Rok 1648 – konec třicetileté války

Jak si vysvětlit, že se Praha jako někdejší katolické město tak zuřivě bránila proti Švédům, kteří byli ještě několik let předtím považováni za souvěrce a přátele?
JM: Je možné někoho vnímat jako souvěrce, když přichází v klidu a míru. Jakmile však přichází ve zbrani, souvěrcem není.
Představa, že potomci někdejších rebelů, kteří se vzbouřili proti katolickému panovníkovi, do krve hájí Prahu pro katolického vládce, je klišé. Podíváme-li se na to z historického hlediska, je jasné, že tito lidé hájili především svoje životy, svůj majetek, manželky před znásilněním. Takže to byl hlavní motiv.
V Praze samozřejmě byli katolíci, většina obyvatelstva rekatolizací prošla a město hájila skutečně pro habsburského panovníka. Ovšem moment vojenského nebezpečí byl silný, protože obyvatelé Prahy dobře věděli, co třicetiletá válka umí. Zažili okupované město v roce 1631, kdy Prahu zabrala saská armáda, věděli, jak může dopadnout město, které bylo pobořeno a zničeno jako Magdeburg v roce 1631. Takže skutečně hájili především své životy.

Co předcházelo švédskému útoku na Prahu? Kdy Švédsko vstupuje do války? O co usiluje a nakolik se mu to v průběhu let bojů daří?
ZH: Útoku Švédu na Prahu z jejich pohledu předcházelo velmi mnoho. Švédové byli ve válce téměř nepřetržitě s malými přestávkami od roku 1611. Válčili proti Dánsku, pak proti Rusku, Pobaltí, obsadili Rigu, Omsko atd. Do třicetiletého konfliktu ale vstupují až v jeho druhé polovině v roce 1643. Tehdy se velké švédské vojsko pod velením svého krále Gustava Adolfa vylodilo v severním Německu a zahájilo velké dvouleté úspěšné tažení, během kterého se jim podařilo obsadit většinu Německa. To byl začátek.
S naším územím se švédská armáda blíž seznámila až podstatně později. Od roku 1639 přicházejí Švédové téměř pravidelně do Čech a na Moravu. Takže poslední desetiletí je pro nás ve znamení Švédů. Je zajímavé, že pro Švédy to není válka třicetiletá, ale německá – válčí v Německu.

Bitva u Jankova byla prý nejkrvavější bitva v období třicetileté války na českém území?
ZH: Začal bych rokem 1639, kdy poprvé přichází do Čech velké švédské vojsko pod generálem Bannerem. Poprvé to Švédové zkoušeli podobně jako o osm let dříve Sasové. To znamenalo nekatolickou propagandu s tím, že slibují obyvatelstvu ochranu nekatolické víry. Generál Banner dokonce zakázal rabovat. To jim dlouho nevydrželo. Už v Litoměřicích začínají s rabováním a obyvatelstvo, které v zemi zůstalo, už na jejich sliby příliš neslyšelo. To byla první švédská kampaň, při které byla mimochodem ustavena akademická legie.
Další mezník je rok 1642 a tehdejší tažení generála Torstenssona, při kterém byla obsazena Olomouc, která potom zůstala velkou švédskou pevností až do konce války. Důležitou událostí je potom zmíněná bitva u Jankova v roce 1645, která byla nejen největší bitvou na našem území v průběhu třicetileté války, ale vůbec jedním z nejkrvavějších konfliktů celé války. V této bitvě padlo 7.000 vojáků, což je na tehdejší dobu nebývalé.
Potom následovalo obsazení Brna v létě roku 1645 a nakonec v roce 1647 obsazení Chebu. Na začátku roku 1648 potom začíná pod přísným utajením příprava pražského tažení, když se generál Königsmark oddělí od hlavního švédského vojska a bleskovou akcí postupuje proti Praze.

Role Švédů v třicetileté válce bývá spojována nejen s obléháním Prahy a Brna. Často jsou také připomínány styky Albrechta z Valdštejna s protihabsburským táborem. Jak se díváte na tyto Valdštejnovy aktivity a roli Gustava Adolfa v nich?
JM: Valdštejn byl nepochybně nesmírně aktivní a sebevědomá osobnost. Možná bych upozornil na to, že když je Valdštejn hodnocen, často je to z pozice jeho konce, slavného zavraždění v Chebu a ódia zrady. Valdštejn byl ale ve skutečnosti Habsburkům strašně dlouho věrný a vybojoval jim velice důležitá vítězství. Takže v době, kdy šel nahoru, byl věrný, ale v době, kdy už má druhý generalát, má obrovský komplex ze svého sesazení. To jsou již potom činy člověka, který jde dolů, je nemocný a není v pořádku ani ve vztazích s jinými lidmi. To všechno se projeví a začne dělat chyby. Vladštejn v této době je proto pro mě člověk chybující a nezvládající situaci. Toto by totiž Valdštejn o deset nebo patnáct let mladší v životě neudělal.

Nedávno skončila úspěšná výstava o Albrechtovi z Valdštejna, která se ho pokusila svým způsobem rehabilitovat – poukázat i na jiné stránky jeho osobnosti. Hlavně se ale snažila zasadit jej do kontextu jeho doby a upozornit třeba i na vazby mezi Valdštejnem a jinými státníky jeho doby, zejména švédským králem Gustavem Adolfem. Kdyby u Lützenu nedošlo k Adolfovu nešťastnému konci, mohly by se události vyvíjet úplně jinak?
ZH: Neřekl bych s takovou určitostí, že byl Valdštejn v posledních letech svého života Habsburkům nevěrný. Všechno záleží na tom, co bylo obsaženo v Geresdorfské(?) smlouvě, jejíž obsah neznáme. Tuto smlouvu, která mu dávala jisté pravomoci, podepsal Valdštejn s císařem po svém návratu do čela císařských vojsk. Jsou odůvodněné dohady, že obsahovala i pravomoc jednat s cizími státy (samozřejmě v zájmu císaře), ale možná mu dávala pravomoc i jednat se Švédy. To ale skutečně nevíme.
Další věc je, že Valdštejn byl odvolán přesně ve chvíli, kdy Švédové vstupují do války. To byl ze strany císaře mimořádně nevhodně zvolený moment. Valdštejn si pochopitelně uvědomoval, že švédské úspěchy na počátku 30. let 17. století jsou možné také díky jeho absenci ve velení vojska. Tím mohl stupňovat svou cenu.
Později začal Valdštejn jednat s vědomím císaře s cizími státníky. Jedná s Dány, Saskem a pravděpodobně bez vědomí císaře jedná se Švédském, respektive s jeho emisary z řad českých exulantů.
Valdštejnovo tažení k Norimberku v roce 1632, při kterém obléhá švédskou armádu, která se uzavřela v tomto obleženém městě, bylo vedeno se vší vážností. Nešlo o žádnou hru. Jenže i Gustav Adolf byl geniální stratég, takže se mu povedlo z této pasti uniknout a vynutit si pro něj osudnou bitvu u Lützenu na podzim roku 1632. Tato bitva skončila nerozhodně. Švédové v ní ztratili svého krále, císařští iniciativu, když jako první opustili bojiště. Byla to tedy remíza a zároveň jediné vojenské střetnutí těchto dvou velkých vojenských stratégů.
Těžko říci, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby jeden či druhý nebo oba zůstali naživu a mohli pokračovat ve válečných akcích. Možná bychom k míru došli dříve než v roce 1648.

S koncem třicetileté války si spojujeme nejen boj Pražanů proti švédskému obležení, ale asi zejména drancování rudolfínských sbírek. Lze zpětně rekonstruovat, o co všechno jsme přišli?
ZH: Z největší části ano. Tyto ztráty byly dokonce vyčísleny. Představovaly dokonce sedmkrát větší částku, než jakou museli v roce 1613 Švédové vyplatit svou pevnost Elfsborg. Přitom tehdy to byla částka, která zatížila švédskou pokladnu nejméně na šest let natolik, že nezbývaly peníze téměř na cokoliv jiného. Takže lup to byl bezpochyby obrovský.
Nicméně představy o švédském lupu, které v Čechách panovaly, byly ještě mnohem větší. Je to jedna z legend českých dějin, která vedla k tomu, že se tam z Čech od konce 18. století někdo tu a tam zastavil. První byl Josef Dobrovský, který byl do Švédska poslán Učenou společností. Dobrovský a jeho následovníci měli za úkol tyto předměty ze švédské kořisti z Čech vyhledávat a sepisovat a případně se pokoušet o jejich vrácení. Nakonec se ukázalo, že toho zas tolik není, respektive že mnoho pokladů, které měli Švédové uloupit, bylo z Prahy odvezeno mnohem dříve.
Přesto Švédové nahromadili v Čechách určité bohatství. Asi nejlépe jsou popsány knihovny, rukopisy. Švédové samozřejmě nekradli zdaleka jen v Praze, už v průběhu 40. let odvezli na Moravě lichtenštejnskou knihovnu z Mikulova, jezuitskou knihovnu z Olomouce. V roce 1648 získali v Praze rožmberskou knihovnu, která tam byla ukryta z důvodu většího bezpečí. Potom jde o velké a vzácné knihy, které se nacházely přímo v rudolfínských sbírkách. Jedná se o dvě nejslavnější knihy, které zná každý Švéd. První je Codex Argenteus (Stříbrný kodex), uložený v Uppsalské univerzitní knihovně, je to gótský překlad bible pocházející ze 4. století, rukopis samotný je pak ze 6. století. Druhý je neuvěřitelnou zápůjčkou připomenutý Codex Gigas, obrovský rukopis s kresbou ďábla, který nejen Švédové znají jako Ďáblovu Bibli. Ten pochází původně z podlažického kláštera, později si ho z kláštera v Broumově, kde byl uložen, zapůjčil Rudolf II. do svých sbírek.

Co se dělo po událostech třicetileté války v českých zemích v dalších desetiletích? Je rok 1648 drastická událost, která uzavírá drastickou epochu? Nebo jsme v následujících desetiletích svědky dalších konfliktů, které jsou svou drastičností srovnatelné s koncem třicetileté války?
JM: Třicetiletá válka měla pochopitelně velký vliv na vývoj českých zemí v 17. století. Šlo o úbytek obyvatelstva a demografické proměny, které nebyly dané jen vojenskými akcemi, ale i doprovodnými mory, hladomory, epidemiemi apod.
Další věc je, že se velice změnila mentalita obyvatelstva. Nebylo to jen vlivem obecné nejistoty válečných tažení. Ty totiž nepostihovaly české země kontinuálně, protože šlo o sérii konfliktů, mezi kterými byl vždy nějaký časový prostor. Jde o jiný problém. Součástí této doby jsou velké proměny v postavení českého státu: Likvidace tradiční stavovské opozice. Rekatolizace. To je obrovská změna, kdy devadesát procent obyvatelstva musí změnit vyznání. Toto všechno samozřejmě zapůsobilo.
Proměny mentality lze pozorovat na často uváděných příkladech deníků a rozličných textů, které psali autoři před třicetiletou válkou a potom během ní. Rozdíl, jako je smysl pro po pověsti, revelace, nadpřirozené jevy, se tam skutečně projevuje. Koneckonců je to Jan Ámos Komenský, kdo měl pro tyto věci velkou slabost, i když to byl na druhé straně muž velmi racionální.
Otázka dalších osudů Českého království je potom velmi zajímavá. Možná si neuvědomujeme, jak moc byla habsburská monarchie důležitá pro budoucí dějiny českých zemí. Druhá polovina 17. a první polovina 18. století jsou doby v Evropě velmi neklidné:Válka střídá válku, Poláci si užili svojí potopu, západní Evropa musí čelit dravosti Francie. České země jsou přitom celkem v klidu a míru. Netklo se jich ani turecké tažení, které tehdy ohrožovalo smrtelně střední Evropu obležením Vídně v roce 1683. Takže české země platí na lidech, na daních, ale jsou uchráněny toho nejhoršího, co okolo nich běsnilo.

Jakým způsobem Švédové reflektují svojí válečnou minulost? Jak se dívají na svoji roli v třicetileté válce dnes, když si vezmeme například učebnice dějepisu?
ZH: Švédové v tomto prošli různými extrémy. V 19. století byli na svoji velmocenskou dobu velmi hrdi a také na ni s určitou nostalgií vzpomínali. Mají to v hymně. Také oslavovali výročí Gustava Adolfa jako hrdiny, který zachránil křesťanskou Evropu a svobodu víry. Později ve 20. století to trochu vyčichlo, v 60. letech to končí úplně. Do té doby se například v Göteborgu pekly na výročí lützenské bitvy v listopadu koláčky. Od 60. let pak na svou historii naopak trochu zanevřeli. V posledních letech vidíme další obrat, kdy se objevují další historické práce (jako například knihy švédského historika Petra Englunda) a lidé se znovu začínají o 17. století zajímat.

(redakčně kráceno)