Alexander Dubček se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ

Klíčové jednání pléna ÚV KSČ probíhalo v prosinci roku 1967 a od počátku se nevyvíjelo pro dosavadního šéfa KSČ a prezidenta v jedné osobě Antonína Novotného nijak příznivě. Svůj podíl na tom měla roztržka s mnohými slovenskými členy vedení KSČ, které urážela arogance Novotného vůči Slovensku a spojili se proto s představiteli reformního křídla ve vedení KSČ v kritice dosavadního prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný se pokusil na poslední chvíli taktizovat. Jeho stoupencům se podařilo jednání pléna ÚV KSČ přerušit s argumentem, že by soudružky z východního Slovenska nedorazily včas domů a nemohly by řádně přichystat vánoční oslavy. Během pauzy se Novotný zoufale pokoušel o zvrat situace a snad podle některých indicií zvažoval i zapojení některých armádních a bezpečnostních kruhů do řešení mocenských poměrů. Všechny tyto snahy však vyzněly na prázdno a Novotný se po ostré kritice musel vzdát významnější ze svých dvou funkcí – postu prvního tajemníka ÚV KSČ, prezidentem prozatím zůstal. Právě nutnost rozdělení obou funkcí byla podávána jako hlavní důvod změn. Nástupcem starého aparátčíka Antonína Novotného se stal do té doby zejména v českých zemích málo známý Alexander Dubček (1921-1992), dosud první tajemník ÚV Komunistické strany Slovenska. Jednalo se o kompromisního kandidáta, který byl přijatelný pro většinu mocenských skupin operujících v rámci předsednictva ÚV KSČ. Alexander Dubček si rychle získal oblibu veřejnosti svým sympatickým, lidským vystupováním, kterému veřejnost v předchozích desetiletích odvykla. Nejednalo se však o tvrdého, cílevědomého politika a v některých okamžicích patrně příliš podléhal emocím. Okupace Československa pro něho znamenala obrovskou ránu. Nedokázal však čelit pozdějšímu nástupu prosovětských sil. V dubnu 1969 ho na pozici prvního tajemníka ÚV KSČ vystřídal Gustáv Husák, Alexander Dubček se stal předsedou Federálního shromáždění. V této funkci mj. spolupodepsal také smutně proslulý zákon, který umožňoval tvrdou perzekuci demonstrantů z 21. 8. 1969. Jeho politický pád však rychle pokračoval – v říjnu byl sesazen z postu šéfa Federálního shromáždění a na krátko poslán do Turecka jako velvyslanec. V roce 1970 byl zbaven členství v KSČ i KSS a ve stejném roce nastoupil jako mechanizátor do podniku Západoslovenské státní lesy. Do nejvyšší politiky se vrátil až v listopadu 1989. Neprosadil se sice jako kandidát na československého prezidenta, ale v letech 1989-1992 vykonával funkci předsedy Federálního shromáždění, v níž vystupoval jako zásadní obhájce jednoty československé federace. V roce 1992 byl zvolen za Sociálnědemokratickou stranu Slovenska poslancem, 1. září 1992 však utrpěl závažnou dopravní nehodu a na následky utrpěných zranění 7. 11. 1992 zemřel.archiv RZ, 1968; Československá televize, Krátký film