vávra sledoval s kamerou v osobních chvílích, při práci i společenském setkávání s kulturní elitou země. Svého hrdinu znovu přivedl na místa, která hrála v havlovských osudech určující roli. Sám Ivan Havel říká, že největší vliv na něj v dětství měl dědeček z maminčiny strany Hugo Vavrečka, svého času významný diplomat, velvyslanec v Budapešti a ve Vídni. A maminka – Božena Vavrečková Havlová, svobodomyslná, umělecky založená žena, která se vdala do rodiny stavitelů a mj. zakladatelů filmových ateliérů na Barrandově.

Poválečný čas, ještě ve svobodných poměrech, trávil Ivan na internátní škole v Poděbradech, kterou navštěvoval společně se svým bratrem Václavem. Potkal tu mj. pozdější “vlastizrádce” bratry Mašíny či režiséry Passera a Formana.

Po roce 1948 rodina zažila radikální zvrat. Majetek Havlů byl znárodněn, synové nemohli jít studovat. Otec pracoval až do důchodu jako úředník, posléze pobíral důchod 600 Kč měsíčně. Maminka dělala průvodkyni cizinců a prodavačku vstupenek a suvenýrů. Zemřela v období, kdy už Ivan studoval v USA. Uvolněné poměry konce 60. let to umožňovaly. Do země, pro mnohé dost nepochopitelně, se vrátil po získání doktorátu na universitě v Berkeley v roce 1971. Jeho otec se ještě dožil vzniku Charty 77. Tu inicioval bratr Václav. Ačkoliv Ivan Havel bezprostředně po vzniku Chartu 77 nepodepsal – údajně na naléhání bratra – stejně byl ocejchován nálepkou nepřítele státu, která mu zůstala de facto až do konce režimu v roce 1989. Následně se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra.

90. léta se pro Ivana Havla stala konečně naplněním jeho myšlenkového celoživotního směřování filosofujícího vědce. Stal se zakladatelem a ředitelem Centra pro teoretická studia při UK a AV a šéfredaktorem časopisu Vesmír. Habilitoval na 3. lékařské fakultě UK v Praze v oboru umělá inteligence. Zabýval se kybernetikou a robotikou a s nimi souvisejícími filosofickými otázkami, což zúročil v množství vydaných knih a publikací. Jeho rodina v nových poměrech restituovala velký majetek, který však Ivan – stejně jako jeho bratr Václav – delegoval na svoji druhou ženu Dagmar. Roku 2008 obdržel Zlatou medaili Univerzity Karlovy a v roce 2012 Cenu Václava Bendy za významný podíl na boji za obnovu svobody a demokracie Československé republiky.

Dokumentární snímek režiséra Romana Vávry kromě pohledu Ivana Havla na vlastní rodinné kořeny také naznačuje přibližování a vzdalování mezi ním a jeho bratrem včetně "postranního" pohledu na Václavův odchod. V neposlední řadě odhaluje každodenní život vědce, zabývajícího se obory většině z nás tak neuchopitelnými, jako je umělá inteligence.

Napište nám