„Česká divadla jsou zastaralá,“ říká Nataša Novotná

Na půdě moravskoslezského divadla jste vystupovala už v roli Gisele? Jaké to je vrátit se na místo činu?
Má to dvě roviny, tehdy jsem byla mladíček a vzhlížela k tomu. Dnes hledám jiné věci a dívám se na ně z jiného pohledu. Každopádně je skvělé být zpátky a mít pocit, že to máte osahané, potkávat na těch místech i stejné lidi. Opravdu si to užívám.

Jak se po těch šestnácti letech divadlo změnilo?
Vlastně bych si přála, aby se zlepšilo trochu víc. Obecně pro všechna česká a moravská divadla platí, že jsou co do technického vybavení zastaralá.

Můžete srovnávat, protože cestujete po celém světě. Když zůstaneme v Ostravě, je to opravdu tak zlé?
Nelze srovnávat nesrovnatelné, všechno má své. Co se však umělecké kvality týče, lidé to tady dělají s láskou, jsou to umělci na svých místech, ale jsou tu i talenty a významní lidé. My všichni, kteří jsme se dostali do světa, za to vděčíme ostravské výchově. Jsme hrdí, že jsme odsud, a snažíme se Ostravě dělat svou prací dobré jméno.

Jste uznávanou figurou současného baletu. Jak dalece je dnes balet propojen s tím klasickým? Jsou to spojité nádoby nebo je to úplně něco jiného?
Je to vývoj. Nemůžete srovnávat klasickou hudbu s hudbou současnou a stejné je to i u tance. Na druhou stranu by každý hráč měl znát svoje noty a svůj nástroj. Takže znát klasický baletní základ je nezbytné, aby se člověk mohl posunout dál. Pak samozřejmě záleží na tom, s kým pracujete, s jakou vizí. Jsou soubory, které nemají s baletem nic společného, naopak neuznávají nějaké klasické zpracování těla, takže jsme v tom tanci opravdu daleko a názorů na jeho zpracování je spousta. Může se to odvíjet od lidovek po hip-hop.

Současný tanec učíte i laickou veřejnost, založila jste taneční studio, kde mimo jiné vedete taneční kurzy. Jaký je o ně zájem?
Nechceme vychovávat nové držitele Cen Thálie. Spoustu lidí nechce chodit jen do posilovny, zato se rádi pohybují s hudbou a poznávají své tělo. Tak jsme si řekli, pojďme udělat školu pro lidi „z ulice“, pro netanečníky. Také mě to dostává blíž k divákům. V Čechách jsou umělci ve svém odděleném mikrosvětě. Myslím, že je to zbytečné. Nechci, aby se na mě lidé dívali jako na křehkou éterickou bytost, která nepotřebuje nic jiného než tanec. Jsme normální lidé, máme své potřeby, platíme daně a myslím, že je fajn navzájem komunikovat.

Inspirovala jste se prý Finskem, kde jste viděla nějakou zkušebnu, kde stály fronty mužů v oblecích?
Šla jsem na zkoušku a před divadlem byla fronta, jako kdyby probíhal konkurz na ředitele. Všichni ale čekali na balet. To je můj sen, mít takovou skupinu mužů, kteří chodí na balet.

Čili v tomto máme západní svět ještě co dohánět?
Ano, ale nemusíme se toho bát. V našem genetickém kódu je obsaženo, že se tělo chce hýbat, měli bychom to znovu najít. Společnost teď dlouho fungovala pouze na mozku, myslím, že bychom to měli propojit.

Už jako dítě jste se toužila být baletkou? Živit se tancem?
Přicházelo to postupně. Ve školce jsem chtěla být prezidentem, pak letuškou. Od malička jsem byla spojena s pohybem. Jako úplně malá jsem začínala s krasobruslením, kde si mě na takzvané suché přípravě (gymnastika, balet) vyhlédnul baletní pedagog a takto mě do toho popostrčil. Pak jsem chodila do baletní školičky, do přípravky do Divadla Antonína Dvořáka a od té doby už mi to bylo jasné, nechtěla jsem dělat nic jiného.

Po absolutoriu konzervatoře jste měla velké štěstí, když jste po úspěšném konkurzu zakotvila v Holandsku. Jak to bylo?
Tím bytím a tvořením v Ostravě se mi to teď trošku propojuje. Kromě toho, že dělám Škrtiče od Bohuslava Martinů, dělám také Po zarostlém chodníčku od Leoše Janáčka v choreografii Jiřího Kyliána. Nastudovala to paní Jeane Solan, skvělá tanečnice a žena, která nám před sedmnácti lety díky pozvání tehdejšího baletního ředitele Igora Vejsady, dávala hodiny baletu, předávala zkušenost, řekla o panu Kyliánovi a v podstatě poslala do Holandska.

To byl pro vás skok do velkého tanečního světa. Jak jste na to byla připravena, jazykově i mentálně?
Když je člověk mladý, tak nad takovými věcmi nepřemýšlí, necítí žádné existenciální tlaky. Nebyla jsem připravena vůbec, anglicky jsem neuměla víc než nějaký základ, pozdravit a podobně. Ostatně být připraven na něco, o čem nic nevíte, vlastně ani nejde. Byla jsem jak Alenka v říši divů. Tak půl roku trvalo, než jsem se naučila dobře komunikovat anglicky, vzpamatovala z toho přístupu k práci, z jiné mentality, z toho, že jste sama daleko od domova. Každý se s tím vypořádává jinak, ale díky tomu, že v tom juniorském baletním souboru jsou všichni takhle mladí, vytvořila se tam jakási nová rodina, se kterou mám dodnes vztah. Takže ten je ředitelem támhle, ten jinde.

Jak vypadal váš běžný pracovní den? Nakolik rozdílná byla taneční škola pana Kyliána od té zdejší?
V Holandsku jsme pracovali trochu více a možná trochu pečlivěji, ale to bylo možná také díky tomu panu Kyliánovi, který takhle pečlivý je. Je to asi jako u virtuózů.

Pak jste se vrátila do Česka. Proč?
Bylo to takové vnitřní puzení. Mimo Česko jsem byla skoro deset let, sedm let v Holandsku, mezitím dva roky ve Švédsku, a měla pocit, že toho už mám hodně za sebou. Také jsem neměla nikdy ráda rutinu. A i když je ta práce velmi pestrá (pracujete stále s novými lidmi, tanečníky, choreografy, cestujete po celém světě), i toto se pro vás stane rutinou. Bylo mi jasné, že se chci osamostatnit a být svým vlastním pánem. A také jsem věděla, že to chci udělat doma. Vždy jsem chtěla žít v Praze, a když přišlo na lámání chleba, Holandsko nebo Čechy, rozhodla jsem se pro Čechy.

S Václavem Kunešem jste založila soubor 420People, zvláštní název?
Je to (telefonní) volačka do Česka. S Václavem jsme věděli, že naši práci nebudeme moci dělat jenom u nás. Všechna představení, která po Čechách hrajeme, sponzorujeme, respektive je to nula od nuly pojde. Abychom mohli soubor dál vést, musíme jezdit do zahraniční. Jelikož jsme chtěli mít nějaké spojení, je tam těch 420.

Které z vašich projektů považujete za nejzajímavější?
Minulý měsíc jsme měli premiéru představení Mirage, které je inspirováno Stand-up comedy. Loni jsme s činohrou Národního divadla udělali Máchův Máj a doufám, že se nám s ním podaří jet po Čechách. V Čechách jsme spolupracovali také s orchestrem Björk. Snažíme se sem přivézt zahraniční choreografy a interprety, kteří tady nejsou zase tak známí.

Čili máte snahu propojovat tanec s činohrou a dalšími žánry?
Právě toto mě hrozně baví. Třeba ve Škrtiči je do hudby Bohuslava Martinů vepsaný text, který lehce vychází z antického dramatu Oidipa a sfingy. V představení jsou proto ještě dva herci a čtyři členové vokálního souboru Q VOX. Baví mě to skládat a využívat moderní technologie jako videoprojekce.

Proč ale zrovna Škrtič Bohuslava Martinů, který je poměrně neznámý?
Je neznámý, málo hraný, je to protipól Janáčkova Chodníčku, ale na druhou stranu, protože tím představením uvádíme Rok české hudby, chtěli jsme aby to byli čeští skladatelé. uvádíme Český rok hudby. A i tím, že jsou Martinů a Janáček nějakých třicet let od sebe, jako jsem já s panem Kyliánem.

Co je pro vás tím největším naplněním? Co objevujete za krásu v současném tanci, v pohybu?
Jako je divadlo život a život je divadlo, tak v tanci je skutečná esence života.

(redakčrně kráceno)