Anežka Česká – princezna a světice

O významu Anežky České v pořadu Historie.cs 26. prosince diskutovali historikové Josef Žemlička z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a Petr Kubín z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Moderovala historička Marie Šedivá Koldinská.


Kdo to Anežka vůbec byla a čím je pro historika dnešní doby zajímavá?
Žemlička: Třinácté století je nabité zajímavými postavami, Přemysl Otakar II., Václav II., ale i Přemysl Otakar I. Anežka je z jiné skupiny. Jako královská dcera nešla klasickou cestou ­ dobře se provdat například do ciziny, ale zvolila život v ústraní v klášteře a dožila se dlouhého věku. Vstoupila do historie tak, jak ji známe později ­ legendy, beatifikace a svatořečení, kterého jsme se dočkali až ve 20. století.

Kubín: Anežka je v jistém smyslu výjimkou mezi českými světci. Je u ní několik nadčasových věcí, co se týče života státu, i života církve. Je to aspekt sociální ­ špitál, který zřídila a zaplatila a který byl dlouhá staletí největším špitálem v Praze. A pro církev je to františkánský ideál. Tedy nemít moc a nemít peníze, k čemuž se církev musí vracet v každém století.
Její život pak nejdetailněji známe z takzvané legendy, z jejího životopisu, který byl sepsán za účelem jejího svatořečení (kanonizace). Její život je tam pochopitelně trochu zkreslen.
Kromě toho však máme o Anežce řadu listin a úředních pramenů, takže vůbec nepřipadá v úvahu otázka, zda Anežka vůbec existovala, jako u jiných středověkých světců. Ty listiny pocházejí i od jejích nejbližších, tedy přímo od bratra, který ji dobře znal a který o ní hovoří. A pak jsou to listiny, které dostávala od papežů, které jí psala svatá Klára. Díky tomu můžeme její život celkem dobře rekonstruovat.

Žemlička: Víme o ní, že byla zamlada přisouzena neznámému slezskému knížeti. Za tím účelem byla vyslána do třebnického kláštera, kde jako malinká patrně několik let žila v péči později svaté Hedviky. Ovšem přisouzený kníže, patrně někdo ze slezských Piastovců, brzy zemřel, takže byla vrácena do Čech, kde se ocitá v klášteře premonstrátek v Doksanech nedaleko Litoměřic. Poté byla zřejmě předána do péče pražského dvora.
Přemysl Otakar I. pak, a v tom byl skutečný mistr, napůl dojednal, že bude provdána za syna římského císaře Fridricha II. To byla velká pocta, bylo by to v českém královském rodě teprve podruhé, kdy by Přemyslovci vstoupili do příbuzenského kontaktu s rodem vládnoucím v říši. A aby se Anežka zlepšila v mravech a dvorských ctnostech, byla poslána na dvůr Babenberků (do Vídně nebo Klosterneuburgu, přesně nevíme) a tam žila několik let. Z legendy víme, že už tehdy neinklinovala ke světskému žití. Naopak se světských radovánek stranila, postila se, věnovala se spíše svým duchovním cvičením.

Nakolik se dá věřit těmto informacím? Je to pozdější stylizované, legendistické podání, že byla vážná, že se vlastně vyhýbala dvorským radovánkám, nebo si myslíte, že to jsou informace hodnověrné?
Žemlička: Do detailu to neznáme, ale jako vzorec chování nám to jako historikům vcelku vyhovuje.
To, že byla poslána do klášterů na vychování, Třebnice, Doksany, můžeme brát s plnou vahou. Že byla vyslána na vídeňský dvůr, také víme, i odjinud. Takže to jsou věci, s kterými se dá pracovat, a historikové je bez nějakých velkých překážek přijímají.

Dobrali jsme se k plánům provdat Anežku za císařova syna. Ale ono z toho sešlo. Proč?
Kubín: Leopold VI., ke kterému byla poslána, byl intrikán, takže místo Anežky dohodil ženichu Jindřichovi vlastní dceru Markétu a Anežce nezbylo nic jiného než sbalit kufry a jet domů do Prahy. Samozřejmě pro otce jakož i pro ni to byla potupa, takže následně Rakousko napadl, ale žádné větší dozvuky jiné to nemělo.

Žemlička: Anežka se stala svým způsobem obětí velké politiky. Přemysl I. byl mistrem ve sňatkových aliancích. Jeho syn, pozdější Václav I., byl dán za chotě Kunhutě ze štaufského rodu. Dcera Judita byla provdána do Korutan a Markéta Dagmar do Dánska. Přemysl si tak dokázal hbitě obšancovat klíčové body, takže u některých knížat a také u rakouských Babenberků začínalo nazrávat přesvědčení, že už je toho moc.

Anežka se vrací do Prahy, vrací se ke své rodině. Když se podíváme na legendistická líčení, tak to vypadá, že měla téměř idylické vztahy se všemi členy své rodiny. Je to pravda?
Žemlička: Přemyslova rodina byla velice komplikovaná. Přemysl měl dvě manželky. První byla Adléta Míšeňská, s tou měl čtyři děti, druhá byla Konstancie Uherská, s tou měl devět dětí. Jedním z nich byla Anežka, nám vychází, že byla nejmladší. Ale to je pouze třináct dětí, o kterých víme. Dětská úmrtnost byla tehdy obrovská, prakticky každé druhé třetí dítě umíralo, takže dětí ve skutečnosti bylo mnohem více, ale historické zprávy se dochovaly pouze u třinácti.
Přemysl vystupoval vůči svým dětem autokraticky. Velice nepěkně se třeba zachoval ke svému nejstaršímu synovi z prvního manželství Vratislavovi. A je zajímavé, že když Přemysl 15. prosince 1230 umírá, jako by najednou nastala změna. Děti, které otec držel zkrátka, si začínají plnit svoje přání. Václav I. se začíná věnovat rytířské kultuře, čemuž Přemysl asi příliš nepřál. A Anežka si zakládá vlastní klášter, po kterém zřejmě toužila.

To se děje v době, kdy králem není její otec Přemysl Otakar I., ale její bratr Václav I. My jsme se dotkli peripetií sňatkové politiky, celé je to ale širší problém. Evropou 13. století totiž zmítaly hlavně složité vztahy mezi císařstvím a papežstvím?
Kubín: Třinácté století je dohrou zápasu mezi sacardotiem a impériem, zápasem dvou univerzálních mocností, císařské a papežské. Za Anežky vrcholí zápas mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX., kteří se navzájem nenáviděli a snažili se zlikvidovat. Anežka je někde uprostřed toho, ale já bych řekl, že ji to možná až tolik nezajímá, jí jde o vlastní program.
Otázka, zda v dětství byla tichá a zbožná dívka (píše se tam, že v kolébce měla nohy do kříže a tak dále), to jsou samozřejmě jenom schémata. Světec měl nějak vypadat. Jasné je, že kolem dvaceti let se rozhodla vstoupit do kláštera, a můžeme se jenom dohadovat proč. Zřejmě potkala nějakého františkána nebo minoritu, který ji seznámil s Františkovým ideálem, který měl tehdy obrovskou přitažlivost. Další je, že jí otec neustále vnucoval nějaké ženichy, o kterých nic nevěděla. A v neposlední řadě, pokud žena chtěla žít plným životem, jak si to představujeme dnes, nejlépe se to dalo učinit v duchovní instituci. A protože Anežka duchovní instituci vedla, byla to pro ni určitě realizace. Velká politika, která se odehrávala za jejími okny, všechny ty nabízené sňatky, zápas císaře a papeže, tak sice určovala její život, ale ji samotnou to až tolik nevzrušovalo.

Mohlo ji inspirovat ještě něco dalšího? Třeba příklad jiných urozených žen, třeba i jejích příbuzných, které si počínaly stejně?
Žemlička: 13. století je doba, které říkáme devotio moderna, nová zbožnost. Jde o celou soustavu dílčích jevů, ve kterých právě dominovaly ženy, které byly do konce 12. století upozaděny. Je to velké hnutí bekyň a ženy, které mohly Anežku nějakým způsobem inspirovat.
V Třebnici Anežku vychovávala Hedvika Slezská, která byla manželkou Jindřicha I. Bradatého, vratislavského vévody, pocházela z rodu Andech z Meran. A pak to byla Anežčina matka Konstancie, která také založila, dalo by se říci, vlastní klášter Tišnov.
A především bych zdůraznil Alžbětu Durynskou. To byla dcera uherského krále, provdaná za durynského markraběte, narodila se tuším v roce 1207, která se od svých sedmnácti osmnácti let se úplně odsekla od světského života a platí za zakladatelku špitálnictví, charitativní péče. Zakládá špitál v Eisenachu, potom v Marburku, měla také nepěknou osobní zkušenost s příbuznými, byla vyděděna a stává se skutečně chudou. Byla velice obětavá, osobně ošetřovala nemocné, převazovala a podobně. Její věhlas se v tehdejší Evropě velice rychle roznesl, takže poté, co v roce 1231 umírá, je už v roce 1235 prohlášena za svatou.
Důležité přitom je, že byla sestřenicí svaté Anežky, protože to byla jakási soustava žen, které byly propojeny příbuzenskými svazky. Mohli bychom do toho počítat i dcery uherského krále Bély IV. nebo okolí krakovského vévody Boleslava V. a další a další. Dokonce mezi nimi byla taková soutěživost, kdo bude mít pěknější, vznešenější a přitažlivější fundaci. To samozřejmě nesnižuje to, že byla Anežka svým založením meditativní člověk, který měl blízko k sociálním potřebám.
Nadto uvažme, že jsme ve 13. století, kdy i s Františkovým hnutím v Itálii začíná rozmach měst a na pořad dne se dostává úplně nová skladba společnosti se svými sociálními, urbanistickými problémy. Ve 30. a 40. letech se to dostává i do českých zemí, tehdy vzniká Praha, 1230 je obezděno Staré Město pražské a vlastně i Anežský klášter byl projektován jako část opevnění Starého Města pražského.

Historik umění Jan Royt z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Nejstarší část kláštera je kostel Svatého Františka, s dvoulodím a s oratoří, protože sestry byly klauzurované a sledovaly bohoslužbu z oratoře. Výstavba začala záhy poté, co Anežka klášter založila a přišly sestry z Assisi, což bylo roku 1231. Anežka pak do kláštera vstupuje roku 1234, a protože sestry musely někde bydlet, vzniká konvent. To je první etapa. Další je výstavba kostela Svatého Salvatora spojená s tím, že se klášter měl stát rodovým pohřebištěm (v roce 1253 byl v klášteře pohřben Václav I., bratr Anežky České). Anežka si kostel také zvolila jako své mauzoleum, je tam zřízena kaple Panny Marie, kde je pohřební nika pro Anežku Českou. Takto to bylo obvyklé ve francouzských klášterech podle zvyku francouzských králů. A je tam také malý prostor, který je považován za Anežčinu oratoř, v které Anežka meditovala. Ovšem uvažuje se i o tom, že tam Anežka bydlela, takže její obydlí bylo v bezprostředním dotyku se sakrálním prostorem. V presbytáři je pak hlavička, která je považována za nejstarší podobu svaté Anežky České.

V návaznosti na Anežku Českou bychom asi měli zmínit i svatou Kláru?
Kubín: Je dochována část korespondence, kterou vedla Anežka s Klárou, ale osobně se nikdy neviděly. Klára byla asi o generaci starší než Anežka a dozvěděla se, že založila v Praze velký klášter a že do něj vstoupila. Napsala jí dopis, že se zaradovala, že dcera tak vznešeného krále vstoupila do řádu a že má z toho velkou radost. Dopis je velmi zdvořilý, obsahuje uctivé vykání. Máme ale dochovány další tři listy, v nichž už se přešlo k tykání. Další dopisy informují o tom, jak si Klára představovala, že by se mělo v Praze žít. Anežka se zřejmě ptala (dopisy od ní se nedochovaly) na konkrétní otázky, co mají v Praze dělat, jaká mají mít lůžka, co nosit, co jíst, co dělat s nemocnými. To všechno tam je. Také mimo jiné napomíná Anežku, aby to příliš nepřeháněla s postem, že se doslechla, že je už kost a kůže, že tělo není ze železa a že to nemá přehánět.
To nejdůležitější se ale Anežka dozvídá, když jí píše, doufám, že ti je, sestro Anežko, jasně známo, že do nebeského království se dostaneš jedině skrze chudobu. Chudoba je klíčové slovo pro františkánství, pro muže i pro ženy, a to nejen nemít majetek, ale nemít ani žádnou moc. Zdá se, že Anežka na to reagovala už během 30. let 13. století. Tři roky po založení kláštera rozdělí instituci špitálu a svého dvojkláštera, tedy klarisek a minoritů, a na špitál převede veškerý majetek, takže se svého majetku vzdá. Současně se vzdá i titulu abatyše, čili už je tam jen starší sestrou, a abatyší se stává jiná klariska. Je na tom vidět, že informace od Kláry na ni působily a že se podle nich snažila řídit.
Pomáhala pak Kláře v boji za akceptování její nové řehole ze strany papežství. Papežové si totiž nemysleli, že by ženy mohli běhat někde ve světě jako minorité. Měly být zavřeny v klauzuře, od rána do večera se modlit a žít tvrdým asketickým životem. Klára si to představovala poněkud jinak. Chtěla žít jako František, nejlépe kdyby její sestry mohly mezi lidi hlásat evangelium. Askeze nemusela být tak velká, ale nesměly mít majetek, protože peníze jsou největší pokušení, nejvíce kazí. A v tomto ji Anežka podporovala, psala papežům o povolení, , protože byla královská dcera, měla blíž k papežské kurii než Klára, obyčejná šlechtična někde ve střední Itálii. A papežové to ustavičně sice zdvořile, ale vždycky odmítli.

Takže se tady vlastně prosazuje na tehdejší dobu až revoluční přístup k životu v klášteře, s obrovským důrazem na chudobu, na rezignování na mocenské posty. V jakém prostředí se toto vyvíjí? Jaké mužské řády tady působily předtím, než Anežka zakládá svůj klášter?
Žemlička: To je dlouhá historie. Musíme se vrátit na konec 10. století, kdy tady vznikají první benediktinské řády. První je klášter svatého Jiří na Pražském hradě, Břevnov, Ostrov a potom je to celá řada dalších. Benediktinské řády přetrvávají velice dlouho (mají takový monopol na mnišský život). Teprve před polovinou 12. století sem pronikají cisterciáci a souběžně s nimi premonstráti, i když to jsou řeholní kanovníci.
Tyto tři řády tady dominovaly až do konce 12. století. 13. století přináší oživení řádového života. A jsou to zejména mendikantské neboli žebravé řády, minorité, spojení se svatým Františkem, klarisky, ženská odnož minoritů. A potom to jsou dominikáni, svatý Dominik Guzmán. Tyto dva řády se uchycují pevně ve městech, kde byla největší příležitost sociálního i propagandistického působení.

Historik umění Jan Royt z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Řád křižovníků je jediný řád, který se vyvinul ze špitálního bratrstva. Anežka sama ale nemohla ošetřovat nemocné, protože byla klauzurovanou, nemohla jít mimo vlastní klášter. Víme z legend, že zašívala a prala obvazy pro nemocné.

Kubín: Zřídila speciální špitální bratrstvo, a poté co na toto špitální bratrstvo převedla veškerý majetek, potřebovala, aby se nějak institucionalizováno, takže se ze špitálního bratrstva záhy stává řád. Aby tento řád mohl disponovat majetkem, papež mu dává řeholi svatého Augustina. Tedy ne svatého Františka, která odmítá majetek, ale řeholi Augustinovu, a řád přebírá veškerou péči o špitál, posléze se stěhuje od kláštera nejdříve na Poříčí, to je kostel Svatého Petra. A v polovině 13. století jde na strategické místo v centru Prahy, u paty dnešního Karlova mostu, kde zůstal doposud.

Anežka se uchýlila do kláštera, ale stala se prostou, chudou řeholnicí ve všech směrech? Nebo se cítila být tou hrdou přemyslovskou princeznou, sestrou krále?
Žemlička: Na jednu stranu byla klariskou se vším všudy, s chudobou, snahou pomoci sociálně slabším. Na druhou stranu kde mohla, tak tam svůj královský původ zdůraznila. V jedné listině se dokonce sama označuje jako žačka svatého Františka a sestra českého krále, takže si svého původu byla jasně vědoma a myslím, že ho uměla velice obratně využívat.
Když to vezmeme trošku z jiné stránky, ten skromný, chudý klášter byla nádherná raně gotická stavba, které nebylo rovno v celých Čechách. Anežka totiž měla vynikajícího sponzora, samotného českého krále Václava I., se kterým měla po celý život mimořádně dobré vztahy. Anežka též velice milovala drahé bohoslužebné náčiní, drahé knihy, misály a podobně. Zachovala se jedna listina, myslím z oslavanského kláštera, kde král věnuje Oslavanům jakousi vesnici, za což si vymiňuje, že z oslavanského kláštera přijdou do Anežčina kláštera přesně vyjmenované bohoslužebné věci ­ kalich, křišťálové ampule a podobně. Také sbírala ostatky svatých a mohli bychom zase jmenovat několik významných osobností, které jí toto poskytly.

Co Anežka a politika a takové věci, jako byl konflikt mezi Václavem I. a jeho synem, pozdějším Přemyslem Otakarem II., Tedy konflikt mezi Anežčiným bratrem a synovcem. Anebo později smrt Přemysla Otakara I. na Moravském poli? Reaguje na to nějak? Víme něco o tom, jak tyto události mohla prožívat?
Žemlička: Víme, že se ani politice zcela neuzavírala. Ve vzpouře mladého Přemysla proti otci Václavovi patrně působila jako prostředník, protože ke smíření otce se synem dochází právě v Anežském klášteře. Tam totiž proběhla slavnostní hostina, kde se nechal Václav podruhé korunovat a kam byl přizván i mladý Přemysl, kterému bylo odpuštěno. To vše se děje pod patronací svaté Anežky a v její přítomnosti.
Do politiky vstoupila také v roce 1277, před Moravským polem, a to tak, že do svého kláštera přijímá mladičkou Kunhutu, která byla podle ujednání vídeňských zaslíbena synovi Rudolfa Habsburského. Rozhodl to asi Přemysl. Jenže Anežka Kunhutu místo na dvůr Habsburků přijímá do svého kláštera. Tato věc se pak Přemyslovi zazlívala, protože to bylo porušení těch úmluv.
A potom přichází rok 1278, bitva na Moravském poli. Z legendy víme, ale dá se tomu věřit, že tažení svého synovce velice prožívala. Je dokonce zaznamenáno, že sestry obcházely Křížovou chodbu se Svatým křížem, s relikviemi, prosily za zdar českých zbraní. Anežka měla mít dokonce zjevení, kde viděla Přemysla smrtelně zraněného a vedeného dvěma vysokými muži. Považovala to za jakési ďábelské mámení, než za nějaký den přijel posel a zvěstoval tu tragédii. Takže, i když žila ve své klauzuře, věděla, co se děje za jejími zdmi.

Anežka se dožila na svou dobu poměrně vysokého věku, bylo jí přes 70 let,
když v roce 1282 zemřela. Odkdy byla vnímána jako světice? Podle některých informací to vypadá, že už na sklonku svého života. Bylo to tak?
Kubín: Myslím, že ano. Byla vedena kniha zázraků, která byla pak přepsána do legendy, a ta hovoří o tom, že už za jejího života se na ni obracely zvlášť ženy v různé nouzi. Třeba nějaká paní, která bydlela naproti klášteru, nemohla porodit, tak poslala do kláštera o pomoc. Ale o pomoc se na ni obraceli také z královské rodiny. Sestry pak hovořily o tom, že ji viděly zmizet a tak dále. Jako historici nemáme zkoumat, jestli tomu tak bylo nebo ne. Důležité pro nás je, že tady takováhle pověst byla.
Nejdůležitější jsou zázraky, které jsou spojeny s její prapraneteří, s Eliškou Přemyslovnou, manželkou Jana Lucemburského. Ta se dvakrát obrátila k Anežce o pomoc v důležité situaci a dvakrát jí Anežka pomohla. Jednou trpěla jakousi úzkostí, když byla v Praze s Janem, děti byly na Lokti a ona měla nějaké neblahé tušení, že se děje něco špatného. Tak běžela rychle do Anežského kláštera, kde žádala rozmluvu se svou tetou. A ačkoli byla už dávno mrtvá, teta jí přislíbila pomoc. Příští den přijel do Prahy posel a řekl, tvůj roční syn Václav (budoucí Karel IV.) byl na smrt nemocen a náhle se uzdravil. A Eliška řekla, že to je díky Anežce. Když příští rok rodila druhého syna, Přemysla Otakara, byla tak zesláblá, že nad ní lékaři už dělali kříž, ale zase se obrátila o pomoc k Anežce a uzdravila se. Řekla, jestli mně Anežka pomůže na lůžku nemocných, postarám se všemi silami o její kanonizaci.
Takže v té době, okolo roku 1320, se píše Anežská legenda, která má sloužit jako podklad k žádosti o kanonizaci, která obsahuje Anežčin život, jak byl zaznamenán a současně stylizován tak, aby mohl být použit ke kanonizačnímu procesu u papežské kurie. Rovněž obsahuje výčet řady zázraků, které byly učiněny na přímluvu Anežky, většinou prostřednictvím jejích ostatků .

Historik umění Jan Royt z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Víme, že Anežka po své smrti byla pohřbena v nice v kapli Panny Marie. O hrobu víme i z dalších pramenů. Víme, že byl při povodních zaplavován vodou, která byla z hrobu vyčerpávána a dávána pít nemocným, aby se uzdravili. Ostatky svaté Anežky pak byly z hrobu vyjmuty, obmyty ve víně, a to víno bylo také podáváno nemocným. Ovšem po tom, co byly ostatky vyjmuty z hrobu, byly nejspíše dány do nějaké relikviářové skříňky. A to je problém s Anežčinými ostatky. Zejména za husitských válek a po husitských válkách stopy po nich mizí. A na konci 15. století, kdy byly údajně objeveny, komise usoudila, že to nejsou jisté ostatky, a proto byl problém s kanonizací. Známé to tridentské: „Není tělo, není kanonizace.“

Jak víme, Anežka Česká byla beatifikována až v 70. letech 19. století, kanonizována byla v roce 1989, ale v poslední době se její životní příběh dostal na přetřes v souvislosti s hledáním jejího hrobu v kostele Svatého Haštala, popřípadě i jinde. Jsou její ostatky nenávratně ztraceny? Nebo má smysl pokoušet se je ještě dnes nalézt?
Kubín: Jako historikovi by mi větší radost udělalo, kdyby se spíš našel nějaký písemný pramen než ostatky, které by k historii zas tolik nepřispěly. Jelikož ale vím, že po tom mnozí prahnou, mohlo by to být dobře, protože Anežka by tím vstoupila ještě do větší známosti.
K samotnému hledání u Haštala jsem byl skeptický nejen já, ale i mí kolegové, protože tam nevedly žádné stopy. Ostatky se ztratily někdy za husitské revoluce. Aspoň to tak píše v 17. století Bohuslav Balbín, který se tím jako první zabýval. Zmiňuje i proroctví litoměřického probošta Papouška, že v české zemi bude dobře, teprve až se ostatky Anežky naleznou. Když se klarisky vrátily na František za třicetileté války, pátraly po ostatcích své zakladatelky a roku 1643 si myslely, že něco našly. Pozvaly pražského arcibiskupa Harracha, který ustanovil komisi a pátrali dále. Komise nějaké ostatky vyzvedla, protože to byla celá kostra, Anežčino tělo to být nemohlo, protože to bylo dávno předtím vyzdviženo a rozdrobeno. Pak se o to začal zajímat sám císař Ferdinand III. a ještě téhož roku ustanovil novou komisi, která našla druhou kostru. Ani u té se nedohodli, že by to byla Anežka. Obě kostry zůstaly zapečetěny v nějakých schránkách, nicméně po zrušení kláštera za Josefa II. se někam ztratily a nevíme, co se s nimi stalo.
V roce 1679 ještě učinil pokus o její kanonizaci představený františkánů od Panny Marie Sněžné, Bernard Sanic. Přesvědčil císaře Leopolda I., že by měl požádat v Římě o uznání starobylého Anežčina kultu, a tím by mohla být považována za svatou. Císař a spolu s ním ještě abatyše od Františka naspali do Říma a vysvědčili, že se v Praze odnepaměti Anežka uctívá jako světice, jak v mešní liturgii , tak v liturgii hodin. Dosvědčil to i pražský arcibiskup Bedřich z Valdštejna, který byl současně velmistrem křižovníků, takže na tom měl vlastní zájem. Kdyby byl býval papež řekl „ano“, mohla být Anežka považována za světici. Jenomže papež to z neznámých důvodů neučinil, takže jsme museli čekat až na rok 1874, kdy byl pražský arcibiskup, kardinál Schwarzenberg, konečně úspěšný a byl potvrzen kult odnepaměti, tedy podle kanonického práva mohla být nazývána blahoslavenou. Celý proces Anežské úcty byl završen jejím svatořečením v roce 1989.

Historik umění Jan Royt z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy:
Byl jsem pověřen pražským arcibiskupem, abych dohlížel nad otázkou objevení ostatků v kostele Svatého Haštala. Byl bych osobně velmi rád, aby se ty ostatky nalezly, ale ta naděje byla tak půl procenta. Historické souvislosti nenaznačovaly, že by se tam vůbec ty ostatky mohly objevit. Máme část ostatků, a to stačí, protože my se nemodlíme k ostatkům, ale ke světici, která se za nás přimlouvá na nebesích, a to je to podstatné.

(redakčně kráceno)