Z historie české vědy

Od druhé poloviny osmnáctého století se pod vlivem všeobecného ekonomického, sociálního a duchovního vývoje začíná uplatňovat nové chápání významu vědy a techniky pro rozvoj a blahobyt společnosti. To vedlo v oblasti vysokého školství ke vzniku Královského stavovského technického učiliště v Praze, pozdějšího Českého vysokého učení technického, které bylo první specializovanou vysokou technickou školou v Evropě.

V tomto období byla ustavena také Královská česká společnost nauk (1784-1952), jejímiž členy byly významné osobnosti nejen z celého habsburského soustátí, ale i širšího zahraničí. Rovněž Josef svob. pán Hammer-Purgstall, první president pozdější Akademie věd ve Vídni (zal. 1847), jež byla zamýšlena pro učence celé monarchie, se stal členem Královské společnosti již roku 1843. Po roce 1847 se naopak členové této instituce stávali členy vídeňské (i jiných zahraničních) akademií. Takto byli např. poctěni historici F. Palacký a P. J. Šafařík, geolog F. Zippe, botanik J. S. Pressl a fyziolog J. E. Purkyně.

Další významnou osobností, která se zasloužila o vznik České akademie věd a umění roku 1890, byl mecenáš, architekt a stavitel Josef Hlávka. Působení této instituce, jíž se i za nepříznivých společenských a politických okolností podařilo udržovat mezinárodní renomé, je spjato s významnými osobnostmi - např. botanikem Karlem Dominem, fyziologem rostlin Bohumilem Němcem, chemiky Bohuslavem Braunerem a Emilem Votočkem, fyzikem Václavem Dolejškem, biologem Janem Bělehrádkem či posledním rektorem UK před rokem 1948 Karlem Englišem. Fenomenálním úspěchem pro celý ústav bylo udělení Nobelovy ceny fyzikálnímu chemikovi a objeviteli polarografie Jaroslavu Heyrovskému, ale také převratné objevy chemika Otto Wichterleho.

Zvláště léta 1965-1968 mohou být hodnocena jako nový nástup československé vědy po období útlumu mezinárodních styků. Pak ovšem opět následovalo období spojené s existenčními postihy významných badatelů, jehož dopady musí česká věda překonávat ještě dnes.