iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
29. 9. 2010
23:15 na ČT2

1 2 3 4 5

198 hlasů
59736
zhlédnutí

Nevítaní

Dlouhodobě sledované osudy fyzicky postižených dětí, které byly svými rodiči odloženy hned po narození

94 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Nevítaní

  • 00:00:10 Měl jsem ve střižně
    asi sedmdesát hodin materiálu -
  • 00:00:13 záběrů z pěti různých životů,
    natáčených po dobu téměř 20 let.
  • 00:00:18 Chtěl jsem vybrat dva nebo
    nanejvýš tři příběhy a vyprávět je.
  • 00:00:22 Hezky chronologicky a srozumitelně.
  • 00:00:27 A pak jsem zjistil, že to neumím,
    protože ty životy spolu souvisejí
  • 00:00:31 a souvisejí i s našimi životy
    a navzájem se promíchávají,
  • 00:00:35 překrývají i doplňují.
    Proplétají se, někdy se i pletou
  • 00:00:39 a splývají.
    Přestal jsem jim v tom bránit.
  • 00:00:42 Vzpomínky se nám taky v hlavě
    neřadí tak, jak bychom chtěli,
  • 00:00:45 ale někdy dost nepochopitelně,
    podle podobnosti,
  • 00:00:49 možná podle skrytého smyslu.
  • 00:00:52 Každý vidíme něco trochu jiného.
  • 00:01:13 Hele, pojď se podívat!
  • 00:01:16 -Co to je?
    -Já nevím.
  • 00:01:20 DOBOVÝ KOMETÁŘ
    Začneme u těch nejmenších.
  • 00:01:23 Nejmenší občánky
    přišli mezi sebe přivítat
  • 00:01:26 zástupci společenských organizací
    a institucí města.
  • 00:01:29 Narodil se člověk
    a je vítán do života.
  • 00:01:33 Ten malý človíček nebude vědět,
  • 00:01:36 že si socialistická společnost
    váží každého člověka.
  • 00:01:43 Mě už právě odmalinka
    strašně zajímaly porody.
  • 00:01:46 Když to teď vezmu z pohledu těch
    matek, jak je to pro ně příjemný,
  • 00:01:49 když to dítě cítí v břiše.
  • 00:01:51 Já nevím, já asi bych
    z toho neměla zrovna dobrej pocit.
  • 00:01:54 Oni mě totiž
    odmalička nechtěli rodiče,
  • 00:01:57 takže jsem nejdřív
    nastoupila jako sem.
  • 00:02:04 Tak jsem se narodila.
    To si nepamatuju.
  • 00:02:07 Pamatuju si, že mě někdo držel
    v náručí, nějaká ženská.
  • 00:02:12 Teď nevím, jestli to byla máma
    nebo kdo. To já fakt nevím.
  • 00:02:16 A já jsem se držela jako klíště.
  • 00:02:21 Ležela jsem v postýlce.
    Myslím, že jsem koukala doprava.
  • 00:02:26 A tam byla
    nějaká paní s černejma vlasama.
  • 00:02:30 A dívala se mi přímo do očí.
  • 00:02:33 Můžu se domnívat,
    že to mohla bejt matka,
  • 00:02:36 můžu se domnívat,
    že to mohla bejt sestřička,
  • 00:02:39 fakt nevím.
    Ale to je taková ta vzpomínka,
  • 00:02:42 která prostě je ve mně dodnes.
  • 00:02:44 Myslím, že vzpomínky a dokumentární
    film mají něco společného.
  • 00:02:49 Uchovávají to, co bylo, a už není.
  • 00:02:51 Tam je takovej úryvek, kde je
    fotka, kde jsem jako na kočárku.
  • 00:02:56 A to si pamatuju,
    že jsem na tom kočárku byla
  • 00:03:00 a snad že jsem aj měla panenku tam.
  • 00:03:03 A taky že tam bylo pískoviště
    a že jsem si hrála na pískovišti.
  • 00:03:06 To vím. To je takovej jako...
    Takovej mžik.
  • 00:03:27 Je mi dvanáct let.
  • 00:03:39 HUDBA
  • 00:04:10 Zkoušel jsem stříhat tak,
    aby se film podobal myšlení.
  • 00:04:13 Nelineárnímu víření,
  • 00:04:15 spojujícímu úryvky toho, co bylo,
    s tím, co je.
  • 00:04:22 Ne strach, ale oni nás neznaj.
  • 00:04:26 Podle mě
    mají s náma malý zkušenosti.
  • 00:04:31 Pro mě byla základní otázka:
    Kdo jsem a proč nemám rodiče?
  • 00:04:36 Oni zemřeli, nebo mě nechtěli?
    A proč mě nechtěli?
  • 00:04:44 Já nevím. Jako kdyby se nás báli.
  • 00:04:47 Jako ještě to od něj chytím
    nebo něco takovýho.
  • 00:04:50 Oni nás viděj jen sem tam,
    nebo nás viděj víckrát,
  • 00:04:53 ale nevidí, co asi v nás je.
  • 00:05:13 Já jsem tady pořád v ústavu.
    Já vůbec nejezdím domů.
  • 00:05:18 -Proč?
    -Nevím.
  • 00:05:21 A jak to máš s rodičema?
  • 00:05:23 -Nevím. To taky nevím.
    -Vůbec nic nevíš? -Ne.
  • 00:05:25 Ale někdy bych si přála
    jít jako do normální školy.
  • 00:05:29 Já bych to chtěla zkusit.
  • 00:05:34 -A šlo by to?
    -To nevím.
  • 00:05:45 Tenhle obrázek
    nakreslila Petra v jedenácti.
  • 00:05:53 Je to přímo nazvané
    Maminky a miminka.
  • 00:05:56 Nakreslila tady maminky v řadě
    a tady spoustu miminek,
  • 00:06:01 jako kdyby ten svět těch maminek
    a miminek byl nějak oddělený.
  • 00:06:24 Tady dokonce miminka
    vylezla maminkám na ramena
  • 00:06:28 a až do vlasů
    a houpou se na náušnicích,
  • 00:06:31 ale zdá se, jako kdyby maminky
    si jich moc nevšímaly.
  • 00:06:36 Ty roky pro ni jsou
    asi dost důležité,
  • 00:06:40 protože to má
    taky na hodně obrázkách.
  • 00:06:42 Když malovala nebo kreslila
    celé příběhy,
  • 00:06:45 tak jako u každé postavičky má,
    jak se jmenuje a kolik je jí let.
  • 00:06:50 Tady je jí padesát osm
    a je vyzáblá až, se dá říct.
  • 00:06:55 A otáčí se
    a za ní letí ptáček duháček,
  • 00:06:58 jestli jí náhodou něco nechce říct.
  • 00:07:01 Když jsem byla malá, tak jsem
    chtěla být strašně princeznou.
  • 00:07:05 A byl nějakej karneval a já
    jsem se přestrojila na princeznu
  • 00:07:08 a teď oni mně slíbili,
    že mě odvezou do království.
  • 00:07:10 Samozřejmě jsem jim na to naletěla.
    Dali mě na nějakou dřevěnou káru
  • 00:07:14 a prostě mě odvezli
    jako za bránu toho statku a řekli:
  • 00:07:18 Tak a konec a zase jdeme zpátky.
  • 00:07:20 To byl pro mě strašnej šok, protože
    mě na to hrozně připravovali
  • 00:07:24 a jak půjdu do toho království,
    a teď najednou:
  • 00:07:27 To byla jenom hra.
  • 00:07:37 Dobrý. Hlava.
  • 00:08:13 Nafilmovat můžu jen to,
    co se odehrává ve viditelném světě.
  • 00:08:17 V tělech.
  • 00:08:21 Ale má-li to dění nějaký smysl,
    tak ten je uvnitř.
  • 00:08:25 Neviditelný.
  • 00:08:33 Já věřím v knihu života.
  • 00:08:37 A v tý knize
    má každej napsanej svůj osud.
  • 00:08:41 Každej si musí něco prožít,
    něčím si projít.
  • 00:09:06 -Zatlač ji víc! No!
    -No, to je dobrý!
  • 00:09:09 Musíš víc zatlačit.
    Pak je to dobrý.
  • 00:09:14 Já vím, že jsem se takhle narodila
    a beru to úplně normálně.
  • 00:09:17 Vím, že když jsem byla malá,
    tak jsem byla hodně v nemocnici,
  • 00:09:20 jsem trávila, kvůli operacím,
    a tam jsem vzala poprvý do ruky
  • 00:09:23 fixu a papír a už to jelo.
  • 00:09:30 Mám jenom klouby vlastně
    a prst jeden.
  • 00:09:35 Nohy - levou nohu mám odoperovanou,
    druhou mám kratší
  • 00:09:39 a na ní mám ještě protézu.
  • 00:09:44 Mám vlastně
    ještě obě dvě kyčle špatný.
  • 00:09:47 Jedna má špatnou stříšku
    a ta druhá, ta pravá
  • 00:09:50 je někde úplně někde.
  • 00:09:52 Takže si občas říkám, jak taková
    kostra se může pohybovat.
  • 00:09:56 Častokrát jsem jako propadala
    takovým těm depresím,
  • 00:10:00 jako proč taková jsem, že
    jsem strašně těm lidem záviděla,
  • 00:10:04 jak jsou zdraví.
  • 00:10:06 Já jsem si přišla prostě odporná.
  • 00:10:08 Jsem si říkala:
    Ty jo, co já dělám v tomhle těle?
  • 00:10:13 Za co mě kdo trestá prostě.
  • 00:10:17 Proč zrovna já.
  • 00:10:23 Nemaj pět prstů na noze
    jako normální nohy,
  • 00:10:28 ale dva prsty.
    -Proč právě dva?
  • 00:10:31 A to i u rukou.
  • 00:10:33 Myslíš, že je to výhodnější
    mít dva prsty než pět?
  • 00:10:36 Ne.
  • 00:10:37 Jak myslíš, myslíte,
  • 00:10:40 naše příběh,
    naše animovaný film bude začínat?
  • 00:10:46 Co myslíte, bude naše první obraz?
  • 00:10:50 Já si myslím, vesmírná galaxie
  • 00:10:54 a jak sem někdo,
    jako nějakej ten talíř přilítá.
  • 00:10:59 Ty lidi by mohli být
    jako v hloučku, takhle dokola,
  • 00:11:02 s pistolema, že se bojej.
  • 00:11:05 Aha, tak děti budou v jiný,
    takový planet.
  • 00:11:11 Its quite complicated.
    Trošku komplikovaný.
  • 00:11:15 Odkdy jsi tady v Jedličkově ústavu?
  • 00:11:18 Asi od tří let.
  • 00:11:20 A viděla jsi někdy
    svoji pravou maminku?
  • 00:11:23 No, jednou jsem jí viděla.
    Asi v osmi letech.
  • 00:11:28 Když jsem byla malá,
    tak jako za mnou se šli podívat,
  • 00:11:32 ale bylo to opravdu jenom takový,
    že mně přinesli tašku plnou dobrot,
  • 00:11:35 jak se máš, ahoj,
    máš se tady dobře, a odešli.
  • 00:11:38 Jenom za mnou se byla podívat,
    dala mi nějaký dárky a odešla.
  • 00:11:47 Za mnou chodil tatínek biologickej
    jenom akorát s taškou sladkostí.
  • 00:11:52 Asi aby si napravil reputaci.
    Já jsem jenom slyšela z doslechu,
  • 00:11:56 že ten teda
    trošku ten zájem snad měl,
  • 00:11:59 ale že byl právě jakoby
    přemluven tou biologickou matkou
  • 00:12:03 a snad tou jakoby famílií
    z její strany.
  • 00:12:08 To jsem se dozvěděla jenom to,
    že vlastně hned jak ji porodila,
  • 00:12:11 tak ji nechala v nemocnici.
  • 00:12:17 Byla vlastně zděšená tím,
    jaké děťátko se jí narodilo,
  • 00:12:21 a nechtěla ji ani vidět.
  • 00:12:24 A ty děti jsou nešťastný,
  • 00:12:26 tak ty ufoni
    si je vemou na svoji planetu.
  • 00:12:32 -Přeskočili jsme!
    -Přeskočili jsme stesk rodičů!
  • 00:12:37 -Rodičům se stýská po dětech!
    -Stesk rodičů po dětech!
  • 00:12:41 To je důležité!
  • 00:12:47 -Parents are missing their children
    -Yes
  • 00:12:50 And in this moment I suppose
    these changes are becoming.
  • 00:12:54 Aha.
  • 00:12:55 Co vím o svých rodičích,
    tak to vím leda z občanky.
  • 00:12:59 Že se jmenujou MariePŘEKRYTO
    a ZdeněkPŘEKRYTO.
  • 00:13:04 Že mám bratraPŘEKRYTO
    a ten je mladší.
  • 00:13:08 Jí doktoři po porodu řekli, že bude
    nejlepší, když ji dá do ústavu.
  • 00:13:12 A pravděpodobně i podle reakcí toho
    otce tam byl z jeho strany nátlak.
  • 00:13:15 Měla jsem se narodit v neděli,
    narodila jsem se až v pondělí,
  • 00:13:19 protože to byl těžký porod, a
    nakonec jsem se narodila císařem.
  • 00:13:23 Pak jí řekli, že umřu,
    ať si poříděj nový.
  • 00:13:26 Tak si pořídili nový
    a já jsem pro ně jakoby umřela.
  • 00:13:32 -Takhle.
    -Umím to přišít.
  • 00:13:35 To je hezký. Hezký UFO.
  • 00:13:38 Myslím, že jsou malí. A ruce,
    jsem slyšel, mají hodně dlouhý.
  • 00:13:53 Jsou větší než my,
    a taky můžou být i menší než my.
  • 00:13:56 Třeba maj jednu nohu hubenou
    a druhou zase moc tlustou.
  • 00:14:04 Tak už mám první okno!
  • 00:14:06 Co bys chtěl
    vůbec ze všeho nejvíc?
  • 00:14:09 Abych měl rodiče.
    Já vůbec nejezdím domů.
  • 00:14:13 -Aha. Proč?
    -Nevím.
  • 00:14:16 -Chceš o tom mluvit, nebo nechceš?
    -Mně to nevadí.
  • 00:14:19 Tak nám o tom pověz, jak to je.
  • 00:14:21 No, já když jsem byl malej,
    tak jsem byl v dětským domově.
  • 00:14:26 A pak jsem ve třech letech
    přijel sem do ústavu.
  • 00:14:29 A jak je to s tvejma rodičema?
  • 00:14:31 Já nevím. Paní Bláhová
    jim furt posílá dopisy,
  • 00:14:35 a oni se furt neozývaj.
  • 00:14:40 Dobrý!
  • 00:14:45 No, hezký, dobrý.
  • 00:15:10 -A teďka já už sám.
    -Pozor!
  • 00:15:17 -Jedna.
    -Bezva.
  • 00:15:20 -Počkej. To udělám takhle.
    -Aha.
  • 00:15:25 Perfect, Honza, perfect.
    Bezvadný.
  • 00:15:28 -Trošku, trošku...
    -Přimáčknout? -Ano.
  • 00:15:34 Ale pozor!
  • 00:15:41 Jessico, už to mám!
  • 00:15:44 Už konec?
  • 00:15:46 Hele, UFO je dodělaný.
  • 00:15:49 To bude asi takový velký,
    hezký, zelený.
  • 00:15:55 How do you say "invisible?
    Tomáš, how do you say "invisible?
  • 00:15:58 -Neviditelný.
    -What?
  • 00:15:59 -Neviditelný. -Neviditelný.
    Tam je takový neviditelný cesta.
  • 00:16:04 Rozumíš?
  • 00:16:08 DVAKRÁT CVAKNE KAMERA
  • 00:16:15 Dobrý.
  • 00:16:17 Hezký.
  • 00:16:18 Pozor, ruka.
  • 00:16:21 DVAKRÁT CVAKNE KAMERA
  • 00:16:23 Tak.
  • 00:16:25 Máte moc trpělivost.
  • 00:16:31 Dobrý. Hezký.
  • 00:16:55 Kdo ti ořezává tužky, Petro?
  • 00:16:57 Ořezávám si to sama.
    Dělám to řezákem,
  • 00:17:00 který se používá normálně
    jako ve výtvarných potřebách.
  • 00:17:12 To mi byly asi zhruba ty tři roky.
    Byla jsem v tý době v nemocnici,
  • 00:17:16 tak jsem tam začala kreslit.
  • 00:17:18 Petruška přišla na kliniku
    z nějakého ústavu,
  • 00:17:21 absolutně neuměla mluvit,
    lezla po čtyřech.
  • 00:17:25 A jediný, co říkala, říkala ja, ba,
  • 00:17:27 a proto jsme jí říkali
    ze začátku Jaba. To si nepamatuješ?
  • 00:17:31 No a já jsem jí operovala
    jednak to pravý kolínko,
  • 00:17:36 aby se narovnalo.
    Tady se dělala taková plastika,
  • 00:17:39 abys tam měla úchop těch prstů.
    A ještě nohy, aby měla nášlap.
  • 00:17:44 Takže těch operací ona absolvovala
    mnoho, ale všecky zvládla báječně,
  • 00:17:48 stala se miláčkem kliniky.
  • 00:17:51 A díky pochopení tenkrát
    přednosty kliniky profesora Slavíka
  • 00:17:54 na tý klinice zůstala, já si
    už nepamatuju, ale několik let.
  • 00:17:59 Takže ona tam s námi žila.
    Bylo to dítě kliniky.
  • 00:18:03 Vánoce jsem tam taky zažila,
    že jsem teda malovala,
  • 00:18:07 opravdu veselo fakt se sestrama,
    s lékařema.
  • 00:18:11 Z celýho toho dětství, si troufám
    říct, bylo nejhezčí snad tohle.
  • 00:18:16 Nic. Co se týče ve školce,
    tak jsem nevěděla vůbec nic.
  • 00:18:20 Jenom jsem věděla, že když teda
    mí kamarádi mají rodiče,
  • 00:18:24 že já určitě mám taky rodiče.
  • 00:18:27 To je takový jako:
    Ale já mám taky rodiče.
  • 00:18:30 Ale vůbec jsem nevěděla,
    o čem mluvím.
  • 00:18:33 Díky těm fotkám
    mi vlastně tak jako probliklo,
  • 00:18:35 že jsem byla teda u těch rodičů.
  • 00:18:40 -Já vím, že mi řekli, že jedu domů.
    -A to jsi věděla, co to je domů?
  • 00:18:43 Ne. Pro mě to jako...
    Strašně jsem se těšila.
  • 00:18:47 A když jsem tam přijela, tak jsem
    nevěděla, jestli mám říct mámě ahoj
  • 00:18:51 nebo dobrý den. A jestli jako ji
    můžu obejmout, dát jí pusu, nebo...
  • 00:18:57 Pamatuju, že to bylo na Vánoce,
    to si pamatuju, to všechno ano.
  • 00:19:01 A že mi mamka upletla
    kabátek s čepicí.
  • 00:19:04 Jako krásný, to ona jako zase...
    Aj si mě v tom fotila a to.
  • 00:19:09 Ale...
  • 00:19:15 Tak jsem jako pořád doufala,
    že se otevřou ty dveře
  • 00:19:18 a táta vkročí do toho pokoje
    se na mě podívat, a ono ne.
  • 00:19:22 On se ke mně moc neměl.
  • 00:19:26 Prostě tam nic, nic nebylo.
  • 00:19:30 Ačkoliv jsem věděla,
    že jedu zpátky,
  • 00:19:33 byla jsem jako v naprostým klidu,
    ale pak když prostě zazvonili
  • 00:19:37 a máma mě vzala do ruky,
    tak si prostě pamatuju,
  • 00:19:41 že jsem ji objala nohama úplně,
    že jsem si sepla ty nohy vzadu
  • 00:19:47 a nechtěla jsem ji pustit,
    aj rukama. A že nás odtrhávali.
  • 00:19:51 Ona brečela,
    já jsem řvala jak tur teda.
  • 00:19:54 To si pamatuju.
  • 00:19:57 No a od té doby
    už jsme se neviděly.
  • 00:20:27 Tak. Ještě jednou si povyskočíš.
    Šup. Šup.
  • 00:20:46 Tak jedem, další! Kdo jede dolů?
  • 00:20:56 Ne! Mě ne!
  • 00:21:06 Jsou tam ještě děti?
  • 00:21:13 Já jsem jako věděla odmalička,
    už od školky, že rodiče nemám.
  • 00:21:18 Takhle jsem k tomu byla vedená.
    Ty rodiče nemáš.
  • 00:21:22 Nic víc.
  • 00:21:26 Tam nám nikdo nevysvětlil, proč
    třeba já mám zakřivenou nožičku,
  • 00:21:30 která měří, já nevím,
    padesát centimetrů.
  • 00:21:34 Bylo mi jasný, že v sedmdesátým
    devátým roce prostě lékař
  • 00:21:40 se maminky neptal, jestli si to
    dítě nechá i s handicapem, nebo ne.
  • 00:21:44 Prostě automaticky jde do ústavu.
    Nebo šlo.
  • 00:21:48 Pro liberecké obyvatele
    je tento dům už samozřejmostí.
  • 00:21:52 A přece je jiný, neobvyklý.
  • 00:21:55 Sto pracovníků, lékařů,
    sester a pedagogů
  • 00:21:58 se tu celoročně stará o dvě stě
    padesát tělesně postižených dětí.
  • 00:22:03 A děti jsou tu šťastné,
    spokojené vyrovnané.
  • 00:22:07 Já nechci chodit mezi zdravejma.
  • 00:22:10 -Vůbec?
    -Ne.
  • 00:22:11 Protože já už jsem zvyklej
    mezi postiženejma
  • 00:22:15 a nechtěl bych mezi zdravejma.
  • 00:22:18 Tys tenkrát měl takovej pocit,
    že bys vlastně chtěl žít
  • 00:22:21 jenom mezi postiženejma,
    nechtěl jsi mezi zdravý.
  • 00:22:24 No, měl. Taky ale byla jiná doba.
  • 00:22:26 Protože vlastně za totality,
    za komunismu jsme nikam nechodili,
  • 00:22:32 ani ven jsme sami nesměli.
  • 00:22:36 No a díky tomu vlastně,
    že ten komunismus skončil,
  • 00:22:39 tak nám najednou řekli:
    Jdeme do města.
  • 00:22:42 To byl takovej šok pro nás
    i pro ty zdravý.
  • 00:22:45 Protože jsme vlastně
    byli zavřený v tom ústavu
  • 00:22:48 a nikam jsme nesměli jít,
    ani za areál prostě, nikam.
  • 00:22:52 Jsme furt byli takový jako
    uzavřený, jako zvířata vyloženě.
  • 00:23:04 Tam byly keře kolem toho plotu.
  • 00:23:07 No a samozřejmě my jsme museli
    ještě za ten keř jako,
  • 00:23:10 a tam už jsme viděli
    zase do jinýho světa takzvaně.
  • 00:23:14 Tak jsme zalezly hezky a slezly
    jsme dolů, Verča po zadku,
  • 00:23:18 dolů k tomu pískovišti,
    tam jsme vlezly na pískoviště
  • 00:23:21 a začaly jsme si tam hrát
    s takovým malinkým klučinkou.
  • 00:23:25 Byly jsme děsně nadšený.
    Ale maminka moc nadšená nebyla.
  • 00:23:29 Najednou zmizla, přišli vychovatelé
    a nás odvedli a měli jsme trest.
  • 00:23:36 Jak vám to řekli?
    Jako že nesmíte mezi zdravé děti?
  • 00:23:39 Ne, to nám oni takhle neřekli.
    Oni nám řekli, co si dovolujeme
  • 00:23:43 odejít z ústavu.
    Jako že to si nemůžeme dovolit.
  • 00:23:49 Tak oni si dovolili zase něco,
    co si nemohli dovolit na děti,
  • 00:23:53 co měly rodiče.
  • 00:23:56 A co si dovolili?
  • 00:24:00 Nechci o tom mluvit.
    Prostě trest, no.
  • 00:24:04 Já si pamatuju,
    že jsem se dívala přes bránu,
  • 00:24:07 tam procházely děti, který šly
    po svejch, po obou nožičkách
  • 00:24:11 a mě napadla otázka,
    proč já stojím na jedný.
  • 00:24:16 Jo? Ale nebyl nikdo,
    kdo by mi to zodpověděl.
  • 00:24:27 Já jsem začínala chodit
    někdy v šesti, v sedmi letech až.
  • 00:24:33 Protože pořád
    to kvůli noze vypadalo tak,
  • 00:24:38 že chodit nebudu,
  • 00:24:40 že budu lízt nebo prostě
    jenom se pohybovat na vozejku.
  • 00:24:44 Já jsem byla prostě
    na těch čtyřech docela rychlá,
  • 00:24:48 na vozíček jsem si vylezla,
    tak je asi prostě napadlo,
  • 00:24:51 že mi to půjde
    i na těch berličkách.
  • 00:24:57 Protože ruce jsme měla zdravý.
  • 00:24:59 Sestřička Elena najednou přinesla
    takový dřevěný berle starý
  • 00:25:05 a postavila mě na ně.
  • 00:25:09 No a já, že to byla
    pro mě prostě novinka,
  • 00:25:12 poprvé stojím,
    hnedka jsem prostě se rozeběhla.
  • 00:25:17 -Aha. A spadlas?
    -Spadla.
  • 00:25:21 Měla jsem rozbitý čelo,
    ale hrozně se mi to líbilo.
  • 00:25:27 Já jsem neuměl chodit do pěti let,
    já jsem nevěděl, co to je chůze.
  • 00:25:31 Vždyť já jsem jenom lezl.
    Furt mě vozili v kočárku.
  • 00:25:36 Oni tě vozili v kočárku a ani je
    nenapadlo,že bys mohl začít chodit?
  • 00:25:39 Tam to ovlivnila doktorka,
    protože jim furt tvrdila,
  • 00:25:42 že já nemám vyvinutý kyčle
    a že to prostě nejde.
  • 00:25:47 Prostě se na to vyflákli
    a díky jedný rehabilitační sestře,
  • 00:25:50 která dělala v Kateřinkách,
    tak jsem za ní přišel,
  • 00:25:53 že chci prostě chodit.
    Ona viděla tu snahu a je pravda,
  • 00:25:57 že do půl roku
    jsem se postavil na nohy.
  • 00:26:01 Byl to krásnej pocit!
    Najednou svoboda, volnost.
  • 00:26:16 Když je pátek,
    tak si několik dětí odjíždí.
  • 00:26:20 Protože oni jezděj
    vlastně každej pátek,
  • 00:26:23 nebo některý
    zase odjížděj každých čtrnáct dní
  • 00:26:26 a některý tam zůstávají,
    třeba že jedou jednou za rok,
  • 00:26:30 a některý tam zůstávají
    jako napořád.
  • 00:26:34 Je tady ještě nějaký
    dítě teda na odchod?
  • 00:26:41 Na shledanou!
  • 00:26:42 Chtěl bych ji vidět a prostě
    bych chtěl poznat svoji rodinu.
  • 00:26:47 Protože každý dítě má rodiče.
  • 00:26:51 A když třeba některý odjíždějí
    domů, tak mně je to takový líto,
  • 00:26:55 že nejezdím prostě domů.
  • 00:27:01 Už vlastně tehdy
    jako jsem si myslela,
  • 00:27:05 že bych někdy v budoucnosti třeba
    o nějaký takový dítě se postarala.
  • 00:27:11 Strašně těžce nesla to,
    že prostě děti odjíždějí domů,
  • 00:27:15 zůstanou jenom tři
    a ty maj prostě smůlu.
  • 00:27:20 Takže to strašně těžce nesla
    a chtěla jako zachránit ty děti.
  • 00:27:25 Nevím, jestli jsem se jí nějak
    zalíbila, nebo já nevím prostě.
  • 00:27:29 Když mi řekli, že si mi vezmou,
    tak jako měla jsem radost,
  • 00:27:32 ale zároveň
    jsem jako nevěřila tomu.
  • 00:27:36 A hlavně jsem nechápala proč,
    když jako mám rodiče.
  • 00:27:52 Jirka přišel s tím, že když
    se teda jede na výlet do Mělníka,
  • 00:27:57 tak že by se chtěl podívat,
    kde bydlí.
  • 00:28:00 Kde bydlej jeho rodiče.
  • 00:28:02 Abych prostě viděl
    aspoň obličej, tváře.
  • 00:28:06 -Asi tak nějak.
    -No, to bylo bezvadný!
  • 00:28:09 Když jsme tam přišli,
    tak jsme vlastně zazvonili
  • 00:28:14 a sešla dolů paníPŘEKRYTO.
  • 00:28:17 V tu dobu jsem nevěděl,
    že je to moje pravá máma.
  • 00:28:19 Tam to bylo takový,
    docela bych řekla,
  • 00:28:24 spíše hodně o tom pocitu.
    A hlavně z Jirkový strany.
  • 00:28:30 Protože našel vlastně adresu,
    kde bydlej,
  • 00:28:34 a teď stál před úplně cizí paní,
  • 00:28:37 která vlastně
    je ve skutečnosti jeho maminka.
  • 00:28:40 Ona to taky nevěděla?
  • 00:28:42 Ona to taky nevěděla,
    že před ní stojí její syn.
  • 00:28:44 V ten moment jsme prostě
    minutu na sebe oba koukali
  • 00:28:47 a prohlíželi se.
  • 00:28:49 Prostě ji nenapadlo,
    že já si ji jednou najdu.
  • 00:28:53 Jirka hodně se jako
    jí díval do obličeje
  • 00:28:56 a ta maminka,
    když vlastně zjistila,
  • 00:29:00 že Stanislava PŘEKRYTO
    hledá Jiří PŘEKRYTO jeho syn,
  • 00:29:05 tak vlastně se zarazila
  • 00:29:08 a nevěděla v tu chviličku co říct.
  • 00:29:11 Nic neříkala.
    Koukali jsme oba na sebe minutu
  • 00:29:14 a pak jsme se rozloučili.
  • 00:29:16 Tvářili se celkem dobře,
    ale hodně se prohlíželi.
  • 00:29:23 Já jsem myslel, že to není moje
    máma, že to je třeba druhá máma.
  • 00:29:27 Nebo já nevím, prostě.
    A ona to byla moje maminka.
  • 00:29:31 A když jsme se vrátili
    do Jedličkárny,
  • 00:29:34 tak Jirka prostě byl z toho
    ještě takovej nesvůj,
  • 00:29:38 ale rozhodl se,
    že teda zkusí napsat dopis,
  • 00:29:43 když už má adresu.
  • 00:29:45 Markéta Kolářová
    mi hodně pomohla s dopisem.
  • 00:29:48 Jako že se omlouvám,
    že jsme ji takhle přepadli.
  • 00:29:52 Napsala jsem tam takový to přání,
    který jsme si kdysi přála já.
  • 00:29:56 Tak jsem to napsala v tom smyslu,
    že si ho přeje Jirka.
  • 00:30:00 Ale on si ho taky přál.
    Takže to bylo takový...
  • 00:30:04 Byl to dopis podle pravdy.
  • 00:30:07 A ty už si to teď nepřeješ
    vidět třeba svojí maminku?
  • 00:30:10 No, nepřeju. Protože...
  • 00:30:15 Po dvaceti letech
    najednou si začít přát,
  • 00:30:20 že chci vidět svoje rodiče,
    už podle mýho nemá ani cenu.
  • 00:30:26 Protože dvacet let jsem
    se brodila sama, bez rodičů
  • 00:30:31 výchovou vychovatelek, sestřiček.
  • 00:30:34 A proč najednou po dvaceti letech
    hledat svoji skutečnou rodinu?
  • 00:30:39 To už je takový... Já už jsem
    dospělá a už mám jinou rodinu.
  • 00:30:46 To je vidět!
  • 00:30:49 Jé, to je hezky vidět!
  • 00:30:50 A tady ta je barevná,
    tamta byla černobílá.
  • 00:30:54 -Já!
    -Já!
  • 00:31:04 Když jsem tam přijela,
    tak vlastně ze mě vypadlo,
  • 00:31:07 že vlastně nemám kde bydlet.
  • 00:31:09 -Ahoj!
    -Támhle musíš. Ty, ty, ty!
  • 00:31:19 Markétu jsme sebrali z ulice
    prakticky.
  • 00:31:23 Ona měla problém s alkoholem.
  • 00:31:27 Ahoj!
  • 00:31:29 Dostala jsem najíst,
    hned jsem se mohla vykoupat.
  • 00:31:37 No a potom jsem si sedla do
    obejváku, jako že si vypiju kafe,
  • 00:31:41 a hnedka jsem usnula.
    A tím vlastně já jsem tam zůstala.
  • 00:31:48 Takže jsem jim udělal
    podkrovní místnost a tam žili.
  • 00:31:53 Tak se dá říct,
    že jsem našla rodinu.
  • 00:31:56 Tak a teď si parádně lehnu.
  • 00:31:59 Vlastně jsem si udělal
    první léto bez ústavu.
  • 00:32:02 Bydlel jsem u nich,
    nebo spal jsem u nich na prázdniny.
  • 00:32:05 Vedení Jedličkova ústavu chtělo,
    aby Jirka s Honzou se odstěhovali
  • 00:32:09 a ještě s Markétou.
    Chtěli je odstěhovat kamsi pryč
  • 00:32:12 až někam tady poblíž,
    Ostrava - Hrabyně.
  • 00:32:16 Já už jsem nechtěl dál do ústavu,
    protože jsem věděl,
  • 00:32:19 že vlastně si umím
    spoustu věcí udělat sám.
  • 00:32:21 A hlavně jsem se chtěl uchytit
    podle svýho, ne podle někoho.
  • 00:32:25 Začali se prosazovat jako dospělí,
  • 00:32:28 a to se holt někde nesmí
    stále ještě dodnes.
  • 00:32:33 Člověku padne osmnáct, a furt
    s váma mluvěj jako s děckem.
  • 00:32:36 Nenechaj vás o ničem rozhodnout,
    nenechaj vás,
  • 00:32:40 abyste si to vyřídil sám,
    nenaučej vás hospodařit s penězma,
  • 00:32:44 vlastně nic vás neučej.
  • 00:32:46 To vůbec. To jsme vůbec nevěděli.
  • 00:32:49 Jako rodinnej život.
  • 00:32:51 To jsme viděli
    možná tak v televizi,
  • 00:32:55 ale nechápali jsme pojmy.
    My jsme to chápali
  • 00:32:59 spíš jako jenom film,
    že to je všechno hraný.
  • 00:33:05 Ale vůbec nás nenapadlo,
  • 00:33:07 že takhle
    to může bejt ve skutečnosti.
  • 00:33:25 Když jsme viděli
    takovou jejich nevyřčenou touhu,
  • 00:33:28 nechceme žít v ústavu,
    chceme žít jako lidi normální,
  • 00:33:33 chceme se osamostatnit,
  • 00:33:35 tak jsme tedy jim nabídli
    takovou podkrovní místnost.
  • 00:33:42 Mně se tam strašně líbilo,
    že ty děti jejich,
  • 00:33:45 že nás krásně přijmuly,
    že žádný takový jako rozdíly
  • 00:33:48 tam vůbec nejsou.
  • 00:33:50 Je to o něčem jiným
    než v tom ústavu.
  • 00:34:03 Markéto, máma ti něco chtěla.
  • 00:34:05 -Co potřebovala?
    -Máš jít dolů.
  • 00:34:08 -Kdo? Mamka?
    -No. Prej jsi jí zdrhla.
  • 00:34:12 Tohle jsou prosím naše schody.
    Vražedné.
  • 00:34:16 Ten pocit, že někdo mě má rád,
    že někam patřím,
  • 00:34:21 to jsem teprve začala vidět,
    co je to rodina...
  • 00:34:24 Ty jsi něco potřebovala, mami?
  • 00:34:26 Co znamená máma, táta
    a co je to za pojem.
  • 00:34:31 Já sama ani nevím,
    co jsem si myslela v tu dobu,
  • 00:34:34 ale myslím, že jsem si myslela,
    že oni si mě sice vezmou,
  • 00:34:38 a ti praví rodiče
    si pro mě přijdou.
  • 00:34:42 No a ono ne, no.
    Ono to bylo jinak.
  • 00:34:44 My jsme jí ani tak nějak
    nic moc zvláštního neřekli.
  • 00:34:48 Jenom ona věděla, že teda od tý
    doby k nám chodila na víkendy.
  • 00:34:51 Když byla adopce, viď, jako úplná,
    tak si jí Klára s Karlem
  • 00:34:56 začali brát domů denně.
    A to teda nám hrozně chyběla.
  • 00:35:00 -Teda mně extrémně jako chyběla.
    -No a oni mně taky chyběli.
  • 00:35:04 Pro mě to bylo takový,
    jako že mě berou z tý rodiny spíš,
  • 00:35:07 než že mě dávaj do rodiny.
    Pro mě rodina byl ústav, kamarádi.
  • 00:35:13 A najednou v těch deseti letech,
    nebo v kolika to bylo,
  • 00:35:17 tak to jako bylo docela
    už jako záhul si zase zvykat.
  • 00:35:20 Ačkoliv jsem je měla ráda
    a byla jsem ráda, že jako to,
  • 00:35:24 tak aj přesto to bylo takový jako:
  • 00:35:26 Jo, vem si mě, ale jenom na víkend,
    protože já přes tejden nemůžu,
  • 00:35:30 já tady mám kamarádky
    a ty jsou pro mě důležitý.
  • 00:35:32 Zřejmě jako měla
    strašnej strach a nedůvěru
  • 00:35:36 a nevěděla,
    jestli to opravdu myslíme vážně,
  • 00:35:39 i když my jsme se jí to
    snažili dát najevo, jak to šlo.
  • 00:35:42 V Jedličkárně mě naučili
    pořád koukat na televizi,
  • 00:35:45 a tady televize žádná nebyla.
    To byla pro mě katastrofa.
  • 00:35:49 Tak jsem si říkala: Co jsou to
    za rodiče, když nemají televizi?
  • 00:35:53 Ona prostě několik let podvědomě,
    teda spíš ne asi tolik vědomě
  • 00:35:58 jako podvědomě vlastně nevěřila,
    že to opravdu myslíme vážně.
  • 00:36:01 No. Pak se to začalo
    jako stupňovat,
  • 00:36:04 že teda budu mít sestřičku,
    že jí vyzvedneme z kojeňáku,
  • 00:36:10 tak jsem říkala: To je nějaký
    divný, oni všude vyzvedávaj děti.
  • 00:36:19 Markéta byla nadšená tím,
    že má sestřičku,
  • 00:36:22 a od tý doby nám začala říkat
    mámo a táto,
  • 00:36:25 protože tak jsme komunikovali s tou
    malou, takže s tím začala ona taky.
  • 00:36:44 Petra spíš si vybírala nás,
    se dá říct.
  • 00:36:48 Já jsem viděla, že marně čekám
    na miminko, které nepřichází,
  • 00:36:53 a uvědomila jsem si, že nedaleko
    odtamtud čekají marně děti
  • 00:36:56 na rodiče, kteří také nepřichází,
  • 00:36:59 tak najednou mi to začalo připadat
    jako velice prapodivné.
  • 00:37:04 Chodím domů každej pátek.
    Už jsem jako jejich.
  • 00:37:11 Když jsem byla už tady, tak jsem
    tady najednou viděla kluka malýho.
  • 00:37:17 Byly mu asi tři roky.
    A já takový: Co tady dělá?
  • 00:37:20 To je tvůj bratříček.
  • 00:37:22 S Kubou to bylo tak, že žádné
    děťátko k adopci nebylo.
  • 00:37:25 A vlastně až když já jsem se
    rozhodla, že tu Petru si vezmeme,
  • 00:37:29 tak najednou přišla zpráva,
    že tedy je tady volný chlapeček.
  • 00:37:34 Takže přišli
    opravdu úplně současně.
  • 00:37:37 Když já jsem
    pro Petru jela do Jedličkárny,
  • 00:37:40 tak můj muž jel s Jakubem domů,
  • 00:37:44 takže jsme se tady sešli
    všichni najednou.
  • 00:37:48 -Naše rádio se jmenuje...
    -Tramtaráda trumpeta!
  • 00:38:07 A takhle se k nám ale i chovali.
  • 00:38:10 Oni nám nedávali šanci ukázat,
    co v nás je.
  • 00:38:13 Oni nám dali jenom prostě to,
    co jsme potřebovali,
  • 00:38:17 a tím to končilo. A podepsali úkol.
  • 00:38:21 Ale nikdo si s námi
    ve skutečnosti opravdu nesedl,
  • 00:38:25 aby nám vysvětlil, co nás čeká
    a na co si dát bacha. To ne.
  • 00:38:29 Ta doba byla hrozná.
    Kdo byl postiženej,
  • 00:38:32 šup do zvláštní školy!
    To je prostě tak daný.
  • 00:38:36 Nás se tenkrát nikdo na nic neptal.
  • 00:38:39 My jsme prostě
    byli nežádoucí pro tu společnost.
  • 00:38:43 Dneska už nikdo neřekne,
    nebo najde se pár lidí,
  • 00:38:47 který řeknou, že postiženej
    člověk patří do ústavu,
  • 00:38:53 ale už to není takový,
    jako to bylo v letech,
  • 00:38:58 kdy se narodil Jirka, já,
    nebo spousta jinejch lidí.
  • 00:39:04 V tý době se řeklo,
    že já jako člověk s postižením
  • 00:39:09 nemůžu být integrovaná
    mezi zdravý děti.
  • 00:39:13 A že díky tomu,
    že musím do školy nastoupit,
  • 00:39:17 tak vlastně musím jít do ústavu.
  • 00:39:21 No, vidíš to!
  • 00:39:26 A je po něm.
  • 00:39:40 Já myslím, že ten film, ty Maminky
    a miminka je trošku vyburcoval,
  • 00:39:44 aby mě poznali.
    I ten dopis vlastně,
  • 00:39:48 kterej jsem jim tam poslal,
    tak taky to trošku vypomohlo.
  • 00:39:54 Na to konto táta volal
    paní Bláhový do Jedličkova ústavu,
  • 00:40:01 že by se mnou rád mluvil.
  • 00:40:08 No to jsem nevěděl, jak s ním mám
    mluvit, koktal jsem do telefonu,
  • 00:40:12 protože samozřejmě cizí člověk
    najednou mě chce slyšet.
  • 00:40:16 Hezky! Sem jezdit nemáme
    a já to bonznu!
  • 00:40:20 Já furt mu vykal,
    a on na mě, ať mu začnu tykat.
  • 00:40:23 A já říkám: Ne, dokud tě nepoznám,
    tak že to po mně chtít nemůže.
  • 00:40:29 Zatím ne.
  • 00:40:34 A najednou se mě zeptal,
    jestli chodím.
  • 00:40:38 Já jsem říkal:
    No proč bych neměl chodit.
  • 00:40:41 Já jsem normálně chodící člověk.
  • 00:40:43 No, že slyšel, že jsem na vozejčku.
  • 00:40:46 A najednou mně došlo,
    proč se vůbec na to ptá.
  • 00:40:50 A on že by mě chtěl na víkend domů.
  • 00:40:53 A já na to konto říkám,
    že je to hezká nabídka,
  • 00:40:58 ale že ne, že nejdřív
    musej přijet oni za mnou.
  • 00:41:02 Že v Liberci jsem doma.
  • 00:41:07 A najednou vidím
    u mýho pokoje, že tam stojí.
  • 00:41:12 No a to byl pro mě takovej šok,
    protože jsem ho v životě neviděl,
  • 00:41:16 ani jsem nevěděl, jak vypadá, nic.
  • 00:41:20 To byl hodinovej rozhovor.
    A pak řekl, že máma čeká v autě.
  • 00:41:26 Pak si mě vzali jednou na víkend
    na návštěvu.
  • 00:41:30 Samozřejmě já měl strach,
    protože jsem je neznal.
  • 00:41:35 A od tý doby vlastně jezdím domů.
    A vztah je krásnej.
  • 00:41:42 -Jak jim říkáš?
    -No mami, tati, normálně.
  • 00:41:45 A myslíš, že jim teďka rozumíš,
    proč se to vlastně celý stalo?
  • 00:41:50 Jo, už to beru jinak.
    Už to chápu víc.
  • 00:42:06 Ta rotace!
  • 00:42:08 S Markétou je to tak: My jsme
    vlastně byli spolu ve školce
  • 00:42:12 a rozumíme si, tak jsme si začali
    zničehonic říkat brácha, ségra
  • 00:42:15 a je to krásnej vztah
    teďka co s ní cejtím i ona ke mně.
  • 00:42:19 Tady si to otevřu.
  • 00:42:22 -Takovej nápad mě napadl.
    -No, tak ho ukaž!
  • 00:42:25 Já ho teďka začínám dělat. Hele!
  • 00:42:28 Hezký!
  • 00:42:32 Dělaj se tady stránky.
    Když přijde nějaká zakázka,
  • 00:42:36 tak se dělá zakázka.
    -A baví tě to tady?
  • 00:42:39 Baví, no.
  • 00:42:41 Ona chtěla taky rodiče.
    To bylo nejsmutnější,
  • 00:42:44 že já když jsem našel svoje,
    tak Markétě se to furt nedařilo.
  • 00:42:49 A vlastně svoje city
    mi dala do mýho dopisu,
  • 00:42:52 co jsme rodičům posílali. Mým.
  • 00:42:59 Tohle nevím, jestli jsi viděl.
  • 00:43:14 No a teď mi řekni, s tím bráchou
    jak jste se prvně setkali,
  • 00:43:17 jak to vlastně vypadalo?
    -No bylo to zajímavý,
  • 00:43:21 protože Míra o mě vůbec nevěděl.
  • 00:43:24 Bylo mu devatenáct let, mlčel,
    furt se mi díval do očí,
  • 00:43:29 protože to on má strašně rád,
    když s někým mluví.
  • 00:43:33 Míra mi hodně vyprávěl, jakej byl,
    když byl malej.
  • 00:43:36 Že byl zlobivej a hyperaktivní,
    a to mi bylo hodně podobný,
  • 00:43:41 protože já jsem podobný problémy
    měla taky.
  • 00:43:44 Já jsem si taky ve čtrnácti
    píchla poprvé ucho.
  • 00:43:49 A on si ho ve čtrnácti
    píchnul taky poprvé.
  • 00:43:52 Takže je to takový,
    že i když jsme spolu nevyrůstali,
  • 00:43:56 tak ale je tam spousta podob.
  • 00:44:04 Tak jsme se ještě dohadovali,
    jestli to bude kluk, nebo holka,
  • 00:44:07 s doktorem a tohle, tak jsem
    říkala, že kluk, že holku nechci,
  • 00:44:10 že chci mít kluky,
    že holky neumím vychovávat.
  • 00:44:14 No a pak jsem vlastně rodila,
    tak jsem si u toho jako i sedla
  • 00:44:17 a doktor na mě začal křičet, abych
    se nedívala na vlastní porod.
  • 00:44:21 Tak to bylo takový divný,
    to mě jako zarazilo.
  • 00:44:26 Pak jsem ho slyšela plakat, tak
    jsem si říkala, je to v pořádku.
  • 00:44:29 No ale pak tam najednou
    byli čtyři doktoři, pět doktorů,
  • 00:44:32 tak říkám: To je divný.
  • 00:44:34 No a pak mi teda řekli, že Honzík
    se narodil jako postiženej.
  • 00:44:48 Pak přišla sestřička a říkala,
    že tohle ještě neviděli,
  • 00:44:51 že se to tady ještě nestalo
    a že určitě do rána miminko umře.
  • 00:44:57 Dostala jsem strašnej strach
    a nevěděla jsem, čeho se bojím,
  • 00:45:00 ale bála jsem se i Honzíka.
  • 00:45:10 Pak se na mě chodili dívat
    jak na nějaký zvíře z pralesa.
  • 00:45:13 Všichni. Furt tam dveře otvírali,
    koukali, to je ona tohle.
  • 00:45:17 Kdyby tam byl asi někdo,
    kdo by prostě si se mnou sedl
  • 00:45:20 a promluvil si se mnou,
    prostě něco rozumnýho mi řekl,
  • 00:45:24 protože já jsem v tu chvíli
    měla v hlavě takovej zmatek,
  • 00:45:27 chtělo se mi křičet.
  • 00:45:32 Já jsem chtěla samozřejmě
    Honzíka vidět.
  • 00:45:35 Takže jsem tam šla za ním dolů.
    On byl na nedonošencích
  • 00:45:38 v inkubátoru. A tam jsem
    se svezla akorát na tu židli.
  • 00:45:41 Vím, že jsem furt jenom brečela.
    I teď ho vidím prostě,
  • 00:45:44 jak tam byl v tom inkubátoru. Já
    jsem si myslela, že mu to doroste.
  • 00:45:47 Když jsem ho viděla, tak jsem si
    říkala: To není možný, to doroste.
  • 00:45:50 On je nevyvinutej, vlastně v osmém
    měsíci, tak člověku začne opravdu
  • 00:45:54 asi už trošku hrabat. tak jsem
    říkala: To mu musí dorůst.
  • 00:46:01 Ale nedorostlo to.
  • 00:46:05 Byla jsem taková,
    jako když nejsem celá.
  • 00:46:07 Byla mě půlka.
  • 00:46:09 Nebyla jsem schopná
    ani mluvit pořádně s lidma
  • 00:46:12 a nebyla jsem schopná
    na nic jinýho myslet než na Honzu.
  • 00:46:15 A jak asi nevěřím v Boha,
    nebo nevím,
  • 00:46:18 asi jsem nikdy nevěřila,
    tak se i modlíte, aby to dorostlo,
  • 00:46:21 aby byl v pořádku,
    prosíte ho za odpuštění.
  • 00:46:25 Že s ním nemůžete bejt.
    Brečíte, protože je vám to líto.
  • 00:46:28 Protože vám chybí. Pak jsem teda
    sama šla na psychiatrii,
  • 00:46:32 že se chci zabít,
    protože jsem chtěla skákat,
  • 00:46:34 my jsme bydleli v šestým patře
    a furt mě to tam táhlo.
  • 00:46:38 A věděla jsem, že se neubráním,
    že prostě asi skočím.
  • 00:46:41 Tak jsem jim řekla, co mě trápí,
    že se bojím vlaků,
  • 00:46:44 že se bojím nožů doma,
    že nemůžu jít ani po silnici,
  • 00:46:47 že auta mě táhnou pod kola,
    takže jsem skončila v nemocnici,
  • 00:46:50 tam mě nadopovali práškama, ještě
    dohlídli, jestli je ráno beru,
  • 00:46:54 v poledne beru, večer beru
    a jinak mě nechali vegetit po svým.
  • 00:46:58 -Nikdo se vám tam nevěnoval?
    -Nikdo se vám nevěnuje vůbec.
  • 00:47:09 Máma se ozvala,
  • 00:47:12 pak se za mnou přijel podívat
    brácha, a pak už jsem jel domů.
  • 00:47:17 A od tý doby
    jezdím domů pravidelně.
  • 00:47:21 Povídáme si hodně,
    nebo na zahradě děláme,
  • 00:47:24 protože jsme koupili barák,
    tak na baráku děláme.
  • 00:47:28 A máme dva psy, takže blbnem.
  • 00:47:30 Neboj! To jsem jenom já.
  • 00:47:34 Je to divnej pocit,
    když vám má přijet dítě,
  • 00:47:37 který je vaše,
    a vlastně ho ani neznáte.
  • 00:47:43 -A táta ho viděl kdy naposledy?
    -Táta ho neviděl.
  • 00:47:50 Proč to nemohlo bejt dřív?
  • 00:47:52 Nevím.
    Asi to tak mělo bejt. Až teď.
  • 00:47:57 Máš pocit, že se tím smazalo
    všecko, co bylo předtím?
  • 00:48:00 Já bych řekl, že jo. Určitě jo.
  • 00:48:04 Takže se podařilo napravit něco,
    co se nepodařilo?
  • 00:48:06 Kousek. Nepodařilo se mi všechno,
    protože to jeho dětství mi uteklo.
  • 00:48:12 A je to škoda, no.
  • 00:48:15 A zhrozej se toho, co tam viděj.
  • 00:48:20 Protože na jejich planetě to není.
  • 00:48:23 Tak...
  • 00:48:25 Že ty děti budou mít moc,
    že jim dají tu moc.
  • 00:48:30 Když jsem dospívala, tak jsem
    byla pořád mezi postiženejma,
  • 00:48:34 takže jsem
    žádnej handicap necítila.
  • 00:48:38 No, s klukama jak to bylo?
  • 00:48:42 No byli.
  • 00:48:45 Nedělala jsem si plány, jestli to
    bude kluk zdravej nebo postiženej.
  • 00:48:49 To jsem nechávala
    prostě na tom, jak to bude.
  • 00:48:52 A i když jsem teda jako samozřejmě
    lnula více k těm postiženým.
  • 00:48:58 Ale není to jen kvůli tomu, že bych
    si tím vyrovnala svůj handicap,
  • 00:49:02 ale spíš kvůli tomu,
    že mě ty kluci připadaj
  • 00:49:06 nebo připadali, ale možná
    ještě do teďka jako připadaj,
  • 00:49:10 že jsou jako více silnější duševně.
    Že vnímají víc jinak.
  • 00:49:14 Ač nemusí bejt věřící,
    tak si o něm budeš myslet, že je.
  • 00:49:19 Jak si představuješ
    nějakou svoji budoucí dívku?
  • 00:49:21 Nad tím jsem tak jako neuvažoval.
    Mně to je jedno,
  • 00:49:23 ale aby měla pochopení. Aby mě
    chápala a abychom si rozuměli.
  • 00:49:28 Jinak je mi vlastně úplně jedno,
    jestli bude zdravá nebo postižená.
  • 00:49:33 I kdyby to měl bejt vozíčkář,
    tak je to jedno. Vozíčkářka.
  • 00:49:36 Čau, ahoj!
  • 00:49:39 Čau, ty moje sluníčko?
  • 00:49:42 No Ebi! Ebi! Ebinko! Čau!
  • 00:49:46 Chodím na diskotéku s holkama,
    s Bárou, Simonou a Janou
  • 00:49:50 a když jsme kolikrát byli
    na diskotéce, tak úplně v pohodě.
  • 00:49:53 Tancovali jsme a blbli jsme.
    Holky jsou supr, no.
  • 00:49:55 Jsem poprvé jednou chodil
    s holkou zdravou,
  • 00:49:59 ale museli jsme se rozejít
    kvůli tomu,
  • 00:50:01 že to její maminka neunesla,
    že chodí s postiženým.
  • 00:50:06 Mám strach, že když mě nějaká holka
    uvidí třeba, bude se mi líbit
  • 00:50:09 a navážu kontakt,
    že když zjistí, že jsem postiženej,
  • 00:50:13 tak buď mě vezme
    jako z lítosti jenom,
  • 00:50:17 anebo mě nevezme vůbec.
  • 00:50:20 Já jsem měl přítelkyni
    a moc dobře to nedopadlo,
  • 00:50:23 takže teďka jsem radši sám.
  • 00:50:27 Já prostě jako děti... Nechtěla
    bych je, opravdu nechci děti.
  • 00:50:41 Tak!
  • 00:50:44 Ještě tohleto.
  • 00:50:47 Co se týče manželství,
    já bych prostě nechtěla jako.
  • 00:50:51 Taky to asi souvisí
    opět s tím dětstvím.
  • 00:50:56 Já co si vybavuju
    hry s panenkama z dětství,
  • 00:50:59 tak spíš jsem si hrála na Popelku
    a její sestry. To si pamatuju,
  • 00:51:04 že se mi nějak strašně líbilo,
    jak se tam peskovaly navzájem.
  • 00:51:08 -Nevím proč, dodnes mi...
    -Tys byla Popelka, nebo ty sestry?
  • 00:51:12 Já jsem si užívala ty sestry.
  • 00:51:14 Ten pocit, že můžu jako seřvat
    tu Popelku nebo tak nějak.
  • 00:51:18 Ale jako jinak...
  • 00:51:21 Povídáš si sama pro sebe,
    když jsi tady sama?
  • 00:51:25 Jedině když komentuju zprávy
    například. To je někdy strašný.
  • 00:51:30 Já bych nechtěla zažít představu,
    že bych mu měla vařit, prát
  • 00:51:33 a jako...
    Já si to chci dělat všecko sama.
  • 00:51:36 A jako i vím, já už jsem odmala
    nějak svým způsobem věděla,
  • 00:51:40 že prostě nejsem rodinnej typ.
  • 00:51:44 Já jsem byl nějak doma,
    měl jsem asi volno pravděpodobně
  • 00:51:48 a dávali v televizi
    ten dokument Maminky a miminka.
  • 00:51:53 Já jsem to neviděl od začátku,
    ale viděl jsem tam tu Markétu
  • 00:51:57 v ten moment, kdy řekla,
    že vyrůstala v Jedličkově ústavu
  • 00:52:01 a rodiče jí tam nějak nechali,
    tak jsem si říkal:
  • 00:52:05 Taková hezká holka,
    proč má bejt v Jedličkově ústavu?
  • 00:52:15 S prvním dopisem to bylo tak,
    že Roman tam napsal,
  • 00:52:21 tomu jsem se celou dobu smála,
    protože mi to připadalo legrační.
  • 00:52:26 -K smíchu, no.
    -Ne k smíchu. Tak se nezlob.
  • 00:52:30 Cos to tam napsal? Nějak že...
  • 00:52:33 Napsals mi:
    Ahoj Markéto, ty mě neznáš...
  • 00:52:36 Nějak jsem jí tam napsal,
    že už v těch Maminkách a miminkách
  • 00:52:40 se mi teda jaksi zalíbila,
    že jsem se do ní zaláskoval.
  • 00:52:43 -Tak tohle jsem jí tam napsal.
    -A že by sis mě hned vzal.
  • 00:52:47 Pak jsem tam napsal, že bych byl
    ochotnej se za ní kamkoli
  • 00:52:51 nastěhovat, prostě odstěhovat se
    a že bych si jí teda i vzal, no.
  • 00:52:56 Jak jsem to teď slyšela,
    tak úplně mně to docvaklo.
  • 00:53:00 Jako nastěhovat!
    Ne vzít! Nastěhovat!
  • 00:53:04 -Kdy tě to poprvé napadlo?
    -Až teď. Jak jsem to slyšela.
  • 00:53:08 Protože já jsem si nikdy nechtěla
    nic připouštět, rozumíš?
  • 00:53:13 Že mi to připadalo
    až zase nějak jako divný.
  • 00:53:16 Jestli jako třeba... Já nevím.
    Jestli není zamindrákovanej,
  • 00:53:20 jestli nesedí věčně doma, jestli
    si na mě nelepí nějakej mindrák.
  • 00:53:25 Že to jako nepotřebuju.
  • 00:53:28 Takže vlastně i kvůli tomu
    třeba trvala dlouhá odpověď,
  • 00:53:32 protože jsem... No postupně,
    jak jsem si ho oťukávala,
  • 00:53:36 tak jsem zjišťovala, že to je
    naprosto obyčejnej kluk,
  • 00:53:40 kterej prostě jenom opravdu
    dává hodně rychle najevo city.
  • 00:53:45 Prostě to bylo takový to období,
    že jsem si řekla:
  • 00:53:48 Tak teď se sebou,
    holka, něco uděláš,
  • 00:53:51 protože když někdo trošku
    projeví zájem, tak ty cukáš.
  • 00:53:55 Tak to teda ne.
    A koukej se sebou něco udělat.
  • 00:53:57 Už je ti tolik a tolik.
  • 00:54:09 Jsem pořád ráda na světě
    a čekám to dítě.
  • 00:54:13 Takže pokud to tělo, co mám,
    může i donosit dítě,
  • 00:54:18 tak není žádnej problém.
  • 00:54:21 Já jsem to Romanovi jako řekla,
    že mám trochu obavy,
  • 00:54:24 že by mohlo bejt postižený,
    že ho nechci nutit do ničeho.
  • 00:54:28 Že přece jenom už má mě.
    A ještě další, to už je těžší.
  • 00:54:33 No a Roman mi řekl,
    že ví, do čeho šel,
  • 00:54:36 že si mě vzal proto,
    že se mu líbím,
  • 00:54:39 a že nevidí žádný vady.
  • 00:54:41 Takže to nebude vidět
    ani u toho dítěte.
  • 00:54:55 -Držím hlavičku.
    -Já taky.
  • 00:54:58 -Pouštím.
    -Pouštěj.
  • 00:55:03 Řekni: Já jsem Eliška
  • 00:55:06 a jsem tady na světě
    od soboty, heč!
  • 00:55:11 -Eliško, kolik je ti let?
    -Sedm.
  • 00:55:20 Mít děti, to mi taky hodně lidí
    říká, že už jsem v tom věku,
  • 00:55:24 že bych je měla mít, jestli
    na to nepomýšlím. Já říkám ne.
  • 00:55:27 Lepší je být bez těch dětí,
    když vím, že ho nechci,
  • 00:55:31 než ho mít za každou cenu
    jenom proto, že to je moje role.
  • 00:55:35 Já prostě jsem ještě
    sexuální akt neměla,
  • 00:55:38 a to je mi skoro třicet,
    ale mně to vůbec nevadí.
  • 00:55:41 Já se na to ráda podívám
    v televizi, teda ne na porno,
  • 00:55:44 na film, kde to je.
    To, co prostě vidím, nebo přečtu,
  • 00:55:47 tak já si to prostě umím jakoby
    v duchu pak snímat jako film
  • 00:55:51 a já si to normálně umím odžít.
  • 00:55:58 Je dobře, že jsou chlapi na světě.
    To je pravda.
  • 00:56:01 Já jsem taky měla nějakej blok,
    že jsem je nesnášela.
  • 00:56:05 Ale to bylo spíš proto,
  • 00:56:07 protože jsem si moc neužila
    takový tý tatínkovský role.
  • 00:56:12 Já tam úplně nemám ani to,
    jak ses seznámil se svojí ženou.
  • 00:56:15 -Mně tam chybí úplně celá...
    -My už jsme se znali.
  • 00:56:19 -A odkud jste se znali?
    -Ona byla v Jedli dřív.
  • 00:56:22 -A postižená je jak?
    -Dětská mozková obrna.
  • 00:56:25 My jsme o ní nikdy neslyšeli.
    Setkali jsme se s ní při natáčení?
  • 00:56:28 -Ne.
    -A byla mladší než ty?
  • 00:56:31 -Ne.
    -Je mladší?
  • 00:56:34 Starší.
  • 00:56:36 A vy jste se přímo rozhodli,
    že chcete mít dítě,
  • 00:56:39 nebo prostě se tak přihodilo?
    -To přišlo.
  • 00:56:42 -A pak jste teda teprve
    se vlastně brali? -Jo.
  • 00:56:45 -A ze začátku to bylo dobrý, jo?
    -Hm.
  • 00:56:48 To je v porodnici druhej den. Tady.
  • 00:56:51 -No to je...
    -Ty jo, takovej uzel!
  • 00:56:54 A kdy jsi teda zůstal
    s Danielou sám?
  • 00:56:58 Od šesti měsíců.
  • 00:57:01 -A co se stalo?
    -Tam toho bylo víc.
  • 00:57:05 To bylo takový...
    Moc nerad o tom mluvím.
  • 00:57:13 Táta.
  • 00:57:20 Ham!
  • 00:57:23 Dobrý je to, viď?
  • 00:57:25 -A loupáky nebo něco, máte?
    -Nemáme.
  • 00:57:27 Loupáky ne, koláčky nějaký.
  • 00:57:32 Nebo koblihy?
  • 00:57:34 -Koblihy.
    -Kolik?
  • 00:57:37 Tři.
  • 00:57:50 -Ty umíš chodit pozadu takhle?
    -Jo, umím.
  • 00:57:53 To já musím taky někdy zkusit
    s tou kamerou.
  • 00:58:00 Moje pravá matka
    se na tyhle dokumenty dívá
  • 00:58:03 a hledá všude, aby mě viděla a...
    Ono když se to začalo vysílat,
  • 00:58:06 tak já už jsem byla
    v pátým, šestým měsíci.
  • 00:58:10 Když jsme natáčeli ten druhej díl,
    tak se mi najednou ozvala.
  • 00:58:16 Psala jako, že se jí těžko píše.
    Já ji chápu jako.
  • 00:58:20 Tak to je jasný. Po sedmadvaceti
    letech, komu by se těžko nepsalo?
  • 00:58:24 Napsala o sobě,
    napsala o bratrovi i o tátovi,
  • 00:58:28 jak na tom jsou.
    Bratrovi je pětadvacet.
  • 00:58:33 Jo a že byl i na svatbě.
    Měl mi předat dárek od mámy,
  • 00:58:36 ale prej měl takovej strach,
    že to neudělal.
  • 00:58:42 Je to takový divný,
    ale zase jako mám radost,
  • 00:58:48 že konečně dostali tu odvahu.
  • 00:58:52 Protože já jsem tenkrát
    se ozývala, a oni to odmítli.
  • 00:58:55 Tak jsem to řekla i tady
    tý mamince, mý mamince,
  • 00:59:00 budu říkat "mý mamince, tak.
  • 00:59:02 Je to takový těžký psát
    oběma mami a mami,
  • 00:59:05 a říkat mami a mami, protože
    samozřejmě to cítím víc k tady tý,
  • 00:59:11 protože se o mě starali
    a dali mi do života hodně.
  • 00:59:18 -Au, noha!
    -Promiň. Můžu?
  • 00:59:21 Jeď, jeď, jeď!
    Stůj, stůj, stůj! Pomalu!
  • 00:59:24 No, můžeš. Pomalinku.
  • 00:59:29 -No, zkus jet!
    -Už!
  • 00:59:34 Dobré.
  • 00:59:42 Dobrý.
  • 00:59:44 Procházka!
  • 00:59:45 Když se na to teď koukáš,
    co ti to dělá?
  • 00:59:48 Stydím se za sebe, stydím se za to,
    že jsem vůbec dopustila,
  • 00:59:51 že jsem se nechala zaslepit.
  • 00:59:58 Vždycky když mě někdo natáčel,
    tak ta kuchyň vypadá,
  • 01:00:00 jako bych byl milionář. Myčka a
    tohle. Já říkám: Někdo to uvidí
  • 01:00:06 a seberou mi i to, co nemám.
  • 01:00:09 Podej sem ten kousek.
  • 01:00:11 Spíš byste měli natáčet o tom,
    když mi svěřili Danielu do péče,
  • 01:00:14 tak mi sebrali průkazku
    mimořádných výhod. -No neblázni!
  • 01:00:17 Že prej jsem tak soběstačnej,
    že to nepotřebuju.
  • 01:00:19 -To snad ne! -No jo.
    Ale to mě musel někdo naprášit,
  • 01:00:22 protože mi to najednou přišlo
    doporučeně poštou a od, od,
  • 01:00:25 během prostě tohle.
  • 01:00:32 Koupil jsem si speciální prkýnko,
    z jedný strany na řízky
  • 01:00:36 a z druhý strany normálně na to.
  • 01:00:40 Dobrý den! Já jsem tě přišla
    normálně pozdravit!
  • 01:00:43 -Jsi krásně ostříhaná.
    -Děkuju!
  • 01:00:47 -Ahoj, Míšo!
    -Ahoj!
  • 01:00:49 -Čau, Honzane!
    -Co mi neseš?
  • 01:00:54 Já to dám takhle
    trošku na stranu, jo?
  • 01:00:59 -Slyšels to?
    -Jo.
  • 01:01:02 -To je ta sůl bláznivá.
    -To je tou solí.
  • 01:01:05 Ale on mi to
    v pondělí technik promaže.
  • 01:01:08 Hele, Tomáši, viděl jsi ten Klíč?
  • 01:01:11 -Co je Klíč?
    -V únoru?
  • 01:01:13 -Ne, neviděl.
    -Neviděl? -Co tam bylo?
  • 01:01:16 -Tam jsem byla já.
    -Počkej. Viděl jsem tě kousek,
  • 01:01:19 ale jen jsem to tak náhodou chytil,
    tak jsem to neviděl celý.
  • 01:01:21 -Fet a chlast.
    -Už si vzpomínám. Jasný.
  • 01:01:24 Na protialkoholním.
  • 01:01:27 A mně to bylo už prostě jedno.
    Já jsem chtěla,
  • 01:01:30 abych se vůbec mohla bavit,
    abych se nestyděla tancovat,
  • 01:01:35 aby mi prostě bylo jedno, že se
    na mě někdo dívá, nebo že se diví.
  • 01:01:43 No, já jsem přišla na jeden způsob,
    o kterým dneska vím,
  • 01:01:48 že je naprostá blbost,
    co jsem dělala.
  • 01:01:51 Já jsem si to kupovala,
    jak alkohol, tak drogy
  • 01:01:56 z mýho důchodu,
  • 01:01:59 tudíž jsem přestala
    platit nájem a jiný věci,
  • 01:02:05 který platit mám,
    aby vůbec na tu drogu bylo.
  • 01:02:12 Když se dívám teďka
    na tenhle dokument,
  • 01:02:17 tak mi dochází, že vlastně
    já jsem nepila kvůli sobě,
  • 01:02:22 já jsem pila kvůli tomu,
    jak se ty lidi na mě dívali.
  • 01:02:25 Ty zvědavý oči,
    který mě pořád pozorovaly,
  • 01:02:31 že noha mi chybí, nebo
    že prostě vypadám, jak vypadám,
  • 01:02:35 tak vlastně
    když jsem si ten alkohol dala,
  • 01:02:39 tak jsem tohle už nevnímala.
    Takže mi to bylo jedno.
  • 01:02:44 Tohle se stává lidem,
    který byli v ústavní péči
  • 01:02:49 a teď za každou cenu, protože znají
    jenom rohy Jedličkova ústavu,
  • 01:02:53 neznají ten svět mimo,
  • 01:02:55 tak za každou cenu
    berou jakýhokoliv člověka,
  • 01:02:59 kterej na ně promluví.
  • 01:03:01 Já jsem byla spokojená s tím,
    že na mě někdo promluvil,
  • 01:03:05 kdo má dvě ruce a dvě nohy.
  • 01:03:09 My jsme šli jednou na pivo
    a za ním přišli dva kluci,
  • 01:03:16 ty poslouchali house,
    tak nás pozvali na houseparty,
  • 01:03:21 no a tam už se to začalo točit.
    Tam jsem si všimla,
  • 01:03:24 že prostě třeba lidi si nenápadně
    do ruky předávaj sáček
  • 01:03:29 a takovýdle. Tak jsem
    se začala ptát, co to je,
  • 01:03:34 co to tady jako koluje.
    A už se mi to začalo vysvětlovat.
  • 01:03:38 To je pervitin,
    to je na povzbuzení,
  • 01:03:41 aby se ti dobře tancovalo.
    A já, protože jsem toho kluka,
  • 01:03:45 kterej mně tohle začal vysvětlovat,
    abych jakoby o něj nepřišla,
  • 01:03:50 protože to byl člověk, kterej
    vlastně byl první mimo ústav,
  • 01:03:54 co na mě promluvil,
    tak jsem odkejvla.
  • 01:03:57 I když jsem měla ten strach,
    tak ale odkejvla jsem.
  • 01:04:00 Jenom proto, aby se druhej den
    se mnou zase bavil.
  • 01:04:04 Protože já jsem z ústavu vycházela
    a neměla jsem žádnou zkušenost,
  • 01:04:09 jak poznat lidi,
    jak s nima komunikovat,
  • 01:04:12 na co si dát bacha.
    Nikdo mi nic nevysvětlil.
  • 01:04:16 V ústavu nebyla protidrogová
    výchova nebo něco podobnýho?
  • 01:04:20 Ne. Tohle tam vůbec nebylo.
  • 01:04:22 Tam se s námi ani nebavili
    třeba o chráněným sexu.
  • 01:04:26 O drogách,
    o alkoholismu, nic takovýho.
  • 01:04:29 Takže člověk,
    kterej žije v ústavu a vyjde,
  • 01:04:33 tak vlastně
    všechno sám teprve poznává.
  • 01:04:40 To je můj nejmilejší obraz.
  • 01:04:46 A je to můj život.
  • 01:04:49 Bylo to v době, kdy jsme
    se rozešli s prvním mužem.
  • 01:04:55 Je tam stesk,
  • 01:04:58 zároveň vztek,
  • 01:05:03 bolest, strach, co bude, nebude.
  • 01:05:06 Zemřel farář
    a my dvě jsme se rozvedly.
  • 01:05:09 -Páter Reinsberg.
    -Takže vy jste společnou svatbu?
  • 01:05:12 My jsme měly společnou svatbu, no.
  • 01:05:14 A bohužel moje manželství
    první nevyšlo,
  • 01:05:18 takže jsme to ukončili, no.
  • 01:05:21 Prostě to nevyšlo.
  • 01:05:26 Co se týče mě, tak já jsem
    se pak fixla na to dítě hodně
  • 01:05:29 a ona na mě teda
    a prakticky jsem žila pro ni.
  • 01:05:33 Takže to byl takovej pohon
    jako do života spíš,
  • 01:05:37 že musíš to zvládnout,
    protože já jsem tady.
  • 01:05:41 Já si jí takhle odkryju.
  • 01:05:46 A protože máme velmi krátké ruce
    na velmi krátkou Elišku,
  • 01:05:51 tak si takhle nakloním kolíbku,
    pak se tam nakloním já.
  • 01:05:57 Takhle vezmu Elišku,
    aby se jí hlava nezaklonila dozadu,
  • 01:06:02 takhle si jí nahodím na rameno
    a jdu s ní do postýlky.
  • 01:06:08 Do postele.
  • 01:06:10 Viď?
  • 01:06:12 U Elišky byl problém v tom,
    že ona neusnula bez mý ruky.
  • 01:06:15 Bez týhletý.
    A nikdo to neuměl napodobit.
  • 01:06:19 Kdo jí dal jinou ruku,
    tu roztřepenou, co máte vy,
  • 01:06:22 tak Eliška to jako nebrala.
    Jediná Romča si s tím poradila,
  • 01:06:27 že prostě udělala pěst
    a vystrčila jenom palec.
  • 01:06:30 A ona ji tím obelhala
    a opravdu usnula.
  • 01:06:35 Ale to jako... Viď?
    Ty sis vždycky věděla rady s ní.
  • 01:06:40 Ne. Ne. Nedám ti ruku.
  • 01:06:46 Hop! Tak papej!
  • 01:06:49 Já vím, že chceš papat.
  • 01:06:54 Tak počkej, natočím.
  • 01:06:57 No. Tady, tady.
  • 01:07:00 No hurá! To je vždycky boj.
  • 01:07:05 No a teď už papáme.
  • 01:07:08 A takhle je nám nejlíp.
  • 01:07:16 Bylo to velmi, velmi krásný
    a zároveň těžký,
  • 01:07:20 ale bylo to dobrý. Já jsem si to
    jako svobodu užívala dobře.
  • 01:07:25 Pak já jsem si našla
    přítele novýho - Honzíka,
  • 01:07:29 vlastně už muže
    a Romí si do půl roku?
  • 01:07:33 Po půl roce. Vy jste se
    po půl roce taky rozešli
  • 01:07:37 a po půl roce Romí
    měla přítele taky nového.
  • 01:07:40 Kterýho mám do dneska taky ještě.
    Přítele Radka, no.
  • 01:07:47 A Jirka je zamilovanej!
    Já to prásknu.
  • 01:07:50 -Povídej nám o tom!
    -Ne. To by tady musela bejt.
  • 01:07:55 To je moje bejvalá,
    kdysi dávno moje spolužačka.
  • 01:07:58 Rok jsme se spolu nebavili,
    potom jsme přešli na internet
  • 01:08:02 a denně jsme si psali maily, no.
    A pět let jsem o ni bojoval.
  • 01:08:07 -S kým?
    -Ona totiž měla vztahy.
  • 01:08:10 Jenže jeden fetoval,
    druhej ji mlátil,
  • 01:08:13 třetí ji psychicky terorizoval.
    -A ty jí děláš co?
  • 01:08:16 Já nedělám nic.
    Ani jedno, ani druhý, ani třetí.
  • 01:08:20 Takže já teď vlastně jí jako
    vynahrazuju tu druhou stránku,
  • 01:08:24 aby poznala,
    že vztah má i jiný stránky.
  • 01:08:29 -Není to náročný na tebe moc?
    -No dneska jo, ty jo.
  • 01:08:33 Ty sis to sundala, ty mrcho jedna!
    Ty malá mrcho!
  • 01:08:38 To teda jako nevím,
    jak to zvládnem.
  • 01:08:40 Počkej, to zvládnem. Vydrž!
  • 01:08:42 -Pojď sem! Ebi, pojď sem!
    -Zůstaň! Sedni!
  • 01:08:46 -Sedni si! Sedni!
    -Tak, hodná.
  • 01:08:51 Hodná, šikovná. Šikovná holka!
  • 01:08:54 -A co doma, dobrý?
    -No jo, jde to.
  • 01:08:57 Jde to. Ale už bych potřebovala
    vyměnit nohu.
  • 01:09:01 Jedém!
  • 01:09:04 Pomalu! Teda Danielo! Ty akrobatko!
  • 01:09:11 To snad není možný! Ona se tady
    ještě zabije přede mnou!
  • 01:09:17 Takhle vypadají ty pády z vozíku.
  • 01:09:22 Stůj!
  • 01:09:29 -Dobrý?
    -Jo.
  • 01:09:31 To je moje bejvalá spolužačka
    ze zvláštní školy.
  • 01:09:34 Chodili jsme spolu do Jedličkárny.
  • 01:09:36 Známe se od první třídy
    do pátý, viď?
  • 01:09:40 Těch pět let
    bylo naprosto úžasnejch.
  • 01:09:43 -Jo? Co tam bylo?
    -Bylo, protože nejenže Jirka
  • 01:09:47 byl výbornej kamarád, ale snažil
    se mě naučit život v ústavu.
  • 01:09:52 Ukázal mi,
    že i bez rodiny se dá žít.
  • 01:09:57 On v podstatě rodiče neměl,
  • 01:10:01 on byl v tý době ústavním dítětem.
  • 01:10:05 Naučil mě, jak žít,
    abych nebyla vystresovaná
  • 01:10:10 a abych furt nemyslela na to,
    jak chci domů.
  • 01:10:13 Pak jsem ho já trošku podrazila,
  • 01:10:17 když jsem po pěti letech
    v Jedličkárně
  • 01:10:20 vlastně odtamtud odešla.
  • 01:10:23 Bylo mi líto, že musím pryč,
    ale v podstatě myslím si,
  • 01:10:29 že kdybych zůstala tam i dál, že
    bych dneska nedělala to, co dělám.
  • 01:10:40 Tak pojď!
  • 01:10:42 Mně kdysi porazila
    motorka kamarádku,
  • 01:10:47 která posléze podlehla zraněním,
  • 01:10:52 ale ten člověk,
    kterej vlastně tohle způsobil,
  • 01:10:59 tak nikdy nebyl potrestanej,
    ačkoli ho chytli.
  • 01:11:03 Nikdo to nikdy neřešil
    a už se to řešit nebude.
  • 01:11:07 A to bylo právě jedním ze stimulů,
  • 01:11:11 kdy jsem si řekla:
    Tak, a jdu studovat práva.
  • 01:11:16 A ta kamarádka nebyla na vozíku,
    takže to nebylo,
  • 01:11:20 že bych chtěla pomáhat
    jen lidem, jako jsem já.
  • 01:11:25 Spíš bych se chtěla věnovat
    z hlediska práva
  • 01:11:29 právě adopci dětí
    v dětských domovech.
  • 01:11:32 Počítač! Pojď! Zapni!
    Ták! Tak jsi šikovná!
  • 01:11:37 Chtěla bych se právě věnovat
    tomu opatrovnickýmu soudnictví
  • 01:11:42 a pomáhat všem těm dětičkám,
  • 01:11:45 který jsou v kojeneckých ústavech
    a dětských domovech,
  • 01:11:53 a v podstatě by tam být
    ani nemusely.
  • 01:12:05 -Pět let jsem o ni bojoval.
    -S kým jsi bojoval?
  • 01:12:09 No s těma bejvalejma šohajema.
    S těma jejíma klukama.
  • 01:12:13 Těch bylo hodně.
    Ba ne, hodně ne. Byli tři.
  • 01:12:16 Ty vztahy předtím
    byly opravdu jen trápení.
  • 01:12:20 No nebudeš mě kousat!
    Ona je blázen!
  • 01:12:23 Ne, normálně jí plácni!
    Nebude si hrát!
  • 01:12:26 Tak si tě takhle podrbeme,
    když chceš. Počkej ale, co děláš?
  • 01:12:29 -A kdo podrbe mě?
    -Já. Za chvilku.
  • 01:12:32 -Sedni si ale!
    -Ebi, sedni! Sedni si. A čekej.
  • 01:12:35 A hodná!
    Počkej, to zase mám proplíst?
  • 01:12:40 -Budeš muset.
    -Ježiš!
  • 01:12:44 Já jsem se tě ptala,
    jestli to zvládneš.
  • 01:12:50 Je! To je na zlámání nehtů!
  • 01:12:56 Vždyť žádný nemáš.
  • 01:12:59 Ne že cukneš!
  • 01:13:02 Necukne.
  • 01:13:06 Necukne,
    pokud necukne panička, viď?
  • 01:13:09 Tak. Už může panička cuknout.
  • 01:13:11 Já jsem ukončila teď zimní semestr
  • 01:13:16 a začala jsem praktikovat
    na sociálním odboru,
  • 01:13:20 protože to je jeden z hlavních
    předmětů letního semestru.
  • 01:13:26 A v podstatě tam se mi dostaly
    do ruky právě děti,
  • 01:13:30 který zůstaly samy.
  • 01:13:35 Museli jsme jedno miminko odebrat
    a umístit do dětského domova.
  • 01:13:39 A to právě bylo
    tím hlavním stimulem,
  • 01:13:43 že jsem řekla:
    Jo, tak rodinu asi ano.
  • 01:13:47 A pak časem už jsem byla
    stoprocentně přesvědčená o tom,
  • 01:13:51 že ne asi, ale určitě.
  • 01:14:46 Eliška, no. Tak ta je
    z mýho prvního manželství.
  • 01:14:49 První roky byla zakřiknutá.
  • 01:14:53 Takže máš vlastně dva tatínky.
    Dá se to tak říct, jo?
  • 01:14:56 -A jaký to je mít dva tatínky?
    -Hezký. Mít dva tatínky.
  • 01:15:03 Ten příchod těch sourozenců,
    vlastně jakoby, tak...
  • 01:15:07 Ji rozvázal.
  • 01:15:16 -Ti kluci ji vyloženě rozvázali.
    -Hlavně Ondra.
  • 01:15:19 Ona s Ondrou hrozně.
    Ondru má hrozně ráda, viď?
  • 01:15:23 -A s Ondrou si hrozně rozumí.
    -A ráda si s ním hraju.
  • 01:15:43 Ondra. To je naše éro.
  • 01:15:49 My jsme si kdysi dávno
    s první ženou vzali Ondru.
  • 01:15:52 Byly mu čtyři roky.
  • 01:15:57 -Ponožky.
    -Ponožky.
  • 01:16:19 Tenkrát, jestli si pamatuješ,
    jak jsme spolu měli rozhovor,
  • 01:16:22 že kdybych měla postižené děcko,
    že bych ho měla možná aj radši
  • 01:16:25 a tak, tak ono
    se to najednou prostě...
  • 01:16:29 -Jde ti to?
    -Jo.
  • 01:16:32 Dobře, nezažila jsem si ho miminko,
  • 01:16:35 ale i přesto najednou
    to postižené děcko doma mám.
  • 01:16:40 A je zajímavý, jak všichni
    si myslej, že Ondra je můj,
  • 01:16:43 protože...
  • 01:16:45 Jo. Ale přitom všichni vědí,
    že nějaký máme z děcáku, jo.
  • 01:16:49 Ale nikdo neví který.
  • 01:16:53 Přemýšlel jsi někdy o tom,
    že bys chtěl vidět svoji maminku?
  • 01:16:59 Tu, které ses narodil?
  • 01:17:18 -Ani na fotce jsi ji nikdy neviděl?
    -Ne. Vůbec.
  • 01:17:22 -Tatínka taky ne?
    -Ne.
  • 01:17:33 Když byl v nemocnici na operaci,
    tak tam měl přístup na internet
  • 01:17:38 a tam se opravdu hodně
    rozvinula jeho schopnost
  • 01:17:42 psaní na klávesnici s těma ručkama,
  • 01:17:45 protože si dopisoval s kdekým,
    samozřejmě i s námi.
  • 01:17:49 Tam udělal obrovský skok dopředu.
  • 01:17:54 Honza se znova oženil.
    Normálně, no.
  • 01:17:58 To se prostě v životě stává.
  • 01:18:01 Já jsem mu řekla,
    že ty problémy, který oni měli,
  • 01:18:05 tak je mezi nima a já se nebudu
    stavět na jednu stranu jenom.
  • 01:18:10 Já prostě mám ráda oba
    a oni jsou prostě rodiče.
  • 01:18:19 A teďka po jediným, po čem toužím,
    tak je něco prostě dokázat.
  • 01:18:27 Nebejt takovým tím člověkem,
    kterej je ze dne na den.
  • 01:18:42 Chci si ten svůj život zlepšit
    a vybudovat sama.
  • 01:18:47 Pokud to budu sama zvládat.
  • 01:18:51 Ale na to taky sama musím přijít.
  • 01:19:20 Jů! Tady je to divný!
  • 01:19:24 Pojď na průzkum. Pojď na průzkum.
  • 01:19:53 Sháníme akorát to bydlení.
  • 01:20:00 Vlastně si myslím,
  • 01:20:02 že má lepší život
    než nějaký jiný postižený,
  • 01:20:07 protože se o něj staráme.
    Ten, kdo ho zná.
  • 01:20:11 Pomáhám mu oblíkat jednu botu,
    tu na protéze.
  • 01:20:21 A nevylil. Jsem dobrej.
  • 01:20:24 Nedokázala bych si zvyknout
    na tátu s prstama a s nohama.
  • 01:20:29 S nohou.
  • 01:20:31 Takže je to vlastně dobrý.
  • 01:20:46 I když kolikrát tvrdím,
    jak jsme se vším smířená,
  • 01:20:51 tak to není pravda.
  • 01:20:54 A hodně teď piju
    a není mi to jedno.
  • 01:20:59 Kvůli tomu ji samozřejmě nezavrhnu,
    protože je fakt, že se šla léčit.
  • 01:21:05 Přišlo mi, že už to nezvládám
    a jedině tím panákem to zvládnu.
  • 01:21:12 -A zvládlas?
    -Ne.
  • 01:21:15 Ona by totiž strašně ráda
    měla rodiče, víš?
  • 01:21:19 Protože jí chybí.
  • 01:21:21 A jak to bylo s tím tvým bratrem,
    s tím Mírou?
  • 01:21:26 No...
  • 01:21:30 To byla iluze,
    který jsem věřila i sama já.
  • 01:21:34 -Povídej.
    -Já to neumím vysvětlit, Tomáši.
  • 01:21:38 Kdy to asi začalo,
    jak, na jakej impulz?
  • 01:21:41 Když jsem byla poprvé v komunitě.
    Jako v těch Bohnicích.
  • 01:21:46 A všichni se tam ptali:
    Za tebou nikdo nejezdí?
  • 01:21:49 Ty nemáš rodinu?
    No a co jim člověk má říct, že jo?
  • 01:21:53 Že spadl z nebe?
  • 01:21:57 -Kde jsi třeba našla ty fotky?
    -Na internetu.
  • 01:22:01 Jak to bylo? To sis říkala:
    Tohle kdyby byl můj bratr?
  • 01:22:04 No, no.
  • 01:22:07 Kdes ho našla? Je to Čech?
    Nebo je to odkud člověk?
  • 01:22:10 Američan.
  • 01:22:18 Byli jsme před barákem. Přijeli
    jsme tam tenkrát s Eliškou
  • 01:22:21 malinkatou a šli jsme za barák.
    Tam bylo kdysi pískoviště,
  • 01:22:26 kde jsem si kdysi hrála.
    Oni měli aj na druhou stranu okno,
  • 01:22:31 takže věděli o mně, že tam jsem,
    no tak ani...
  • 01:22:35 Já jsem chtěla jim ukázat vnučku,
    jako že je zdravá
  • 01:22:39 a že aspoň na tu vnučku
    by mohli bejt jako aspoň pyšní
  • 01:22:43 nebo tak, ale ani nevykoukla.
    Ani náhodou.
  • 01:22:47 Řekla tý svý kamarádce právě,
    že jestli u ní zazvoníme,
  • 01:22:51 tak že bude dělat, že není doma.
    Prostě takhle reagovala.
  • 01:22:55 Já jim nemusím říkat mami, tati.
    Mně je to jedno.
  • 01:22:59 Já jim budu říkatPŘEKRYTO.
    Stejnak tam dáš píp.
  • 01:23:02 Ale můžu jim říkat
    třeba křestním jménem.
  • 01:23:06 Stejnak je necejtím jako rodiče.
    Mí rodiče jsou Klára s Karlem.
  • 01:23:10 Prostě tak to je. Musí se s tím
    smířit, že koluje ve mně
  • 01:23:14 jejich krev. Jednou mě zplodili,
    tak mě tady mají, do prčic.
  • 01:23:18 A to, že odmítla i Elišku,
  • 01:23:22 to jsem jí napsala
    tak ošklivou esemesku.
  • 01:23:26 Že chápu,
    že se se mnou nechce vidět,
  • 01:23:30 s takovým exotem jako,
    který stvořili,
  • 01:23:33 ale že jejich vnučka
    není exot ani příšera,
  • 01:23:37 ale že je to nádherný zdravý dítě.
    Za to se stydět nemusí jako za mě.
  • 01:23:44 -Rodiče tu nejsou!
    -Proč tak brečíte?
  • 01:23:47 -My se bojíme!
    -Pojďte s námi na naši planetu.
  • 01:24:16 Kdybychom vylezli
    a tak postupně padali...
  • 01:24:18 Žaneta půjde takhle
  • 01:24:21 a Jirka může takhle.
  • 01:24:27 Dobrý!
  • 01:24:45 So. Děti jsou pryč a dospělí pla...
  • 01:24:52 -Pláčou.
    -Brečej.
  • 01:24:54 Břečej, ano. A potom co?
  • 01:25:10 Pojďte za mnou, děti!
    Pojďte za mnou.
  • 01:25:15 Čepicu mám.
  • 01:25:18 -Maminko, nemusíš pro tu bundu.
    -Á, Eliška mi ji našla!
  • 01:25:23 Čepici mám.
  • 01:25:28 To mi manžel zkrátil.
    Můj mužíček sám rukávy
  • 01:25:32 a ručně sešil. Ručně!
    Podívej, to nemá chybu!
  • 01:25:36 -On umí všecko.
    -Jo.
  • 01:25:40 Díky tomu, že vlastně moje mamka
    Klára má velkou rodinu s taťkou,
  • 01:25:46 tak pro mě bylo úžasný
    mít taky velkou rodinu.
  • 01:25:50 Najednou mám prostě velkou rodinu.
  • 01:25:53 Aňo, ňo, jen to vysvětli všem.
    Aťaťaťa.
  • 01:25:59 Páťa, no.
  • 01:26:01 Páťa je náš vysněnej chlapeček.
  • 01:26:05 -Taťko, pleny!
    -Nejsou pleny?
  • 01:26:09 -Poslední.
    -Poslední. Já vím, že nejsou.
  • 01:26:12 Narodil se zdravý.
    Je to tvrdohlavej kluk.
  • 01:26:21 Příchod Páti, myslím,
    i zpevnil jako naši rodinu,
  • 01:26:25 co se týče kluků a tak.
    Kluci mi hrozně přirostli k srdci.
  • 01:26:31 -Hned. A... -No ty jim taky.
    -A já jim taky.
  • 01:26:35 Béďa mi po půl roce,
    co byli v Praze,
  • 01:26:40 udělal snídani do postele.
    K tomu mi napsal přáníčko,
  • 01:26:44 že mě žádá o to,
    jestli mi může říkat maminko.
  • 01:26:50 Další je Přemek. To je taky
    taťkovo z prvního manželství.
  • 01:26:56 Zájmy: Počítač.
  • 01:27:00 A chce být chirurgem. V poslední
    době začal jezdit na kole trošku.
  • 01:27:03 -No. Tak to dopadlo, no.
    -Mohlo to dopadnout i hůř.
  • 01:27:08 Kdybych neměl helmu, tak jo.
  • 01:27:20 Pojďte za mnou, děti.
    Pojďte za mnou!
  • 01:27:23 Prosím, pane šamane,
    můžete nám pomoci?
  • 01:27:27 Poradím vám.
  • 01:27:30 Tady je kouzelná krabička.
  • 01:27:33 Nesmíte ji otevřít,
    dokud nebudete na zemi.
  • 01:27:41 Milane, kdyby odletěli,
    pak by se zase vrátili
  • 01:27:45 a oni by odletěli pro ně
    a byli by tak šťastní,
  • 01:27:49 objímali by se navzájem,
    takže už tím by jako byl závěr,
  • 01:27:52 že by se tam všecky objímali.
  • 01:27:55 Vrátili by se zpátky na zem
    jako rodičové dolů.
  • 01:28:01 Otevřeme ji?
  • 01:28:03 Zkusíme to. Uvidíme, co to udělá.
  • 01:28:26 Podívej, jsou z nich kameny!
  • 01:28:33 Kluci přišli na to,
    že by bylo nejlepší,
  • 01:28:36 kdyby zkameněli,
    tak to zkamenělo, no.
  • 01:28:43 Tam nebylo řečeno, že úplně všecky
    na tom světě zkameněli.
  • 01:28:46 Jen ty zlí. Tak nebyl každej zlej.
    Určitě tam nějaký zůstali.
  • 01:28:52 -Ahoj!
    -Nice, nice!
  • 01:28:55 Ahoj, Jessico! Jak se máš?
  • 01:28:57 -Dobře. A ty taky?
    -A kde máš dítě? Baby?
  • 01:29:00 -Á, v škola, v Skotsko.
    -Aha! Já myslel, že přijedeš s ní!
  • 01:29:05 -Jak dlouho bydlíš tady?
    -Jak dlouho? Sedm let.
  • 01:29:09 -Sedm let!
    -No jo. Tady v těch barákách.
  • 01:29:13 -A pracuješ taky?
    -Jo.
  • 01:29:15 -Fajn. Normální život.
    -No, normální život.
  • 01:29:23 -Vaše byt?
    -Můj byt. -Fantastic!
  • 01:29:36 To je zajímavý.
  • 01:29:39 To je táta,
    to je jeho žena a to jsem já.
  • 01:29:47 Tome, já se ti
    k něčemu veřejně přiznám.
  • 01:29:49 -Přiznej.
    -Já jsem se 19.července oženil.
  • 01:29:54 -No prosím tě!
    -Na důkaz toho,
  • 01:29:58 já nevím, jestli to uvidíš,
    na důkaz toho tady je prstýnek.
  • 01:30:04 A tady máme monogram.
    Ale to neuvidíš přes tu kameru.
  • 01:30:08 A ten nosím na krku. Takhle.
  • 01:30:14 On je moc veselý.
  • 01:30:56 Těch několik lidí ve filmu
    dostalo příležitost
  • 01:30:59 svůj osud přijmout i ho měnit.
  • 01:31:04 Ale některé osudy
    jsou na to příliš krátké.
  • 01:31:09 Já jsem pořád v ústavu,
  • 01:31:12 protože máma
    teď o Vánocích mi slíbila,
  • 01:31:16 že pojedu doopravdy domů,
    jenže ona si zlomila nohu.
  • 01:31:21 No, to jí chudince naslibovali.
    To bylo smutný.
  • 01:31:25 Ona se na to strašně těšila.
  • 01:31:27 No tak nejedu domů,
    tak to bylo smutný, no.
  • 01:31:32 A předtím jsi byla kdy
    naposledy doma?
  • 01:31:36 -Když mi bylo osm.
    -A teď je ti kolik?
  • 01:31:39 Teď mi je třináct.
    Nebyla jsem dlouho doma.
  • 01:31:44 -A čím to asi je?
    -Asi že... Že prostě...
  • 01:31:53 Asi...
  • 01:31:59 Taky už není mezi náma.
  • 01:32:02 Rok po tom, co se to odvysílalo,
    tak už nežila, že jo.
  • 01:34:06 Skryté titulky: Jaroslav Švagr
    Česká televize 2009

Související