„Kéž bychom byli národem Švejků,“ říká Radko Pytlík

O Češích se říká, že jsme národem Švejků. V čem je naše největší švejkovství?
Kéž bychom byli národem Švejků. Švejk je totiž vynikající v tom, že je chytrý, a přitom to nedává najevo, a dokáže prohlédnout věci až na dno. K tomu je však potřeba vzdělání a zvláštní obratnosti, které říkáme mystifikace. Vezmeme-li si pak situace, do kterých se dostal a které jsou velice zničující, mezní, kdy jde o život, Švejk zachovává klid a určité zdánlivé flegma, ale ve skutečnosti je to vnitřní převaha a chytrost.

Jaroslavu Haškovi se věnujete celý život. Kdy přišlo to první, pro vás osudové setkání s tímto autorem?
K Haškovi jsem se dostával přes Kuděje, přítele Jaroslava Haška a známého cestovatele, který napsal o Haškovi několik zábavných knížek, které sice nemají velkou literární hodnotu, ale dají se číst jako oddychová literatura. A Švejka jsem přečetl asi ve čtvrté třídě obecné školy pod lavicí. Tehdy se totiž, a to bylo výborné, nesměl Švejk číst ve škole. Teprve tím, že se stal školní četbou, se stal žákům odporný, protože byl součástí výuky. My jsme v tom ale viděli něco zakázaného.
Pak jsem si začal schraňovat knížky kolem Haška. Na filozofické fakultě mi pak poradili, abych dělal jako diplomovou práci monografii, tak jsem se rozhodl, že se budu věnovat Haškovu dílu, protože tehdy bylo málo známé. Známých bylo asi 400 povídek, ale ukazuje se, že Hašek napsal přes 1200 povídek včetně Švejka a spisů Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku, což je vynikající práce. Němci si to teď přeložili už ve dvou vydáních. Je to něco jako vynikající seriál Jistě, pane ministře, ale dovedený do typicky českých komických efektů.

Čím vás Jaroslav Hašek alias Švejk nejvíce fascinuje?
Fascinuje mě především svojí chytrostí a převahou. Hašek byl velice vzdělaný člověk, což se dost málo ví. Ovládal několik vědeckých oborů – mineralogii, archeologii, dokonce zoologii, protože byl redaktorem časopisu Svět zvířat, a znal velmi dobře historii. Řekl bych, že to byl jeden z nejvzdělanějších lidí té doby, přestože napovrch to vypadalo, že chodí jenom po hospodách a dělá tam nějaké legrácky. Ve skutečnosti to byl průzor. Ne náhodou taky objevil zázračné metody mystifikace a ironie, která nepůsobí jako chmurná romantická ironie. Vezměte si Byrona a podobné lidi, kteří uměli dělat smích, ale ve skutečnosti to byli lidé smutní a rozervaní. Kdežto tato švejkovská a haškovská ironie je obveselující a myslím, že bychom se jí neměli bránit.

Teď jste vytvořil novou faktografickou knihu o Jaroslavu Haškovi. Jak se v průběhu let měnil váš názor a pohled na něj?
Jako všichni mladí lidé jsme byli i my trošku přihlouplí, protože jsme si mysleli, že se stačí naučit pár příruček a hesel a vystačíme s tím celý život. Jenže pak jsme se přesvědčili o opaku. Prožili jsme krásný rok 1969, kdy se to všechno nejen navenek, ale i v nás obrátilo. A potom zase přišly různé doby. Ve skutečnosti byl Hašek jakýmsi průvodcem této doby, takže zásadně jsem svoje názory prakticky neměnil a měnit nemusím. Vždy jsem totiž byl jen skromným badatelem a obdivovatelem.
Je ale pravda, že v tom posledním faktografickém životopise mi dal Hašek pořádně zabrat. Vezměte si jenom Rakousko. To byla obrovská středoevropská říše, která zahrnovala Uhry, dnešní Maďarsko, Sedmihradsko, dnešní Rumunsko, a také Halič, dnes Polsko. Všechna tato místa, která Hašek navštěvoval, změnila svůj název. V ruce tak musíte mít tři čtyři abecední a místopisné seznamy, abyste to porovnávali. Byly s tím obrovské potíže a nechal jsem v tom kus svého potu a dřiny.

Švejk je přeložen do 58 jazyků. Čím si vysvětlujete tu obrovskou celosvětovou popularitu?
Je tam něco obecně lidského, něco, co lidi přitahuje. Je to názor na svět, že i když je člověk dole, není ani ve vládě, dokonce ani v parlamentu, může mít navrch tím, že vidí do věcí, že je umí pojmenovat. Setkávám se s tím v rozhlase a někdy i v televizi, že tam jsou lidé, kteří umí věci pojmenovat a nazývat je pravými jmény. To je strašně osvěžující a dává to člověku chuť žít a zase něco dělat a něco tvořit.

Lze objevit u Jaroslava Haška ještě něco nového?
Nemyslím, že nějakou novou povídku. To je velice sporné, protože Hašek používal asi stovky pseudonymů a rozeznat, co Haškovi patří a co ne, je velice těžké. Někomu, kdo je trošku naivní nebo moc snaživý, se může stát, že vydá Haškovy věci, ale má tam věci jiných autorů. To už je ale nebezpečí podnikání.
Ovšem objevit můžeme řadu věcí především myšlenkově, protože Hašek se hodně blíží, třeba právě ve Švejkovi, existencialismu. Zabývá se totiž situací člověka v takzvaných mezních situacích, jako je smrt a další základní věci života. A tyto mezní situace dokáže přemáhat a vyrovnávat se s nimi s určitým nadhledem, protože velký humor je nadhled.

Je i tohle, co jste popsal u Jaroslava Haška, to, co váš přitahuje k Bohumilu Hrabalovi, jehož velkým znalcem také jste?
Pochopitelně. S Bohumilem Hrabalem jsem se setkal už v letech 1965, 1966. Volali mi tehdy z ladírny Národního divadla, že si Hrabal přečetl moji hloupou a nepatrnou knížečku a že se mu to líbilo. A potom jsme měli to štěstí, že jsme se mohli v šedesátých letech setkávat v libeňských, ale hlavně letenských hospůdkách, kde mu nějak zachutnalo to plzeňské pivo. Čerpal jsem z něho mnoho moudrosti a znalosti, protože Bohumil Hrabal byl velice vzdělaný člověk, i když to nedával najevo. On ze sebe dělal prostého bohéma nebo hospodského vypravěče, ale ve skutečnosti to byl intelektuál. Takže za Hrabala to byla hospodská Sorbonna, kdy se nesmělo jen tak žvanit o fotbale, počasí nebo politice.

Jste autorem monografie pražských hospod, kaváren a vináren Ve stínu pípy. Jak vidíte význam kaváren nebo hospod pro určité město a společnost?
To je strašně složité, protože jsou kavárny různého druhu a různé národy k tomu mají různý vztah. U nás nebyly do dob avantgardy kavárny příliš oblíbeny, protože patřily k takříkajíc lepší společnosti. Tady byly pražské šenky, hospody, každý pivovar měl svou nálevnu, kde se točilo čerstvé pivo. Kavárny patřily spíš obchodníkům, intelektuálům, někdy se to dělilo i podle ras, takže například Židé měli rádi kavárny, například Kafka by do hospody šel asi těžko. Je to tedy odlišeno i sociálně.
A mně šlo nejen o místnosti a jejich popis, ale o toho ducha, který tam vznikal v době zábavy i jakéhosi vysedávání.

A nevytrácí se to?
Těžko říct. Pokoušíme se o hospodskou Sorbonnu u nás v Praze v Holešovicích, ale trošku se to rozpadá pod rukama. Vnikají do toho totiž dvě věci – dříve fotbal, nyní politika, ale i to se musí brát trošku s nadhledem a s humorem.

Radko Pytlík (*1928, Praha)

Narodil se v rodině vědeckého pracovníka v oboru hydrobiologie. Jeho druhá manželka Věra Dyková (*1952) je archivářkou PNP a vede nakladatelství Emporius. Po maturitě na reálném gymnáziu v Praze (1947) studoval na FF UK češtinu, literární vědu a filozofii; absolvoval roku 1952 doktorskou disertační prací Počátky tvorby Jaroslava Haška (CSc. 1963 na základě monografie Jaroslav Hašek). Ke konci studií byl tajemníkem sekce umění Socialistické akademie. Po vojenské službě (1952–1954) působil od roku 1955 v ÚČL (ÚČSL), zprvu jako odborný, posléze jako vědecký pracovník. V roce 1991 odešel do důchodu.

(redakčně kráceno)