„Úspěch je nekonečný proces,“ říká tenorista Steven Harrison

Steven Harrison

Tenorista Steven Harrison debutoval na operní scéně v roce 1995 v New York City Opera jako Rudolf v Pucciniho Bohémě. Na evropském kontinentu debutoval v roce 2000 v opeře Luigiho Dallapiccoly Vězeň u příležitosti oslav 300. výročí Théâtre Royal de la Monnaie v Bruselu. V roce 2002 vystoupil v opeře Samson a Dalila v roli Samsona v Národním divadle v Praze.
V roce 2004 obdržel titul Nejlepšího pěvce roku, který udílí německý deník Süddeutsche Zeitung.
Do jeho repertoáru patří stěžejní role francouzské a italské opery: Don José v Bizetově Carmen, Gounodův Faust, Massenetův Werther, Aeneas v Berliozových Trójanech, Hagenbach v Catalaniho opeře La Wally, Samson v Saint-Saënsově Samsonovi a Dalile, Edgardo v Donizettiho Lucii z Lammermooru, Pollione v Belliniho Normě, Alfredo Germont ve Verdiho La traviatě, Turiddu v Mascagniho Sedláku kavalírovi, Giordanův Andrea Chénier, Faust v Boitově Mefistofelovi, Pinkerton v Pucciniho Madama Butterfly, Mario Cavaradossi v Pucciniho Tosce a další. 
(zdroj: Národní divadlo moravskoslezské)

Jak se cítíte v Ostravě?
Cítím se velmi vítán, velmi pohodlně. Je to milé město, i když jsem neměl moc času ho poznat. Doufám, že poznám město ještě blíže.

Co jste o Ostravě a o Česku jako takovém věděl jako rodilý Američan?
V České republice jsem byl v roce 1992 na zájezdu. Navštívil jsem Olomouc, Prahu, Brno. A v roce 2006 jsem tu debutoval v Národním divadle v Praze v roli Samsona. V Praze mám několik přátel. Moc toho o Ostravě nevím, ale když jsem přijel, lidé mi vysvětlili, že je to průmyslové město, které je v procesu velkých změn. A že je velice kulturní, což je skvělé a to se mi líbí. Miluji zdejší divadlo. Snažím se to město vnímat a líbí se mi.

Jak se tak světoznámý tenorista jako vy vlastně ocitne v Ostravě v Národním divadle moravskoslezském? Kdo vás sem přivedl?
Když jsem byl v Praze a zpíval jsem roli Samsona, potkal jsem mladého dirigenta Roberta Jindru, spolupracovali jsme spolu. Dnes je hudebním ředitelem opery v Ostravě a pozval mě, abych přijel a zahrál tuto krásnou roli Werthera. Je to úžasný dirigent. Je to hudebník, kterého si Ostrava zaslouží.

Werthera jste zpíval už v několika provedeních. Jak se vám líbí to ostravské nastudování? Režíroval ho ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil, orchestr řídil zmiňovaný Robert Jindra a výtvarníkem scény je David Basika.
Tato produkce, a říkám to skutečně naprosto upřímně, je ta nejkrásnější a nejpropracovanější. Skutečně dotváří to, o čem Werther je. Je to zpracováno docela moderně, jde o zajímavý koncept. Toto představení obsahuje všechno, co by měla moderní opera obsahovat. Dává to divákům něco nového, nad čím mohou přemýšlet. Opravdu to bere dech.
První řádky ve Werthrovi jsou: „Nevím, jestli sním, nebo je to skutečnost. Jsem překvapen touto krásou.“ Toto říkám a přesně tak smýšlím o tomto představení. Je to inspirující energie, krásná produkce. Je to výborně režírované, obsazené, zahrané.

Je to vaše oblíbení pěvecká figura. Co vás ní tom tolik zajímá?
Werther se potýká s několika fundamentálními potřebami člověka. První je potřeba být milován. S tím se ztotožní každý člověk. Další je fascinace smrtí. Tyto dvě věci jsou blízké mému přemýšlení, mému srdci. Je to úžasná cesta do srdce, mysli i duše tohoto člověka. Je to o neumírající lásce. Je to o slibu umírající matce, kterou Werther nazývá „Andělem povinnosti“, protože její povinnost ji brání poznat svou pravou lásku. S těmito tématy se mohou ztotožnit všichni.

Goethův hrdina Werther je nešťastně zamilovaný. Ten cit, který nedojde naplnění, ho nakonec dožene až k sebevraždě. Kolikrát jste se kvůli lásce trápil vy?
Celý svůj život. Když jsem byl mladý, velmi lehce jsem se zamiloval. Jsem velmi citlivý člověk, takže když se zamiluji, tak se opravdu zamiluji. Byl jsem v situacích, kdy jsem přijímal lásku, i v situacích, kdy jsem lásku chtěl dát, a nebyla opětována. Tyto city znám velice důvěrně.
Čím jsme starší, tím lépe se přizpůsobujeme, ale bez ohledu na věk se vždy ztotožníte s tématem lásky, která není opětována.

Vaší velkou láskou je operní zpěv. Vystudoval jste ale hru na klavír, jste vynikající hobojista. Jak jste se dostal ke zpěvu?
Zpíval jsem si pro radost. Než se mi změnil hlas, zpíval jsem v podstatě sopránové party. Potom jsem nezpíval skoro vůbec. Později, když jsem měl mužský hlas, jsem zpíval na střední škole a chodil na hodiny zpěvu. Stále to ale bylo pro zábavu. Nikdy jsem si nemyslel, že bych se tomu věnoval profesionálně, protože mi to přišlo příliš úžasné a veliké.
Když umřel můj otec, zrovna jsem odmaturoval a odjel do Kalifornie hledat sám sebe a změnit trochu svůj život. A v Kalifornii jsem začal nacházet svůj hlas. Utekl jsem do New Yorku (byl tam kamarád, který mi dal na letenku, jinak bych si to nemohl dovolit), kde mě přijali na vysokou školu. V New Yorku jsem pak do jedné operní soutěže poslal svou nahrávku a dali mi první šanci. Od té doby pokračuji ve své pěvecké kariéře. Stalo se to všechno hrozně rychle.

Debutoval jste v Pucciniho Bohémě v Newyorské opeře v roce 1995. Jaké to bylo?
Bylo to velice strašidelné. Pocházím z hudební rodiny, hrál jsem na hoboj, na klavír, ale nevěděl jsem, jak se hraje na jevišti. Navíc jsem byl náhradník. Takže jsem seděl v místnosti a nacvičoval tu roli a najednou jsem měl nastoupit. Byl jsem opravdu vyděšený. Nikdy jsem neviděl celý svůj výstup, nikdy jsem ani nezkoušel v kostýmu a najednou jsem měl tu roli hrát. Spadla mi brada a říkal jsem si, no, to teda bude něco.

Které momenty ve vaší dosavadní kariéře byste chtěl vypíchnout, akcentovat? Které okamžiky byly pro vaši kariéru stěžejní? V Evropě jste debutoval v Bruselu. Byl to stejně silný okamžik jako v New Yorku?
Tehdy už se psal rok 2000, ale stále to bylo velmi důležité a měl jsem určitou trému. Hrál jsem totiž s významnými dirigenty a interprety, byla to při příležitosti 300. výročí Bruselské královské opery, zpíval jsem před královnou.
Každé představení je důležité bez ohledu na to, kde to je a co děláte. Jinak například Aida nebo můj první Werther jsou důležité momenty, protože jsou to obtížné role. A také si vzpomínám na dvě role, které byly trošku jiné a také velmi úspěšné. Byl to Aeneas v Trojanech nebo Florestan v opeře Fidelio. To byly heroické postavy a znamenalo to pro mě výzvu.

Kde jste slavil největší úspěch?
Úspěch je něco, co se velice těžko měří například diváky, tiskem nebo publicitou. Je to spíš nekonečný proces. Vždycky, když se zhostím nějaké role, učím se něco nového o sobě samém. A samozřejmě i při práci tady v Ostravě jsem se naučil velice mnoho. Úspěch je to, že odvedete tu nejlepší práci, jaké jste schopni. Úspěch je to, že dokážete vycházet s lidmi s úctou. Že dosáhnete přijetí od svých kolegů.

Máte nějaké vzory?
Když jsem byl v Praze, potkal jsem se s tenoristou Sergejem Larinem, se kterým jsem měl zpívat Samsona. Před pár lety umřel. Byl to jeden z nejúžasnějších umělců 20. století. Byl to úžasný pěvec, úžasný člověk. Byl to také učenec, lingvista. Byl tak milý ke svým kolegům. Když jsem byl v jeho přítomnosti, byla to lekce života. Velice mi schází. Určitě to byl jeden z mých skutečných přátel.

Zpíváte po celém světě. Existuje rozdílný přístup k opeře třeba ve Spojených státech a tady v Evropě?
V Americe je produkce velmi uspořádaná, organizovaná, možná až sterilní. Lidé si dávají pozor, kdy mají pracovní čas a kdy přestávky, na to, že je vše chráněno. Tady se mi zdá, že je liberálnější prostředí. Jsem velmi emocionální člověk, jeden den jsem veselý a druhý den naopak. Lidé tady mé změny nálad a emocí více tolerují. Cítím, že je zde více svobody, ale zároveň více pracujete. Nikdy jsem nepracoval tak tvrdě jako zde.

Zažíváte ještě něco jako trému?
To ano. Tréma obvykle přijde těsně před tím, než vystoupíte. Ale když se rozsvítí světla, spustí hudba, stanete se postavou a všechno je v pořádku. Takže samozřejmě je tu vždy nějaká tréma. Jediný způsob, jak se s tím vypořádat je být připraven. Znát svou práci, znát hudbu, vědět, co říkám, kam mám jít. Když se dobře připravíte, těžko vás něco překvapí.

Jak dlouho se musíte rozezpívávat před představením?
Pět minut. Můj učitel mi říkal, že zahřátí se neznamená vychladnutí. Potřebuji pouze pár minut, abych dostal hlas tam, kde ho potřebuju mít pro představení. Příliš to přehánět není vhodné.

Jak pečujete o svůj hlas?
Pěvci jsou hlasoví atleti. To, co děláme, je velice fyzická záležitost, orientovaná na sval. Musíte si udržovat zdraví, vyhýbat se nemocem, udržovat životosprávu, cvičit. Musíte si udržovat mysl, dobře se cítit. Snažím se proto vyvarovat špatných věcí, například nezdravých jídel. Ale pokud jsem zdravý, správně cvičím, jím a spím, což je velmi důležité, pak bude hlas tam, kde má být.

Máte vůbec čas na nějaké koníčky?
Strašně rád chodím do posilovny, rád vařím pro druhé, rád pořádám večírky a večeře. Rád se procházím po svém městě, po New Yorku. Ráno se probudím, sejdu dolů, koupím si velkou americkou kávu a procházím se Broadwayí. Dívám se na výkladní skříně, rád se bavím s lidmi, i s taxikáři a bezdomovci, rád se zdravím s druhými, které potkávám na ulici. Mám rád filmy.

Prozpěvujete si třeba ve sprše?
Ano, ve sprše určitě. To si nejradši zpívám Nessuno dorma.

Po jaké roli ještě toužíte?
Wagner je skladatel, u kterého si nejsem jist, že ho jsem schopen zpívat. Je tak veliký a heroický. Lidé mi říkají, že bych byl možná dobrý představitel Erika v Bludném Holanďanovi. Rád bych si zazpíval Tannhäusera, to je krásná role v krásné opeře. Seregej Larin a mnoho dalších přátel mi říkalo, že bych byl dobrý Hoffman v Hoffmanových povídkách. Ale jsem velice šťasten, že jsem měl již třicet pět nebo čtyřicet rolí v různých stylech.

(redakčně kráceno)