Naučily jsme se nemyslet jenom samy na sebe, zavzpomínalo "děvče" z pokoje 28

Anně Hanusové-Flachové bylo teprve jedenáct let, když ji i se sestrou a rodiči transport odvezl do Terezína. Přesto na období strávené v tamním dětském domově dnes vzpomíná s radostí v hlase. Hlavně kvůli kolektivu, který se v pokoji 28 v průběhu válku vytvořil. "I když byl někdo doma rozmazlovaný, tak tam jsme se s dívkami naučily nemyslet jenom na sebe, měly jsme se rády jako rodina," říká žena, která v Terezíně získala přezdívku Flaška.

Kdy jste s rodinou odjela do Terezína?

Byli jsme přiřazeni k jednomu z prvních rodinných transportů do Terezína. My jsme tam přijeli, co jsme už měli dělat. Sestře bylo čtrnáct, mně asi jedenáct. V té době jsem byla taková slabší, takže jsem při pěším pochodu dokonce omdlela. Tehdy jsem se rozhodla, že se nadechnu a naučím se to překonat. Skutečně jsem začala být odolná, vědomě jsem se snažila udržet si zdraví a být co nejvíc opatrná na to, co dělám. Když mi bylo zle, tak jsem se naučila dýchat, měla jsem na to recepty. To byla taková obrana, díky které jsem přežila celý koncentrák. Byla jsem tam od prvního dne rodinných transportů do posledního dne.

Kde jste v Terezíně bydleli?

Tehdy si tamní lidé řekli, že děti jsou budoucnost, že pro ně musí něco vymyslet. A tak založili dětské domovy. Já jsem byla na 28, sestra na 013. Tatínek byl hrdina z první světové války, kde přišel o jednu ruku. Tak spolu s maminkou šli do domu, kam dávali válečné invalidy. Sice nemohli bydlet ve stejné místnosti, ale aspoň se mohli vidět. Ale to, že tam jsou spolu, jsme se dozvěděly se sestrou až později. Dokud nevystěhovali původní obyvatele z Terezína, nesměly jsme volně chodit ven. Pak jsme se mohly i navštěvovat, takže to pro nás bylo lehčí.

Jaká byla atmosféra v pokoji číslo 28?

V pokoji 28 jsme měly úžasné vychovatelky, tajně jsme tam zpívaly a tančily. My jsme aspoň měly svoje zavazadla s knížkami, ale těm posledním je hned vzali. Díky čtení básní a zpívání nás nechaly vychovatelky zapomenout na to, kde jsme. Měly jsme úžasnou kulturu a vztahy jako v rodině. Po čase ale vždycky někdo musel odejít do transportu. Tak jsme mezi sebou sbíraly vždycky kousky chleba nebo aspoň kapesníček, abychom mu to daly na cestu. A pak vždycky přišel někdo nový.

Jaké bylo setkání po válce?

Už v Terezíně jsme si slibovaly, že se sejdeme tam a tam. Řekly jsme si třeba první neděli pod orlojem v Praze, ale přitom jsme tou dobou ještě byly v Terezíně. Trvalo to dlouho, než jsme se skutečně mohly sejít. Sice jsme o sobě třeba věděly, kde kdo je, ale sejít se trvalo asi devatenáct let. I tak to bylo něco nádherného. Když jsme uviděly jedna druhou, tak jsme k sobě utíkaly, objímaly jsme se, točily jsme se dokola. Lidé si museli myslet, že jsme cvoci. Bylo to, jako kdybychom se rozešly včera.