„Opravdu to nikdo nečekal,“ říká Lubor Blažek

Při finále jste se setkal s prezidentem Václavem Klausem. Jaký to byl zážitek? Prezident Klaus říkal: „Já jsem vždycky trpěl úplně šíleně, když hráčky ztratily míč.“
Musím říct, že jsem si toho i všimnul. Normálně při zápase člověk okolí nevnímá a soustředí se plně na hru. Ale on byl zrovna proti mně, takže jsem některé jeho reakce viděl. Byl jsem rád, že tam byl a hnal nás dopředu zrovna jako dalších 6 tisíc diváků. Je to člověk, který basketbalu rozumí, basketbal hrál. Je to člověk, kterého si obrovsky vážím. A jeho kritiku, že neumíme dobře chytat míče, jsem přijal. Je pravda, že to v určité chvíli byl nedostatek.

Kdyby vám někdo před šampionátem řekl, že budete ve finále hrát s Američankami, že porazíte obhájkyně titulu z Austrálie, že sehrajete rovnou partii s Ruskami. Kam byste ho poslal?
To bychom jeli oba, ty bílé pláště by musely přijet. Tohle nikdo nečekal. Pevně věřím, že se to i v Čechách konečně ocení, protože tady se ocenění dostavuje někdy pozdě. Výsledky tady byly už dřív, 2004, 2005 a další roky. Hodně jsme tehdy zaváhali a pak se nám to vrátilo.
Pevně věřím, že tohle bude druhý start do dobré budoucnosti českého basketbalu. Záměrně neříkám ženského, protože by to mělo sloužit i k tomu, aby v halách hráli kluci i holky.

To finále jako takové jste si užíval i s tím, že je jedno, jestli prohrajete?
Finále jsem si užíval. V přípravě na zápas ale holky říkaly, nepůjdeme do toho napůl, ta šance tady je a možná zase několik desetiletí nebude. Takže tým do toho šel naplno. Trošku nás zabrzdilo zranění Jany Veselé, ale poločas byl fantastický. Zahráli jsme dobrý zápas v útočné i obranné fázi. V druhé půlce nás rozdrtil americký rychlý protiútok. Věděli jsme, že je to jejich obrovská síla a že když to neubráníme, budeme prohrávat. I tak to pro nás bylo vítězství.

Při tomto šampionátu hrály obrovskou roli emoce už jenom díky úžasnému publiku. Když mluvíte o Američankách, nepřijde vám, že hrají takový chladný strojový basketbal ve srovnání třeba s Češkami nebo s ostatními?
Mně to nepřijde. Hrají velice tvrdý, agresivní a rychlý basketbal založený na kombinaci dvojic, trojic. My do postupného útoku musíme zapojit daleko víc hráčů. Americký basketbal je pro nás zatím vzorem. Nestydím se za to, že jsme prohráli.
Spíš mě překvapili diváci v Ostravě, v Brně i v Karlových Varech. Se Spojenými státy jsme prohrávali o 20 bodů a diváci nám fandili. To jsou nezapomenutelné zážitky. A jsem rád, že ta hala strhla i diváky u televize, protože dneska jsem po Praze potkal hodně lidí, kteří mi gratulovali, děkovali a bylo to hodně upřímné.

Který ze zápasů byl zlomový? Kdy vám třeba bylo hodně špatně?
Nejhorší byla určitě koncovka s Běloruskem, protože tam jsme mohli ztratit zápas a s tím i možnost hrát ve finále. Tam to bylo trošku na vážkách.

Co jste řekl hráčkám za ty dvě minuty, kdy čekaly na prodloužení?
Jsou to tak kvalitní hráčky, že o chybě také věděly. Není potřeba na to ještě dvakrát upozorňovat. A taková je i moje filozofie. Na co řvát na hráčku, která velmi dobře ví, že tu chybu udělala? To nemluvím jenom o závěru utkání s Běloruskem. Chyb jsme udělali samozřejmě i víc. Musel zvítězit klid, mír a pohoda. A myslím, že to v týmu bylo, že jsme věděli, že prostě budeme makat, a atmosféra tam byla fantastická.

Vím, že když jste přišel do šatny před zápasem s Běloruskem, byl tam obdivuhodný klid, který vás trošku znervózněl?
Tentokrát se mi zdálo, že tým vážnost situace vnímá. Po 39 letech jsme měli možnost postoupit do finále mistrovství světa a ta hala si to přála, bylo tam 6.400 diváků, lístky nebyly. Všichni jsme věděli, že to očekávání musíme naplnit. Možná to bylo trošku svazující, ale podařilo se. A kdo si myslel, že Bělorusko je lehký soupeř, zmýlil se. Bělorusko buduje tým 5 let a pracuje velice tvrdě. Také je to neustále čtvrté družstvo Evropy.

Když jste zmiňoval roky 2004, 2005, po nich přišla trošku kritika ženského basketbalu nebo řekněme takové přivírání očí. Myslíte, že jste tímto úspěchem zavřeli kritikům ústa?
Nejde o to zavírat někomu ústa. Je potřeba pochopit, že v každém sportovní odvětví jste jednou nahoře a jednou dole. Udržet jenom stoupající lajnu je hrozně těžké. Prostě pády ve sportu jsou, a kdo chce dělat sport a myslí si, že pád nepřijde, dělat ho nemusí.
My jsme ale nezaznamenali žádný pád. V pravou chvilku jsme to ukočírovali a v pravý čas využili domácí prostředí na mistrovství světa. O České republice se mluví ve světě. Četl jsem americké noviny, že to je největší překvapení šampionátu. Opravdu to nikdo nečekal.

Český tým byl pohromadě asi tři měsíce, jestli se nemýlím?
Tým byl pohromadě tři měsíce s měsíční pauzou. Byl nový realizační tým, nové byly také některé hráčky a museli jsme se navzájem poznat. Bylo potřeba vypozorovat, kdo je lídr týmu, jak by měl tým pracovat, aby byl kohezní, a jak by s týmem měl spolupracovat realizační tým.

Je to obvyklé? Leckterý fotbalový nebo hokejový reprezentační trenér by vám to mohl jenom závidět.
Mělo by to být obvyklé. Trenér by měl o hráčkách vědět po psychologické stránce skoro všecko. Nám se to povedlo a tyto vědomosti jsme vždy v pravé chvíli využili.

Ženský kolektiv má stejně jako mužský kolektiv určitá specifika. Neměl jste strach třeba z „ponorky“? Že si hráčky ještě před šampionátem začnou lézt na nervy?
Ponorka tam v žádném případě nebyla, i když stát se to může. Po celou dobu přípravy jsme byli soudržný celek, kde by jeden bojoval za druhého. Tým byl schopen pracovat i trávit volný čas pohromadě, nevznikaly separé skupiny. A když měl někdo problémy, byl tým schopen ho podržet. V tom bych spatřoval začátek našeho úspěchu.

Je to třeba i tím, že máte autoritu, jste oblíben v kolektivu a také máte pravou ruku, Hanu Horákovou?
Hana Horáková je, i když to nerada slyší, po lidské stránce ohromný člověk, který mi neskutečným způsobem ulehčil práci. Když má tým lídra, trenér má poloviční práci, protože když se někdo chová jako profík, ostatní se k tomu přidávají. Musím Hance poděkovat.

Našel byste nějakou podobnou hráčku? Typově, charakterově, lidsky?
Vrátil bych se spíš do minulosti. Třeba Eva Kalužáková, shodou okolností moje žena, byla podobný typ, který svým vzorem dokázal kolektiv ovládnout. Nebo Irma Valová a další. Všechny světové týmy musí mít takové hráče. Není světový tým bez lídrů.
Trenér na střídačce, to je jenom o slovech, a družstvo mnohdy jakoby neslyší, co trenér říká. Tentokrát tým pracoval a slyšel přesně, co jsem říkal. Ale bez lídra není tým a lídr není bez týmu. Jsou to spojené nádoby, je potřeba o tom hodně přemýšlet a takhle tým tvořit.

Jsem rád, že jste zmínil vaši paní Evu. Jak moc vám do toho mluví?
S radostí do toho zasahuje a jsou to dobré postřehy, ale ne že bych tomu podléhal. Letos jsem musel jít svou cestou a být si jistý všemi svými rozhodnutími, stát si za nimi.
Jsem rád, že jsme to zvládli. Ale zase, ve spolupráci s celým realizačním týmem, doktory, maséry, vedoucími družstev a tak dále. Sám jsem v tom jenom kapka v moři. Jsou chvíle, kdy odpočívám, ale celý realizační tým pracuje. Při zápase je to pak obráceně. A holky? Ty musejí dřít pořád.

Ještě jedna věc k Haně Horákové. Proč jí tak nešly trestné hody? Je to jenom psychika? Má tam vůbec trenér v takovou chvíli hráčce co říct?
Nemá. Jednou jsem zkoušel zvyšovat počty střílených trestných hodů a vyhodnocoval jsem si to ve vztahu k procentu střelby trestných hodů v utkání. Žádná souvislost tam nebyla – třeba jsme to týden nedělali a procento bylo mnohdy lepší, než když jsme to trénovali.
U trestných hodů je to o chladné hlavě. Jsou hráči, kteří při tom cítí obrovskou zodpovědnost. Myslím, že je to na škodu, zodpovědnost musí absolutně stranou.

Když zavzpomínáte na evropský šampionát v Turecku, kde jste v roli asistenta trenéra Jana Bobrovského získal zlato, nebyla to podobná cesta do finále, kde navíc v posledním boji proti Rusku bylo trošku štěstí?
Štěstí ke sportu patří, bez něj to mnohdy nejde. Ale štěstí vždycky přeje připraveným. Tenkrát jsme byli výborně připraveni, stejně tak letos. Hrozně si vážím toho, že se podařilo napojit se na tato šťastná léta trenéra Bobrovského a že jsme ten mírný sestup zase vrátili zpátky.
Jsem hrozně rád, že mistrovství světa bylo v Česku. Podílelo se na tom mraky lidí, kteří pracovali 20 hodin denně a vlastně nikdo o nich nemluví. Mnohdy pracovali zadarmo, a jelikož mají basket rádi, dali tom srdce. Musím všem organizátorům, všem lidem, kteří takto basketu pomohli, hrozně poděkovat. My jsme k tomu přidali super výkon, ale to už byl vlastně bonbonek na dortu. Čili, děkuju, děkuju, děkuju.

Nemůžu se tomu vyhnout. Kdy nějak pokročí vaše rozhodování o tom, jestli u reprezentace zůstanete?
Stříbro z mistrovství světa není tak špatný výsledek. Ohromně si toho cením, protože vím, co všecko se za tím skrývá. Ale rozhodování, jestli pokračovat, nebo nepokračovat, nemá vazbu jenom na basketbal. Bohužel je tam víc vlivů i z mé osobní stránky, které vstupují do toho rozhodovacího procesu.Samozřejmě vést družstvo na mistrovství Evropy, mít vidinu olympijských her, to je pro každého trenéra sen. Musím ale zvážit určité věci a podle toho se rozhodnout.
Byl bych rád, kdybychom toto téma opustili, protože pro mě je to opravdu vážné, těžké rozhodnutí. Možná to po druhém místě na světě lidi nebudou chápat, ale není to jenom o mávnutí proutku. Opravdu to musím zvážit.

Tento tým vznikal a sehrával se v podstatě několik dlouhých let. Večeřová oznámila konec, podobně možná smýšlí Horáková, Frančíková nebo Bednářová. Znamená to, že se tým generační obměně prostě nevyhne?
Je předčasné mluvit o těchto koncích. Teď je každý unavený, i když šťastný. Příprava bolela, šampionát byl psychicky velice náročný a to rozhodování je tím vším ovlivněno. Chce to ještě chvíli počkat. Když bude správně nastavená motivace a když se tým bude budovat trošku koncepčně, postaví Česká republika velice kvalitní družstvo. Ty šance jsou pořád veliké a pevně věřím, že ať to trénuje, kdo to trénuje, Hanka Horáková je takový hráč, že bude příkladem všem ostatním. Ale nechci ji nějak tlačit do rohu.

Kdybyste si měl připravit řeč řekněme na utkání mistrovství Evropy, co byste jim řekl? Ohlížel byste se za světovým šampionátem, nebo byste chtěl začít s čistým stolem?
Začal bych asi s čistým stolem, protože už dneska jsou to vzpomínky. Práce trenéra je o tom, že radost trvá chviličku, těsně po utkání a pak už se připravuje na další utkání. Smutek po prohře ale trvá dny, týdny, někdy i měsíce. Proto bych rozjezd nezaložil na vzpomínkách, ale cílil bych koncepci už na mistrovství Evropy, mistrovství světa.

(redakčně kráceno)