Staří Germáni

O působení Germánů na našem území spolu v pořadu Historie.cs z 27. záři diskutovali archeologové Balázs Komoróczy z Archeologického ústavu Akademie Věd Brno, Lubomír Košnar z Ústavu pro archeologii Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a Jiří Musil z Ústavu pro klasickou archeologii Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Kosmas ve své kronice píše, že praotec Čech přišel na území mezi severní točnou a řekou Tanais, což byl Don, která se jmenovala Germánie. Říká, že povrch této země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele. Tato země za těch časů ležela nedotčena rádlem a do té doby do ní nevešel člověk, který by se jí dotekl. Má to historický základ? Přišli Češi do země, kde nikdo nikdy předtím nebyl? Přestože se jmenovala Germánie?
Košnar: Tak to jistě není. Kosmas umístil Čechy na území, kam v římské době a v raném středověku zasáhly germánské kmeny. Měl tedy pouze představu, že Češi přišli do země liduprázdné.
Je asi vhodné připomenout, že dnešní pojetí migrace Slovanů v návaznosti na germánské osídlení bylo v české vědě uznáno teprve před devadesáti lety. Ještě na sklonku 19. století, ve zřejmé souvislosti s tehdy akcentovaným národním myšlením a národním přístupem, převážila koncepce autochtonistická - Slované byli velice starobylými obyvateli našich zemí, nejméně od doby lužické kultury, která byla považována za slovanskou. Obě tehdejší archeologické školy, takzvaná univerzitní (reprezentovaná Luborem Niederlem a Karlem Buchtelou) a muzejní (reprezentovaná Josefem Ladislavem Píčem) hájily slavinitu lužických popelnicových polí. Takže když v roce 1923 ve svém díle Čechy a Morava za doby římské Emanuel Šimek s konečnou platností konstatoval, že žárová pohřebiště doby římské jsou germánská, velmi upřímně k tomu dodal, že tak činí nelehko, protože jde o autochtonitu národa. Na tom vidíme určité ideové pozadí, ale i to, proč takovéto uznání v tak jasné formulaci tak dlouho trvalo.

Komoróczy: Dnes si v archeologii už těžko umíme představit, že od konce poslední doby ledové nebo od neolitu, by tady byla liduprázdná země. V nějakém výraznějším měřítku se můžou vyskytnout určité průrvy, při kulturních, etnických přesunech, liduprázdná země tu určitě nebyla. Nejstarší Slované přišli na území, které po šest století předtím dominantně osídlovaly kmeny, kterým říkáme germánské.

Musil: Citát, který zazněl v úvodu, má své opodstatnění. Jde o určitý úzus, jak pojímat tuto část našich dějin. V tomto ohledu bychom neměli zapomínat i na předchozí momenty, protože něco podobného píše i Titus Livius (významný římský historik z 1. století př. n. l. - pozn. red.). Ti, kteří se stávali zakladateli nové společnosti, nové civilizace, vždy přichází do země, která je z jejich pohledu prázdná.

Řekli jsme, že tady bylo šest století Germánů, ale ti na tomto území také nebyli první. Kdo tady byl před Germány?
Komoróczy: V době železné, ve staletích před přelomem letopočtu, patřilo území Čech a Moravy do sféry keltské civilizace. Bavíme se přitom o epoše, která spadá do sféry zájmu archeologie. Zároveň už ale je to éra (nazýváme ji protohistorickou), kdy máme paralelně k dispozici byť útržkovité, ale přesto již písemné nebo literární prameny. Občas známe některé názvy kmenů, občas něčí jméno nebo nějaký pevně daný letopočet. Ten archeologický materiál, ze kterého se snažíme náš dnešní pohled na tu dobu konstruovat, v tomto směru ale vypovídající není, protože tam etnicita v pravém slova smyslu nelze zjistit.
Když se tady bavíme o germánských kmenech, samotné označení je vlastně terminus technicus, není úplně správné. Po dobu těch šesti století nejde o homogenní osídlení. Neumíme sice tu kulturu jednoznačně etnicky identifikovat, ale víme, že navazuje na jádro původní germánské kultury někde v severním Německu, v jižní Skandinávii. Na Moravě, a i třeba na Slovensku, ovšem v tu dobu ještě doznívá keltská civilizace. První Germány registrujeme až někdy kolem roku 20 našeho letopočtu.

Není to tedy tak, jak si řada lidí představuje, že tady žili v poklidu Keltové, pak přišli rohatí Germáni a za velkého krveprolití a řinčení zbraní je vyhnali?
Košnar: Souvisí to i s poznatky o zániku oppid. To byl první signál, že se keltská civilizace na svém vrcholu, na sklonku doby laténské, začíná hroutit. Tato významná centra, jejichž funkce do detailu stále není úplně vyjasněna, přitom snad ani nebyla zpustošena, dobyta, i když v některých případech jsou takové náznaky. Spíše se zdá, že byla opuštěna v rámci jakéhosi hospodářského úpadku.
Před historicky známým a slavným příchodem Marobuda s Markomany do Čech a vytvořením Marobudovy říše tady bylo překvapivě husté germánské osídlení. Jeho nositeli byli polabští Germáni. Osídlení zasáhlo i do oblastí Čech, které se nedlouho ještě před touto dobou považovaly za archeologicky chudé, speciálně do jižních Čech. Osídlení se pak rozšířilo i v oblastech nepříliš příznivých pro zemědělství, nějaké nálezy máme dokonce i na Prachaticku. Naskýtá se tak úvaha, zda toto velice rané germánské osídlení nebylo motivováno snahou po kontrole obchodních spojů (sůl, zlato) nebo ovládnutím strategických spojnic.

Komoróczy: U archeologických nálezů nelze přesně určit, že jsou z roku 12 před naším letopočtem nebo z roku 8. Pokud sem Markomani přišli v roce 9, mezitím se tady udála závratná historická událost. A mluvíme tedy o dvou úplně odlišných světech, byť mezi nimi uplynuly 3 roky, které v archeologických nálezech nikdy nerozlišíme. A je taky pravda, že to, co většinou zachycují písemné prameny, jako odchod někoho odněkud někam, se týkají především špiček, bojovníků, nositele kmenové tradice, jádra. Neznamená to, že se musí nezbytně úplně vysídlit celé obyvatelstvo.

Lidé na práci se hodí vždycky?
Komoróczy: Jednak. Jsou tu ale třeba rozbory izotopů lidských koster na pohřebištích ze stěhování národů. Ty ukazují, že u nově příchozí kultury jsou kosterní pozůstatky z 30 až 50 procent autochtonní. Přejímá se určitá vnější forma, identifikuje se například krojem, šperky a tak dále, které se pak ocitnou v hrobech.
A třeba ve středním Podunají (území moravsko-dolnorakousko-slovenské, území blíže k Dunaji) sice dochází k jakémusi úpadku keltské civilizace coby mocnosti centralizované struktury, nicméně to obyvatelstvo je i v nálezech méně početných vidět déle. A také například sídlištní polohy doby římské jsou identické s těmi z doby laténské. Může to být samozřejmě čirá shoda v tom, že obě kultury vyznávají velmi ekonomiky podobný způsob života, a tudíž vyhledávají stejné polohy. Zároveň to ale může být i indicií, že v místech, kde Germáni zakládali svá sídliště, žádné 100 let neobdělávané prostory nebo pralesy nebyly. Nejde tedy očekávat, že by sem přicházeli do liduprázdné země.

Musil: Dostáváme se k tomu, co nazýváme kolapsem, přesně přechod ­- pozdní latén, raná doba římská nebo příchod Germánů. Myslím si, že v tomto případě jde o socio-ekonomický kolaps. Tedy že se ty struktury vyžily a velice efektivní a dynamický rozvoj dospěl ke své hranici. Můžeme teď uvažovat, proč k té hranici dospěl nebo co bylo důvodem, že ten přerod mohl nastat.

Komoróczy: Aby byl ten obraz vzniku ještě složitější, ve stejnou dobu do těchto končin expanduje římská říše z jihu, severně od Alp. V tu dobu se římská říše přeměňuje z čistě středomořské kultury v kulturu částečně celoevropskou. A někdy kolem přelomu letopočtu se tady tyto dvě sféry střetávají a na dobu nějakých čtyř pěti století se toto území stává rozhraním - společným prostorem a zároveň rozhraním obou kultur.

Musil: Právě velice intenzivní kontakt germánského světa s prostředím římským se zcela pochopitelně odrazil v početných literárních pramenech. I když bychom mohli ještě konstatovat, že jsou zde prameny ikonografické ­­– to, jak Římané Germány zobrazovali. Zmínil bych Zápisky o válce galské od Gaia Julia Caesara. Tam jsou zmínky o germánských kmenech, které byly v dotyku s římskými aktivitami ve středním a dolním Porýní. O Germánech hovoří též Cassius Dion. A tím nejdůležitějším z pramenů, které patří období principátu, je asi Germánia od Tacita. Ten hovoří o jejich společnosti, o jejich zvycích od stolu přes lože až po hrob.

Když jste mluvil o ikonografii, jak je malovali? Oni je malovali nějak jinak?
Musil: U ikonografie bychom asi měli zmínit především dochované prameny. Tedy kamenné reliéfy, náhrobní stély, případně sarkofágy a samozřejmě sloup Marca Aurelia. Na něm je totiž zobrazena celá řada těch velice intenzivních kontaktů. Co se ikonografické stránky věci týče, první jsou divocí barbaři, v jejichž obličeji je vepsáno, že nepatří k civilizovanému světu, a na konci ti, kteří mají svoji hrdost a jsou rovnocennými bytostmi - soupeřem, ale i partnerem Římanů.

Germáni tady žili šest století, vytvořili tady jistou kulturu, jistý civilizační prostor, ale sousedili s Římany. Takže stejně jako se později mluvilo o potýkání Čechů a Němců, lze hovořit o potýkání Germánů s říší římskou. Jak toto probíhalo?
Košnar: Je překvapivé, v jakém množství forem a v jaké intenzitě se tyto styky odehrávaly. Třeba v politice měla římská říše velice propracovaný systém vytváření závislosti. Začínalo to tím, že se snažili ovlivňovat germánskou nobilitu. Celá řada takzvaných římských importů sem přicházela jako dary, v podstatě šlo o určitou formu korupce. Římané také velice rádi odlákávali od nobility její děti pod záminkou výchovy jako to nejlepší rukojmí. To tak opravdu fungovalo. Příslušníci těchto rodin se potom pohybovali kolem císařského dvora, dostávali nejlepší vzdělání, měli možnost vojenské kariéry. Ukazuje se to na tom, kolik germánských vůdců strávilo určitá léta v římské říši a dosáhlo tam vojenských hodností. Týká se to i samotného Marobuda, Arminia, vítěze od Teutoburského lesa, týká se to vůdce povstání Batavů, jménem Julius Civilis. O mnohém vypovídají ostatně ta pořímštělá jména.
Vrcholem pak bylo vytváření celých satelitních mocenských útvarů, pro něž se v německé literatuře ustálil (ne příliš vhodný) pojem klientský stát, ale stát to určitě nebyl. Byl to mocenský, závislý útvar. Klasický příklad je Vaniova říše na jihozápadním Slovensku, kam snad byly také přiděleny družiny poražených, svržených markomanských vládců, Marobuda a Katvaldy, v raných dobách existence této říše. I Marobud velice umně, jistě i díky svým zkušenostem z let strávených v Římě, zachovával loajalitu vůči římské říši a vytvořil, patrně skutečně s centrem v Čechách, velice pozoruhodný mocenský útvar.
Ovlivňování v oblasti politiky šlo dokonce až do takových případů, že poddaní obvinili nějakého barbarského vládce a spolu se skupinou velmožů u Římanů žádají jeho potrestání. Kvádský král se měl jmenovat Gaiobomar a skutečně byl popraven. V pramenech není, zda sám cítil tak velkou autoritu Říma a dostavil se k císaři, patrně do Porolissa v severozápadní Dácii. Nebo zda tam byl dopraven nespokojenými poddanými. Autorita římské říše u Germánů ale skutečně sahala takto daleko.

Musil: Oba světy byly propojené. Hranice římských provincií, limes romanus, nebyla jakousi nepřekročitelnou linií. Pochopitelně římským světem byla ta hranice vnímána jako velice výrazná, protože šlo o to, jak bylo dané území spravováno, jak ho samotní Římané vnímali. A z hlediska Germánů to jistě v tomto ohledu žádný zásadní problém nebyl. Oba světy byly provázány. Je to patrné i z mnoha konkrétních nálezů, předmětů, kterým můžeme říkat importy. Ať už jsou to předměty dovezené, nebo jsou to subsidie, to, co podporovalo římské zájmy v kmenových společenstvích, jež byla natolik výrazná, že se sem zaměřovala pozornost Římanů. A která, když to bereme ze strany Germánů, byla natolik silná, že mohla do značné míry ovlivnit dění i v římském světě.

Komoróczy: Bylo by asi korektní těch šest století rozčlenit. Není to jedna stejná etapa. První dvě a půl století to byla poměrně nestabilní kmenová náčelnictva v sousedství velkého bratra. A přestože ty interakce měly všelijakou podobu (od obchodní přes střety politické i takové, u kterých řinčely zbraně), určitě byly dominovány Římem. Od krize římské říše ve 3. století se miska vah jaksi vyrovnává. Na jedné straně se sice udržují obchodní kontakty u společenských špiček (u kmenových elit vidíme i nadále přítomnost nesmírně bohatých hrobových výbav, které mají určitě souvislost s politicky motivovanými dary). Na druhé straně vidíme, že je stále častěji území římských provincií ve střední Evropě napadáno, především ze strany Kvádů, ale nejen Germánů, třeba i Sarmatů. Jsou na to i epigrafické prameny, kdy se proti „těm lotrům“ nařizuje budovat další strážní věže a tak dále. Řím se v té době ocitá v jakési defenzivě. Poslední dvě století germánské éry jsou o takzvaném kataklyzmatu, kdy už to napadání nemá povahu pohraničních nebo příhraničních konfliktů a vpádu lotrů, ale jde v podstatě o takzvané stěhování národů, které to celé postaví do úplně jiného světla.
K nejstarší fázi bych řekl ještě jednu věc. Šlo o opravdu poměrně drobné útvary ve stínu velmi silného partnera, takže je jasné, že tam byla určitá limitovaná autonomie zahraničně-politického rozhodování. Jsou i konkrétní doklady. Třeba císař Antonius Pius se na minci chlubí tím, že Kvádům ustavil krále. A určitě to nebyl jediný případ a netýkalo se to jen Kvádů, ale také se to určitě netýkalo všech kvádských náčelníků. To znamená, že to nejde generalizovat, že tady po tři staletí Řím jmenoval jednoho náčelníka za druhým. Nicméně minimálně to odráží určitý úzus.
Také na počátku markomanských válek se kmenoví náčelníci dostavovali k místodržiteli sousední provincie Panonie, aby rozřešil jejich problémy, vyhověl v jejich vnitrogermánských požadavcích. Určitým způsobem cítili i tlak, že by se možná radši usadili na římské půdě, než zůstali severně od Dunaje, vystaveni poměrně snadným vpádům severnějších Germánů.
Ovšem nepodceňoval bych ani ekonomický aspekt. Už jenom proto, že k tomu archeologie relativně snadněji nachází vysvětlitelné jevy ve svých pramenech. Například na Slovensku, na Moravě, v Dolním Rakousku neexistuje germánská osada, ve které by se nenašly výrobky provinciálních hrnčířských center. Řádově 10 až 20 procent kuchyňské výbavy je cizího původu. To znamená, že tam byla velmi vysoká míra infiltrace z jiné kulturní sféry. Na druhé straně ale nevidíme, až na velmi specifické výjimky mladší doby římské, na Slovensku žádné ovlivnění ze strany architektury. V podstatě v germánském osídlení doby římské nejsme schopni rozeznat, kde žili kmenoví náčelníci, na sídlištích vidíme stejnou zástavbu. Sídliště spíše odráží velmi homogenní, společenskou, zemědělskou strukturu.
Nicméně to obchodování se tam určitě nějak odehrávalo. Nelze si ho ale představit tak, že by se lépe fungující germánská rodina o víkendu někam sama vypravila na provinciální území. Tato kmenová náčelnictva byla organizována poměrně hierarchicky, takže redistribuovala nabyté produkty na římském území uvnitř svých článků. Dokazuje to okolnost, že v každé germánské poloze jsou ty střepy stejné. A zase například v hrobových nálezech vidíme u bojovníků, což by asi páteřní skupina společnosti, stále se opakující stejné druhy bronzových nádob. Dokonce se to netýká našeho území, ale území dnešního Německa. A jsou doloženy i případy, kdy se půlily nebo čtvrtily římské bronzové nádoby a množství kovu se rozdělovalo mezi družiníky, aby všichni byli poděleni stejně. Ta nestabilní kmenová náčelnictva tak byla velmi závislá na tom, že aby byl náčelník úspěšný, musel mít svým lidem co dávat.
Svým způsobem je tak přicházející množství římských výrobků výrazem úspěchu. A pokud jde o hospodářské styky, velice zajímavý je přenos celé technologie. V durynském Haarhausenu byly objeveny pece budované nebo postavené na římský způsob, produkující římskou keramiku.

Košnar: V tomto případě jde zřejmě přímo o přesídlení provinciálních řemeslníků po pádu předsunuté linie, římského limitu, pod náporem Alamanů v polovině 3. století. V jiných případech jde pak o produkci na kruhu točené germánské keramiky, jejíž technologie byla také převzata z římské říše, ale realizována byla samotnými barbary, Germány. Konkrétní velká centra takovéto keramické produkce jsou v Polsku, Igolomia Nowa huta u Krakowa, a na rozdíl od Čech i na Moravě, kde máme celou řadu hrnčířských pecí, produkujících v germánském prostředí na kruhu točenou keramiku.
Jinak římská hranice je skutečně pozoruhodný fenomén. Caesar ji už v polovině posledního století před Kristem upevnil na Rýnu. Do konce starého letopočtu byla posunuta od jihu až k Dunaji. Za Flávijovců, v druhé polovině 1. století, byla strategicky nepříznivá hranice mezi horním Rýnem a horním Dunajem (vytvářející téměř pravý úhel) poněkud zkrácena vytvořením limitního pásu, který procházel vrchovinami, Odenwaldem a Taunus, po řeku Mohanu a Neckaru. Celý limit nakonec ve 3. století dostal podobu jakési čínské zdi, tedy kamenné hradby táhnoucí se v délce 166 kilometrů. Všude byly opěrné vojenské body, ale také dílny produkující pro potřeby vojska a tržiště, která byla navštěvována barbary.
Marobudova říše je zmiňována v Tacitových letopisech. Píše o ní Velleius Paterculus jako poměrně autentický svědek té doby, je tam zmiňováno Marobudovo sídlo, kam přicházejí římští obchodníci. Je zmiňována i početná Marobudova družina. To všechno se stalo podnětem k tomu tu lokalitu hledat. Řada badatelů už před uskutečněním jakýchkoli výzkumů vyslovovala názor, kde by to sídlo mohlo být. Josef Ladislav Píč se domníval, že by to mohly být Strakonice, geograf Jiří Král, že je to Závist. V té době totiž byla ještě představa, že oppida dožila příchodu Markomanů, že byla v podstatě dobyta. Takže bylo snadnější si představit, že na některém z dobytých oppid vzniklo nové mocenské centrum.
Asi nepochybím, když řeknu, že začátek systematického výzkumu Závisti v roce 1962 nebo 1963 byl stále trochu motivován myšlenkou ověřit, zda to bylo či nebylo Marobudovo sídlo. Po desetiletí výzkumu, který se odehrál tam i jinde, můžeme spolehlivě říci, že Marobudovo sídlo v Čechách nalezeno nebylo. A dokonce se zdá, že nebylo ani na žádném opevněném místě. Zcela by to tak souhlasilo s dnešním konceptem, že oppida již neexistovala, a se zjištěním, že Germáni hradiště, opevněná místa, nestavěli. Když připustíme, a je to velice pravděpodobné, že ústředí Marobudovy říše byly přece jenom Čechy, nezbývá, než se domnívat, že to sídlo bylo někde v rovině a že možná příliš opevněno ani nebylo.

archeolog Eduard Droberjar z Univerzity Palackého v Olomouci:
Důležitou součástí Marobudovy říše byli bojovníci. Z písemných pramenů víme, že jich v celé říši bylo přes 70 000. Převážně to byli pěší bojovníci, kteří měli meč nebo kopí. Ovšem z archeologických nálezů se nám podařilo doložit i bojovníky na koních. Řada z nich byla pohřbena na pohřebišti u Dobřichova.

Šest století je šest století. Co tady po sobě Germáni hmatatelného zanechali, abychom věděli, že tu byli?
Košnar: Hlavní fond archeologického materiálu je stále z pohřebišť. Jsou to pohřebiště, kde ve starší době římské téměř bez výjimky vládne žárové pohřbívání. Pouze vyšší nobilita, ale početnější (v Čechách máme takových příkladů velice málo, na Moravě ze starší doby římské žádný, ale v širší oblasti Germánie je takových hrobů více) svou výlučnost demonstrovala i tím, že své pozůstalé nespalovala, ale pohřbívala nespálená těla. Tyto hroby jsou ovšem výjimečné. Pouze v mladší době římské, to znamená v 3. a 4. století, se objevují (alespoň v Čechách) některé menší skupiny kostelních hrobů.
Pokud jde o sídliště, v Čechách nemáme takové výsledky jako v jiných oblastech Germánie, třeba při jižním pobřeží Severního moře nebo v Braniborsku, v Lužici. Tam jsou zachyceny celé vesnice, dokonce vymezené, s oplocenými usedlostmi, kdy přesně víme, jakého typu ty stavby v rámci usedlosti byly. Tudíž jak usedlost fungovala hospodářsky, kolik asi měla obyvatel, a tak kolik měla obyvatel celá vesnice. U nás máme na sídlištích jen fragmenty. Klasickým příkladem sídliště, které se objeví na nějakém seznamu nálezů, je polozemnice nebo několik polozemnic, plus nějaké sídlištní jámy. To znamená jeden z typů zahloubených staveb, které jsou vyplněny okolní hlínou, ve které je vždy i nějaká organická příměs, takže je snadné je při archeologickém výzkumu najít. Snad až teď budeme mít zpracováno jedno sídliště ze starší doby římské, Mlékojedy, severně od Prahy. Společně s pohřebištěm Těšice tak máme dvojici, pohřebiště a sídliště. V Mlékojedech byla narušena jenom jedna malá část, ale byl to hodně rychlý záchranný výzkum, takže se nemohlo jít do všech detailů. U nás tedy ten stav sídlišť není takový, ale právě třeba z pohřebišť známe celou úroveň tehdejšího germánského obyvatelstva.

Jak došlo k tomu, že přišli praotec Čech se svými slovanskými Čechy a že odsud zmizeli Germáni? Opět ptám se, jestli to bylo bojové nebo mírumilovné přestěhování v rámci stěhování národů. Germáni odešli a přišli Slované. Nikoliv tedy na panenské území, ale na území zpracované mnoha generacemi jiných kmenů a jiných etnik.
Komoróczy: To se společně s vámi ptá i celý obor, protože přechodná období jsou v archeologických pramenech extrémně obtížně luštitelná. 
Nejvýraznější závěrečné germánské osídlení u nás se týká Langobardů, které někdy po polovině 6. století postupně vyznívá. Pak se objeví nejstarší slovanské. Nejsem specialista na slovanské osídlení - slovanská archeologie není s tou germánskou úplně provázána. (Třeba německá archeologie je v tomto strukturovaná trošku jinak, protože tam takzvané merovejské období prorůstá až do časného středověku.) Nevím ale o tom, že by byl archeologicky doložen nějaký výraznější přímý kontakt mezi nejstaršími Slovany a Germány. A co se týká přejímání nějakých kulturních projevů, myslím, že to také není úplně doloženo. Možná se občas objeví něco, co může být reminiscence, ale spíš se to vždy vztahuje k střednímu Podunají. To znamená, že přes Byzanc nebo přes avarské, případně křesťanské prostředí zprostředkované dozvuky antické kultury. Nikoli tedy přímá vazba na Germány, kteří osídlovali naše území.

Košnar: V Čechách je celé římské období ve znamení odchodu. Už v předmarkomanském období tu byla překvapivá hustota osídlení. A potom zvláště v době Marobudovy říše, někdy v prvních desetiletích 1. století, až do poloviny 1. století. Potom to osídlení sice zvolna, ale stále řídne. Můžeme to interpretovat různě. Víme, že v průběhu 1. století se sídla Kvádů na Slovensku rozšířila až po dolní tok Hronu. V době markomanských válek přichází Germáni až na východní Slovensko, ale spíše z oblasti Polska. Tam pak asi došlo k posunu Markomanů na Moravu, odkud zase odešli Kvádové. Nedovedeme však ty kmeny archeologicky rozlišit. Je ale možné, že markomanské osídlení v Čechách prořídlo díky rozšíření Germánie (šlo o východní hranici Germánie, dolní Pohroní).
Potom máme v druhé polovině 2. století markomanské války, decimování obyvatelstva, přechod části našich barbarů, Markomanů a Kvádů na zpustošené území provincií, kde se chtějí usadit nebo kde je usazují Římané nebo kam si Římané v rámci mírových smluv vyžádají určité pomocné oddíly. A to všechno jsou mechanismy řídnutí obyvatelstva v polovině 3. století.
Potom víme, že za císaře Galliena byla část Markomanů s jakýmsi králem Atallem usazena na provinciální území v horní Panonii. Na konci 4. století máme zajímavý pramen hagiografického rázu, Život svatého Ambrože. Dočítáme se, že jakási choť markomanského vládce jménem Fritigil byla italským křesťanem získána pro novou víru, že k němu poslala poselstvo a žádala jej o poučení ve víře. A ten jí pak ve formě dopisu poslal jakýsi katechismus a prý přiměl k tomu, aby její manžel zachovával s Římany mír. Dokonce svého manžela přiměla k tomu, že se Římanům poddal tím, že přesídlil na území provinciálních Čech. Toto vše byly mechanismy odchodů.
Kolega zmínil přitažlivost provincií po zhroucení především Západořímské říše, kam Germáni odcházejí. Čechy se do konce germánského osídlení nepochybně velice vyprázdnily. Víme to i proto, že první Slované osídlují v podstatě jenom nejúrodnější oblasti. Datování příchodu Slovanů je dnes přitom ve velké diskusi a pohybuje se v průběhu 6. století. Dříve jsme věřili na jeho první půli, to je teď někdy zpochybňováno, a je zvažována jeho druhá třetina až závěr. Faktem ale je, že některá území (třeba v jižních Čechách), pro osídlení velice příznivá, zůstávají neosídlena. Těch prvních Slovanů, kteří přicházejí v první vlně severně od karpatského oblouku a pronikají moravskou bránou, do Čech od severovýchodu Trstenickou stezkou, bylo poměrně málo. A nějaké další vlny už jsou zase jiná problematika.

Byl tady jistý problém, když se zjistilo, že před Slovany byli Germáni, protože v národním zájmu bylo, aby obyvatelstvo bylo autochtonní, aby sem opravdu přišel praotec Čech, země byla panenská, protože jsme to měli jaksi dáno soupeřením s Němci. Jak byla tato historie používána v moderní době, době nacionalismu jak z naší, tak z německé strany?
Košnar: Vývoj v české vědě měl do jisté míry jakoby obranářský ráz, bylo to ono zdůraznění starobylosti slovanského osídlení. V německé vědě se pak na konci předminulého století začala uplatňovat vyloženě nacionalistická tendence. Jejím nejpříznačnějším představitelem byl Gustaf Kossinna se svojí metodou sídelní archeologie. Tam se prvně objevila představa, že určitý uzavřený archeologický celek, kultura nebo skupina odpovídá území etnika. Že lze od časového horizontu, kdy je na určitém území to etnikum fixováno historickými zprávami a archeologickými metodami, zpětně sledovat jeho nepsanou historii, jeho nepsané dějiny. To vše by bylo možné akceptovat v rámci nějakého rozumného časového horizontu, kontrolovatelného, lépe doložitelného. V případě Kossinnovy školy to ale bylo naprosto absolutizováno hluboko do pravěku, takže se došlo k tomu, že počátky Germánů by měly být někde v horizontu mladého neolitu. Že vznik Germánů měl být výsledkem sloučení kultury megalitické s nositeli kultury jednotlivých hrobů z okruhu šňůrové keramiky. A že v oblasti germánské etnogeneze by byla kolébka Indoevropanů, jak se v německé vědě tehdy říkalo, Indogermánů.  Od toho už byl jenom krůček k výlučnosti a neobyčejné starobylosti Germánů, že to oni byli u kolébky celé evropské kultury, civilizace. A jenom další krůček ke germánskému mýtu, který sehrál neblahou roli jakožto součást nacistické ideologie.

Komoróczy: Jakýsi neobjektivní nebo „fanouškovský“ přístup k vlastním památkám je charakteristický pro národní obrození všech struktur. Tato germánská otázka byla ale určitě v těch třicátých letech 20. století extrémně hypertrofována. Ale je taky pravda, že po 2. světové válce mladší německá badatelská generace prošla hlubokou reflexí tohoto tématu. A dodnes německé práce zabývající se tématem Germánů v archeologii vždy reflektují a velmi objektivně staví tento problém do správných mezí. Svým způsobem ho odsuzují, respektive se distancují od pojetí národně-osvobozeneckého a potom vyhroceně nacionalistického. Dneska je takováto reflexe asi nezbytná ze strany všech národně pojatých přístupů. Myslím si, že dnes už asi tento problém generačně doznívá.

Košnar: Německo bylo ovšem zvláštní případ.

Musil: Doufejme, že v tomto ohledu je to již opravdu pasé. Měli bychom hovořit přesněji o skutečnosti, že 50. - 60. léta, pokud jde o výzkumy germánských lokalit, patřila z tohoto ohledu k těm skromnějším. Ne že by výzkumy neprobíhaly, ale třeba od Šimkových prací nebo starších nedocházelo k syntéze tohoto období, zaměření se na latén, případně raný středověk nebo velkomoravské období. V tomto ohledu je ten moment docela patrný. Ale to už je o badatelských postupech nebo o vývoji vědy v posledních 50 letech.

Košnar: V Německu bylo neštěstí v tom, že se tato vědecká koncepce setkala s politikou, s německou ideologií.

Ale to v tom národním obrození bylo opravdu asi všude. V Německu to bylo totéž.
Košnar: V režimu první poloviny 20. století.

Komoróczy: Společenské vědy nejsou jenom o minulosti, ale jsou i o nás a o době, o níž hovoříme. Je pravda, že po 2. světové válce generace, která tehdy hovořit měla, sama necítila úplně dostatečnou motivaci.

Když tady nacházíme pohřebiště, hroby, našel se tam někdy nějaký ten roh, který měli Germáni na přilbách, jak si všichni představujeme?
Košnar: Nikoliv, to patří do folkloru. Nemá to oporu v archeologických nálezech. Určitě ne z doby římské.

Musil: Spíše v komiksech typu Asterix a Obelix, což je samozřejmě velice podnětné čtení. Ale to ještě není tak úplně o Germánech. A tak bychom to asi měli vnímat.

(redakčně kráceno)