iVysílání

Vyprávěj

V Brně se konal sjezd Cikánů-Romů

V průběhu roku 1969 ještě dobíhaly některé procesy spojené s velkým oživením občanské společnosti v předešlém roce. Jako příklad můžeme uvést ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů, který se konal v Brně koncem května. Ten především požadoval uznání Cikánů-Romů jako národnosti a jejich náležité zastoupení v různých orgánech. Svaz Cikánů-Romů vedl Miroslav Holomek a do roku 1972 získal kolem 8 500 členů. I když vůči režimu vystupoval zcela loajálně, stejně byl roku 1973 zlikvidován, když vhodnou záminku poskytly určité hospodářské nesrovnalosti. Hlavním důvodem však údajně byla v roce 1972 přijatá novelizace zákona o menšinách, která už s romskou menšinou nepočítala. Romové se pak bez vlastní organizace museli obejít až do konce osmdesátých let.Československý filmový týdeník 1969; Krátký film

další Seriály »

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...
  • V Brně se konal sjezd Cikánů-Romů

    do playlistu

    V Brně se konal sjezd Cikánů-Romů

    V průběhu roku 1969 ještě dobíhaly některé procesy spojené s velkým oživením občanské společnosti v předešlém roce. Jako příklad můžeme uvést ustavující sjezd Svazu Cikánů-Romů, který se konal v Brně koncem května. Ten především požadoval uznání Cikánů-Romů jako národnosti a jejich náležité zastoupení v různých orgánech. Svaz Cikánů-Romů vedl Miroslav Holomek a do roku 1972 získal kolem 8 500 členů. I když vůči režimu vystupoval zcela loajálně, stejně byl roku 1973 zlikvidován, když vhodnou záminku poskytly určité hospodářské nesrovnalosti. Hlavním důvodem však údajně byla v roce 1972 přijatá novelizace zákona o menšinách, která už s romskou menšinou nepočítala. Romové se pak bez vlastní organizace museli obejít až do konce osmdesátých let.Československý filmový týdeník 1969; Krátký film

  • Svítiplynem se otrávil skladatel Jiří Šlitr

    do playlistu

    Svítiplynem se otrávil skladatel Jiří Šlitr

    Místo dnes obvyklého zemního plynu se v domácnostech v šedesátých letech ve velké míře používal svítiplyn, tj. plyn vznikající karbonizací, tlakovým zplyněním uhlí nebo cyklickým štěpením benzínu či zemního plynu. Jeho velkou nevýhodou byla jeho značná jedovatost, která se stala zdrojem mnoha různých neštěstí. Velmi často se svítiplynem páchaly sebevraždy, neméně běžné však byly i nešťastné náhody, kdy lidé zahynuli proto, že usnuli při vaření kávy, vzkypělá voda udusila plamen a pokoj se naplnil jedovatým plynem. Právě to druhé byl pravděpodobně případ smrti Jiřího Šlitra, pětačtyřicetiletého hudebníka a kreslíře, jednoho ze zakladatelů divadla Semafor a jedné z jeho mladých partnerek 26. prosince 1969 v jeho ateliéru. Samozřejmě vzhledem k pohnuté době – šlo o sklonek roku 1969 se hojně spekulovalo i o variantě sebevraždy či dokonce vraždy, záhadu této události se však asi již dnes nikomu nepodaří zcela spolehlivě objasnit.Československý filmový týdeník 1969; Krátký film

  • Hit roku: Jó, to jsem ještě žil (Jiří Suchý)

    do playlistu

    Hit roku: Jó, to jsem ještě žil (Jiří Suchý)

    V roce 1969 uplynulo deset let existence divadla Semafor (zkratka za SEdm MAlých FORem), které založili Jiří Suchý a Jiří Šlitr. V roce 1969 za sebou měli oba zakladatelé vedle několika celovečerních filmů (např. Zločin v šantánu nebo Kdyby tisíc klarinetů) už řadu velmi úspěšných představení, například Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl-tangl. Jejich novým úspěšným tahem byl pořad Jonáš a dr. Matrace. A právě zde zazněla i protiválečná píseň Jó to jsem ještě žil, která se stala obrovským hitem. Bohužel se jednalo o poslední společný projekt Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra a také o jednu z posledních Šlitrových melodií – hudebník, výtvarník a herec Jiří Šlitr tragicky zahynul na sklonku roku 1969 (viz speciální zpráva).Jizvy, jiskry, jistoty; 1969; Československá televize

  • Nobelovu cenu za literaturu získal Alexander Solženicyn

    do playlistu

    Nobelovu cenu za literaturu získal Alexander Solženicyn

    Udělení Nobelovy ceny Alexandru Solženicynovi (1918-2008) bylo velkou ranou pro sovětský režim. Dělostřelecký důstojník bojující v druhé světové válce byl za kritiku Stalina v dopise v příteli celkem osm let vězněn v různých trestních táborech, odkud byl propuštěn až v roce 1953. Ještě další tři roky však musel strávit ve vyhnanství v Kazachstánu, v Taškentu se léčil z rakovinného nádoru. Po rehabilitaci se mohl vrátit do středního Ruska, kde pracoval jako učitel matematiky a fyziky. V období tzv. tání, tedy určitého kulturního uvolnění v SSSR na počátku šedesátých let, vzbudil obrovskou pozornost jeho literární debut, próza Jeden den Ivana Děnisoviče z roku 1962, která vyšla v tehdy proslulém literárním magazínu Novyj mir. Hned v roce 1963 Jeden den Ivana Děnisoviče, ukazující každodenní život vězně jednoho z lágrů, vyšel i v češtině a je dost pravděpodobné, že Karel s Evou, kteří se o kulturu docela zajímali, tuto knihu s přídechem senzace četli. Kromě Jednoho dne Ivana Děnisoviče se na stránkách Nového miru objevily ještě tři další Solženicynovy kratší povídky, včetně Matrjoniny chalupy ukazující těžký život tehdejší vesnice a k období druhé světové války se vracejícího textu Případ na stanici Krečetovka. Jenže období tání nemělo dlouhého trvání a Solženicynovi bylo oficiální vydávání dalších děl v SSSR znemožněno a KGB spisovateli zabavila v roce 1965 několik dokončených i nedokončených literárních rukopisů. V roce 1967 napsal otevřený dopis Svazu sovětských spisovatelů, který vzbudil obrovské pozdvižení nejenom v SSSR, ale především v zahraničí. A to i v Československu – zde totiž přes odpor stranického vedení byl dopis veřejně čten na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů. Sovětský svaz spisovatelů zareagoval vyloučením Solženicyna ze svých řad v roce 1968. Tehdy také vydal opoziční spisovatel v samizdatu a v exilu své další dvě důležité knihy – první verzi své práce V kruhu prvním, kde se vrátil ke svým zážitkům ze speciálních vědeckých ústavů, v nichž pracovali věznění vědečtí pracovníci a prózu Rakovina. V ní zase popsal své zkušenosti z léčebny pro onkologické pacienty, jak ji poznal v Taškentu. Jeden z nejproslulejších sovětských disidentů, jaderný fyzik Andrej Dimitrijevič Sacharov navrhl Solženicyna na Nobelovu cenu za literaturu, která mu skutečně byla udělena. Jenže spisovatel k jejímu převzetí neodjel z obavy, aby mu úřady neznemožnily návrat do vlasti. Nucenému exilu se však stejně nevyhnul – po vydání své proslulé kroniky sovětských lágrů Souostroví GULAG byl v roce 1974 zbaven občanství a násilně vypuzen za hranice. Žil poté v SRN, Švýcarsku a zejména v USA. V exilu dále tvořil, především rozsáhlou epopej Rudý kruh, kde se snažil osvětlit uzlové body ruských dějin od revoluce 1905 do říjnové revoluce v roce 1918 vedoucí podle jeho názoru ke zkáze ruského národa. Do Ruska se Solženicyn vrátil v roce 1994.zahraniční archiv RZ, 1970; Československá televize

  • Sovětský svaz vyslal na Měsíc vozítko Lunochod 1

    do playlistu

    Sovětský svaz vyslal na Měsíc vozítko Lunochod 1

    Výstup amerických astronautů na povrch Měsíce v roce 1969 byl těžkou porážkou Sovětského svazu v soupeření s USA o prvenství ve světovém výzkumu. Dlouhou dobu se sovětské straně dařilo být v čele – vyslala na oběžnou dráhu v roce 1957 první umělou družici a především o čtyři roky později se stal prvním člověkem ve vesmíru Jurij Gagarin. Stopy obtištěné na povrchu Měsíce americkými kosmonauty však dávaly jasně tušit, že karta se obrací. Pomyslný souboj však Sovětský svaz rozhodně nemínil vzdát a rozhodně nechtěl přenechat monopol na přímý výzkum Měsíce Američanům. Proto také v roce 1970 vysadila sonda Luna 17 na Měsíci první automatické vozidlo zvané Lunochod 1, které na pokyny z pozemního střediska zkoumalo měsíční povrch. Jednalo se opravdové monstrum vážící víc než tři čtvrtě tuny a dlouhé přes 22 metrů, pokryté solárními panely. Lunochod 1 fungoval do začátku října následujícího roku a během své činnosti urazil více než deset kilometrů, předal 20 000 snímků Měsíce a provedl celkem 25 chemických rozborů. Jeho nástupcem se stal v roce 1973 Lunochod 2. Samozřejmě se Sovětský svaz snažil vozítka Lunochod co nejvíc propagovat a nelze vyloučit, že k Honzíkovi doputoval Lunochod jako mechanická hračka. Ale přebít v myslích ty záběry z Měsíce s živými astronauty se nedařilo ani za pomoci sofistikovaného vozítka.Československý filmový týdeník 1970; Krátký film

Související