Kde jsem:

Novinky

Karel Smyczek — Déčkolegium — Déčko pro rodiče — Česká televize

Tvorbě pro děti se věnuji celý život. Jednak jsem sám stál poprvé před kamerou už v devíti letech – tedy v roce 1959 – ale hlavně už na FAMU jsem se hlásil s tím, že se chci zabývat právě touhle oblastí. Také všechny mé teoretické práce se zabývaly dětmi a jejich účastí při natáčení filmů. A tak není divu, že se mne lidé často ptají na specifika práce s dětmi před kamerou a v čem se liší od práce s dospělými herci.

Ono je to různé podle toho, jestli režírujete sedmiletou holčičku nebo třináctiletou slečnu. A mezi kluky si také nevybíráte zrovna nějaké ťunti bez invence – a tak musíte počítat s tím, že jsou prostě poněkud neposední. Chce to prostě trochu větší trpělivost a zdůrazňuji, že nejen od režiséra, ale od celého štábu.

Základem zdárného obsazení je ovšem správný výběr dítěte na tu kterou roli. V tomto odhadu vidím ten rozdíl, protože u dospělého herce už spoustu věcí předpokládáte. Když se spletete u dětského představitele, tak si při natáčení už těžko pomůžete. Dospělý si profesně nějak poradí, i kdyby se ukázalo, že mu role úplně nesedla. Dítě ne.

Proto, když jsem připravoval seriál Bylo nás pět, domluvil jsem se v době kamerových zkoušek s rodiči, že uděláme jeden takový „zátěžový den“. Bylo to ve fázi, kdy jsem se rozhodoval mezi asi dvaceti dětmi, které z nich bude do jaké role obsazeno. Začínalo se v osm ráno a končilo v šest večer. Měly krátké přestávky a hlavně hodně úkolů, které jsem jim záměrně komplikoval protichůdnými požadavky. „Řekni to s pláčem, je ti to líto… A teď se naštvi… Nebo je ti to jedno…“ Šlo mi o to odhadnout, kdo tohle dokáže ustát ještě večer a jak reaguje. Kdo má výdrž a správnou míru ctižádostivosti. Zažil jsem totiž i děti, které byly úžasné při konkurzu, ale po pár dnech je natáčení přestalo bavit a byly nešťastné ony i já. Je totiž třeba si uvědomit, že takové natáčení stojí desítky miliónů a vy se vlastně svěřujete do dušiček, schopností a někdy i rozmarů těch dětí! Nikdy se nemohu potom zlobit, když se jim něco nedaří. Něco jsem špatně odhadl – měl jsem si vybrat jiného představitele.

Někdy je zjevné, že je některé dítě na nějakou roli ideální. Často se ale musíte rozhodovat mezi více možnostmi. Potom si velmi intenzivně představujete, jak kdo bude v jaké situaci působit - a to se neodhaduje zrovna snadno. U delších projektů musíte navíc počítat s překotnou proměnou ve vývoji dětí. Co starostí nadělají vypadávající zoubky… Nebo proměna hlasu u těch starších, kdy vám na natáčení přijde úplně jinak mluvící člověk. To jsou věci, které režisér u dospělých herců opravdu řešit nemusí.

Ale když je člověk jen trochu smířen s tím, že všechno nemusí být zcela podle jeho představ, že musí často vyjít malému představiteli vstříc, když se necítí dobře v aranžmá, které po něm dospělí chtějí, nebo že nějaká věta se tomu prckovi říká špatně a je potřeba ji upravit – tak je to moc fajn práce. To slovo „práce“ je zajímavé tím, že si dospělí často nepřipouštějí, že je to práce i pro ty děti. Musíme si např. uvědomit, že za jeden filmovací den se to malé stvoření musí stokrát „dostat do nějakého pocitu“. I kdyby šlo pouze o to, že běží z fotbalu radostně nebo smutně.

V komunikaci s dětmi, které už trochu pochopily systém natáčení, nedělám moc velký rozdíl mezi nimi a dospělými. Ani o tom nepřemýšlím. Vnímám naopak, jak se dobře cítí, že s nimi někdo jedná jako s někým, koho bere jako sobě rovného. Jako při každé práci s dětmi člověk musí také vnímat jeho rodinné zázemí a reagovat na spoustu nevyslovených pocitů, které se v tom človíčkovi během dne odehrávají. V tom je pro mne nezastupitelná role spolupracovníků, protože řada podstatných věcí se odehrává mimo „plac“. V kostymérně, maskérně, na chodbách. A také úplně mimo samotné natáčení. Doma a hlavně ve škole. „Jsem v televizi“, to je další podstatný aspekt života „filmových“ dětí. Ať udělá cokoli, okolí v něm vidí nafoukanou hvězdu, závidí, babička se chlubí, sourozenci se s tím nějak vyrovnávají, ve škole je středem pozornosti a při zkoušení učitelka začne větou: „Tak se ukaž, naše hvězdo, jak ti jdou zlomky“. Ta výlučnost může někdy lichotit, ale srovnat se s tím, když je vám deset roků, nemusí být snadné. Proto také často upozorňuji rodiče, aby, hlavně holčičky, nepodlehly pocitu, že když se někde mihly ve filmu nebo v televizi, že z nich hned budou herečky. V pubertě snadno zmizí to kouzlo bezprostřednosti a potom mohou být velmi nešťastné.

A ještě se snažím při natáčení dodržovat onu starou zásadu: Děti nevychováváme tím, co jim říkáme, ale tím, jak se k sobě chováme. Tedy tím, jak ony vidí, že se chováme. To platí v rodině i v práci. Ve fofru filmování mohou ulítnout dospělým mezi sebou nervy, ale dítě každé napětí milimetrově pozná. Může ho to velmi rozhodit a my vlastně ani nevíme, co se přihodilo. Malé děti třeba upozorňuji na to, že se někdy musíme domlouvat nahlas, dokonce křičet, abychom se slyšeli, ale ať si z toho nic nedělají, protože to neznamená, že se na sebe, my dospělí, hněváme. Ale ono se na tohle téma může mudrovat jakkoli, podstatné je, že každý človíček je jiný a když se svěří režisér do jeho rukou (což tak vlastně je), musí si dát velký pozor, aby mu neublížil, ale také (zdánlivě sobecky), aby dokázal divákovi předat co nejvíce ze schopností, osobitosti, emocí a prostě talentu dětského představitele, kterého si vybral. A opravdu nepřeháním, když řeknu, že s ním často také propojí podstatný kus životní cesty. Pro oba podstatný. Nebo přeháním?

Doc. MgA. Karel Smyczek, režisér