iVysílání

Vyprávěj

Titulem zasloužilý umělec byl oceněn mj. spisovatel Bohumil Hrabal

Tzv. Přestavba pronikala koncem osmdesátých let i do oblasti kultury a režim se nově snažil nastavit příznivější tvář i mnohým představitelům nezávislé kultury, pokud se příliš výrazně nehlásili k opozici. Oficiální titul zasloužilý umělec tak obdržel i jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů, legendární vypravěč příběhů drobných lidí Bohumil Hrabal (1914-1997). Přitom autor knih jako Ostře sledované vlaky, Příliš hlučná samota nebo Taneční hodiny pro starší a pokročilé měl po roce 1970 několik let zákaz publikování. Nastupující normalizátoři tak „ocenili“ např. skutečnost, že podle Hrabalovy předlohy byl natočen trezorový film Jiřího Menzla Skřivánci na niti o osudech „politických provinilců“, kteří na počátku padesátých let brigádnicky pracují v kladenských ocelárnách. Hrabal byl poté donucen svoje díla publikovat v samizdatu. V polovině sedmdesátých let sice po zveřejnění stručné sebekritiky v oficiálním časopise Tvorba mohl znovu vydávat svá díla i v „kamenných“ nakladatelstvích, ale trvale ho sužovala cenzura. I nadále tak některé Hrabalovy texty byly dostupné pouze v samizdatových nebo pololegálních edicích (např. vycházely v rámci Jazzové sekce). Začátkem května mu však tehdejší český ministr kultury Milan Kymlička předal ocenění a aktu přihlížel i třeba vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán či novopečený vedoucí odboru kultury ÚV KSČ Jaroslav Čejka. Časy se zkrátka měnily a mnohé ledy se již lámaly. Bylo i příznačné, že kromě Bohumila Hrabala obdržel titul zasloužilého umělce i významný skladatel duchovní hudby Petr Eben (1929-2007, otec moderátora a herce Marka Ebena). Vedle těchto dvou osobností se zasloužilými umělci na počátku května stali například herci Jiří Adamíra a Petr Kostka, režiséři Jiří Adamec, Dušan Klein a Antonín Moskalyk, dramatik a scénárista Jiří Hubač, hudební skladatelé Ilja Hurník a Karel Svoboda, klavírista Rudolf Rokl, malíři Vladimír Komárek a Miloš Nesvadba, spisovatelé Vladimír Körner, Jaroslav Matějka nebo Jiří Šotola, jehož osudy v sedmdesátých let měly některé paralely k osudům B. Hrabala.Aktuality, A-1989-05-06; ČST

další Seriály »

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...
  • Mezi obyvatelstvem se začal šířit pověstný projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku

    do playlistu

    Mezi obyvatelstvem se začal šířit pověstný projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku

    Komunistický režim na sklonku své existence již působil především trapně a jeho špičkoví představitelé spíš než nenáviděni byli vysmíváni. Nejjednoznačněji se to ukázalo v kauze projevu Miloše Jakeše na Červeném Hrádku. Jednalo se o vystoupení generálního tajemníka na aktivu funkcionářů KSČ v Západočeském kraji v druhé polovině července. Miloš Jakeš se pokusil neformálně promluvit o zásadních problémech zemi, o potížích s Přestavbou a vzrůstající opozicí. Ve zhruba hodinovém projevu s následnou diskusí se zabýval vším možným od ekologie přes hospodářské problémy, otázky zemědělství, mezinárodního dění, pracovní morálku až třeba po příjmy špičkových umělců. Přitom se do jednotlivých otázek všemožně zaplétal a působil zejména při některých pasážích krajně komicky. Proslulé se stalo například jeho zaměňování bojlerů a brojlerů nebo jeho žádost o větší podporu politiky vedení komunistické strany, protože jinak toto vedení stojí proti tlaku politiků ze západních států opuštěné jak „kůl v plotě“. Projev, který nebyl určen pro širší veřejnost, byl pirátsky nahrán na video a mezi lidmi se šířila i nahrávka zvuku na kazetách do kazetových magnetofonů. Objevilo se přitom podezření, že projev vyvolávající na některých místech doslova salvy smíchu občanů, vynesl některý z Jakešových politických odpůrců uvnitř komunistické strany. V každém případě generální tajemník ve veřejnosti ztratil poslední zbytky respektu a veřejnost se jenom utvrdila v názoru, že nejužší mocenská elita není schopná provést potřebné reformy.Archív Redakce Zpravodajství; ČST

  • Došlo k brutálnímu potlačení studentských demonstrací v čínském Pekingu

    do playlistu

    Došlo k brutálnímu potlačení studentských demonstrací v čínském Pekingu

    Neklid roku 1989 se nedotkl jenom Evropy, k mohutným demonstracím došlo i v Číně. Zde se bouřili především studenti a obecně mladí lidé, kteří požadovali zlepšení ekonomické situace, politické změny a uvolnění cenzury. K protestům je vyprovokovala smrt bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Číny Ču Jao Panga, který byl považován za stoupence reforem. V roce 1987 však byl svými spolustraníky odsunut do ústraní. Studenti stávkovali a drželi hladovky, režim však neustoupil. Politické byro Komunistické strany Číny nakonec počátkem června rozhodlo o nasazení armádních jednotek proti demonstrantům. Tento tvrdý postoj prosazoval nejenom tehdejší premiér Li Pcheng, ale hlavně největší autorita ve straně a její bývalý šéf Teng Siao-pching, který se údajně obával občanské války a zmatků charakteristických pro předchozí teror Rudých gard. Sám Teng Siao-pching byl přitom v době tzv. kulturní revoluce vězněn a málem přišel o život, jeho syn byl tehdejšími radikálními studenty vyhozen z okna vysokoškolské koleje a ochrnul na spodní část těla. I proto možná souhlasil s tvrdým zásahem, i když doporučoval vyhnout se velkému krveprolití. Proti se sice postavil generální tajemník strany Čao C‘-jang, ale byl přehlasován a za svůj názor zaplatit ztrátou pozice a domácím vězením, které trvalo až do jeho smrti v roce 2005. K samotnému zásahu ozbrojených jednotek došlo 3. a 4. června. Obvykle se hovoří o masakru na Tchien an-men (v češtině název zní paradoxně Náměstí nebeského míru), ale ve skutečnosti většina obětí zahynula v okolních ulicích, když se snažila stavět barikády a bránit vojákům v průchodu. Smrt nalezly stovky lidí, další stovky byly popraveny nebo uvězněny. Na rozdíl od Evropy se však Komunistická strana Číny udržela u moci a nepustila ji dodnes. Hlavní strůjce zásahu Li Pcheng, označovaný jako Pekingský řezník, si svůj post premiéra udržel až do konce devadesátých let, ale jeho sen stát se čínským prezidentem se nikdy nenaplnil.Svět 1989, 289 451 60721; Televizní noviny, TN-1989-06-07; ČST

  • Titulem zasloužilý umělec byl oceněn mj. spisovatel Bohumil Hrabal

    do playlistu

    Titulem zasloužilý umělec byl oceněn mj. spisovatel Bohumil Hrabal

    Tzv. Přestavba pronikala koncem osmdesátých let i do oblasti kultury a režim se nově snažil nastavit příznivější tvář i mnohým představitelům nezávislé kultury, pokud se příliš výrazně nehlásili k opozici. Oficiální titul zasloužilý umělec tak obdržel i jeden z nejpřekládanějších českých spisovatelů, legendární vypravěč příběhů drobných lidí Bohumil Hrabal (1914-1997). Přitom autor knih jako Ostře sledované vlaky, Příliš hlučná samota nebo Taneční hodiny pro starší a pokročilé měl po roce 1970 několik let zákaz publikování. Nastupující normalizátoři tak „ocenili“ např. skutečnost, že podle Hrabalovy předlohy byl natočen trezorový film Jiřího Menzla Skřivánci na niti o osudech „politických provinilců“, kteří na počátku padesátých let brigádnicky pracují v kladenských ocelárnách. Hrabal byl poté donucen svoje díla publikovat v samizdatu. V polovině sedmdesátých let sice po zveřejnění stručné sebekritiky v oficiálním časopise Tvorba mohl znovu vydávat svá díla i v „kamenných“ nakladatelstvích, ale trvale ho sužovala cenzura. I nadále tak některé Hrabalovy texty byly dostupné pouze v samizdatových nebo pololegálních edicích (např. vycházely v rámci Jazzové sekce). Začátkem května mu však tehdejší český ministr kultury Milan Kymlička předal ocenění a aktu přihlížel i třeba vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze Miroslav Štěpán či novopečený vedoucí odboru kultury ÚV KSČ Jaroslav Čejka. Časy se zkrátka měnily a mnohé ledy se již lámaly. Bylo i příznačné, že kromě Bohumila Hrabala obdržel titul zasloužilého umělce i významný skladatel duchovní hudby Petr Eben (1929-2007, otec moderátora a herce Marka Ebena). Vedle těchto dvou osobností se zasloužilými umělci na počátku května stali například herci Jiří Adamíra a Petr Kostka, režiséři Jiří Adamec, Dušan Klein a Antonín Moskalyk, dramatik a scénárista Jiří Hubač, hudební skladatelé Ilja Hurník a Karel Svoboda, klavírista Rudolf Rokl, malíři Vladimír Komárek a Miloš Nesvadba, spisovatelé Vladimír Körner, Jaroslav Matějka nebo Jiří Šotola, jehož osudy v sedmdesátých let měly některé paralely k osudům B. Hrabala.Aktuality, A-1989-05-06; ČST

  • Do oběhu byla uvedena nová stokoruna s portrétem Klementa Gottwalda

    do playlistu

    Do oběhu byla uvedena nová stokoruna s portrétem Klementa Gottwalda

    Přestavba a „nové myšlení“ měly v Československu své jasné hranice, za něž politické špičky rozhodně nemínily jít. Mimo diskusi měl například podle nich zůstat rok 1968, okupace Československa státy Varšavské smlouvy a následné politické čistky. Když v roce 1987 Prahu navštívil Michail S. Gorbačov, věnovali českoslovenští vyjednavači veškeré úsilí přesvědčování sovětského politika, aby otázku roku 1968 za žádnou cenu na veřejnosti neotvíral. Důvod byl jednoduchý – právě tzv. normalizace umožnila stávajícím československým představitelům jejich rychlou a úspěšnou kariéru. Dalším tabuizovaným tématem v poválečných československých dějinách byla úloha a chování prvního komunistického prezidenta Klementa Gottwalda. Politické špičky v Československu v tomto ohledu pouze navazovali na své předchůdce, kteří již v období kritiky stalinismu v druhé polovině padesátých let usilovali především o zachování čistého obrazu „dělnického prezidenta“. V sedmdesátých a osmdesátých letech se pak Gottwaldův kult dále pěstoval a rozvíjel. Vznikl třeba most Klementa Gottwalda (Nuselský most) v Praze nebo stanice metra Gottwaldova (dnes Vyšehrad). K devadesátému výročí narození pak byl natočen oslavný biografický pětidílný seriál Gottwald podle scénáře Jaroslava Matějky, v němž roli Klementa Gottwalda ztvárnil Jiří Štěpnička. Režisérem díla byl Evžen Sokolovský. Aby si českoslovenští občané připomínali postavu Klementa Gottwalda pokud možno co nejčastěji, bylo také v osmdesátých letech rozhodnuto, že se jeho tvář objeví i na stokorunové bankovce. Dosavadní stokoruna byla v oběhu již v roce 1961. I když samozřejmě měla také „ideologicky správné“ výtvarné pojetí, nepůsobila nijak agresivně a lidé si na ní za skoro třicet let již zvykli. Nová bankovka podle návrhu Albína Brunovského poprvé přinášela portrét komunistického politika a Klement Gottwald se na ní navíc díval značně zavile. Reakce občanů, ke kterým se bankovka dostala od 1. října, byla jednoznačná. Již k 7. listopadu Státní bezpečnost evidovala 130 zachycených bankovek s různými posměšnými přípisy a malůvkami, případně propíchané. Tento trend pochopitelně ještě výrazně zesílil a nakonec bylo nutno novou bankovku po listopadu 1989 stáhnout a nahradit dřívějším typem. Ten pak platil až do vzniku samostatné české měny.Televizní noviny, TN-1989-09-28; Aktuality, A-1989-09-28; ČST

  • Ájatolláh Chomejní vyhlásil fattwu nad autorem Satanských veršů Salmanem Rushdiem

    do playlistu

    Ájatolláh Chomejní vyhlásil fattwu nad autorem Satanských veršů Salmanem Rushdiem

    V roce 1989 slavil íránský režim deset let od svržení šáha a vítězství tzv. islámské revoluce. Po celou tuto dobu byl faktickým vládcem Íránu šíitský duchovní vůdce, ájatolláh (nejvyšší titul pro znalce a vykladače Koránu) Rúholláh Chomejní (1900-1989), který prosadil náboženskou kontrolu všech složek života. Nenávistně vystupoval proti všem skutečným i domnělým nepřátelům islámu. Doslova k zuřivosti ho přivedla ve stylu magického realismu napsaná kniha britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho (nar. 1947) Satanské verše. Podle ortodoxních muslimských autorit zde totiž byl hrubě urážen prorok Mohammed i jeho rodina. Chomejní nakonec sáhl k vyhlášení tzv. fatvy proti Rushdiemu. Jednalo se vlastně o ostré nábožensko-právní prohlášení, které bylo mnohými lidmi chápáno jako výzva k fyzické likvidaci spisovatele. Proto se také autor Satanských veršů po vyhlášení fatvy, podpořené divokými shromážděními v pákistánském Káráčí, v Teheránu či Bombaji, dlouhou dobu skrýval mimo jiné i za pomoci Scotland Yardu. Karel i další hrdinové seriálu si však nemohli v době vyhlášení fatvy sami udělat obrázek, zda skutečně Satanské verše urážejí islám. Kniha vydaná původně anglicky v roce 1988 byla do češtiny totiž přeložena až v průběhu devadesátých let.24 hodin ve světě, 24H-1989-02-15; Svět 1989, 289 451 60721; ČST

Související