iVysílání

Vyprávěj

Miss Československé socialistické republiky se stala Ivana Christová

Volby miss to ve východním bloku neměly nijak jednoduché. V padesátých letech byly soutěže krásy považované za symbol zvráceného západního komercionalizovaného pohledu na ženu. Až v roce 1966 proběhla první volba nejkrásnější dívky Československa, která ovšem tehdy nesla název Hledáme ideální dívku. Koncem šedesátých let se volby královen krásy staly doslova módu, kterou parodoval i dobový film Miloše Formana Hoří, má panenko. V období tzv. normalizace se opět žádné volby miss nekonaly. Tradice byla obnovena až v roce 1989, kdy už soutěž nesla odpovídající název Miss Československa. Její finálové klání proběhlo začátkem dubna v Paláci kultury a sportu v Ostravě Vítkovicích a moderoval ho Josef Dvořák. Překvapivou vítězkou se stala devatenáctiletá konstruktérka Ivana Christová z Prešova. Na jejím výběru se sice údajně jednomyslně shodla celá porota, ale publikum přijalo rozhodnutí s obrovskou nevolí a pískotem. Moderátor se situaci pokusil zachránit výrokem, že i tak někdy přicházejí královny na trůn, ale skandál již byl na světě. I spousta televizních diváků, kteří finále sledovali na obrazovce v přímém přenosu na druhém programu pod názvem Pánská jízda, měla pocit, že vítězství východoslovenské kandidátky bylo dalším z řady národnostních ústupků. Ani sponzoři soutěže nebyli novou královnou krásy nijak nadšeni a na nejvýznamnější světové soutěže krásy nakonec putovala první vicemiss Jana Hronková. Porotce si Christová získala údajně svým umírněným líčením, kontrastujícím s tvářemi dalších finalistek. Její tvář okouzlovala především dokonalou symetrií. Jenže diváci zkrátka dávali přednost atraktivnějším blonďatým dívkám s tupírovanými účesy. Volbu miss ČSSR si nenechali ujít ani Dvořákovi a další hrdinové seriálu. Eva si možná při korunovaci Ivany Christové vzpomněla na své vlastní začátky v českých zemích, v novém prostředí.Aktuality, A-1989-04-09; Magazín Nej…: Miss ČSSR [režie Jiří Střecha, 1989]; ČST; Krátký film

další Seriály »

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...
  • Došlo ke svatořečení Anežky České

    do playlistu

    Došlo ke svatořečení Anežky České

    Koncem osmdesátých let o sobě dávala stále více vědět masa katolických věřících a i režim ji musel respektovat. Velkou událostí se pro ně stalo svatořečení Anežky České, ke kterému došlo ve Vatikánu 12. listopadu 1989, tedy opravdu jen pár dní před zásadním politickým zvratem. Svatořečení se vedle spousty poutníků účastnil třeba i pražský arcibiskup František Tomášek. V čele oficiální delegace stál český ministr kultury Milan Kymlička, který kanonizaci vnímal především jako vhodnou předehru k jednání mezi Československem a Vatikánem, které bylo zahájeno hned další den. Průběh obřadů ve Vatikáně přenášela na druhém programu i Československá televize, takže ho mohli sledovat i hrdinové našeho seriálu. Hned poté se ovšem vysílaly v televizi přímé vstupy z celostátní konference Socialistického svazu mládeže, a tak měli diváci zajímavou možnost srovnání. Slavnostní bohoslužba poděkování za svatořečení dcery z rodu Přemyslovců proběhla ve Svatovítském chrámu v rozbouřené Praze 25. listopadu 1989. Její celebrující arcibiskup pražský, kardinál František Tomášek při ní dal jasně najevo, komu patří sympatie církve v probíhajícím celospolečenském sporu, když prohlásil: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa!“ Anežka Česká žijící ve 13. století se tak neodmyslitelně spojila i s převratnými okamžiky moderních československých dějin.Televizní noviny, TN-1989-11-12; ČST

  • Miss Československé socialistické republiky se stala Ivana Christová

    do playlistu

    Miss Československé socialistické republiky se stala Ivana Christová

    Volby miss to ve východním bloku neměly nijak jednoduché. V padesátých letech byly soutěže krásy považované za symbol zvráceného západního komercionalizovaného pohledu na ženu. Až v roce 1966 proběhla první volba nejkrásnější dívky Československa, která ovšem tehdy nesla název Hledáme ideální dívku. Koncem šedesátých let se volby královen krásy staly doslova módu, kterou parodoval i dobový film Miloše Formana Hoří, má panenko. V období tzv. normalizace se opět žádné volby miss nekonaly. Tradice byla obnovena až v roce 1989, kdy už soutěž nesla odpovídající název Miss Československa. Její finálové klání proběhlo začátkem dubna v Paláci kultury a sportu v Ostravě Vítkovicích a moderoval ho Josef Dvořák. Překvapivou vítězkou se stala devatenáctiletá konstruktérka Ivana Christová z Prešova. Na jejím výběru se sice údajně jednomyslně shodla celá porota, ale publikum přijalo rozhodnutí s obrovskou nevolí a pískotem. Moderátor se situaci pokusil zachránit výrokem, že i tak někdy přicházejí královny na trůn, ale skandál již byl na světě. I spousta televizních diváků, kteří finále sledovali na obrazovce v přímém přenosu na druhém programu pod názvem Pánská jízda, měla pocit, že vítězství východoslovenské kandidátky bylo dalším z řady národnostních ústupků. Ani sponzoři soutěže nebyli novou královnou krásy nijak nadšeni a na nejvýznamnější světové soutěže krásy nakonec putovala první vicemiss Jana Hronková. Porotce si Christová získala údajně svým umírněným líčením, kontrastujícím s tvářemi dalších finalistek. Její tvář okouzlovala především dokonalou symetrií. Jenže diváci zkrátka dávali přednost atraktivnějším blonďatým dívkám s tupírovanými účesy. Volbu miss ČSSR si nenechali ujít ani Dvořákovi a další hrdinové seriálu. Eva si možná při korunovaci Ivany Christové vzpomněla na své vlastní začátky v českých zemích, v novém prostředí.Aktuality, A-1989-04-09; Magazín Nej…: Miss ČSSR [režie Jiří Střecha, 1989]; ČST; Krátký film

  • Došlo k zásadním změnám v evropských zemích sovětského bloku – Československu, Maďarsku, NDR, Rumunsku, Bulharsku i Polsku

    do playlistu

    Došlo k zásadním změnám v evropských zemích sovětského bloku – Československu, Maďarsku, NDR, Rumunsku, Bulharsku i Polsku

    Jako annus mirabilis – rok zázraků bývá mnoha historiky označován právě rok 1989. Celé sovětské impérium v Evropě se náhle zřítilo jak domeček z karet. Zatímco vývoj v Polsku a částečně i v Maďarsku naznačoval výrazné změny již několik let, další evropské prosovětské režimy setrvávaly v zdánlivém klidu a stabilitě, i když v jejich nitru to již také vřelo. Jasně se ukázalo, že bez přímé sovětské pomoci nejsou schopné se dlouhodobě udržet a rychle podlehly volání občanů po změnách. Jen v Rumunsku přitom proběhla revoluce krvavou cestou a tamější vůdce Nicolae Ceauşescu byl nakonec zajat a po krátkém procesu i se svou manželkou zastřelen. O událostech roku 1989 v dosavadním sovětském bloku bylo napsáno množství historických knih a nemá zde smysl přesně vypočítávat jednotlivé události v různých státech. Můžeme se spíše ptát, jak na „annus mirabilis“ reagovali Dvořákové. Že ho přivítala s největším nadšením babi, které se naplnil životní sen dožít se „pádu bolševika“, snad ani nemusíme zdůrazňovat. I ostatní členové rodiny se zatajeným dechem naslouchali na počátku listopadu zprávám o pádu nejvýznamnějšího symbolu rozdělené Evropy – berlínské zdi. Dobře si jí Karel s Evou a Honzíkem pamatovali ještě ze svého pobytu u Baltského moře v NDR. Zatím jen ve skrytu přitom doufali, že Československo nezůstane nějakým reálněsocialistickým skanzenem uprostřed Evropy směřujícím k demokracii. Pak ovšem přišel 17. listopad a dny poté. Dvořákovi se pilně účastnili demonstrací a „cinkali klíči“, aby tak dali najevo své pevné přesvědčení, že staré časy definitivně končí. Neměli sice zcela jasno, co bude následovat, ale věřili, že Československo bude brzo prosperovat jako třeba Rakousko nebo západní Německo a jeho občané budou moci žít jako opravdu svobodní lidé. Padnou všechny nesmyslné byrokratické překážky v životě, včetně nenáviděné železné opony na hranicích. Budou pak moci například navštívit Mikuláše ve Vídni bez ponižujících návštěv úřadů, bez potupných prohlídek na hranicích a bez neustálého strachu, že jim cestu někdo znemožní. Právě tento sen Dvořáků, především babi a Josefa, se naplnil ještě do konce „roku zázraků“ – již v prosinci symbolicky stříhali na Rozvadově dráty dosavadní „železné opony“ ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher a jeho novopečený československý protějšek, ještě nedávný disident Jiří Dienstbier. Cesta na západ se zdála otevřena a Dvořákovi mohli vyrazit za Mikulášem.Televizní noviny, TN-1989-12-23; ČST

  • Zemřel malíř Salvador Dalí

    do playlistu

    Zemřel malíř Salvador Dalí

    Katalánský malíř Salvador Dalí (nar. 1904) patřil k nejproslulejším umělcům spojovaných se surrealismem. Svoji kariéru zahájil obrazy malovanými ve stylu staromistrovských trompe l’oeil, v nichž vizualizoval své smělé surrealistické asociace. Postupně vyvinul svoji proslulou „paranoisticko-kritickou“ metodu, v jejímž rámci využíval nejrůznější výtvarné postupy. Druhou světovou válku strávil v USA, poté se přesunul zpět do Španělska, kterému tehdy vládl diktátor Franco. S přijetím jeho osobnosti a díla měl československý režim po roce 1948 značné problémy. Nešlo jenom o surrealismus, který byl v období stalinismu jednoznačně odmítán jako zvrácený produkt úpadkové západní pakultury, ale i o umělcovy politické postoje, které často kolísaly od koketování s trockismem a anarchismem v mládí až po fascinaci některými prvky nacismu a fašismu a sympatiemi ke konzervativnímu katolicismu. Zejména v USA se navíc Dalí vyprofiloval jako schopný podnikatel v oblasti umění. Pověst katalánského malíře jako společenské celebrity s extravagantním vystupováním se rozšířila v šedesátých letech i v Československu a Dalí a jeho výstřelky se staly oblíbeným tématem ve snobském prostředí, jak to ostatně mistrovsky ukázala i proslulá česká filmová komedie Světáci z roku 1969. Ostatně i Karel a Eva tehdy slyšeli Dalího jméno poprvé. Nemohli však ani doufat, že snad někdy navštíví jeho muzeum v rodném Figueres založené na počátku sedmdesátých let. O Dalího smrti koncem ledna 1989 se ovšem dozvěděli hned. O odchodu umělce, který se ještě za svého života stal doslova legendou, informovala v Československu všechna hlavní média včetně televize. Rudé právo ve svém nekrologu přiznalo, že se malíř přes své „názorové kolísání“ natrvalo zapsal do dějin moderního umění, a dokonce konstatovalo, že jeho dílo je „stále platnou výzvou pro celé lidstvo“.24 hodin ve světě, 24H-1989-01-23; Televizní noviny, TN-1989-01-23; ČST

  • Prezidentem ČSSR se stal místo Gustáva Husáka Václav Havel

    do playlistu

    Prezidentem ČSSR se stal místo Gustáva Husáka Václav Havel

    Listopad 1989, který intenzivně prožili všichni hrdinové našeho seriálu, vedl mj. také k zásadním změnám i k výměnám na nejvyšších politických postech. Dosavadního československého premiéra Ladislava Adamce, který se pokoušel zachovat převahu komunistické strany ve vládě, nahradil již počátkem prosince Slovák Marián Čalfa. I on byl sice členem komunistické strany a již od roku 1988 působil ve federální vládě jako ministr pro legislativu a předseda Legislativní rady vlády ČSSR, ale po několikadenním intermezzu dokázal ve spolupráci s dosavadní opozicí sestavit tzv. Vládu národního porozumění, v níž už KSČ neměla většinu. Sám Čalfa ostatně z komunistické strany vystoupil hned v roce 1990 a ve volbách kandidoval za slovenskou obdobu Občanského fóra, hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN). Tvrdý politický boj se ovšem strhl o post prezidenta. Přestože prezident neměl v československém ústavním pořádku příliš silnou pozici, byl vnímán veřejností jako nejvýše postavená politická osobnost. Opozice sice prosadila, že z funkce odstoupí tehdy již těžce nemocný Gustáv Husák, nebylo však hned jisté, kdo se stane jeho nástupcem. Představitelé Socialistického svazu mládeže se snažili prosadit Čestmíra Císaře, který byl považován za prezidentského kandidát již v roce 1968. Velmi intenzivně usiloval o své zvolení prezidentem také dřívější první tajemník ÚV KSČ a nejvýznamnější postava tzv. Pražského jara v roce 1968 Alexander Dubček, na kterého údajně sázela i sovětská diplomacie. Pro řadu představitelů opozice byl ale Dubček příliš spojen s komunistickou minulostí. Navíc se jim značně emotivní politik nejevil jako dostatečně silná osobnost, schopná čelit nejrůznějším hrozícím nebezpečím. Nedokázali mu také zapomenout jeho velké ústupky nastupujícímu režimu tzv. normalizace v roce 1969, mj. podpis pendrekového „Zákonného opatření“ v srpnu 1969. I z těchto důvodů se opozice nakonec rozhodla kandidovat na post prezidenta nejrespektovanější osobnost českého disentu, dramatika Václava Havla. I když ve Federálním shromáždění, které volilo prezidenta, stále výrazně dominovali komunisté, tlak veřejnosti byl natolik silný, že Václav Havel byl zvolen již 29. prosince stejným způsobem, na jaký byli zvyklí jeho komunističtí předchůdci, tedy jednomyslně. Karel s Evou i Honzík se z této zprávy těšili stejně jako naprostá většina občanů země. Václav Havel se stal doslova ikonou listopadové revoluce a jeho slovo mělo v několika následujících měsících doslova sílu zákona.Aktuality, A-1989-12-29; ČST

Související