Macecha a reformátor

Hosty Historie.cs z 9. prosince byli historici Eduard Maur z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Pardubice, Martina Ondo Grečenková z Historického ústavu Akademie věd ČR a Ivo Cerman z Jihočeské univerzity České Budějovice. Ptala se historička Marie Koldinská.

Když se řekne Marie Terezie, většině lidí se vybaví zavedení povinné školní docházky. V souvislosti s Josefem II. jsou to zase pověsti o dobrém císaři, který chodil v přestrojení mezi lid. Jak to vlastně bylo s tou povinnou školní docházkou?
Maur: Není to zcela přesné, protože Marie Terezie zavedla vzdělávací povinnost. To znamená buď návštěva školy, nebo, pokud na to někdo měl peníze, soukromé domácí vyučování. To se ovšem týkalo jen nejvyšších vrstev. Pro široké vrstvy obyvatelstva to tak prakticky znamenalo povinnou školní docházku.
Stanoveno to bylo patentem z roku 1774 a platilo to pro děti od šesti do dvanácti let. Věk dvanácti let byl tehdy obecně považován za hranici mezi dětstvím a dospíváním. Ve dvanácti se zpravidla odcházelo i do učení, chodívalo se také k prvnímu přijímání. Byla to tedy významná hranice. V této podobě se to udrželo až do roku 1869, kdy byla skutečně zavedena povinná školní docházka pro všechny bez výjimky a zároveň byla prodloužena do čtrnácti let.

Cerman: Šlechtici samozřejmě nemuseli chodit do škol. Jak už bylo připomenuto, patent pamatoval na movité rodiny, které mohly najmout domácí učitele pro šlechtická dítka. Nicméně v patentu z roku 1774 bylo stanoveno, že domácí učitelé musí mít vysvědčení z normální školy. Takže i domácí vyučování bylo do jisté míry postaveno pod státní dohled.
Ve šlechtickém vzdělání se uplatňovali i cizinci, především frankofonní preceptoři z Francie, ale i z Belgie nebo Lotrinska. Byla to velice široká škála lidí – jezuité, sekulární učenci nebo studenti. Nalezly se mezi nimi také ženy jako guvernantky, o nich ale mnoho nevíme.

Opusťme Marii Terezii a otázku vzdělávání a zaměřme se na Josefa II. Laikům se většinou vybaví zmiňované pověsti o dobrém císaři, který chodí mezi lid a napravuje nepravosti. Martino, co se vybaví tobě, když se řekne Josef II.?
Grečenková: Josef II. je pro mě především ztělesněním skutečného osvícence,moderního člověka své doby.A tojaksvým nadšením, sebeobětováním se pro lidstvo (v jeho pohledu hlavně pro stát) a vírou ve zdokonalení člověka, tak svým způsobem finálním zklamáním z nerealizovatelnosti všech ideálů osvícenství.
Josef II. je zosobněním filozofa, tedy vzoru osvícence, jak o něm hovoří d’Alembert a Diderot ve své Encyklopedii. To znamená někdo, kdo se řídí svými zkušenostmi a rozumem a kdo preferuje zájmy celku, veřejné blaho před svým vlastním. A kdo vede společnost a stát ke štěstí, které mělo být cílem moderního osvícenského státu.

Jeden historik o Josefu II. řekl, že to byl revolucionář z Boží milosti. Dá se s tímto přívlastkem souhlasit? Podepsal byste se pod něj?
Maur: Změny, ke kterým dal podnět, byly skutečně velmi hluboké, takže v mnohém připomínají revoluci. Ale přece jenom mezi reformami a revolucí je rozdíl, takže bych byl s tím přízviskem trochu opatrný.

A co oblíbený přívlastek Marie Terezie „tchyně Evropy“?
Maur: To je dáno tím, že její dcery byly provdány za celou řadu evropských panovníků až po francouzského krále. Ale to není na její historické úloze to nejvýznamnější.

Hovoří historik Vít Vlnas z Národní galerie Praha:
Známá scéna z Babičky se vzpomínkou na darovaný tolar může mít reálný základ. Josef II. se skutečně více než kterýkoli jiný panovník předtím pohyboval mezi lidem a neočekávaně se pouštěl do rozhovorů s prostými lidmi. Takovou scénu máme zaznamenánu třeba ve Vavákových Pamětech, kde Vavávk popisuje, jak se s ním Josef II. pustil do debaty o cenách ječmene. Vavák měl z toho do konce života nesmrtelný zážitek. Je jisté, že Josef II. tímto způsobem vstupoval do lidového povědomí, protože to byl obrovský zvrat. Do té doby nebylo pravidlem, aby panovníci tak často cestovali, a už vůbec ne, že by vstupovali do interakcí s prostými lidmi.
Doba Josefa II. prakticky neznala atentáty a cesty panovníků zdaleka nebyly zabezpečovány tak, jak je tomu v případě dnešních oficiálních cest. Ostatně když císařovi Františkovi, jednomu z Josefových nástupců, připomínali, že má pamatovat na svou bezpečnost, odvětil, že nejlepším štítem jsou prsa jeho věrných poddaných.
Legendární orání u obce Slavíkovice stejně jako třeba sekání trávy u Kunštátu se skutečně odehrálo. Došlo k tomu tak, že se Josef II. při technické závadě kočáru nudil do té míry, že z kočáru vystoupil a chopil se pluhu na přilehlém poli. Na něm za odborného dohledu sedlákova pacholka vyoral několik brázd, z čehož nakonec vznikla celá ta legenda. Díky tomuto císařskému orání máme zachován onen pluh, protože ten byl vzápětí uchováván jako relikvie a dodnes patří k cenným exponátům brněnského muzea. (V lidových pohádkách Josef II. orá na každém druhém českém nebo moravském poli, ale to už pravda není.)

Když se na to podíváme z českého hlediska, historik František Martin Pelcl o Marii Terezii napsal, že ve vztahu k českým zemím to byla macecha. Sedí tato charakteristika?
Cerman: Jsou sní spojovány různé výroky, i nelichotivé, na adresu Čech. Traduje se, že před pražskou korunovací roku 1743 prý prohlásila, že česká koruna se podobá šaškovské čepici. Tento výrok je pravdivý, protože se nachází v dopise, který napsala tehdejšímu nejvyššímu českému kancléři Filipu Josefovi Kinskému. Zdá se tedy, že přinejmenším v těch 40. letech, kdy ji vlastně české stavy zradily, měla k Čechám opravdu zvláštní vztah a možná neměla naši zemi úplně ráda.

Maur: Situace to byla opravdu složitá. Smrtí Karla VI., otce Marie Terezie, vymřel habsburský rod v mužské linii a podle pragmatické sankce měla vládu v habsburské monarchii dědit Marie Terezie. Několik panovníků ovšem vystoupilo se svými nároky, zejména to byl bavorský kurfiřt Karel Albrecht. To je jedna věc.
Druhá věc byla, že s Karlem VI. skončila vláda Habsburků jako císařů v římskoněmecké říši a bylo nutno volit nového císaře. Do toho se vmísila zejména francouzská politika, která pokračování v habsburské linii nechtěla připustit (tedy aby se císařem stal manžel Marie Terezie František Štěpán Lotrinský) a prosazovala svého kandidáta Karla Albrechta.
Došlo k vytvoření velké koalice. Té situace využil pruský král Fridrich II., který se hned na začátku zmocnil Slezska. A pak propukla takzvaná válka o rakouské dědictví v plné míře. Během ní došlo k francouzsko-bavorské a slezské okupaci Prahy. Nakonec se ale podařilo zmocnit Čech Marii Terezii. O Vánocích 1742 Francouzi opustili Prahu a v létě 1743 i zbytek Čech. Čechy se tak dostaly zpět pod vládu Marie Terezie.
Korunovace Marie Terezie byla pak potvrzením jejího nároku a toho, že je faktickou vládkyní v českých zemích. Zároveň šlo o akt usmíření s českou šlechtou, protože na rozdíl od svého předka Ferdinanda II. postupovala Marie Terezie velmi oportunně: nedošlo k rozsáhlým konfiskacím majetku, nedošlo k popravám, ale spíše ke smíření. Marie Terezie dala české šlechtě možnost dalšího působení a uplatnění v rámci monarchie.

Cerman: Významné úřady ve státní správě i u dvora byly v rukou šlechticů, kteří buď měli majetek v českých zemích, nebo dokonce pocházeli ze starých českých rodů. Takto můžeme jmenovat například Josefova nejvyššího štolbu Jana Karla z Dietrichštejna. V čele nově vytvořených, reformovaných úřadů stály postavy, jako byl státní kancléř Václav Antonín Kaunitz nebo první prezident česko-rakouské dvorské kanceláře Rudolf Chotek. A tvůrcem první reformy, která byla vůči českým stavům nepřátelská, byl Friedrich Wilhelm von Haugwitz, šlechtic pocházející ze Slezska.

Grečenková: Tereziánské reformy se týkaly jednak státní správy a myslím, že byly tím nejpodstatnějším, co má přesah až do dnešní doby. Dále se jednalo o reformy v oblasti soudní a právní a v neposlední řadě také v oblasti berní a v oblasti sčítání lidu. Došlo také k vytvoření tereziánského katastru.

Hovoří historik Pavel Bělina:
Konflikt o rakouské dědictví měl pokračování ve válce sedmileté v letech 1756 až 1763. Marie Terezie, která se nechtěla smířit se ztrátou Slezska, zreformovala armádu, aby se mohla tohoto konfliktu zúčastnit.
Karty byly tentokrát rozdány poměrně jednoznačněji. Habsbursko-lotrinská armáda (od roku 1745 se nazývala armádou císařsko-královskou) dokázala na rozdíl od předcházejícího konfliktu účinně vzdorovat pruským vojskům. Ovšem mezinárodně-politická situace nebyla příznivá. Sedmiletá válka byla totiž součástí globálního konfliktu mezi Francií a Velkou Británií. A ve chvíli, kdy Francie byla jakožto hlavní spojenec habsburské monarchie nucena kapitulovat před námořní přesilou Velké Británie (od toho data nazývané královnou moří), bylo rozhodnuto i o tom, že výsledek války ve střední Evropě skončí patem. To znamená, že se potvrdí výsledek války o rakouské dědictví.
Marie Terezie měla bezpochyby talent na to vybrat si profesionálně schopné bezprostřední podřízené a platilo to i o vojevůdcích císařsko-královské armád. Vůbec to nepotvrzovalo tezi, že rakouská generalita byla vždy neschopná a vedla armádu od porážky k porážce. Byl tam trochu jiný problém. Všichni tito vojevůdcové neměli natolik volné ruce jako jejich úhlavní protivník, pruský král Bedřich II.
Bedřich II. byl nejenom schopný voják, ale hlavně se ve svých strategických a taktických rozhodováních nemusel na nikoho ohlížet. Zatímco vojevůdci císařsko-královské armády museli brát v potaz stanovisko panovnice, dvorské válečné rady a někdy civilní administrativy v čele se státním kancléřem Kaunitzem. Museli prostě brát ohled na momentální stav mezinárodní politiky. Kvůli tomu nemohli v klíčových momentech přijmout rozhodnutí, která by vedla k totálnímu kolapsu pruské armády, a ta k tomu skutečně nebyla daleko.
A pak je tu ještě bramborová válka, konflikt, o kterém se u nás mnoho neví. Správně se nazývá válka o bavorské dědictví a probíhal v letech 1778 až 1779. V něm už byla Marie Terezie ve vleku svého syna a státního kancléře Kaunitze. Odmítala se konfliktu zúčastnit a oddalovala vstup do války, a když na válčišti v severních a severovýchodních Čechách vznikla patová situace mezi císařsko-královskou armádou a prusko-saskými vojsky, okamžitě tlačila na to, aby byla uzavřena mírová smlouva.
Došlo k tomu v Těšíně za podstatné ingerence Ruska. Marii Terezii v té chvíli ani tolik nezáleželo na tom, že Rusku poskytuje prostor k diplomatickému pronikání do střední Evropy, což později mělo fatální následky.

Když vezmeme josefínské reformy, tak tam je to asi složitější. Tereziánské reformy jistě vyvolávaly nějakou odezvu v širší veřejnosti, ale asi ne tolik jako reformy Josefa II.?
Grečenková: Josef II. byl ve svém reformování daleko radikálnější. Podílel se na přípravě určitých reforem už v tereziánské době, protože od roku 1765 byl spoluvladařem své matky. A roku 1780 nastoupil vlastní samostatnou vládu.
Oproti tereziánské době byl Josef II. velice radikální zvláště v oblasti církevních reforem – toleranční patent a často kritizované rušení klášterů. Velký byl jeho přínos ve vzdělání kněžstva. Josef II. založil generální semináře, což byly instituce, které měly připravovat moderní kněze. Tito kněží byli chápáni jako určitý druh státních úředníků. Josefínský kněz byl příkladem osvícence, který má více radit a fungovat jako terapeut než jako duchovní.

Nakolik se vžilo zavedení generálních seminářů? Nebo naopak, nakolik bylo odmítáno a později revidováno?
Grečenková: Generální semináře trvaly pouze omezenou dobu, přibližně od roku 1783 do roku 1790, kdy proti nim vystoupila církev, která kvůli nim neměla výchovu kněží pouze ve svých rukou. Ale hrály zde roli i jiné faktory. Například výchova v generálních seminářích byla velice přísná a zjistilo se, že na konci desetiletí vlády Josefa II. se podařilo získávat do generálních seminářů čím dál méně osob. Generální semináře tak svým způsobem pomalu zanikly samy od sebe.

Jak na Josefovy reformy, zejména na diskutovaný toleranční patent, reagovalo většinové obyvatelstvo? Co na to říkali katolíci? Jak reagovali tajní nekatolíci?
Maur: Reakce samozřejměnebyla jednotná.Pokud jde o katolíky, většinou reagovali negativněnebo tomu dokonce nechtěli věřit.Třeba Vavák (jak píše ve svých Pamětech) původně nevěřil,že je to určenopro všechny tajné nekatolíky.Domníval se, že je to jenom pro cizince. Nemohl věřit, že by císařmohl jeho sousedům,kteří se po léta přetvařovalia skrývali svoji víru,najednou dovolit, aby se k ní veřejně přihlásili.Smířil se s tím až časem.
Ale pokud jde o evangelíky, ti byli Josefu II. nakloněni a byli jeho velkými ctiteli, přestože povolil jen dvě velká protestantská vyznání, helvétské a kalvínské, a ne třeba českou konfesi nebo jednotu bratrskou. Do těch hlavních konfesí se ale mohli nějakým způsobem integrovat.
Zajímavý je současný vývoj, kdy je část protestantských historiků naopak k Josefu II. velmi kritická. Někteří ho označují dokonce za dovršitele rekatolizace, dovršitele protireformace. Tvrdí, že sice povolil nekatolická náboženství, ale protože nebyla v rovnoprávném postavení a byly tam významné překážky přestupu, vlastně těm váhajícím znemožnil, aby se také přihlásili ke své pravé víře. Předpokládají, že takových byly statisíce a že ta chytře provedená josefínská reforma zabránila tomu, aby se přihlásili k nekatolické víře.

Cerman: Josef II. přišel s reformami, které se týkaly i Židů, ale ty největší problémy, které sužovaly židovské obyvatelstvo, neodstranil.
Josef II. k Židům, a i k ostatním náboženským minoritám, přistupoval tak, že se je snažil spíše využít pro dobro státu. Židé měli být užiteční v oblasti podnikání, v oblasti finanční, půjčování peněz a do této polohy byli manipulováni.
Zároveň jim bylo vnucováno používání němčiny, takže byla zavedena opatření proti samostatnému židovskému školství. V Praze byla vytvořena izraelská hlavní škola, kde se mělo vyučovat v němčině. Židé se tehdy velmi bránili tomu, aby se tam vyučovalo náboženství. Židé také museli používat německá příjmení. Zkrátka se museli nějak přizpůsobit jakési uniformitě, kterou jim vnucoval despotický josefínský stát.
Židům bylo také povoleno studovat na vysokých školách, ale přitom jim bylo zakázáno vykonávat státní úřady, takže vzdělání nemohli příliš využívat. Byla zrušena různá ponižující znamení, která museli Židé nosit, i když fakt je, že ta znamení se v době, kdy Josef II. nastoupil na trůn, už příliš nepoužívala.

Snažil se Josef II. kromě vydání tolerančního patentu ještě jinak výrazně omezovat působnost církve v nejrůznějších oblastech života?
Maur: František Martin Pelcl samozřejmě pozitivně kvituje zrušení některých řádů v Praze. (Říká, že toho litovali jen pražští vinárníci, protože přišli o kunčafty.) Byly ovšem i velmi nepříznivé ohlasy. Na církevních institucích byla totiž ve městech existenčně závislá celá řada lidí (třeba řemeslníci a podobně), kteří z klášterů žili, takže jejich rušení nesli velmi negativně, když pomineme náboženské důvody, které ke kritice vedly.
Ledacos také vypovídají lidové kroniky: Jeden sedlák z Lounska to naopak vítá, když říká, že Josef II. udělal ze zahalečů užitečné kazatele. A pokud jde o zrušení jezuitského řádu, je zajímavá jeho argumentace, kdy na jedné straně jezuity strašně chválí, že byli velmi učení (dokonce jim připisuje vynález papíru a střelného prachu), ale že se na druhé straně dopouštěli nepravostí a mamonu. A že se to doneslo k Marii Terezii a Josefu II. a zrušili je. (To netušil, že Marie Terezie jenom vydala prováděcí nařízení k tomu, když papež řád zrušil.)
Spíše než tyto problematické zásahy bych naopak uvedl zásahy v církevní oblasti, na které se zapomíná. Například to, že z peněz, které byly získány z rušení klášterů, byl vytvořen náboženský fond. Z toho se pak financovala rekonstrukce farní sítě, budování nových biskupství a far a obsazování nových lokálií. Vlastně až v josefínské době se počet far a lokálií vyrovnal předhusitskému stavu a byla vybudována řádná církevní správa ve všech končinách Čech. Díky tomu byl farní klérus v této době spravován daleko lépe než předtím.

Přece jenom se osvícenské Josefovo myšlení střetává s tradičním myšlením českých měšťanů a českých venkovanů. O čem vypovídá třeba příkaz pohřbívat lidi v pytlích bez zbytečných obřadů, na které byly český venkov a česká města zvyklé? Jak na to reagovaly širší vrstvy?
Cerman: Pro širší vrstvy to bylnepochybně problém, protože to byl prohřešek proti tradiční úctě k zesnulým. A byl to samozřejmě problém i pro Židy. Josef II. vydal v souvislosti s pohřbíváním ještě jedno problematické nařízení, které nařizovalo, že zesnulý musí být nechán tři dny v klidu, než bude pohřben, aby byla jistota, že je opravdu mrtvý. (Bylo to proto, aby se předešlo tomu, že byli nedopatřením pohřbeni lidé, kteří nebyli ještě zesnulí, a pak se probrali v hrobě, což se skutečně stávalo.) Jenže to byl zároveň prohřešek proti židovským náboženským zvykům, kde byl příkaz zesnulé pohřbívat co nejdříve.
Další problémové nařízení v souvislosti s pohřbíváním určovalo, že se musí zrušit hřbitovy uvnitř měst a musí se pohřbívat vně městských hradeb. To znamenalo zrušení třeba Starožidovského hřbitova v Praze. A byl to problém i pro šlechtu, která měla tradičně své hrobky v kostelích v centrech měst. Šlechtici tak od josefínské doby museli zakládat často honosné hrobky mimo města na venkově. (Vznikl tím nový architektonický žánr, takže to nechtěně znamenalo určitý přínos pro dějiny umění.)

Hovoří právník Karel Malý z Právnické fakulty Univerzity Karlovy:
Josef Sonnenfels vydal v roce 1775 knihu věnovanou potřebě zrušit torturu. Sklidil za to velkou nemilost Marie Terezie, které se hrubě nelíbilo, že se vlastně státní úředník opovážil takto hovořit bez jejího výslovného souhlasu.
Slavný zákoník josefínský byl vydán v roce 1778 a o rok později byl vydán trestní josefínský řád. Tento zákon je oproti Terezianě, což je velká tlustá knížka, vyjádřen velmi stručně a střídmě.
Byl to zásadní zlom. V Terezianě se ještě připouští, aby mohly být jednotlivé druhy provinění posuzovány jako trestné činy i v případě, že tak zákon výslovně nestanoví. (Čili byla tam stále ještě zakotvena zásada crimen sine lege –zločin i bez úpravy zákonem.) V josefínském zákoníku se poprvé u nás, rozhodně dříve než v sousedním Německu, prosadila slavná zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege“, tedy že je soudce svázán ustanovením zákona a nemůže prohlásit za trestné jednání nic, co by nebylo obsaženo v zákoníku, a nemůže uložit jiný trest, než stanoví zákon. V tomto smyslu je to obrovský přerod, nehledě na to, že vymizely středověké delikty.
Josef II. byl při kodifikaci toho zákona opravdu aktivní. Záznamy z kodifikační komise ukazují, že si výslovně přál, aby byl zrušen trest smrti. Bylo mu například namítáno, že by měl být zachován u útoku na panovníka. To ale Josef II. odmítl se zajímavou argumentací, když řekl, že takový člověk patří do blázince, protože nedovede pochopit, že panovník zajišťuje jeho největší blaho. (Trest smrti byl obnoven v době Leopoldově a od té doby se v našem trestním zákoníku udržoval až do 90. let 20. století.)

Grečenková: Josef II. vydal za svůj život snad šest tisíc nařízení. Dnes bychom řekli, že byl asi trochu workoholik, práce byla skutečně celý jeho život.
O císařovi podali zprávu také francouzští velvyslanci na vídeňském dvoře, kteří každodenně sledovali jeho úsilí. Psali, že chce všechno vidět a všechno udělat sám. Oceňovali velice jeho sebeobětování pro stát a velice poctivou práci. Na druhé straně se ale zmiňovali o tom, že má neustále spoustu myšlenek, a žádnou z nich nedotáhne do konce. Že je vydáván jeden zákon za druhým v míře dosud nevídané a že co jeden den vydá, druhý den opět ruší.
Josef II. byl zřejmě perfekcionista a i od svého úřednictva vyžadoval naprosté sebeobětování, pracovat až do úmoru v úřadu, vše dělat pro své spoluobčany, i o sobotách a nedělích. Tento perfekcionismus do jisté míry hraničil s tyranií. Tím se postupně Josef II. ve vnímání posunul od obrazu „krále filozofa“ až ke konci své vlády k obrazu „krále tyrana“.

Jak Josef II. reagoval na události ve Francii?
Cerman: V jednom listě své sestře Marii Antoinettě napsal, že se musí mít ve střehu před strašnou revolucí, která přijde, pokud ona a její choť Ludvík XVI. neprovedou ve Francii nutné reformy. Sám se přitom stylizoval do pozice panovníka, který tyto reformy ve svých státech již provádí nebo bude provádět, až nastoupí samostatnou vládu. To napsal v roce 1779.

Grečenková: Josef II. navštívil Francii poprvé na jaře v roce 1777 a jeho návštěva měla cíle dynastické, rodinné a také osobní, protože se toužil setkat s některými francouzskými filozofy a osvícenci. Bylo to přitom v době, kdy ve Francii ztroskotala snaha o reformu státu, především o reformu financí a svým způsobem o záchranu Francie vůbec.
Josefova návštěva byla francouzským lidem očekávána se zvědavostí, francouzskými filozofy a osvícenci s nadějí a francouzskou vládou s obavami, že by mohl něco vyvolat ve veřejném mínění. Osvícenci to viděli jako možnost ukázat příklad osvíceného vladaře, někoho, kdo si počíná v přístupu ke státu správně. Jejich představa osvíceného vladaře, kterou Josef II. podle nich naplňoval, byl panovník filozof vládnoucí s pomocí filozofů, tedy osvícenců – Voltaira, d’Alemberta, Marmontela. Všichni chtěli být rádci králů.
Současně to měl být panovník, který je co do vlastností a reprezentace jednoduchý. Tato jednoduchost měla být jednou z jeho základních vlastností. (Proto také to chování Josefa II. – jednoduché ošacení, jednoduché cestování.) Panovník, který byl jednoduchý, byl přímý, otevřený ve svém jednání i ve své vládní činnosti. Řešil věci přímo a otevřeně, žádné státní tajemství a kabinetní pletichy. Zároveň tím ukazoval sounáležitost spoluobčanům, že je jedním z nich, ale také šetřil výdaje poddaných tím, že se choval takto jednoduše.
Z cesty Josefa II. do Francie vznikla spousta sborníků, takzvaných anekdot. Byla to veselá, ale také nemusela, krátká vyprávění s určitým poučným koncem. Jejich hlavním hrdinou byl Josef II. Sborníky byly všem dostupné, byly poměrně levné a měly ohromný úspěch, ve Francii to byl dobový bestseller. A vlastně tak splňovaly další věc, která je pro představu osvíceného panovníka velmi podstatná, tedy že dobrovolně přijímá soud tribunálu veřejného mínění.

Jak to bylo s veřejným míněním v 18. století? Dá se to srovnat s dnešní dobou? Jak bylo veřejné mínění formováno a ovlivňováno?
Maur: Když si vezmeme například období válek o dědictví rakouské, byla tady propaganda velmi výrazná. V té době existoval běžně tisk, ale byly tady i prostředky jako třeba písňová tvorba, jarmareční a jiné písně.
Z doby válek o dědictví rakouské máme dochovánu celou řadu písní, které měly jednoznačně agitační charakter a měly vyvolávat odpor proti nepříteli, agitovat pro jednu stranu, třeba francouzskou. Známe takovou písničku: Radujte se všichni Češi / Karel VII. vás potěší. Každá sloka je potom určena jednomu stavu, například sedlákům: Radujte se, sedláci / robota se převrací.
Daleko větší počet písní je namířen proti Prusům, kde se využívá zejména náboženského rozdílu: luteráni v čele s kalvínským vládcem, kalvín proti nám stojí. To už byla přímo nadávka. V těchto písních je také velmi silná protižidovská nota, protože se tehdy rozšířilo podezření, že Židé pomáhají Prusům.

Jak vypadaly hranice státu za Marie Terezie a Josefa II.? Co z nich zůstalo v hranicích současného českého státu? Traduje se okřídlená věta: Marie Terezie ztratila Slezsko. Ale ona také něco získala.
Cerman: V té době už jsme dávno neměli Lužici, pak jsme přišli o to Slezsko a přišli jsme také o Kladsko. Ze Slezska nám ovšem zůstala část, která patří k České republice dodnes.
Po roce 1772, tedy po prvním dělení Polska, obsadila habsburská monarchie Halič. Vůči Polákům to nebylo příliš přátelské a polští šlechtici se snažili své území se svými vojsky bránit. Dokonce to chvíli vypadalo, že budou s našimi vojsky bojovat, ale nakonec se to nestalo.
Habsburská monarchie se na konci století snažila o expanzi jihovýchodním směrem proti Osmanské říši, kde vedla neúspěšnou válku v době Karla VI. Josef II. začal novou válku a můžeme říci, že to byl jediný pokus, jak uplatnit tu jeho dokonalou armádu, kterou takovou dobu budoval a na kterou byly zaměřeny veškeré síly jeho centralizovaného státu.
Válka se přes jisté počáteční neúspěchy vyvíjela dobře, habsburská vojska při ní dokonce dobyla Bělehrad (dobytí Bělehradu je spojeno se jménem slavného Gideona Ernsta Laudona), ale později po Josefově smrti tato získaná území Leopold II. odstoupil, takže z toho žádné územní zisky nebyly.
Obecně ovšem můžeme říci, že habsburská monarchie zůstala v kategorii evropských velmocí, zůstala jedním z největších evropských států.

S tímto obdobím se pojí také rčení „Dopadli jak sedláci u Chlumce“. Jak to bylo s postojem poddaných k vládě Marie Terezie, Josefa II.? Kdybychom to měli srovnat s chodskými rebeliemi, které byly 100 let předtím, měnil se způsob myšlení sedláků, poddanského obyvatelstva?
Maur: Mění se jak způsob myšlení politických elit,tak způsob myšlení sedláků.Až do druhé poloviny 17. stoletísepoddaní vždycky odvolávali na starší stav, na to, že byla porušena stará práva, zvyklosti, způsob, jakým se od nich vyžadovaly povinnosti. To se mění po prvním robotním patentu z roku 1680, který zavedl jednotnou (i když nedůslednou) úpravu robotní povinnosti. Potom se poddaní začínají odvolávat na tento patent, čili zásah císaře. Bylo tím totiž de facto stanoveno, že je možno očekávat další změny, když císař demonstroval, že může jednotně upravit poddanské povinnosti v celé zemi.
To se stupňuje. A už za válek Marie Terezie se objevují požadavky na zrušení poddanství. Agitačně toho využívají Francouzi a vyvolává to rozsáhlé nepokoje. Vrcholí to právě v povstání 1775, kdy už je ze strany poddaných očekávána podstatná úprava jejich poměrů, která by byla zaměřena především proti robotám.
Na druhé straně se ovšem mění myšlení elit. Předtím bylo proti bouřím vystupováno velmi tvrdě a byl v tom spatřován projev poddanské svévole a tak dále. Zatímco v této době už dochází k návrhům, že by poddanské poměry byly upraveny zcela jednotně. Tedy nikoli podle starých zvyklostí, ale podle výnosu poddanského hospodářství. To byl zcela nový přístup, který by starší uvažování odsunul stranou.
Také vidíme daleko rezervovanější postoj vojska k vzbouřeným poddaným, ať už na Těšínsku nebo za povstání 1775, než třeba ze strany vrchnostenských úředníků.

Myslíte si, že do dnešní doby přežívá více z dědictví Marie Terezie, nebo Josefa II.?
Maur: To se nedátakto rozlišovat.Z oboupřežívá velmi mnoho. Zejména v českých zemích bylatradice josefinismu velmi silná,silnější než v Uhrách,kde se k Josefu II. příliš nehlásili,naopak velmi se od něho distancovali.

Grečenková: Pro mě je ta doba propojena s osvícenstvím. A osvícenství je vlastně počátkem moderní doby, počátkem naší doby, zakládáme na jeho ideálech, na ideálech svobody, rovnosti, tolerance, vzdělání, informovanosti. Osvícenství chápalo člověka jako jedinečnou bytost, nadanou rozumem, schopnou vzít svůj život do vlastních rukou, jako bytost, která má možnost neustále se zdokonalovat. Zakládalo tím na jedné straně určitý individualismus, který je v podobném pojetí vlastní i naší době, ale na druhé straně vyžadovalo od člověka, právě v tom josefínském pojetí, sebeobětování se pro dobro celku. Myslím si, že tyto ideály přetrvávají stále.

Cerman: Myslím, že z té doby dodnes mnoho nepřežívá, je to doba, která je nám velmi vzdálená a která se přece jenom značně liší od myšlenkového světa, který známe.
Do určité míry tady byly počátky něčeho, co ve 20. století známe jako totalitní stát. Je to ta rétorika podřízení zájmů jednotlivce zájmům státu, vnucování státní vůle svobodnému občanovi. V pojetí té oficiální politiky Josefa II., která se šířila v našich zemích, se bohužel pro svobodu jednotlivce moc prostoru nevytvořilo. To si myslím, že je malé negativní dědictví, které ve střední Evropě zůstalo z doby osvícenské habsburské monarchie.

(redakčně kráceno)