iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
16. 6. 2019
12:45 na ČT2

1 2 3 4 5

7 hlasů
4351
zhlédnutí

Uchem jehly

Ruth Šormová

26 min | další Náboženské »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Uchem jehly

  • 00:00:22 -Okruh oblastí, v nichž tato žena
    byla a je aktivní, je obdivuhodný.
  • 00:00:27 Sociální pracovnice,
    speciální pedagožka,
  • 00:00:31 matka tří adoptovaných dětí,
    někdejší signatářka Charty 77
  • 00:00:36 a poslankyně
    Federálního shromáždění,
  • 00:00:39 zakladatelka střediska diakonie
    Českobratrské církve evangelické
  • 00:00:44 Rolnička, překladatelka,
    v současné době ředitelka
  • 00:00:48 pražského hospicu Cesta domů.
  • 00:00:51 Možná i proto byla roku 2017
    zvolena Ženou regionu.
  • 00:00:55 Vítám milého hosta,
    paní RUTH ŠORMOVOU.
  • 00:00:59 Ty se celý život pohybuješ
    v oblasti,
  • 00:01:02 kterou bych nazval pomoc potřebným.
    Kde se to v tobě vzalo?
  • 00:01:09 -To nemá žádný jeden moment,
    jednu příčinu.
  • 00:01:12 Asi takový spouštěč byla moje
    nečekaná cesta do Anglie,
  • 00:01:17 když mi bylo 16 nebo 17,
    na střední škole, v době,
  • 00:01:21 kdy to bylo velmi výjimečné.
  • 00:01:23 Na pozvání mého bratra,
    který tam trvale žil,
  • 00:01:26 jsem mohla vycestovat.
  • 00:01:28 A on, aniž se mě ptal,
    tak mi zařídil práci v domově
  • 00:01:31 pro lidi s mentálním postižením.
  • 00:01:33 Já jsem špatně ještě rozuměla
    anglicky, natož lidem s handicapem.
  • 00:01:37 Nikdy jsem se v podstatě s lidmi
    s nějakým znevýhodněním předtím
  • 00:01:41 nesetkala, ale těch několik týdnů
    mě strhlo a nadchlo tak,
  • 00:01:45 že jsem se pak vrátila
    se změněnými plány.
  • 00:01:48 Místo angličtiny nebo medicíny,
    což byly obory,
  • 00:01:51 mezi kterými jsem váhala,
    tak jsem věděla,
  • 00:01:54 že chci dělat jenom tohle.
    A od toho to začalo.
  • 00:01:57 -Ty jsi potom celý život
    pracovala v tom,
  • 00:02:00 čemu se říká neziskový sektor.
    Proč je neziskový sektor potřeba?
  • 00:02:08 -Já si myslím, že to je jedna
    z nějakých několika nohou,
  • 00:02:12 na kterých stojí sociální systém.
    A nejen on.
  • 00:02:15 Spontánní aktivita lidí je něco,
    co hýbe životem.
  • 00:02:20 Myslím, že tu zkušenost máme
    všichni i z osobního života,
  • 00:02:24 že bez iniciativy a bez nadšenců
    by se věci nepohnuly dál.
  • 00:02:29 A pro mě opravdu neziskovky
    znamenají něco jako možnost
  • 00:02:33 dělat věci jinak,
    nezávisle, odvážněji.
  • 00:02:37 V mnoha věcech jakoby suplují stát,
    ale v mnoha věcech ho doplňují
  • 00:02:43 o něco, co by nikdy podle mě
    státní ouřad nemohlo ani napadnout.
  • 00:02:47 -Když si dám do vyhledávače
    neziskovky,
  • 00:02:51 tak na mě vypadne,
    možná i z většiny,
  • 00:02:54 spousta odkazů na kritiku,
  • 00:02:57 hněvivou a nenávistný řeči
    vůči neziskovkám.
  • 00:03:02 Kde se to bere,
    když jsou jako potřebným
  • 00:03:05 pomáhající tak důležité?
  • 00:03:08 -Já si myslím,
    že ta obava ze spontánnosti trošku
  • 00:03:12 patří k nositelům moci,
    že to ze své podstaty tak je.
  • 00:03:17 Ale zároveň si myslím,
    že jako moudrý člověk,
  • 00:03:21 který se věnuje veřejné
    odpovědnosti, tak ví,
  • 00:03:24 že to,
    co můžou lidi spontánně dělat,
  • 00:03:27 nějak doplňuje to,
    co on má ve své moci nebo režii.
  • 00:03:30 V Čechách bych řekla,
    že nedůvěra k tomu,
  • 00:03:33 že něco, co člověk dělá pro druhé,
    je myšleno spontánně a dobře
  • 00:03:37 a že za tím žádný postranní úmysl,
    ani snaha se třeba obohatit není,
  • 00:03:42 ta nás bohužel provází
    jako společnost.
  • 00:03:45 Byť nerada spojuju všechno
    se 40 lety komunismu,
  • 00:03:48 tak se na tom to období podepsalo.
  • 00:03:51 Závist a nepřejícnost je něco,
    s čím si myslím,
  • 00:03:54 že se nějakou dobu budeme potýkat.
  • 00:03:57 A bohužel,
    v posledních letech bych řekla,
  • 00:04:00 že tuhle náladu
    velmi přiživují politici.
  • 00:04:03 Pokud máme prezidenta,
    který je schopný říct,
  • 00:04:06 že neziskové organizace
    jsou pijavice na státním rozpočtu,
  • 00:04:09 tak je pak velmi těžké pro veřejně
    prospěšné instituce se obhájit.
  • 00:04:13 A myslím, že je to něco,
    co vůbec není na místě
  • 00:04:16 a je potřeba jasně říct,
    že takhle to není.
  • 00:04:19 -Dalo by se říct,
    že lidi jsou ochotni pomoci
  • 00:04:22 nebo akceptovat dobře
    tu neziskovku,
  • 00:04:25 když se stará o věci,
    které by se mohly
  • 00:04:28 přihodit komukoliv?
    -Určitě.
  • 00:04:31 Já myslím, že to je přirozené,
    ale zároveň je potřeba o tom mluvit
  • 00:04:36 a trošku se s tím vyrovnávat
    a posouvat tohle vědomí dál.
  • 00:04:39 Přirozené je,
    že lidé rádi podporují to,
  • 00:04:42 co považují za nezaviněné neštěstí
    a to, co si umí představit,
  • 00:04:45 že by se jich týkalo.
  • 00:04:47 Já jsem hrozně dlouho pracovala
    v sociálních službách a vím,
  • 00:04:50 o kolik snazší je získat
    podporu pro rodiny,
  • 00:04:53 kterým se narodí dítě s handicapem
    než třeba pro mladé lidi,
  • 00:04:56 kteří se ocitli na ulici,
    možná berou drogy,
  • 00:05:00 možná jsou jiného etnika.
  • 00:05:02 Čili jsou ve všech těch rolích,
    kde si lidi říkají,
  • 00:05:05 tak tohle už ne,
    tohle se mě netýká.
  • 00:05:08 A čím je to dál,
    tzn. týká se to někoho,
  • 00:05:11 kdo není Čech, není bílý Čech,
    tak tím je to těžší podporu získat.
  • 00:05:17 To tak je.
  • 00:05:19 Ale zároveň, čím jsem starší,
    tím víc si uvědomuji,
  • 00:05:23 že ta hranice je velmi křehká
    mezi tím, co ještě se mě týká,
  • 00:05:26 a co už se mě netýká.
  • 00:05:29 A myslím si, že i lidi v situacích,
    které si nedovedeme představit,
  • 00:05:33 jsou tam, kde se můžeme
    my ocitnout klidně zítra.
  • 00:05:37 Mně to mluví z duše i v tom,
    že mám ráda různé metafory
  • 00:05:40 a přísloví, ale jedno český
    vlastně nemůžu snést.
  • 00:05:44 A to je,
    že každý je svého štěstí strůjcem.
  • 00:05:47 Já si myslím,
    že to vůbec není pravda.
  • 00:05:50 Tomu přísloví já nerozumím,
    mého života se nijak
  • 00:05:53 nikdy nedotklo pořádně.
    Vlastně si myslím,
  • 00:05:56 že je dobré žít s tím vědomím,
    jasně, člověk se o něco snaží
  • 00:06:00 a něco je výsledkem jeho úsilí,
    ale dost často,
  • 00:06:03 a řekla bych, pro mě většinou,
    je závislý na tom,
  • 00:06:07 do jakých podmínek se narodil,
    jaké lidi potkal,
  • 00:06:10 jestli má podporu ostatních,
    jestli má o co se opřít,
  • 00:06:13 jestli má nějakou kotvu...
  • 00:06:15 A to nejsou úplně věci,
    které si můžeme
  • 00:06:18 sami pro sebe vymyslet.
  • 00:06:20 -Ty jsi dokonce jednu, pokud vím,
    takovouhle neziskovku založila.
  • 00:06:24 A to byla v Soběslavi
    ta dneska už slavná Rolnička.
  • 00:06:28 Jak to vzniklo?
  • 00:06:30 -Na začátku 90. let,
    někdy v roce 1993, nebo 1992 už,
  • 00:06:34 protože můj obor,
    který jsem vystudovala,
  • 00:06:37 byla speciální pedagogika
    a ty rodiny,
  • 00:06:39 které měly děti s postižením,
    mě vždycky hrozně zajímaly,
  • 00:06:43 tak jsem se pokusila dát dohromady
    prostřednictvím
  • 00:06:45 takového jihočeského
    občanského sdružení
  • 00:06:48 pár rodin v Soběslavi,
    jestli by nepotřebovaly
  • 00:06:50 nějak pomoct.
  • 00:06:52 Vlastně poměrně brzo
    z toho bylo jasné,
  • 00:06:54 že těch rodin je hodně,
    takže byl od toho jen krok k tomu,
  • 00:06:58 abychom zkusili ustavit něco,
    co by byla nějaká soustavná podpora
  • 00:07:01 pro ty rodiny.
  • 00:07:04 A protože jsme měli blízko
    k Českobratrské evangelické
  • 00:07:07 diakonii, tak jsme společně
    s pár dalšími lidmi
  • 00:07:10 na konci roku 1993 založili
    jedno ze středisek diakonie.
  • 00:07:13 Pojmenovali jsme ho Rolnička,
    a to tedy od té doby existuje.
  • 00:07:17 Já už tam dlouho nejsem,
    protože jsem se pak ze Soběslavi
  • 00:07:21 odstěhovala,
    ale mám z něj velkou radost.
  • 00:07:30 -Tak se vraťme trošičku
    k tomu tvému osobnímu příběhu.
  • 00:07:34 Ty ses vrátila tenkrát z Anglie
    a začala jsi chodit se Zdeňkem,
  • 00:07:40 svým nynějším manželem.
    Jak to vypadalo?
  • 00:07:47 -Já si myslím,
    že to byl pro můj život jeden,
  • 00:07:51 nebo dva intenzivní roky,
    kdy se toho stalo hodně.
  • 00:07:54 Jedna věc byla to profesní
    rozhodnutí, druhá věc byla,
  • 00:07:58 že když jsem přijela z Anglie,
    tak tehdy tu brigádu pořádala
  • 00:08:02 náboženská společnost kvakerů,
    což pro mě bylo prostředí
  • 00:08:05 úplně neznámé
    a byla to shoda okolností.
  • 00:08:08 Ale mě i ten způsob toho setkávání,
    hledání, přemýšlení
  • 00:08:12 o nějakých otázkách bytí
    a nebytí, meditování,
  • 00:08:15 to všechno mě zajímalo.
  • 00:08:17 A úplně naivně jsem v 17 letech
    přijela zpátky do Prahy a hledala
  • 00:08:21 jsem v Československu kvakery.
  • 00:08:23 Zjistila jsem,
    že jsou tu dva v celé republice.
  • 00:08:27 Jeden v Praze
    a druhý někde na Pardubicku.
  • 00:08:30 A protože jsem měla kamaráda,
    který v té době chodil
  • 00:08:34 do evangelické mládeže,
    tak když jsem tak zoufale
  • 00:08:38 hledala ty kvakery,
    tak on řekl:
  • 00:08:40 "Nejsou tu, pojď,
    v evangelické mládeži je to fajn."
  • 00:08:43 A přivedl mě v Praze
    do evangelického sboru u Salvátora.
  • 00:08:47 A tam, kromě jiných zajímavých
    lidí, byl taky Zdeněk,
  • 00:08:50 můj budoucí muž,
    který tehdy studoval teologii.
  • 00:08:54 Byl student,
    bylo mu 25, nebo 24,
  • 00:08:57 a já jsem se hned
    do něj zamilovala.
  • 00:09:00 Bylo to hezký
    a po půl roce jsme měli pocit,
  • 00:09:04 že není jiná lepší cesta,
    než mít svatbu.
  • 00:09:07 A je to 33 let myslím.
    No.
  • 00:09:10 -A ty ses takhle vlastně
    dostala ke křesťanství, nebo ne?
  • 00:09:13 -Jo, v tom Salvátoru to bylo
    hrozně inspirující prostředí.
  • 00:09:16 Jednak asi to byl pro mě čas
    v těch sedmnácti,
  • 00:09:19 kdy jsem hledala
    nějaké svoje zakotvení
  • 00:09:22 a nějaký přesah a jistotu.
  • 00:09:24 Takže pro mě víra a to,
    o čem se tam mluvilo,
  • 00:09:27 bylo hrozně silné a zajímavé.
  • 00:09:30 A kromě téhle roviny bylo
    v té evangelické mládeži
  • 00:09:34 naprosto svobodné prostředí.
  • 00:09:36 Což prostě ke konci
    osmdesátých let bylo výjimečné.
  • 00:09:40 Nemluvilo se tam jenom o Bibli
    a o víře, ale...
  • 00:09:44 ale prostě jsem díky tomu
    absolvovala různé bytové semináře,
  • 00:09:47 filosofické přednášky.
    Skvělý.
  • 00:09:49 -Ale tím jsi se dostala
    na práh toho,
  • 00:09:52 čemu se říká disent
    a posléze charta a podobný věci,
  • 00:09:57 spolu se Zdendou,
    už se svým budoucím manželem.
  • 00:10:01 -Všechno to spolu tak jako hezky
    plyne a souvisí.
  • 00:10:04 Zdeněk byl hodně v kontaktu
    s lidmi, kteří v rámci
  • 00:10:09 Českobratrské evangelické církve
    nebyli úplně v tom středním proudu.
  • 00:10:16 Často to byli třeba faráři
    bez státního souhlasu,
  • 00:10:20 řada farářů bez souhlasu
    byli signatáři Charty.
  • 00:10:23 Měli jsme pár přátel,
    kteří se nějak potýkali
  • 00:10:26 s komunistickou mocí
    i v tom smyslu,
  • 00:10:29 že třeba čelili nějakému trestnímu
    stíhání nespravedlivému.
  • 00:10:33 Já jsem se v tomhle prostředí
    najednou ocitla.
  • 00:10:37 Veřejné dění a veřejné angažmá
    pro mě bylo důležitý.
  • 00:10:41 Tenhle pocit mám od svý mámy,
    že jako žít si život sama pro sebe
  • 00:10:45 by mě nebavilo.
  • 00:10:47 A tohle opravdu bylo pro mě
    na tom konci střední školy,
  • 00:10:51 a pak po ní, jako silný moment,
    který se objevil jako nový.
  • 00:10:54 -Ale lidi, kteří měli podíl
    na té paralelní kultuře,
  • 00:10:57 na tom vzdělávání,
    nebo i domácích divadlech apod.,
  • 00:11:01 tak byli často sledováni
    Státní bezpečností, pronásledováni.
  • 00:11:04 To jsi taky zažila.
    -To jsem také zažila.
  • 00:11:07 Já jsem pak od toho,
    co jsem říkala, byla krok k tomu,
  • 00:11:10 abych sama něco podnikla.
  • 00:11:12 Takže jsme s pár přáteli
    založili jednu takovou
  • 00:11:15 z nezávislých iniciativ
    v roce 1987.
  • 00:11:17 Jmenovala se
    Nezávislé mírové sdružení.
  • 00:11:20 A pak necelý rok nato,
    někdy na začátku roku 1988,
  • 00:11:24 jsem se rozhodla,
    že chci připojit svůj podpis
  • 00:11:27 i k Chartě.
    Bylo mi necelých třiadvacet.
  • 00:11:31 Už to byla osmdesátá léta,
    takže jsem věděla,
  • 00:11:34 že nějaké riziko podstupuji.
  • 00:11:37 A zároveň jsem byla v době,
    ve které jsem byla,
  • 00:11:40 takže nebylo to takové drama.
  • 00:11:42 Ale ten zájem Státní bezpečnosti
    přišel hrozně rychle.
  • 00:11:45 A byl to další moment
    nějakého zlomu v životě,
  • 00:11:49 protože jak jsme byli v hledáčku
    Státní bezpečnosti, tak vždycky,
  • 00:11:52 když se blížila
    nějaká demonstrace v Praze,
  • 00:11:55 tak se ta Státní bezpečnost
    dva tři dny, nebo den předem,
  • 00:11:58 objevila, přinejmenším pohrozila
    nebo mě vzala k výslechu.
  • 00:12:02 A v tom srpnu 88, nebo v říjnu 88,
    jsem strávila dvakrát 48 hodin
  • 00:12:07 v cele předběžného zadržení.
  • 00:12:10 Pár set metrů
    od evangelické fary v Soběslavi.
  • 00:12:12 To v tom malém městě
    bylo opravdu nevídané.
  • 00:12:16 A snadné to nebylo samozřejmě,
    ale zároveň si zpětně uvědomuji,
  • 00:12:21 a brzo jsem si uvědomovala,
    že můj život tehdy provázel
  • 00:12:24 v podstatě každodenní strach.
  • 00:12:27 Člověk se musel nějak naučit
    s ním žít.
  • 00:12:29 -Když potom přišel listopad 89,
    to jste byli v Soběslavi,
  • 00:12:33 pustili se určitě do víru dění.
    -Úplně to šlo samo.
  • 00:12:38 My jsme tedy 17. listopadu 1989
    shodou okolností byli v Praze,
  • 00:12:42 kde zasedal tehdy synod
    Českobratrské církve,
  • 00:12:45 takový sněm.
  • 00:12:47 A z toho synodu spousta
    z nás šla na Albertov
  • 00:12:50 a na Národní třídu,
    takže jsme byli přímo u toho.
  • 00:12:53 Ale pak jsme se dva dni nato
    vrátili do Soběslavi,
  • 00:12:56 plní intenzivních prožitků
    a nadějí.
  • 00:13:00 A přirozeně na faře pak vzniklo
    Občanské fórum.
  • 00:13:04 A bylo to to místo,
    kam nám studenti vozili informace
  • 00:13:08 a lidi si pro ně chodili.
  • 00:13:11 V podstatě Zdeněk se
    potom věnoval, moc rád myslím,
  • 00:13:15 i místní politice.
  • 00:13:17 Byl v tom prvním zastupitelstvu
    po revoluci,
  • 00:13:19 takže nás zajímalo i to,
    co se v tom místě děje.
  • 00:13:22 -Ale ty ses věnovala potom
    i politice celostátní,
  • 00:13:25 celorepublikové.
    -Ano, Občanské fórum mě bavilo.
  • 00:13:28 A jak jsem se angažovala
    v Občanském fóru,
  • 00:13:31 tak při těch prvních
    svobodných volbách v červnu 90,
  • 00:13:34 což byly volby,
    kdy se volilo jenom na 2 roky,
  • 00:13:37 tak jsem byla zvolena
    do Federálního shromáždění.
  • 00:13:39 A 2 roky jsem byla
    poslankyně parlamentu.
  • 00:13:43 Ono to bylo období odlišné od všech
    ostatních předtím i potom, takže...
  • 00:13:48 takže tam bylo 99 procent nadšenců
    a lidí, kteří byli ochotní s chutí
  • 00:13:53 pracovat na všem možném
    x-hodin denně.
  • 00:13:57 A já na to vzpomínám hrozně ráda.
  • 00:14:01 -Jak vypadá soužití faráře
    a manželky, paní farářové,
  • 00:14:06 která pracuje s potřebnými?
    Nosíte si práci domů?
  • 00:14:10 Vyprávíte si o tom,
    radíte se vzájemně?
  • 00:14:13 -Jo, já myslím,
    že to tak máme celé roky.
  • 00:14:16 Máme to asi trošku jinak, nebo míň,
    než jsme to mívali dřív,
  • 00:14:20 protože jsme si oba určitě prošli
    i obdobími, kdy nám hrozilo
  • 00:14:23 nějaké vyhoření a přetížení.
  • 00:14:26 A to, že se práce a soukromí pořád
    tolik prolíná, tak to je ohrožující
  • 00:14:30 pro vztah, pro tu rodinu,
    takže meze si musíme trošku hlídat.
  • 00:14:34 Ale jinak se Zdeňkem jsme
    kromě toho, že jsme manželé,
  • 00:14:38 také dobří kamarádi.
  • 00:14:40 S nikým si věci nemůžu
    tak dobře říct jako s ním.
  • 00:14:43 A on je trpělivý, já jsem rychlá,
    takže to mně pomáhá
  • 00:14:46 se na věci dívat trochu jinak.
  • 00:14:48 A jsem ráda, když navzájem o sobě
    co nejvíc víme.
  • 00:14:51 Takže sdílíme to,
    ale samozřejmě limity si hlídáme.
  • 00:14:55 -A máte rodinu, pokud vím.
    -Máme takovou pestrou rodinu.
  • 00:14:58 My jsme se brali opravdu hodně
    mladí, neměli jsme svoje miminko.
  • 00:15:02 Nešlo to a tak jsme se pak
    po nějakých letech rozhodli
  • 00:15:06 pro adopci.
  • 00:15:08 A adoptovali jsme během
    dost krátké doby,
  • 00:15:11 když se na to dívám dneska zpětně,
    tak opravdu rychle,
  • 00:15:14 tři děti za sebou,
    všechny v kojeneckém věku.
  • 00:15:18 Takže máme dva kluky a holku,
    Matěje, Johanu a Jakuba.
  • 00:15:23 Dneska jim je 22, 21 a 18.
  • 00:15:26 A jsme pestrá rodina nejen tím,
    že adopce z principu snese
  • 00:15:30 dohromady lidi,
    kteří jsou velmi různého
  • 00:15:34 temperamentu, nastavení, genů.
  • 00:15:40 Ale taky jsme etnicky
    pestrá rodina.
  • 00:15:43 Protože máme dvě starší děti
    poloromské
  • 00:15:45 a třetího syna poloafrického.
  • 00:15:48 Až když jsme měli jeho,
    tak to některým lidem došlo,
  • 00:15:51 že to je nějak jinak.
  • 00:15:53 A já jsem vždycky věděla,
    že ten latentní rasismus
  • 00:15:57 v Čechách je silný.
  • 00:15:59 A, upřímně řečeno,
    být Romem v České republice
  • 00:16:01 by nikdo z nás nechtěl.
  • 00:16:03 I ti, kteří říkají,
    že tady žádný rasismus není,
  • 00:16:06 tak by si to s Romem,
    troufám si říct,
  • 00:16:08 nechtěli vyměnit ani na pár dnů.
  • 00:16:11 A zároveň náš Jakub,
    který je poloafrický,
  • 00:16:14 tak ta jeho odlišnost...
  • 00:16:16 Taky samozřejmě xkrát narazil
    na nějakou předpojatost,
  • 00:16:19 ale spíš těžil z toho,
    že ta exotičnost je
  • 00:16:22 pěkná a zajímavá.
  • 00:16:24 Zatímco ty dvě starší děti,
    které jsou poloromské,
  • 00:16:28 tak narážely na předsudky
    od začátku. Mají to těžké.
  • 00:16:32 Být Romem v Čechách je těžké
    a je to nezasloužené.
  • 00:16:35 Vychází to opravdu
    z obecných předsudků.
  • 00:16:38 Pamatuji si, jak jsem naši Johanku
    vedla do nějakého baletního kroužku
  • 00:16:42 jako 5letou holčičku
    a už tam narazila na to,
  • 00:16:45 že vedle cikánky
    přece nikdo nechce sedět.
  • 00:16:48 A je potřeba se tomu nějak
    aktivně bránit.
  • 00:16:51 Já mám pocit,
    že si na to nebezpečně zvykáme.
  • 00:16:54 A v tomhle ohledu jsem
    na to hodně přecitlivělá.
  • 00:16:57 I díky té osobní zkušenosti
    a díky tomu, že si myslím,
  • 00:17:00 že výchozí pozice má být
    pro každého spravedlivě stejná.
  • 00:17:10 -Vedeš opět neziskovou organizaci,
    jak jinak, Cesta domů.
  • 00:17:15 Čím se zabývá Cesta domů?
  • 00:17:21 -Já pracuju od loňského září,
    takže vlastně krátce,
  • 00:17:25 jako ředitelka domácího hospice
    Cesta domů.
  • 00:17:29 To je organizace,
    která vznikla v roce 2001,
  • 00:17:33 takže má za sebou 18 let.
    A vznikla proto,
  • 00:17:36 aby změnila v Čechách
    pohled na umírání
  • 00:17:40 a na poslední věci člověka.
  • 00:17:43 Aby pomohla lidem,
    kteří si přejí umřít doma,
  • 00:17:46 aby mohli to přání naplnit.
  • 00:17:50 A aby je při tom netrápila bolest,
    ztráta důstojnosti,
  • 00:17:55 dušnost a další příznaky,
    které k těžké nemoci
  • 00:17:59 a k posledním dnů života patří.
  • 00:18:02 -Důležité tady je,
    že vy nejste zařízení,
  • 00:18:06 které by mělo své klienty
    někde soustředěné,
  • 00:18:10 ale vy vyjíždíte.
    Vy jste mobilní.
  • 00:18:15 -Ano, Cesta domů je mobilní hospic.
    Teď je to tak,
  • 00:18:19 že třeba ročně doprovodíme kolem
    300 pacientů v závěru života.
  • 00:18:23 Každý rok se to číslo
    trochu zvětšuje.
  • 00:18:26 A vypadá to tak,
    pro představu, že to,
  • 00:18:28 co by nemocný v závěru života,
    což nemusí být starý člověk,
  • 00:18:32 to může být člověk jakéhokoli věku,
    většina našich pacientů
  • 00:18:35 jsou onkologičtí pacienti,
    ale taky ne všichni,
  • 00:18:38 tak to, co by dostali v nemocnici,
    tak to se snažíme,
  • 00:18:41 aby dostali doma.
  • 00:18:43 To znamená,
    aby mohli trávit čas tam,
  • 00:18:45 kde se cítí bezpečně,
    kde nejsou sami
  • 00:18:48 a kde se neživí v nich
    nějaká planá naděje na to,
  • 00:18:52 že přístroje, medicína
    a léky zvládnou všechno.
  • 00:18:56 Ale zároveň, aby s pomocí
    našich lékařů, zdravotních sester,
  • 00:19:01 psychosociálních pracovníků,
    kaplana, terapeutů a dalších,
  • 00:19:06 aby zvládli nepříjemné věci,
    které s koncem života souvisí,
  • 00:19:11 co nejlépe a mohli prostě zemřít
    v klidu a doma.
  • 00:19:15 -Člověk, který odchází,
    a i jeho nejbližší,
  • 00:19:19 tak se trochu dívají na svět
    nebo na svůj život.
  • 00:19:24 Existuje tam něco jako bilancování,
    jako hodnocení, ohlížení se?
  • 00:19:34 -Určitě to existuje,
    ale já si myslím,
  • 00:19:36 že nejsou malicherné problémy
    a nejsou malicherné otázky.
  • 00:19:40 Že ve světle té konečnosti
    v těch posledních týdnech,
  • 00:19:44 dnech je všechno důležité.
  • 00:19:46 A důležité je to, co je důležité
    pro toho umírajícího člověka.
  • 00:19:49 A to si myslím,
    že se snaží náš tým,
  • 00:19:52 který tam přichází,
    respektovat.
  • 00:19:54 Takže někdo může umřít v klidu,
    protože si odpustil s někým něco,
  • 00:19:58 co se stalo dávno.
  • 00:20:00 A někdo jiný může v klidu umřít,
    protože to vyřešil,
  • 00:20:04 jak to udělat s bankovním účtem
    a jak zařídit nějakou
  • 00:20:07 praktickou věc.
  • 00:20:09 Ale na konci života každý chce
    poděkovat, odpustit a pustit.
  • 00:20:14 A tohle zažíváme,
    že lidé si v tom úplném konci
  • 00:20:17 potřebují něco uzavřít.
  • 00:20:20 Ale to, jestli to je něco velkého,
    nebo z našeho pohledu malého,
  • 00:20:23 to já vůbec neřeším.
  • 00:20:25 -Ještě jednou.
    Poděkovat, odpustit a pustit.
  • 00:20:29 -Pustit, nebo z pohledu pacienta
    být puštěn.
  • 00:20:32 Často to říkají naše zdravotní
    sestřičky, že tohle zažívají,
  • 00:20:35 jak ten člověk na konci života
    ještě čeká,
  • 00:20:39 než přiletí syn z ciziny.
    Než přijde teta,
  • 00:20:42 se kterou by si potřebovali
    přece jen něco ještě uzavřít.
  • 00:20:46 A nebo potřebuje slyšet,
    zvlášť u lidí,
  • 00:20:49 kteří byli v té roli,
    kdy o tu rodinu opravdu pečovali
  • 00:20:53 a mají pocit,
    že na nich je všechno závislé,
  • 00:20:55 tak potřebují zaslechnout to:
  • 00:20:58 "Udělal jsi, co jsi mohl,
    máme tě rádi.
  • 00:21:01 A to nebude jinak, ani když umřeš,
    a teď už můžeš odejít." No.
  • 00:21:05 Pro mě jsou to věci podivuhodné.
  • 00:21:08 Ale z těch příběhů,
    které slyším,
  • 00:21:11 tak to považuji
    za velké privilegium,
  • 00:21:14 že u těchto situací můžeme být.
  • 00:21:16 Dotknout se toho konce života
    je pro mě v něčem velmi podobné,
  • 00:21:20 jako dotknout se narození
    a jakoby se dotknout kořenů.
  • 00:21:24 A to je něco,
    co nezažívá jinak člověk každý den.
  • 00:21:28 -A teď zcela osobně,
    máš ty sama strach ze smrti?
  • 00:21:34 -Mám. Mám strach z toho,
    že nevím, co bude.
  • 00:21:37 Hodně se bojím toho,
    abych se právě nestala
  • 00:21:41 nějakým odborníkem na umírání
    jenom proto, kde pracuji.
  • 00:21:45 A mám strach asi
    z toho okamžiku samotného.
  • 00:21:49 Myslím si,
    že mám strach z neznáma.
  • 00:21:53 A mám strach z toho,
    abych tu důstojnost,
  • 00:21:56 která je pro mě podstatná,
    abych si ji mohla zachovat
  • 00:21:59 s podporou.
    A nemám vlastně strach z osamění.
  • 00:22:03 -Bude něco po smrti?
  • 00:22:06 -Já doufám.
    Ale nevím to.
  • 00:22:11 Moje víra pro mě je to,
    že mě Pánbůh neopustí nikdy.
  • 00:22:15 A moje naděje, že smrt není
    absolutní konec všeho, je silná.
  • 00:22:19 Ale je to naděje,
    ne jistota,
  • 00:22:22 natož pak nějaká
    konkrétní představa.
  • 00:22:25 -Člověk, který nemá vůbec žádnou
    víru, tak to má těžší, nebo ne?
  • 00:22:29 -Já jsem na to hrozně opatrná.
    Já to dělítko takhle nemám.
  • 00:22:32 Já si myslím, že mnoho lidí,
    kteří jsou tradičně,
  • 00:22:35 nebo celoživotně se deklarují
    jako věřící, tak mají pocit,
  • 00:22:39 že je to právě uchrání od obav
    a od některých rozměrů,
  • 00:22:43 jako zvažování.
  • 00:22:46 A pak jsou velmi zaskočeni tím,
    že je strach nebo bolest
  • 00:22:49 nebo neshody doma,
    že je to přemohlo víc, než čekali.
  • 00:22:53 Jedna moje kolegyně říkala:
    "Ti, co jedli zdravě
  • 00:22:58 a pili šťávu z řepy, mají pocit,
    že nikdy neonemocní.
  • 00:23:02 A když onemocní,
    tak jsou tím zaskočeni mnohem víc
  • 00:23:05 než ti,
    kteří to tak zdravě kombinovali."
  • 00:23:08 A já myslím,
    že s vírou je to dost podobné.
  • 00:23:11 Že to není ochrana před tím,
    aby na nás věci nedolehly.
  • 00:23:15 Ale zároveň je to nějaký
    silný zdroj, který může pomoct.
  • 00:23:20 A mám tu zkušenost,
    že někdy pomáhá,
  • 00:23:22 ale není to vůbec záruka.
    A mnoho lidí,
  • 00:23:25 kteří by se neprohlásili za věřící,
    tak v tom závěrečném třeba hledání,
  • 00:23:30 rozhovorech, odpuštění, poděkování,
    v tom, jak někoho pustili,
  • 00:23:35 nebo sami jsou puštěni,
    tak si myslím,
  • 00:23:38 že dojdou k něčemu
    velmi podobnému.
  • 00:23:41 Že víra a naděje jsou něco,
    co nemáme v moci.
  • 00:23:44 A to je dobře.
  • 00:23:46 -Co spojuje tuto práci se smrtí
    a umíráním
  • 00:23:50 s těmi tvými dosavadními pracemi?
  • 00:23:53 Tam šlo přece o život,
    a tady jde o něco jiného,
  • 00:23:56 tady jde o jeho konec.
  • 00:23:58 -Když sama přemýšlím o tom,
    kde to pojítko je,
  • 00:24:00 tak pro mě je to v tom slově
    důstojnost.
  • 00:24:03 Já vlastně si myslím,
    že jsem se celý život
  • 00:24:05 nějak potýkala s tím,
    že pro mě je to důležitá hodnota,
  • 00:24:08 abych si ji uchovala.
  • 00:24:10 A já si myslím,
    že s tímhle tématem pracuji
  • 00:24:14 ve všech rolích,
    ve kterých jsem byla.
  • 00:24:16 Ať už se to téma týká
    novorozeného miminka,
  • 00:24:20 stejně jako člověka s handicapem,
    a stejně jako někoho,
  • 00:24:24 kdo, ať je mladý nebo starý,
    tak ví,
  • 00:24:27 že má před sebou
    poslední dny nebo hodiny.
  • 00:24:30 -Kdyby za tebou přišel člověk
    a řekl by ti:
  • 00:24:33 "Paní Ruthko,
    já nějak nejsem šťastnej.
  • 00:24:35 Co mám dělat,
    abych byl šťastnější?"
  • 00:24:39 -Jé, to bych neuměla odpovědět.
    Já na to žádné recepty nemám.
  • 00:24:43 A vlastně stojím o to tady říct,
    že i když se zdá,
  • 00:24:46 že můžu mluvit o těžkých tématech,
    tak já samozřejmě mám desítky
  • 00:24:51 a stovky situací,
    které taky těžko ustojím.
  • 00:24:55 Ale já nemůžu říct
    nic jiného než to,
  • 00:24:58 co pomáhá mně.
  • 00:25:00 A to jsou ty věci,
    které tady zazněly.
  • 00:25:03 Mně pomáhá,
    že mám nějakou kotvu.
  • 00:25:05 Strašně mi pomáhá,
    že mám Zdeňka,
  • 00:25:07 jako parťáka do nepohody,
    který se mnou všechny ty těžkosti,
  • 00:25:10 i moje a moje úlety
    vždycky ustál a podpořil mě.
  • 00:25:14 To je velká věc.
  • 00:25:16 Vůbec si nedovedu představit,
    jak bych mnoho těch situací
  • 00:25:19 zvládla,
    kdybych na ně byla sama.
  • 00:25:22 A pomáhá mi to, že ráda jsem
    tu pro někoho jiného než pro sebe.
  • 00:25:27 Když mám pak čas,
    kdy si žiju pro sebe,
  • 00:25:29 tak mě to vlastně moc nebaví.
  • 00:25:34 SKRYTÉ TITULKY: Simona Sedmihorská
    Česká televize, 2019

Související