Recenze: Cigán

Žít vedle sebe ještě neznamená žít spolu - neboť rozdělený svět nelze společně sdílet. Čtrnáctiletý Adam ví, jak se žije Romům na východním Slovensku, v osadě, která je ghettem na okraji společnosti bílých gadžů, jež ho otčím Žigo učí bytostně nenávidět. Jak se živoří v enklávě, z níž není úniku a odkud  je může vysvobodit jen vybájená emigrace do Velké Británie – nebo smrt. Tak jako jeho tátu, jehož právě našli mrtvého na silnici. Neboť osada je místo, kde se nesnadno žije, ale lehce přichází na svět a ještě snadněji umírá.

Celých šest let (od Slunečního státu) si dal jeden z nejvýraznějších slovenských filmařů Martin Šulík pauzu od dlouhometrážní hrané tvorby a věnoval se spíše dokumentům. Jen on sám ví, zda a do jaké míry právě toto jeho dokumentaristické období ovlivnilo jeho rozhodnutí realizovat projekt, jehož klíčovou konstantou je autentičnost.

Neboť Cigán není ani etnografická studie, folklorní opus či sociologická esej (byť od každého v něm něco sem tam probleskuje), ale čisté drama, které se sice mohlo odehrát i kdekoli jinde, ale prostředí romské osady mu dodává zvláštní barvitost, jedinečnost a věrohodnost reálně žitého.

Jakkoli v téhle osadě poblíž Krompach již nemají vajdu, ale demokracii (což se projevuje tím, že si tu slovy Adama každý dělá, co chce), dál žije tato barvitá komunita podle svých vlastních pravidel ve zvláštní harmonii těch, kteří do sebe sice lámou panáky, kradou, na co přijdou, a prodávají své dcery dříve, než uvadnou, ale přesto mají i jakousi důstojnost vyděděnců, kteří se chovají jako Romové, když už jimi jsou a….

… cestou do nebe zjišťují, že pro ně neexistuje

Když je vám čtrnáct, jste Rom, zemřel vám za podivných okolností táta a máma si kvůli vám a dalším bráchům vzala bez dlouhého smutnění největšího grázla z osady, lichváře a čórkaře Žiga (který zastává názor, že se nemá kupovat nic, co se dá ukrást), je jasné, že budete mít brzo problémy. A taky že ano!

Adam, jehož dětství skončilo tak náhle jako vzlyk cikánských houslí, bolestně poznává, že bude muset volit mezi tím, co mu alespoň iluzorně pootevírá tělocvična s boxerskými tréninky místního faráře (jehož dobré úmysly na tenhle nespravedlivý svět samy nestačí), a neradostným životem současné romské předurčenosti, rozděleným genetickou demarkační linií na „my“ a „oni“ a spojeným žigovskou posedlostí jednou „jim“ to všechno pořádně vrátit.

Kolik sil by musel mít osamocený romský chlapec, který postupně ztrácí i poslední malé radosti své zranitelné existence, aby tohle dilema ustál a rozhodl se tak, jak intuitivně ví, že je správné, ale jak bytostně nemůže? Život Cigána mu totiž nabízí jen špatnou a ještě horší alternativu, neboť tenhle snímek nenatočil ani Emir Kusturica (Černá kočka, bílý kocour) ani Jiří Vejdělek (ROMing), ale „dokumentarista“ netriviálních dramat odvrácené strany naší duše Martin Šulík, který tu ke svému tradičně silnému a osobitému filmařskému názoru odvážně připojil i svůj postoj lidský a občanský.

Může žít Rom jako člověk a zůstat Romem?

Šulíkův film spíš než by na tuto otázku hledal odpověď, ji prostě „jen“ pokládá. Kdyby neučinil již nic jiného, stačilo by to! A víc než důstojně to jeho Cigána zařazuje mezi nemnoho titulů, které v české (Zdeněk Tyc – Smradi, El Paso) a slovenské (Dušan Rapoš – Cinka Panna) hrané tvorbě významněji reflektují romskou problematiku. Neztrácí se ani v širším, evropském kontextu, vymezeném např. již zmiňovanou burleskou Emira Kusturicy, Loteanuovým filmovým muzikálem Cikáni jdou do nebe a snímky vypravěče cikánských příběhů Tonyho Gatlifa (Transylvania, Gádžo dilo), k němuž má Šulík, zdá se, nejblíže.

Předností jeho snímku, založeném na zřetězení odposlouchaných a odpozorovaných epizod ze skutečného romského života, je to, že zcela přesně ví, co chce říci a co ne, kam nechce toto téma posunout a proč nenásilně, leč zřetelně tlumí jeho tradiční, spektakulární ingredience, jako je nespoutanost, temperament, divokost, bouřlivost a primitivní pudovost. Všechno toto je v Cigánovi v druhém, třetím či dalším plánu přítomno, ale zároveň vědomě potlačeno, neboť záměrem režiséra bylo uvrhnout nás doprostřed reality skutečného cikánského slumu, abychom cítili jeho úzkost a špínu, uvízlou pod nehty a zažranou pod kůží, ale čas od času vnímali i její půvab, personifikovaný dívkami, které jsou tak krásné, že se ani nemusí mýt.

Je zřejmé, proč se film nejmenuje Rom, ale nese pejorativněji vyznívající titul Cigán, a také je jasné, že to, co Šulíka zajímá především, není spektákl, aranžovaný na pódiu folklorního festivalu, ale…

… autentičnost a osudovost…

… etnika, které vlastně neznáme - proto v nás nezřídka vzbuzuje nejistotu, rozpaky, a v extrémním případě dokonce iracionální odpor a strach. A tak ho chceme učinit lepším nikoli k obrazu jeho, ale svému.

Proto se téměř kompletní celovečerák, jenž vznikl v kooprodukci s Českou televizí a zúčastnil se hlavní soutěže letošního MFF v Karlových Varech (jak dopadl, nebylo ve chvíli, kdy tato recenze vznikala, ještě známo), točil v pro mnohé riskantním a neodhadnutelném prostředí reálné romské osady v Richnave. Proto (třeba na rozdíl od ROMingu) drtivá porce rolí (včetně klíčových partů) připadla cikánským nehercům, kteří věděli, co hrají a také proč. Neboť toto byla jejich látka, které rozuměli, byl jim ponechán jejich jazyk, jímž se dorozumívají, a pohybovali se v kulise ztlučených a hliněných chatrčí, paradoxně přizdobených talíři satelitních antén, kde ti méně šťastní z nich skutečně žijí.

Zvláštní uznání zasluhuje zejména kompaktní výkon Janka Mižigára, který v ústřední roli Adama téměř nezmizí z filmového plátna a dokáže naplnit obsahem i hodně blízké detaily. A přehlédnout nelze ani modelově zápornou figuru Mira Gulyase, který si svoji postavu Žiga (jíž můžete nenávidět, ale které dokážete i rozumět) přijel odehrát až z Paříže. Všechny tyto, svým způsobem unikátní, ale také riskantní kroky se Šulíkovi vyplatily a zejména v zimních záběrech a epizodách (Šecova kamera se dokonale vcítila do tématu) vytvářejí podmanivě depresivní atmosféru vlhké existenciální deky, nasáklé lidským potem, bezvýchodností, odevzdaností a sebedestruktivně likvidační revoltou.

Nebyl by to svébytný Šulíkův rukopis, kdyby toto nekompromisní i chápavé „cinéma vérité“ neproložil originální až myteriózní aranží, která v případě opakovaně se vracejícího Adamova mrtvého otce (jenž s ním někdy jen mlčí, ale většinou mu dělá další díru do hlavy) počtvrté nevypadala již jako návrat nemrtvého (což by nás posunulo do úplně jiného žánru) a také nepůsobila poněkud stereotypně a jako kontrast k autentickému nefunkčně. Zato párek pštrosů (ukradený gádžovi, který neplatil za práci) je absurdní dekorace, která cikánské osadě sluší. Navíc originálně ozvláštní finále, které je sice předvídatelné, ale „šulíkovsky“ dokonale aranžované tak, že máte pocit, že spolu s Adamem sedíte na autobusové zastávce ztracené v polích a všechno je, jak má (či spíše jak musí) být! Je měkké zimní ticho, vzduchem poletují ztracené vločky sněhu a vám se nechce hovořit, zebou vás nohy a mrazí u srdce, protože s ním prožíváte něco absurdního, neodvolatelného – a smutného.

CIGAN.ČR/SR 2011, 107 min., od 12 let, české titulky, 10 kopií + 2D. Režie: Martin Šulík. Scénář: Marek Leščák, Martin Šulík. Kamera: Martin Šec. Hudba: Peter Mojžíš. Hrají: Janko Mižigár (Adam), Martin Hangurbadžo (Marian), Miro Gulyas (Žigo), Miroslava Jarábeková (matka), Ivan Mirga (otec), Martina Kotlárová (Julka), Atila Mokos (otec). V kinech od 7. července 2011.