Sama doma

Záznam chatu ze středy 22. září 2021

ANTI: „Dá se ohledně soucitu vůbec školit?“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Překvapivě dá. I když téma workshopu je ve skutečnosti mindfulness. Soucit k tomuto tématu patří a účastníci workshopů na soucit reagují s velkým zájmem. Zabýváme se tím, že člověk potřebuje v první řadě soucit k sobě samému (viz má kniha "Všímavost a soucit se sebou") a rozvíjet soucit k sobě i k druhým je možné. V psychologii se soucit stal poměrně diskutovaným tématem zhruba od roku 2010. Existuje mnoho publikací o rozvíjení soucitu. Zkuste vygooglit... :-)“

Derek: „Co je vlastně podle Vás soucit?“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Když to řeknu velmi jednoduše, můžeme soucit chápat jako postoj k někomu, kdo prožívá nějaké strádání nebo trápení. Soucit zahrnuje 1. empatii a vcítění a 2. záměr pomoci trpícímu nebo ho podpořit. Doporučuji k tématu knihy Paula Gilberta. :-)“

ANTI: „Není soucit vždy negativní?“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Soucit není lítost. Lítost má jistě negativní dopady na litujícího i litovaného. Soucit ale umožňuje transformovat emoční bolest a přináší úlevu. Má tedy pozitivní dopady. Je ovšem pravdou, že soucítit znamená být schopen snést negativní pocity, které spoluprožíváme s trpící osobou. Funguje to však pro obě strany lépe, než tyto pocity potlačovat.“

Daniel: „Dobrý den pane doktore.Z jakého důvodu se neustále taháte za své fousy?“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „To je prostě tik :-) Nemám ambici být dokonalý, takže se tím po pravdě příliš netrápím. Vím o tom :-)“

Helena: „Dobrý den, jak lze u sebe přijmout určité věci, které jsou mou součástí, ale neví o nich moji rodiče a nevím, jak by je přijali. Cítím se nepřijatá, protože rodiče nevědí zásadní informace a už je pozdě jim je sdělit. Jde to? Přijmout samu sebe a při tom nemít pocit, že hraji před všemi nějakou roli? Díky“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Abych mohl odpovědět, prosím napište, kolik Vám je let. Jinou instrukci bych totiž měl pro dospělého a jinou pro teenagera. Děkuji.“

Michal: „Ahoj Honzo, Rád Tě vidím i na televizní obrazovce! Michal ze školení Mindfullness“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „:-)“

Jana: „Dobrý den. Pane doktore, vaše téma je velmi, velmi zajímavé. Bohužel , váš tik tahání si vousy, mě velmi ruší. Dá se s tím něco udělat ? Děkuji. J. Krušinová“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Asi ano. Zkusím si na to ze soucitu s Vámi dát pozor. ;-)“

ANTIMONY: „Může vůbec být školení o soucitu?“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Ano. I když ve skutečnosti je hlavním tématem workshopů mindfulness. Soucit je součástí mindfulness. Dá se rozvíjet. Ovšem vždy nejprve musíme rozvinout soucit k sobě, než můžeme rozvíjet skutečný soucit k druhým.“

Barbora: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat na tuto věc: po porodu zemřela maminka, miminko si vzali do péče prarodiče. V té době byly druhé holčičce 4 roky. Otec si starší dcerku vzal k sobě, když šla do školy a žili sami v jiném městě. Po dvou letech spáchal otec sebevraždu oběšením. Starší dcerka ho s dědečkem našli bezprostředně po smrti. Holčička od té doby nikdy nevyslovila slovo táta, ani maminka. Jakoby to všechno vytěsnila. Nemluví se o tom. Je dobře počkat, až bude sama schopná nebo až bude sama chtít o tom mluvit? Jak přistupovat k tomuto traumatu? Holčičkám je teď 6let a 10 let. Děkuji Vám za odpověď. S pozdravem Barbora“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Barboro, to je poměrně závažný případ. Tady bych 100% doporučoval obrátit se na nějakého rodinného terapeuta. Konzultovat to s ním a ideálně zapojit i prarodiče do procesu, který by oběma holčičkám (ale i dospělým prarodičům) mohl pomoci se s takovými těžkými událostmi vyrovnat. Nemluvit o tom znamená, že dlouhodobé následky traumatu budou pravděpodobně o to horší. Jak o tom komunikovat podrobněji poradí zkušený odborník. Neváhejte někoho najít!“

Helena: „40“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Aha. Děkuji. Mě se tady teď bohužel nezobrazuje ta původní otázka, ale šlo Vám o to, jak říci rodičům něco důležitého, co o Vás nevědí, že? Osobně jsem vždy nakloněn otevřenosti a upřímnosti. Nejdříve bych se podíval na to, zda jste s danou věcí vyrovnaná vy sama. Zlobíte se za to i vy sama na sebe? Dáváte si to za vinu? Pokud ne, anebo pokud jste si danou věc sama dokázala odpustit nebo se s ní smířit, není důvod to rodičům neříct. Tajemství vás s rodiči oddaluje, takže jim můžete na úvod říct, že se jim chcete přiblížit, tím, že jim odhalíte něco osobního o sobě. Další věc je, že nejste zodpovědná za to, jak na vaše sdělení rodiče budou reagovat. Váš záměr je dobrý. Kdyby rodiče reagovali s nepochopením nebo odmítavě, jakýkoli psychoterapeut Vám může pomoci se s takovou reakcí vyrovnat. Myslím, že se ale vyplatí to zkusit, dokud tu rodiče ještě jsou.“

Broňa Janočková: „Dobrý den, prosím co dělat, když je dcera (necelé 4 roky) k sobě až přehnaně lítostivá. Když se trochu bouchne, odře - hrozně to prožívá. Já k ní vždy přistupovala se soucitem, nechala ji vyplakat když potřebovala, obejmula ji, nezahazovala ji zbytečně slovy: Vždyť to nic není, co brečíš. Zároveň ale ani situaci nezveličuji. Sama se k ostatním snaží chovat soucitně, ale k sobě je lítostivá někdy až moc. Děkuji.“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Soucit se v některých případech nevylučuje s dáváním limitů. Asi bych ale nejprve prozkoumal, jestli nepřebíráte až příliš velkou zodpovědnost za prožívání své dcery. Věřím, že se jí snažíte pomáhat a chcete jí utišit a uklidnit. Přesto neexistuje 100%ní postup, jak to udělat. Pokud máte skutečně dojem, že je lítostivá až moc, nebo že si třeba sebelítostí snaží něco vynutit, nebojte se dát jí limit. S láskou, ale limit.“

Lubomíra: „Zdravím,moc zajímavé téma, známá má psychosomatické problémy,do kterých zatahuje okolí a vím, že jí není pomoci.Dříve jsem s ní měla soucit protože jsem empatická,ale v poslední době odmítám její tvrzení. Navštěvuje psychiatra,ani léky nepomáhají.Máti byla psychiatr,tak si nenechávám kazit osobní pohodu.Je zvláštní,jak si hrajete s vousy....mějte se hezky.“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Soucítit neznamená přebírat odpovědnost. Až bude chtít vaše známá skutečně pomoci, může vzít řešení svých problémů do svých rukou, obrátit se třeba na psychoterapeuta. A jsem si jistý, že v tom jí ráda podpoříte. Pokud si ale jen dokola stěžuje a kromě braní léků pro změnu nic aktivně nedělá, klidně jí dejte najevo, že její stěžování vás již nebaví poslouchat.“

DomiK.: „Dobry den, na zaklade Vaseho odborneho srovnani soucitu a litosti, muzete mi prosim sdelit, jak ve sve praxi pristupujete k litostivym detem, jak reagujete na jejich sdeleni, ze jim bylo neco velmi lito (napr. chovani rodice, krivda nebo, ze se dite nejak samo zachovalo a ted toho lituje)? Vase srovnani mi neprijde uplne trefne a domnivam se, ze mnoho odborniku by ho rozporovalo. Litost je prece u deti/dospelych velmi silna emoce, kterou prozivaji, kdyz si nevi rady, nedokazou si s tim poradit a velmi je to zahlti. Stejne, jak jste na konci rekl, emoce je vhodne prozit, ale litost nenmusi byt negativni. Definovat litost, tak, ze clovek je povrchni, pokud ji vuci nekomu citi, mi prijde dost troufale.“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Tady zřejmě vzniká určité nedorozumění způsobené tím, že si pod slovem lítost představujeme každý trochu něco jiného. Měl jsem na mysli pocit, kterému se v angličtině říká pity, nikoliv ale lítost jako smutek nebo dokonce strach, který se u dětí také často projevuje pláčem. Smutek je adaptivní emoce. Stejnětak strach. Jsou v pořádku. Každá emoce skrývá nějakou potřebu, o kterou se v roli rodiče můžeme starat. Když má dítě strach, potřebuje naši ochranu a bezpečí. Když prožívá smutek, potřebuje sdílení a blízkost. Pokud se začne sebelitovat (selfpity), potřebuje láskyplný limit, hranice. Více o emocích najdete v mé knize Všímavost a soucit se sebou. Případně na mém youtube kanále youtube.com/JanBenda“

Jan Š: „Dobrý den, Z kterého pramene čerpáte rozdíl mezi lítostí a soucitem? Vnímám daný rozbor jako mylný. Už jen z jazykového rozboru slova soucit a lítost. Zároveň jsem na daný pohled nenašel relevantní pramen v českém ani anglickém jazyce. Děkuji za odpověď.“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Vycházím především z prací Kristin Neff a Paula Gilberta.“

Helena: „Sama s tou věcí smířená nejsem. Ptala jsem se spíš na to, jestli to jde se s tím smířit, když nevím, zda by mě přijali rodiče. Hraji před nimi roli, že jsem někdo jiný.“

PhDr. Jan Benda, PhD.: „Aha. Jde tedy spíše o sebepřijetí. V tomto Vám určitě může pomoci dobrý terapeut. Provizorně pro začátek můžete zkusit najít si pro inspiraci nějakou známou osobnost, o které si myslíte, že je (nebo byla) velmi soucitná. Může to být třeba Matka Tereza, Dalajláma nebo někdo takový. Pak se zkuste podívat sama na sebe jakoby očima této soucitné osoby. Co by Vám řekla nebo řekl? Třeba to trochu pomůže alespoň pro začátek rozvinout soucit k sobě a bezpodmínečné sebepřijetí (případně odpuštění si).“