iVysílání

Vyprávěj

Česká vláda schválila dostavbu prvních dvou bloků jaderné elektrárny v Temelíně

Po předlistopadovém režimu zůstalo mj. i několik nedokončených projektů, často s problematickým dopadem na životní prostředí. Jedním z těch nejvýznamnějších byla stavba jaderné elektrárny v jihočeském Temelín. Její počátky spadaly již do konce sedmdesátých let, i když samotné budování provozních objektů bylo zahájeno až v únoru 1987. Jen o rok později pak byla dokončena první chladicí věž. Pochopitelně se v této době počítalo s technologiemi z jaderných elektráren ze Sovětského svazu. I když se katastrofa v ukrajinském Černobylu z dubna 1986 jevila jako obzvlášť varovné memento, ani v éře přestavby se československá vláda neuchylovala od politiky těsné hospodářské svázanosti s velkým východním partnerem. Samozřejmě listopad 1989 znamenal v tomto ohledu výrazný mezník a celý projekt byl zpochybňován. Již v roce 1990 o něm československá vláda opakovaně jednala – už v lednu 1990 došlo k zastavení výstavby třetího a čtvrtého bloku, ale o dva měsíce později padlo rozhodnutí, že první a druhý blok bude dokončen. S tím však byly spojeny nejenom nemalé investiční náklady, ale i technické obtíže. Otázka možného zastavení projektu se tak vracela i v následujících letech. Oživovali ji přitom také představitelé ekologického hnutí, kteří poukazovali na nepotřebnost a zároveň rizikovost nové elektrárny. Varovali také před přílišnou finanční náročností projektu. Upozorňovali rovněž na skutečnost, že se v Československu trvale mohutně plýtvá energií, a tak by bylo na místě soustředit se zejména na úspory a snížení neúnosné energetické náročnosti výrobků českého průmyslu. Další jednání české vlády o jaderné elektrárně Temelín proběhlo v roce 1993, výsledkem ovšem bylo jen potvrzení původního rozhodnutí dokončit výstavbu ve zredukované podobě. Jenže řešit se musel problém technologie – po rozpadu Sovětského svazu se ukazovalo stále jasněji, že v této oblasti nejde pokračovat podle původních plánů. Navíc se veřejnost obávala opakování černobylského neštěstí, i když se jednalo o elektrárnu jiného typu. Nakonec po dlouhých a složitých jednáních, do nichž vedle technických parametrů zasahovaly i mezinárodněpolitické aspekty, bylo rozhodnuto, že jaderná elektrárna Temelín bude vybavena technologiemi americké firmy Westinghouse. Kombinaci sovětské a americké technologie ale zejména část ekologů považovala za nadměrně nebezpečnou. Stavba se i nadále vlekla a náklady narůstaly. O dokončení se definitivně jednalo ještě na sklonku devadesátých let, nicméně potvrzeno bylo původní rozhodnutí a jaderná elektrárna tak skutečně zahájila svoji činnost. Události, komentáře, UK-1993-03-10; Deník Plus, DP-1993-03-10; ČST

další Seriály »

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...
  • V Rusku došlo k prudké ústavní krizi, v níž nakonec dominoval Boris Jelcin

    do playlistu

    V Rusku došlo k prudké ústavní krizi, v níž nakonec dominoval Boris Jelcin

    Situace v Rusku po rozpadu Sovětského svazu zůstávala mimořádně napjatá a komplikovaná. Obyvatelstvo prožívalo mimořádně těžké časy. Životní úroveň značné části obyvatelstva letěla prudce dolů a společnost se musela smiřovat se všemi průvodními znaky totálního rozpadu impéria. Ponížení z porážky ve studené válce bylo cítit velice silně. Hlavní podíl na moci držel ruský prezident Boris Jelcin, který vymanévroval Michaila Sergejeviče Gorbačova do politického důchodu. I Jelcin se však musel vyrovnávat se silnou opozicí ze strany politiků, kteří se nechtěli smířit se stávající situací. Velmi častými se stávaly konflikty prezidenta se Sjezdem lidových sovětů a s Nejvyšším sovětem. Parlament se opakovaně snažil co nejvíce okleštit prezidentovy pravomoci a zároveň usiloval o zpomalení nebo vůbec zastavení ekonomických reforem. I v rámci exekutivní moci však musel Jelcin ostře bojovat o své pozice. K rozhodnému útoku nastoupil v září, když nejprve kvůli podezření z korupce odvolal dosavadního viceprezidenta Alexandra Ruckého a místopředsedu vlády Alexandra Šumějka a naopak proti vůli parlamentu na post vicepremiéra jmenoval dřívějšího premiéra, silně reformně naladěného ekonoma Jegora Gajdara. K nejradikálnějšímu kroku přistoupil Boris Jelcin 21. září – rozpustil parlament a převzal sám jako prezident řadu pravomocí. Předseda Nejvyššího sovětu Rusland Chasbulatov ovšem tento krok označil za státní převrat a vyzval k odporu proti Jelcinovi. Parlament odhlasoval, že moc přechází do rukou Alexandra Ruckého. Naopak silové složky a premiér Viktor Černomyrdin se postavili za Jelcina. Situace v Moskvě nasvědčovala blížící se občanské válce. Příznivci parlamentu a A. Ruckého se pokusili ovládnout i televizi a ruskou tiskovou agenturu Itar-Tass. Jelcin reagoval vyhlášením výjimečného stavu a jemu oddané vojenské jednotky zaútočily na samotné sídlo parlamentu tzv. Bílý dům. V budově došlo k tuhým bojům, ale během několika hodin se podařilo armádě odpor zlomit a předseda Nejvyššího sovětu Rusland Chasbulatov i Alexander Ruckoj byli zatčeni a později odsouzeni do vězení. Jako jednoznačný vítěz ze střetu vyšel Boris Jelcin, ale jeho metody zůstávají značně diskutabilní. Západu se však tenkrát jevil jako přijatelnější a spolehlivější partner. V prosinci proběhly po mnoha desítkách let první svobodné parlamentní volby v Rusku. Skončily však velkým překvapením, když zvítězil se svou Liberálnědemokratickou stranou populista Vladimír Žirinovskij. Těžiště moci se však mezitím přesunulo na úřad prezidenta. Ten zastával Boris Jelcin až do konce roku 1999. Deník Plus, DP-1993-09-21; Deník ČST, D-1993-10-03; Události, U-1993-10-04; ČST

  • Byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu

    do playlistu

    Byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu

    Otázka vyrovnání s předlistopadovou minulostí zůstávala i nadále významným společenským problémem. Prvotní nadšení pominulo a mnoho občanů mělo pocit, že dřívější mocenská elita se dokázala v nových podmínkách etablovat náramně dobře. Radikální antikomunisté ostře kritizovali přílišnou „sametovost“ listopadové revoluce a skutečnost, že odsouzeno bylo jen minimum představitelů bývalého režimu. V parlamentu nadále legálně působila komunistická strana, která sice pozbyla svůj majetek, ale přesto se dokázala stát pevnou součástí nově zformovaného politického systému. Čeští komunisté se navíc na rozdíl od svých slovenských kolegů a kolegů z jiných zemí bývalého sovětského bloku tvrdošíjně odmítali vzdát i samotného označení „komunistická“. Lustrační zákony sice exponentům dřívější politické elity znemožnily vykonávání řady funkcí ve veřejném sektoru, ale radikálové je považovali jen za velmi nedostatečné. Navíc se jim nezamlouvalo, že nebyla přerušena právní kontinuita s předlistopadovou érou a nadále platily zákony přijaté v letech 1948-1989, které byly jen postupně nahrazovány nebo novelizovány. Námitky, že by zrušení platnosti všech norem zcela rozkolísalo veškerý život a totálně rozrušilo právní jistoty, odmítali s tím, že by bylo možno přizpůsobit normy nějakého západoevropského státu. Pravicová Občanská demokratická strana, která jednoznačně zvítězila v parlamentních volbách v roce 1992, se snažila s předlistopadovou minulostí tvrdě vypořádat alespoň v symbolické rovině. Výsledem se stal zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V § 2 tohoto zákona se mimo jiné uvádělo, že „režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989,“ byl „zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“ Zároveň se tu konstatovalo, že „Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.“ Naopak odpor proti tomuto režimu byl označen za legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty. Lidé, kteří byli režimem před listopadem 1989 perzekuováni, měli nárok na plné morální zadostiučinění. Rozšířena byla i ustanovení o soudní rehabilitaci, tak aby byly podchyceny všechny možné druhy perzekuce i prostřednictvím odsouzení za zdánlivě nepolitické trestné činy. Zákon také zrušil promlčecí lhůtu v období 1948-1989 v případě, že nedošlo k pravomocnému odsouzení v této době z politických důvodů. Podoba zákona vyvolávala již v době jeho vzniku obrovské diskuse a vlastně uspokojila jen málokoho. Zatímco oponenti ho považovali za pochybné politické rozhodování o minulosti, podle radikálních antikomunistů byl totálně bezzubý a nemohl se stát nástrojem dekomunizace společnosti, po níž volali. Deník Plus, DP-1993-07-09; ČST

  • Premiéru měl film Šakalí léta

    do playlistu

    Premiéru měl film Šakalí léta

    Vyrovnávání se s minulostí let 1948-1989 probíhalo nejen v oblasti zákonných norem a debat učenců, ale i ve filmové tvorbě. Velmi brzo se přitom objevila snaha oprostit se od ponuré těžkopádnosti a najít i v nepříliš přívětivých epochách našich dějin spíše komediální náměty, nabízející především uvolnění. Dřívější mocní byli spíše vysmíváni než nemilosrdně demaskováni a trestáni. Někteří kritici tento přístup považovali a považují za nepřiměřeně laskavý, ale diváci jej přijali s velkým porozuměním. Hlavním tvůrcem retro-komedií byl režisér Jan Hřebejk, spolupracující se spisovatelem Petrem Šabachem a s Petrem Jarchovským. Jedním z prvních Hřebejkových děl se stala muzikálová komedie Šakalí léta, která se vracela do roku 1959 do okolí pražského hotelu International, s jeho architekturou podle sovětských stalinistických vzorů a s ohnivě rudou pěticípou hvězdou na vrcholku. Příběh se týkal především pronikání rokenrolu do českého prostředí. Ve snímku je jeho protagonistou mladý „chuligán“ Bejby ztvárněný Martinem Dejdarem. Vyniká výstředním oblečením i zálibou v západní hudbě a stane se idolem dejvických kluků. Musí ovšem soupeřit s nechutí konzervativního okolí. Diváky ovšem více než samotný příběh, trochu schematický a nepříliš logický, oslovovala především rokenrolová hudba vytvořená Ivanem Hlasem. Některé písničky z filmu se také staly oblíbenými hity. Vzpomeňme třeba proslulé Na kolena, na kolena. Přes drobné slabiny se snímek Šakalí léta stal opravdovým hitem a zamlouval se vcelku i kritikům, což se projevilo i v následujícím roce při udílení prvního ročníku filmových cen Český lev, jakési domácí obdoby Oscara, v únoru roku 1994. Šakalí léta zde získaly cenu pro nejlepší film, Jan Hřebejk vybojoval lva za režii, stejně jako Josef Abrhám za svoji roli otce-policisty bez čichu a chuti a Ivan Hlas za hudbu. Muzikálová komedie navrch dostala i cenu časopisu Cinema. Dá se říct, že právě toto dílo skutečně odstartovalo hvězdnou kariéru Jana Hřebejka s jeho kultovními filmy jako Pelíšky nebo Pupendo. Proto se může jevit jako paradoxní, že na Šakalí léta se později poněkud pozapomnělo. Snad to bylo dáno tím, že žánr ještě přece jen nebyl tolik propracovaný a v něčem se může toto dílko s odstupem času jevit jako nedotažené. V každém případě se ale Honzíkovi a dalším našim hrdinům moc a moc líbilo. Deník Plus, DP-1993-12-10; ČST

  • Česká vláda schválila dostavbu prvních dvou bloků jaderné elektrárny v Temelíně

    do playlistu

    Česká vláda schválila dostavbu prvních dvou bloků jaderné elektrárny v Temelíně

    Po předlistopadovém režimu zůstalo mj. i několik nedokončených projektů, často s problematickým dopadem na životní prostředí. Jedním z těch nejvýznamnějších byla stavba jaderné elektrárny v jihočeském Temelín. Její počátky spadaly již do konce sedmdesátých let, i když samotné budování provozních objektů bylo zahájeno až v únoru 1987. Jen o rok později pak byla dokončena první chladicí věž. Pochopitelně se v této době počítalo s technologiemi z jaderných elektráren ze Sovětského svazu. I když se katastrofa v ukrajinském Černobylu z dubna 1986 jevila jako obzvlášť varovné memento, ani v éře přestavby se československá vláda neuchylovala od politiky těsné hospodářské svázanosti s velkým východním partnerem. Samozřejmě listopad 1989 znamenal v tomto ohledu výrazný mezník a celý projekt byl zpochybňován. Již v roce 1990 o něm československá vláda opakovaně jednala – už v lednu 1990 došlo k zastavení výstavby třetího a čtvrtého bloku, ale o dva měsíce později padlo rozhodnutí, že první a druhý blok bude dokončen. S tím však byly spojeny nejenom nemalé investiční náklady, ale i technické obtíže. Otázka možného zastavení projektu se tak vracela i v následujících letech. Oživovali ji přitom také představitelé ekologického hnutí, kteří poukazovali na nepotřebnost a zároveň rizikovost nové elektrárny. Varovali také před přílišnou finanční náročností projektu. Upozorňovali rovněž na skutečnost, že se v Československu trvale mohutně plýtvá energií, a tak by bylo na místě soustředit se zejména na úspory a snížení neúnosné energetické náročnosti výrobků českého průmyslu. Další jednání české vlády o jaderné elektrárně Temelín proběhlo v roce 1993, výsledkem ovšem bylo jen potvrzení původního rozhodnutí dokončit výstavbu ve zredukované podobě. Jenže řešit se musel problém technologie – po rozpadu Sovětského svazu se ukazovalo stále jasněji, že v této oblasti nejde pokračovat podle původních plánů. Navíc se veřejnost obávala opakování černobylského neštěstí, i když se jednalo o elektrárnu jiného typu. Nakonec po dlouhých a složitých jednáních, do nichž vedle technických parametrů zasahovaly i mezinárodněpolitické aspekty, bylo rozhodnuto, že jaderná elektrárna Temelín bude vybavena technologiemi americké firmy Westinghouse. Kombinaci sovětské a americké technologie ale zejména část ekologů považovala za nadměrně nebezpečnou. Stavba se i nadále vlekla a náklady narůstaly. O dokončení se definitivně jednalo ještě na sklonku devadesátých let, nicméně potvrzeno bylo původní rozhodnutí a jaderná elektrárna tak skutečně zahájila svoji činnost. Události, komentáře, UK-1993-03-10; Deník Plus, DP-1993-03-10; ČST

  • Pro podezření z braní úplatků byl zatčen šéf Střediska cenných papírů a Centra kuponové privatizace Jaroslav Lízner

    do playlistu

    Pro podezření z braní úplatků byl zatčen šéf Střediska cenných papírů a Centra kuponové privatizace Jaroslav Lízner

    Proces privatizace a transformace ekonomiky na počátku devadesátých let provázela podle mínění většiny veřejnosti rozsáhlá korupce, zneužívání informací v obchodním styku apod. Jen minimum případů se však tehdy dařilo odhalit. Napomáhaly tomu díry v zákonech, protože legislativa silně pokulhávala za existující situací i nezkušenosti policie v této oblasti. V chaotických dobách se navíc často zdálo, že každý trik je oprávněný. Podobně i všechny převody majetku od státu k soukromým subjektům se jevily jako krok správným směrem, i když nebyly dostatečně podloženy zákonem. Proces kupónové privatizace spuštěný v roce 1992 nakonec spasily investiční fondy, které často skupovaly kupónové knížky jednotlivých klientů a prováděly různé operace na samé hraně zákona i za ní. Obrovské množství podniků se stalo v této době obětí spekulací se svými akciemi a majetkem. Často se v nich přitom angažoval i stávající management závodů, který převáděl majetek do svých soukromých firem. Zároveň se ale rozeběhla řada spekulací na nově vzniklém akciovém trhu. A právě do jedné z nich se také zapletl Jaroslav Lízner. Jednalo se o velmi vysoce postaveného státního úředníka – jako šéf Střediska cenných papírů a zároveň Centra kupónové privatizace vlastně dohlížel na řádný průběh celého projektu kupónové privatizace. V průběhu roku 1994 se nad ním stahovaly mraky – objevily se četné nesrovnalosti v hospodaření především Centra kupónové privatizace. Udeřilo však až na konci října, kdy byl protikorupční policií zadržen po schůzce v pražské restauraci Asia, kde se setkal s podnikatelem Lubošem Sotonou. Ten patřil mezi žraloky na tehdejším trhu a spojován byl především s C. S. fondy prostřednictvím své firmy Trans World International. Líznerovi měl dát úplatek ve výši 8,5 miliónu korun za zajištění výhodné ceny akcií Mlékáren Klatovy, s jejichž ziskem počítaly C. S. fondy v rámci druhé vlny kupónové privatizace. Transakce však byla od samého počátku monitorována policií, kterou zasvětil samotný Sotona. Jaroslav Lízner byl v roce 1996 odsouzen za braní úplatku a zneužití úřední pravomoci k trestu odnětí svobody ve výši 6 let. Jeho tvrzení, že 8,5 miliónu bylo ve skutečnosti zálohou na akcie Klatovských mlékáren, soud neuvěřil. Podmínečně propuštěn byl Jaroslav Lízner po odpykání poloviny trestu v roce 1998 a opakovaně usiloval o přešetření svého případu. Někteří publicisté zatčení a následné odsouzení Jaroslav Líznera považovali a považují za důsledek policejní provokace. Protikorupční policie, které se na počátku devadesátých let příliš nedařilo, se akcí údajně snažila zabránit případnému zrušení, a proto se spojila se značně kontroverzním L. Sotonou. V každém případě se z Jaroslava Líznera stal jeden ze symbolů korupce a kalných vod podnikání z počátku devadesátých let. Tuto odvrácenou stranu ekonomické transformace poznají zblízka i někteří naši seriáloví hrdinové. Zprávy ČT2, Z2-1994-11-02; Události, U-1993-01-01; ČST

Související