Ležáky

O ležácké tragedii hovořili v Historii.cs z 24. června badatel Libor Pařízek (LP), historik Vojtěch Kyncl (VK) z Jihočeské univerzity a historik Vojtěch Šustek (VŠ) z Archivu hlavního města Prahy. V Muzeu Národní kulturní památky Ležáky se jich ptal moderátor pořadu publicista Vladimír Kučera.

Jak se stala tragédie této obce, která měla, pokud vím, osm chalup a jeden mlýn, od něhož pochází název obce?
VK: Ve středu 24. června 1942 sem přijela jednotka Ochranné policie (Schutzpolizei) z Pardubic a skupina pardubické tajné policie, gestapa. Provedly zde velkou razii, která posléze vstoupila do dějin po boku Lidic. Důvodem této akce v Ležákách bylo ukrývání parašutisty Jiřího Potůčka-Tolara, který zde měl vysílací stanici s kódovým označením „Libuše“. Ta jako jedna z mála zajišťovala propojení mezi československým domácím odbojem a londýnskou exilovou vládou.

VŠ: Důvod, proč byly Ležáky vyvražděny, souvisí s paraskupinou Silver A, která byla vyslána československou zahraniční armádou z Velké Británie. Tvořili ji tři parašutisté – velitel Alfred Bartoš, radiotelegrafista Jiří Potůček a Josef Valčík. Jejich úkolem bylo navázat a udržovat radiotelegrafické spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou. Nadto měli řadu dílčích, organizačních a výzvědných úkolů. A v neposlední řadě měli navázat spojení s vyzvědačem Paulem Thümmelem, důstojníkem německého Abwehru a zároveň spolupracovníkem naší rozvědky.
Paraskupina seskočila u Poděbrad a do Ležáků ji přivedly kontaktní adresy, které dostali od československé vojenské rozvědky před odchodem do protektorátu. Adresy opatřil Bohumil Laušman, československý sociální demokrat v exilu, a jedna z nich byla na Adolfa Švadlenku, který pak parašutistům pomohl navázat spojení na ležácké obyvatele.
V Ležákách totiž působila odbojová organizace, mezi jejíž hlavní protagonisty patřil nadstrážmistr Karel Kněz, strojník z lomu Hluboká Karel Svoboda a účetní z lomu Hluboká Miloš Štantejský. Spolupracovníků bylo ovšem asi víc a jsem přesvědčen, že všichni obyvatelé Ležáků věděli, že se tam nějaká odbojová činnost děje.

VK: V těchto místech působily (stejně jako v celém protektorátu) velké národní odbojové organizace jako Obrana národa, Petiční výbor Věrni zůstaneme, později i ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Tyto skupiny zde byly zastoupeny jednotlivci v řadě obcí. A jenom v okolí Ležáků víme, že zasahovaly do nedalekých Nasavrk, Skutče, Hlinska, Chrasti.
Skupina „Čenda“ z Ležáků vznikla už v roce 1939 (od roku 1939 do roku 1941 měla 25 až 35 členů). V prvotním vývoji si nestanovila za cíl nějaké význačné odbojové akce, ale šlo o to vůbec zajistit možné fungování odboje do budoucna. To znamená získávání zbraní, což byla především záležitost četníků z nedaleké četnické stanice ve Vrbatově Kostelci, ale také získávání třaskavin. Ležáky totiž leží v oblasti kamenolomů, takže trhaviny zde byly dennodenně používány k lámání kamene. Odbojové organizaci Čenda se dařilo získávat trhaviny tak, že falšovali doklady o jejich nákupu nebo falšovali vyšetřování „krádeží“ těchto trhavin.

Jak to bylo potom, když Potůček přišel do tohoto kraje, kdy tady byla pověstná vysílačka Libuše? Jak to bylo s tou Libuší? Co měla za úkol?
LP: Pro Libuši byl hledán bezpečný úkryt. Po několika návrzích byli kontaktováni Švadlenka, Valenta, Týc. Domnívám se, že Týc pak byl ten, kdo uvedl Potůčka a stanici na adresu bratří Vašků, z nichž jeden byl majitelem a druhý správcem lomu Hluboká. Nakonec byla Libuše umístěna do strojovny lomu Hluboká v Ležákách.
Libuše byl rádiový komplet, který sestával ze stanice Mark 3 anglické výroby. Mark 3 byl integrovaný vysílač a přijímač, ale protože v Anglii bylo známo, že není příliš dobrý, byla skupina vybavena ještě přijímačem typu Skyrider SX-16. Tyto přístroje dohromady vážily 40 kg, což bylo velice obtížné na transport a manipulaci.
Když byly stanice umístěny v lomu, Potůček zahájil zkušební vysílání. Přímým pomocníkem mu byl především strojník z lomu Karel Svoboda, u kterého byl Potůček v obci Miřetice zpočátku ubytován. Spojení se příliš nedařilo. Potůček se snažil vysílat na různých vlnových délkách, z Anglie se mu snažili odpovídat, ale Potůček ohlasy z Anglie neslyšel. Byl proto použit záložní přijímač Skyrider, díky kterému se 9. ledna v noci podařilo poprvé navázat spojení.

VŠ: Od významného odborníka na agenturní radiotelegrafii jsem se dozvěděl, že je obdivuhodné, jak velké množství depeší Jiří Potůček odvysílal, když to byl přitom radiotelegrafista s krátkým a nepříliš dokonalým výcvikem a s ještě méně dokonalou vysílačkou, kterou navíc během svého výcviku ani neměl při sobě.
Toto rádiové spojení mělo velký význam nejen z hlediska vojenské špionáže ale především v tom, že paraskupina Silver A sdělovala exilovému vedení informace, které byly velmi důležité pro vyslání dalších parašutistů. Nesmíme zapomínat, že od roku 1939 bylo informací o poměrech v protektorátu poměrně málo, takže představa o tom, jak to tady vypadá, byla značně nedokonalá.
Paraskupina Silver A byla důležitá i pro koordinaci příchodu dalších parašutistů: Každá obsazená země, pokud její rezistence měla dlouhodobě fungovat, potřebovala mít podporu zvenčí. A podpora spočívala ve vyslání vycvičených mužů, kteří přiváželi zbraně, součástky k vysílačkám, krystaly, jed, peníze atd.

LP: Oproti Josefu Valčíkovi, který byl přímým účastníkem atentátu, a vedle Alfréda Bartoše jako velitele výsadku byl Jiří Potůček trochu opomíjen. Přitom Jiří Potůček byl sice nenápadný, ale naprosto skvěle charakterově vybavený člověk, jak jsme se dozvěděli od jeho spolubojovníka plukovníka Kaplana, který s ním byl určitý čas ve Francii a v Anglii.

VŠ: Byl to člověk mimořádných nejen charakterových kvalit, ale asi i mimořádných schopností. Už ve věku 23 let ovládal čtyři cizí jazyky. Jako 22letý obuvník vyučený u Bati byl firmou vyslán do Jugoslávie, kde vedl filiálku. A právě z Jugoslávie odjel v roce 1940 do Francie, kde vstoupil do naší zahraniční armády.

Odbojová síť tady byla poměrně široká, kdo všechno v Ležákách o tom věděl, kdo v tom byl aktivní?
VK: Už roku 1939 se v Ležákách vytvořila malá organizační skupina a pak druhá z přátel, známých, kolegů v Pardubicích. Všechno to byli lidé, kteří si původně navzájem předávali informace jenom ze zahraničního rozhlasu a diskutovali o situaci v protektorátu.
Poté, co tam přišel výsadek Silver A, mohl nadporučík Bartoš jako Pardubičák navázat na své známé, kteří ho znali ještě z doby, než odešel do exilu. Tak se vytvořila skupina lidí kolem závodníka Františka Hladiny, byli zde manželé Krupkovi, zapojena byla i Bartošova matka Antonie Bartošová či jeho bývalá přítelkyně Věra Junková a samozřejmě také oba dva bratři Vaškovi, kteří byli napojeni z Pardubic na ležáckou skupinu.

LP: Pět lidí, kteří byli zapojeni do této skupiny, bydlelo v Pernerově ulici: Krupkovi, Palouš, Filer, Antonie Bartošová.

VK: Tato síť měla dohromady možná 60 nebo 70 lidí jenom v Pardubicích a Ležákách. To byl obrovský potenciál, který mohli využít i nadále. A musíme vzít v úvahu, že ležácký „Čenda“ měl vynikající napojení na četnické stanice a četníky nejenom ve Vrbatově Kostelci, kam patřil strážmistr Kněz jako nepsaná hlava ležáckého odboje, ale i na chrudimskou a pardubickou četnickou stanici. Díky tomu se této síti podařilo proniknout i do služeben gestapa. Je to jedna z mála organizací českého odboje, o kterých víme, že se jim podařil takovýhle kousek, že s gestapáky dokonce mohli i hovořit.

To je pozoruhodné, co tady říkáte. Občas slyším ten mýtus, že za okupace co Čech, to kolaborant, a co Čech, to práskač.  A vy mi tady vyprávíte, že 60 lidí na základě tak křehkých vztahů, jako jsou přátelské vztahy, a na základě toho, že se znali a poslouchali zahraniční rozhlas, vytvořili proti takové mašinérii, jako bylo gestapo a další složky obranné protektorátní moci, výkonnou odbojovou síť. Čím to je? A jak to, že je nikdo neudal? Toho Bartoše, přece musel v Pardubicích kdekdo znát.
LP: Na tom je skutečně velmi zajímavé, že „polovička“ Pardubic věděla o tom, že se vrátil Ferda Bartoš. Valčíka a Potůčka samozřejmě nikdo neznal, ale všeobecně se vědělo o tom, že tady jsou parašutisté, že se tady provádí odbojová činnost.
Valčík byl dokonce určitý čas zaměstnán jako číšník v hotelu Veselka, což byl středobod společenského dění v Pardubicích. Tam chodili nejen obyčejní lidé, ale velmi často se tam veselili i gestapáci, kterým číšník Valčík zapaloval cigarety a obsluhoval je.
Ale že se tady úplně neudávalo, se říct nedá. Byly to ale takové sousedské udávačky. Někdo někoho udal za prase nebo proto, že měl na něj vztek, protože měl lepší úrodu. Ale to, že v Pardubicích funguje 40 lidí ve prospěch parašutistů, se všeobecně vědělo, a nikdy, až do Čurdovy zrady, to nebylo prozrazeno.

VŠ: Parašutisté přišli a navázali spojení s lidmi, kteří se sami toužili zapojit do odboje. Například dětský lékař Josef Bartoň, za první republiky radioamatér, si už někdy od demobilizace v roce 1938 schovával funkční vysílačku, u které doufal, že by ji jednou mohl použít k navázání rádiového spojení s československým exilem.
A pak bych chtěl připomenout věc, která není doposud úplně historicky zmapována. Dozvěděl jsem se o tom díky Jiřímu Košařovi, který našel závěrečnou zprávu gestapa o působení sokolské odbojové organizace ve východních Čechách. Ze zprávy vyplývá, že zde byl silný a dobře profesionálně zakonspirovaný sokolský odboj, s kterým paraskupina Silver A rovněž navázala kontakty.

Takže mýtus o českém fízlovství není tak úplně přesný, aspoň co se týká Pardubic a okolí a Ležáků?
VK: Není, přesto bych tuto debatu převedl na druhou stranu: Na jedné straně máme velkou skupinu lidí, kteří byli ochotni spolupracovat pro obnovu Československa v odboji. Na druhou stranu se pardubický kraj stal hlavním místem, kde vznikla kolaborantská organizace Árijská pracovní fronta.
Tato organizace měla přibližně 500 členů a nemůžeme ji srovnávat kupříkladu s Vlajkou. Vlajka byla na hraně mezi fašismem a nacismem. Árijská pracovní fronta byla přímo nacistická, byli to Češi, kteří vyznávali nacistické myšlenky. To bylo paradoxní, protože nacismus má určité principy, které odporují tomu být jako Čech dobrým nacionalistou.
Právě ze středu této skupiny vznikl udavačský dopis, který byl sepsán na dění v Ležákách a okolí a odeslán pardubickému gestapu. Poválečné vyšetřování odhaluje tuto linii od obyčejného člena přes jeho nadřízeného až po nejvyššího šéfa Árijské pracovní fronty Bedřicha Opletala. Celou touto linií udavačský dopis prošel a pak teprve byl rozebírán na pardubickém gestapu. Zatím nemáme zprávy o tom, že by to mělo vliv na samotné vypálení. Ale už to byla určitá stopa, která gestapo do Ležáků přivedla.

A která byla tedy ta hlavní stopa? Myslíte, že po vojenské akci proti Heydrichovi, zesílili gestapáci tlak, a tím se dostali na Ležáky?
LP: Můj názor je, že v Pardubicích jednoznačně došlo k odhalení a k rozkrývání celé sítě, až po Čurdově zradě 16. června 1942.

VŠ: Karel Čurda znal nějakou desítku českých rodin, které s parašutisty spolupracovaly nejenom v Pardubicích, ale i v Praze, v Lázních Bělohrad, v Plzni. Poté se rozjela se velká zatýkací akce.

LP: Čurda mimo jiné vyzradil, že byl dvakrát u Krupků v Pardubicích, dokonce řekl, i co měl k večeři. Na základě toho došlo k absolutnímu zvratu v celém pardubickém ilegálním hnutí.
16. června Čurda zradil a 17. června mezi čtvrtou a pátou hodinou ráno byli zatčeni manželé Krupkovi. Nebyli ovšem zatčeni v Pardubicích, protože byli v Polici nad Metují na návštěvě u svých známých, u Katchnerů, a nocovali v hotelu Pejskar na náměstí.
Nezávisle na zatčení Krupkových došlo k zatýkání v Opatovicích. Byl zatčen starosta Jozíf, místostarosta Nyklíček, tajemník Benda a obecní strážník Perný. Tito čtyři byli odvezeni 17. června do Pardubic na gestapo. 18. června pak byli zatčeni manželé Josef a Zdeňka Hrdinovi v Kerharticích u Ústí nad Orlicí, což byli lidé, kteří pomáhali získat pro parašutisty falešné doklady.
Na to navazuje příhoda: Luděk Matura z Pardubic přijel varovat do ležáckého mlýna Potůčka. Toho tam ovšem nezastihl, takže varoval jen mlynáře Švandu. Nabízí se vysvětlení: V Opatovicích vyučoval učitel Janáček, který byl jedním těch, kdo přechovávali radiostanici Libuše i samotného Potůčka. Učitel Janáček bydlel v Pardubicích a měl každodenní styk s místními ilegalisty. Takže poplach, který se 17. června v Pardubicích strhl, nevznikl tím, že by byli zatčeni Krupkovi. Ti byli odvezeni přímo do Prahy a nikdo o tom v Pardubicích nevěděl. Domnívám se, že to byl právě učitel Janáček, který musel v tak malé obci, jako jsou Opatovice, zaznamenat zatýkání čtyř občanů, a přivezl tuto zprávu do Pardubic. A nezávisle na tom, že se to netýkalo přímo Silveru A, vznikla přece jenom obava, panika, a věci se začaly dít dál.

Síť byla velmi rychle zlikvidována a Ležáky byly…
VK: 19. června 1942 gestapo poprvé přijelo do okolí Ležáků. Začalo se zjišťovat, kdo se nachází v Ležákách, protože to nebyla obec sama o sobě. Vlastně byla rozdělena na obec Dachov, což byl onen mlýn, a protější obec Louka.
Tady už je pravděpodobné, že gestapo mělo odněkud informace o tom, že v Ležákách fungoval odboj. Je otázka, jestli tyto informace získali z bytu Krupkových, kde byl nalezen válečný deník nadporučíka Alfreda Bartoše.

To byl Bartoš tak neopatrný?
VK: Dokumenty z poválečných výslechů ukazují na to, že si vedl poznámky, které u Krupků pravděpodobně zůstaly.

LP: Krupkovi byli zatčeni 17. června v Polici. Samozřejmě jim určitě prohlíželi byt, ale nebylo to zřejmě prohledáváno tak důkladně, protože zápisky byly nalezeny 19. června večer. Pak byly podle hlášení velitele pardubického gestapa studovány, zkoumány dešifrovány atd. A 20. června ráno začalo masivní zatýkání pravděpodobně zejména na základě těchto zápisků.
A jestli byl Bartoš neopatrný, nebo opatrný? Při tak rozsáhlé činnosti by nikdo nezvládl nemít poznámky – mít to v hlavě. Protože Krupkovi bydleli ve 4. patře, byla možnost úniku velice špatná, takže to bylo vymyšleno tak, že přímo vedle té nešťastné složky byla láhev s hořlavinou a v případě zatýkání měla být zapálena.
Krupkovi bylo v roce 1991 badatelem Karlem Gottwaldem vytýkáno, že tyto věci neuklidil. Podrobným zkoumáním přijdeme na to, že Krupkovi odjížděli 16. června ráno do Police a Bartoš odjížděl směrem na Hradec Králové. A zatímco Bartoš věděl, kam jedou Krupkovi, Krupkovi nevěděli, kam jede Bartoš. A i kdyby chtěl Krupka něco provést, nemohl v žádném případě ve svém subalterním postavení k Bartošovi manipulovat s jeho zápisky. Nevěděl přece, jestli se Bartoš vrátí za dvě nebo za čtyři hodiny.

VŠ: V severních Čechách na území protektorátu pracoval německý Funkabwehr (německá radiová odposlouchávací služba), který byl doposud historiky podceňován, přitom byl velmi výkonný. Díky němu mělo gestapo nějaké indicie vedoucí do Ležáků dřív, než se Čurda přihlásil.
Nemůžeme totiž zapomínat na to, že Němci byli velmi výkonní a německá rádiová služba byla vysoce kvalitní a mnohem vyspělejší, než jakou měli Britové. Němci v tomto byli velmi vpředu.

A co se tedy dělo v Ležácích poté, co přišli nacisté?
VK: 19. června přijelo gestapo zkontrolovat lístky a v Dachově si zjišťovalo právě přihlášky k mlýnu. Tedy už muselo tušit, že je ve mlýně umístěna vysílací stanice nebo že lidé z mlýna jsou zapojeni do odboje právě v rámci Silveru A.
20. června došlo k velké zatýkací akci v Pardubicích, která trvala od páté nebo šesté hodiny ráno až do poledne. Bylo to snad vůbec největší zatýkání během války v Pardubicích. Odtud pak vedla jasná stopa právě do Ležáků, protože zatčení byli nátlakovými akcemi přinuceni vypovídat a zbytek si gestapo už samo doplnilo vlastními poznatky nebo odhady.
21. června tak byli v Ležákách zatčeni mlynář Švanda a strojník Karel Svoboda, který u něho byl na návštěvě. (Byla to neděle večer, oba se scházeli poměrně často. Ostatně mlýn byl určitým místním centrem, protože se tam poslouchal i cizí rozhlas, scházeli se zde sousedé.) Tito dva muži byli odvezeni, posléze si přijelo gestapo i pro Františku Švandovou.
Ve stejný večer nadstrážmistr Karel Kněz, který již tušil, že je celá odbojová síť prozrazena, spáchal sebevraždu. A bylo to v podstatě ve stejný okamžik, kdy se Alfréd Bartoš v Pardubicích dostal do slepé uličky a sám spáchal sebevraždu v ulicích Pardubic. Bartoš zemřel ve dvě hodiny ráno 22. června na následky zranění, i když se ho gestapo snažilo zachránit, aby mohl vypovídat. Odsud potom vede přímá cesta k vypálení Ležáků.

Jak proběhla tato odpudivá exekuce?
Máme nové poznatky,nalezené dokumenty z Berlína.Celá akce byla dělána poměrně ve spěchu. 22. června večer už Adolf Hitler, Heinrich Himmler i Josef Goebbels věděli, že byla v Čechách nalezena vedle Lidic další vesnice, kde byl odboj a která by měla být řádně potrestána. Takže odtud přišel hlavní příkaz do Prahy.
23. června již byly dány příkazy k tomu, že má tisková služba připravit na 25. června zprávu, že byla vypálena další vesnice. Z Prahy pak přišla zpráva i do Pardubic a 24. června ráno se připravila Ochranná policie z Pardubic, aby vesnici vypálila. Do Ležáků přijeli kolem jedné hodiny odpoledne, všechny obyvatele shromáždili v lomu. Bylo shromážděno 33 lidí, kteří pak byli odvezeni na pardubický Zámeček.
Musíme se ale podívat také na stranu pachatelů: Neustále hovoříme o českém hrdinství, o tom, že potřebujeme vzbudit národní povědomí, národní hrdiny. To nám ale nepomůže pochopit příčiny nacistických zvěrstev.
Lidé, kteří zvěrstva páchali, zvířata nebyli. Byli to obyčejní lidé, kteří se dostali do situace, kdy buď podlehli ideologii, nebo se přeorientovali, nebo byli nějakým způsobem brutální, to ano. Ale nebyli výjimeční. A to dokládá i celá heydrichiáda.
Vojáci, kteří popravovali české lidi na všech exekučních místech protektorátu (v Praze, Kladně, Táboře, Pardubicích), se kromě jednotek SS do té situace dostali poprvé. Výpovědi, které máme z 60. a 70. let z Německa, jasně ukazují, že vojáci byli poprvé postaveni před to zabít člověka.
To samé platí i pro Heinze Bartha, 21letého mladíka, poručíka Ochranné policie. Sám se dostal poprvé do situace, kdy měl zabíjet. Bylo tomu tak v Klatovech a posléze zde v Pardubicích při exekucích lidí z Ležáků. Sám tu situaci popisuje tak, že napřed střílet nechtěl, ale když mu pohrozili, že mu bude zastaveno povýšení, řekl si, že když bude dobrovolně někdo hledán k výkonu exekuce, bude se pokaždé hlásit v první řadě. (Známe i další případy přemlouvání – stačila krabička cigaret, mimořádná dovolená). A tak tomu bylo i v případě popravy ležáckých a pardubických lidí.

Přepis úryvku z dokumentu Norimberské právo z roku 1986 (režie Jan Dvořák):
Válečný zločinec Heinz Barth, Untersturmführer SS, svou kariéru začal po atentátu na Heydricha. Dobrovolně se přihlásil do popravčí čety. 9. června 1942 zavraždil v Lubech u Klatov své první čtyři oběti. 24. června zabil 33 mužů a žen z Ležáků, které stihl podobný osud jako Lidice. 10. června 1944 vtáhl jako velitel jedné z čet 3. roty tankového praporu SS do francouzské vesnice Oradour. Obyvatele vyhnali z domu. Kdo nemohl vstát z lůžka, byl okamžitě zastřelen. Muži byli nahnáni do stodol, garáží a skladišť, kde byli zaživa upáleni a postříleni. Stejný osud stihl v kostele 241 žen a 202 dětí.

VŠ: To, že se mezi Němci našlo tolik lidí ochotných vykonávat vraždy, podle mě souvisí především s tím, že se naprosto ztotožnili s nacistickou ideologií, s Hitlerem. Hitler byl ten, kdo určoval jejich mravní vědomí.
Tyto příslušníky Ochranné policie, kteří během heydrichiády tyto vraždy vykonávali, nikdo nenutil. Dělat to nemuseli. Když jsem četl výslechové protokoly těchto vrahů (policistů), jeden z nich říkal: Na to bylo vždycky dobrovolníků dost.
Ochota, s jakou běžní Němci vraždili naše občany nebo občany jiný zemí, možná souvisí i s tím, že podobně ukrutně se Němci chovali i za první světové války. Tehdy se vlastně nic Němcům nestalo, úplně jim to prošlo, takže si možná mysleli, že si to můžou dovolit pořád.

VK: Vykonavatelé popravy sami do poslední chvíle netušili, kolik lidí bude zastřeleno, protože jednotka byla vždy rozdělena. Nikdy nedocházelo k tomu, že by samotný střelec přišel do osobního kontaktu s obětí. Byl to taktický postup pro to, aby byla udržena psychická rovnováha popravčích.
Sice nebyli nuceni, ale když zastřelili prvního člověka, často se jim to rozleželo a už neměli zájem dál popravovat. Proto bylo potřeba najít další dobrovolníky, aby lidé, kteří už nechtěli střílet, netrpěli dalšími psychickými následky.
Je to zvláštní, ale z pohledu velitele takové jednotky bylo potřeba udržet maximální klid. Proto nepřicházeli do osobního kontaktu, proto byly třeba v Pardubicích nebo v Táboře používány slepé patrony, které měly vojákům do budoucna zajistit, řekněme, psychický klid.

VŠ: Dovolil bych si mírně oponovat: Svého času jsem si korespondoval s jistým Wernerem Helfenem, kapitánem Schutzpolizei, který byl v době heydrichiády zástupcem Fritze Gottspfenniga, velitele Schutzpolizei v Kolíně. Werner Helfen má osvědčení od našeho ministerstva vnitra, že se tady nedopustil žádných zločinů a dokonce spolupracoval s českým odbojem.
Helfen mi napsal, že Hitler nařídil, aby pokud možno každý důstojník Schutzpolizei vedl alespoň jednu exekuci, protože chtěl, aby do těchto vražd bylo namočeno co nejvíc lidí. Situace u Schutzpolizei v Pardubicích se potom vyvinula tak, že tam byla skupina ostrých hochů, kteří tyto popravy dělali rádi, a proto bylo využíváno zejména jejich služeb. Takže popravy vykonávali ti samí dobrovolníci, ale důstojníci se střídali.

Jaký byl konec výsadku Silver A?
LP: Velitel výsadku Alfréd Bartoš se 21. června někdy okolo 19. hodiny vracel do Pernerovy ulice ke Krupkům. Tam na něj cíleně čekali pardubičtí gestapáci s jedním pražským gestapákem a Hana Krupková jako volavka. Ale protože se během celého dne nedostavil, Krupkovou odvezli do Pardubic na gestapo a zůstali tam jen pardubičtí gestapáci Krebs s Hanouskem. Bartoš zazvonil, oni se šli podívat ke dveřím, tam nikdo nebyl. Podívali se z okna, Bartoš je uviděl a zamířil směrem ke stadionu a potom doleva k Veselce. Hnali ho a během honičky se hodně střílelo. Ve Smilově ulici se ale Bartoš dostal do beznadějné situace, protože z kina zrovna odcházela velká skupina vojáků. Krebs s Hanouskem křičeli: Parašutista, zastavte ho! Vojáci se mu postavili do cesty, takže Bartoš zvolil sebevraždu. Valčík pak skončil v Resslově ulici v kryptě s ostatními atentátníky.

A co ta nejdůležitější postava, Jiří Potůček-Tolar?
LP: Potůček 17. června,když ho přijel varovat Luděk Matura, ve mlýně nebyl. Kde byl, to nevíme. Zcela jistě víme, že od 3. června se pokusil vysílat pouze jednou, 8. června. Až najednou v noci ze 17. na 18 června od 00.30 do 04.26 odeslal celkem 15 depeší. Signál byl tentokrát mimořádně dobrý a označen jako jasný, zvonivý, to znamená, že byl vysílán z úplně jiného místa, než se vysílalo dosud. Odkud to bylo, se ale bohužel asi nikdy nedozvíme.
18. června na svém kole odjel do záložního místa, což byl Bohdašín u Červeného Kostelce. Tam Potůček přišel do školy, kde ho očekával řídící učitel Satran se svou manželkou. Odtud Potůček vysílal z 20. na 21. června. Ten den ovšem probíhala akce Schutzpolizei v Bohdašíně a okolí, takže Potůček musel změnit místo působení.
Po několika různých nápadech odešel 28. června k Burdychovům, rodičům paní Satranové, na Končiny.  Dlouho se tam z klidu ale netěšil, protože 30. června byly Končiny přepadeny gestapem a českými četníky z Červeného Kostelce. Potůček si za skutečně dramatických okolností doslova prostřílel cestu a z Končin utekl. Utíkal bos a v košili na jihojihozápad, tedy na Pardubice, přes místní vesnice. Oděv a boty se mu podařilo získat až v Řešetově Lhotě u Stolínů, kde dostal proslavené tenisky s uříznutými špičkami, protože do bot pana Stolína se nedostal.
Dostal se až do Starkoče, kde jeho stopa mizela. Ovšem v roce 2008 se Jaroslavu Čvančarovi přihlásil pan Uhlíř z Hradce Králové s dokumentem, podle kterého se Potůček 1. července v devět hodin ráno zastavil ve vesnici Dolsko. To jednoznačně napovídá, že Potůček nepoužil ke svému útěku vlak, jak bylo doposud prezentováno, ale celou vzdálenost, 61 km, prošel pěšky. Dostal se tak až do hradeckých lesů, které opustil někde u Stéblové a Srchu.
Potom už je jeho pohyb opět přesně zaznamenán. Z 1. na 2. července přespal pravděpodobně někde v lese a ráno zkusil štěstí u jednoho ze svých ubytovatelů, u Nováčka, v Pardubicích. Tam se dozvěděl, že Nováček je zatčen, a přitom ho člověk, který ho kontaktoval, okamžitě udal. Potůček tak byl asi po půl dvanácté nalezen četnickou hlídkou a de facto v polospánku zastřelen českým četníkem.

A Ležáčtí?
VK: 24. června 1942 se s popravami začalo velice pozdě, až ve čtvrt na deset,což je nezvyklé. Ale bylo to v létě, takže bylo vidět a bylo to pro střelce stále únosné. Mezi oběťmi byly dvě dívky, jedné bylo 15 let, druhé 16 nebo 17 let. To ostatně dost zapůsobilo i na některé členy Ochranné policie. Až kolem desáté hodiny sem přijel s pohřebním vozem i Jaroslav Charpar, který odvezl 33 mrtvých těl do pardubického krematoria. To odvážení trvalo až do rána a v jeho osobním deníku je to popsáno jako jeden z nejemotivnějších zážitků, který byl skutečně velice tvrdý nejen pro něho, ale i pro jeho spolupracovníky z krematoria.
A to nebylo všechno. Druhý den byl popraven ještě jeden ležácký občan, mladý chlapec, který se sám přihlásil, protože chtěl být se svými rodiči, takže i on byl zlikvidován – druhého dne byl zastřelen na pardubickém Zámečku.
2. července 1942 následovala druhá velká poprava, kdy bylo najednou popraveno 40 občanů Pardubic, mezi nimi i Ležáčtí, bratři Vaškové, Karel Svoboda. Byla to největší exekuce, která byla v Pardubicích do té doby vykonána.

Hovoří historik Jiří Kotyk z Univerzity Hradec Králové (přepis doplňujícího rozhovoru):
Název Zámeček je třeba dovysvětlit, protože někomu by se mohlo zdát, že popravčí místo má příliš poetický název. Název pochází od šlechtického zámečku, který tady nachází v areálu. Nacisté zneužili toto místo k tomu, aby zde zřídili popraviště. Během vyhrocených dnů heydrichiády zde bylo popraveno 194 obětí. Byli mezi nimi ležáčtí mučedníci, pardubičtí spolupracovníci paravýsadku Silver A. A poslední popravčí den to byli lidé z Náchodska, Bohdašína, Končin, kteří spolupracovali s radistou Jiřím Potůčkem.

VŠ: Z ležáckých dětí přežily válku pouze dvě, které byly podle německých rasových „odborníků“ schopné stát se znovu Němci. Byly dány k adopci do německých rodin, ale po válce se je podařilo vrátit a vychovával je jejich dědeček.
Další ležácké děti byly uznány jako neschopné poněmčení a ještě spolu s jednou lidickou dívkou, která byla dodatečně rovněž uznána jako poněmčení neschopná, byly deportovány do vyhlazovacího tábora Chelmno v Polsku. Tam jejich stopa mizí, jejich dalším osudem byla plynová komora.

(redakčně kráceno)