Málokdo si uvědomí, v jaké úzkosti Romové žijí

autor: Lucia Petrujová, zdroj: ČT Ostrava

Radana Parmová

V roce 2010 nastoupila na Ostravskou univerzitu na obor Romologická studia a začala se učit romsky. Nedaleko jejího bydliště je známá ostravská romská kolonie Bedřiška. Sama se rozhodla poznat lidi, kteří zde žijí. Na první návštěvu kolonie vyrazila jen  se skicákem a pastelkami. Pomocí kresby a obrovské empatie získala přízeň dětí, a od toho byl jen krůček k tomu, aby ji přijaly i rodiny. Poslední tři roky do Bedřišky dochází každý týden, doučuje malé romské děti, hraje si s nimi, zpívá, pomáhá jim. Vzájemná důvěra se posiluje a Radana Parmová vnímá posun nejen ve vzdělání romských dětí, ale i v jejich potenciální sociální integraci.

Pravidelným docházením do Bedřišky nechce Radana Romy ,,pozvedávat“ či měnit jejich životní styl, chápe, že s tím by zde ani neuspěla. Radaně stačí maličkosti - chce docílit alespoň toho, aby romské děti nepropadávaly ve škole, či se pořádně naučily českému jazyku.

Jak byste vykreslila slovy romskou duši?

Je to něco obrovsky nefalšovaného, v kontextu je zavádějící slovo cikáni. Oni vás, sebe i mě vnímají ostře jakýmsi šestým smyslem. Poznají, jestli to myslíte vážně, nebo zda je to hra. Jdou k jádru věci, nutí vás přemýšlet jinak, chovat se k nim jinak. Odpadávají fráze, na které jsme my zvyklí. Pomáháme tak díky tomu sami sobě.

Myslíte, že západní civilizace má vzorec chování? Chcete tím toto naznačit? Co jste skrze ně zjistila o sobě?

Jsou to krásné zkušenosti. Pokud máte ráda moravský folklor, lidové písně jsou plné citů. Tam vidíte 14letého kluka, který se trápí z lásky a chce umřít. Rodina se trápí tím, že on pláče pro nějaké děvče. Brečí, nejí a chce zemřít. Vracíme se tak zpět k tomu životu na venkově.

Vy sama jste silným emocím podlehla, vyprávěla jste mi příběh, kdy jste se dostala k vyprávění o dětech, jak to bylo?

Stalo se mi v rámci naší rodiny, že mi řekli, že jsem jako cikánka, že mám pět dětí a nebudu se moci o ně postarat. Brala jsem to jako útok. Domnívala jsem se, když děti byly malé, že pokud je kojím a mám je ráda, že je to skvělé. Mé děti jsou už velké, jsem doma jen s tou nejmladší. Jeden syn je v Berlíně, dcera je v Mnichově. Představte si, že přijedu na východní Slovensko, kde má paní děti také ve světě a jsou úspěšné. V tu chvíli se mezi vámi otevře zakázaná komnata. Společně sdílíme stesk po dětech. Souzní se mnou ve stesku po dětech. Civilizace, hra na image, to je dnešní realita. Romský život, to nejsou hry, to je život.

Jaké máme my, bílí, předsudky o romské kultuře?

Které jsou chybné? Bojíme se, že nám něco vezmou. Zatím mi tam nikdo nic neukradl, ale čekám, že to přijde. Když za mnou chodí domů do paneláku, bojím se sousedů, když se v domě něco ztratí, že to bude na mou návštěvu. Jsou to i Romové, kteří mají SŠ a VŠ, barva pleti je ale indikátorem toho, že kradou. Slova "chudý" a "krást" mají v romštině k sobě hodně blízko.

Aktuálně vyšla zpráva agentury pro sociální začleňování, ze které vyplývá, že narostla ghetta, proč?

Je to složité, řada lidí by vám to místo mě řekla precizněji. Já si myslím, že jsou to lokality, odkud se odstěhovaly bílé rodiny a tradičně tam bydlí romské rodiny. Ale je zájem, aby romské nájemníky vyměňovali za někoho jiného. Existují takové dohody, že pokud Romové nezaplatí dvojnásobný nájem, budou vyhoštěni z bytu. Sesypávat lidi z jiných míst, třeba ze Slovenska, kteří mohou mít komplikované vztahy, což často bývá, jen to jsou už zárodky konfliktů. A to nemluvím o ubytovnách. Kdybychom na těchto ubytovnách bydleli my jen čtrnáct dní, stěžovali by si na nás okamžitě, chovali bychom se jinak. Takové adresy jsou likvidační.

Jak vyjít z toho bludného kruhu? Vidíte východisko ve vzdělání? Snažíte se dětem pomáhat, doučujete je, malujete s nimi. Je toto cesta? Zmíněná zpráva říká, že pouze 28 % romských dětí chodí do mateřské školy. Řada rodičů nemá peníze, zaměstnání, kdyby byla povinná mateřská škola alespoň poslední rok, pomohlo by to?

Ano. Rok před základní školou je obrovský bonus pro každé dítě. Jsou rodiny, které doma nemají papír a tužku. V předškolní třídě tak dítě pozná, jak je nastavena škola pro české děti. Zaostávají ale i děti z bílých znevýhodněných rodin. Často nepoznají barvy, neumí stříhat nůžkami. Myslím si, že důležité je, aby učitelé na základních školách měli povinnou romštinu. Proniknete tak lépe do jejich myšlení. Když se začnete učit jejich jazyk, zjistíte, že jinak přemýšlejí.

A taky mají strach z bílé většiny. Rodiče mají strach poslat dítě studovat do jiného města, bojí se, že se nevrátí. Nejsložitější je situace mezi 16 až 17 lety u učňů. Pokud bude jeden Rom ve třídě, za celou dobu bude slyšet jen nadávky. Rodiče se pak o svého syna bojí. Příkladů je řada. Proto se Romové pohybují ve městě po skupinách. Někteří z nich ale bohužel občas vyvolají nějakou rvačku. Kdysi bylo běžné, že se chlapi porvali v hospodě, ale nedělal se z toho incident. Dnes, když se objeví v médiích rvačka, je zobrazování romské komunity vinou médií zkresleno. Nezažila jsem pořad v běžném vysílacím čase, který by byl výchovný ve smyslu společného soužití.

Chybí tedy romský pořad typu Romani Luma. Mají lidé z Bedřišky strach? Bojí se zápalných lahví, uvažují o emigraci do Kanady?

Za tuto otázku vám děkuji. Málokdo si uvědomí, v jaké úzkosti žijí. Jsou dny, kdy nevycházejí ven, a to na radu policistů. Uzavřou děti doma a pustí jim pohádky. To proto, aby neslyšely ty motorkáře, kteří tam projíždějí...

Při demonstracích narostla útočnost bílých i v řadách dětí. Atmosféra se ošklivě změnila, byla jsem na dvou shromážděních, jedno bylo v Zábřehu. Měla jsem strašidelný zážitek. Byla jsem tam se skupinou, která byla pro Romy. Byla to iniciativa z různých seskupení, byli tam i zástupci biskupství. Měli jsme megafon a projevy. Tehdy nás policie nechránila, byli jsme obklopeni lidmi, kteří protestovali proti Romům. Měla jsem takový strach, že jsem cvakala zubama, volala jsem dvakrát policii. Pak to nestandardně rozpustil místostarosta. Další shromáždění bylo již chráněné. Lidé se ale z mediálního filtru vůbec nedozvěděli, že se shromáždění účastnila skupina, která hledala nějaké řešení.

Redakčně upraveno

Před půlnocí

• Před půlnocí

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku