Zpravodajství Brno

V Mikulově otevřeli výstavu Děvčata z pokoje 28

Velikost textu:

Brno – Výstavu s názvem Děvčata z pokoje 28, L 410, Terezín hostí obřadní síň židovského hřbitova v Mikulově. Výstava vznikla díky německé novinářce Hannelore Brenner-Wonschick, která na základě osobních vzpomínek žen vězněných v dětství v Terezíně sepsala stejnojmennou knihu.

Anna Hanusová-Flachová zavzpomínala na to, jak v Terezíně zpívali
Anna Hanusová-Flachová zavzpomínala na to, jak v Terezíně zpívali
Otevřít galerii
  • Anna Hanusová-Flachová zavzpomínala na to, jak v Terezíně zpívali zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3540/353938.jpg?1336120369
  • Výstava Děvčata z pokoje 28 zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3540/353939.jpg?1336120396
  • V Terezíně se dětem věnovala řada židovských umělců zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3540/353935.jpg?1336120361
  • Výstava Děvčata z pokoje 28 zdroj: ČT Brno http://img.ct24.cz/cache/140x78/article/36/3540/353940.jpg?1336120402

Výstavní panely představují život několika mladých děvčat z jednoho dětského domova v Terezíně z období protektorátu Čechy a Morava. Výstava přibližuje jejich každodenní starosti, malé radosti, a především silná přátelství, která tady vznikla.

Jednou z dívek, která holocaust přežila, je dnes jednaosmdesátiletá Anna "Flaška" Hanusová-Flachová. Právě ona svojí besedou výstavu uvedla. "V pokoji 28 jsme měly úžasné vychovatelky, tajně jsme tam zpívaly a tančily. Díky čtení básní a zpívání nás nechaly zapomenout na to, kde jsme. Měly jsme vztahy jako v rodině. Proto když někdo musel odejít na transport, tak jsme mezi sebou vždycky sbíraly kousky chleba nebo aspoň kapesníček, abychom mu to daly na cestu," zavzpomínala žena, která do Terezína přijela v jedenácti letech.

přehrát video
Anna "Flaška" Hanusová-Flachová vzpomíná

Výstava návštěvníky seznámí s činností dětí v terezínských domovech, popisuje výchovu a vzdělání, které od vychovatelů dostávaly. "V Terezíně působilo hodně židovských umělců a díky tomu měly děti možnost seznámit se s nimi. Tajně se proto realizovaly uměleckou cestou. Z Terezína se zachovala řada kreseb nebo hudebních kompozic, část z nich návštěvníci také uvidí," popsala Dana Massowová z Regionálního muzea v Mikulově. Terezínské děti například nacvičily a zazpívaly operu Brundibár.

Několik panelů také mapuje život těch, kteří holocaust přežili. Právě na ty zaměří svoji pozornost děti v interaktivních workshopech. "Děti jsou rozdělené do několika menších skupinek a každá z nich dostane za úkol zmapovat osudy jednoho z dětí. Poté s ním seznámí ostatní," dodala kurátorka.

V pokoji se během války vystřídalo 60 dívek, válku přežilo 15

Terezín byl nacisty v rámci "konečného řešení židovské otázky" vybrán jako sběrný a průchozí tábor pro Židy z protektorátu Čechy a Morava, později i z Německa, Rakouska, Nizozemí, Dánska, Maďarska a Slovenska. V tomto ghettu, kde před válkou žilo 7 tisíc obyvatel, se tísnilo až 60 tisíc lidí.

Většina budov byla označena písmenem L nebo Q a číslicí. Objekt L 410 sloužil jako dívčí domov. Dívky na pokoji 28 si založily organizaci "Maagal". Název v přeneseném smyslu znamená "dokonalost". Snažily se příkladně chovat, navzájem si pomáhat, pěstovat přátelství, organizovat různé kulturní akce a pomáhat starým lidem. Maagal měl svůj stejnokroj, vlajku i hymnu.

Na pokoji 28 se v letech 1941–1944 vystřídalo šedesát děvčat. Osvobození se dožilo jen patnáct z nich. Když se na jaře 1945 terezínský tábor likvidoval, děvčata rozstřihla vlajku na čtyři díly a slíbila si, že se po válce sejdou a vlajku opět sešijí. Po dlouhých letech se to skutečně podařilo.

Naučily jsme se nemyslet jenom samy na sebe, zavzpomínalo "děvče" z pokoje 28

Anně Hanusové-Flachové bylo teprve jedenáct let, když ji i se sestrou a rodiči transport odvezl do Terezína. Přesto na období strávené v tamním dětském domově dnes vzpomíná s radostí v hlase. Hlavně kvůli kolektivu, který se v pokoji 28 v průběhu válku vytvořil. "I když byl někdo doma rozmazlovaný, tak tam jsme se s dívkami naučily nemyslet jenom na sebe, měly jsme se rády jako rodina," říká žena, která v Terezíně získala přezdívku Flaška.

Kdy jste s rodinou odjela do Terezína?

Byli jsme přiřazeni k jednomu z prvních rodinných transportů do Terezína. My jsme tam přijeli, co jsme už měli dělat. Sestře bylo čtrnáct, mně asi jedenáct. V té době jsem byla taková slabší, takže jsem při pěším pochodu dokonce omdlela. Tehdy jsem se rozhodla, že se nadechnu a naučím se to překonat. Skutečně jsem začala být odolná, vědomě jsem se snažila udržet si zdraví a být co nejvíc opatrná na to, co dělám. Když mi bylo zle, tak jsem se naučila dýchat, měla jsem na to recepty. To byla taková obrana, díky které jsem přežila celý koncentrák. Byla jsem tam od prvního dne rodinných transportů do posledního dne.

Kde jste v Terezíně bydleli?

Tehdy si tamní lidé řekli, že děti jsou budoucnost, že pro ně musí něco vymyslet. A tak založili dětské domovy. Já jsem byla na 28, sestra na 013. Tatínek byl hrdina z první světové války, kde přišel o jednu ruku. Tak spolu s maminkou šli do domu, kam dávali válečné invalidy. Sice nemohli bydlet ve stejné místnosti, ale aspoň se mohli vidět. Ale to, že tam jsou spolu, jsme se dozvěděly se sestrou až později. Dokud nevystěhovali původní obyvatele z Terezína, nesměly jsme volně chodit ven. Pak jsme se mohly i navštěvovat, takže to pro nás bylo lehčí.

Jaká byla atmosféra v pokoji číslo 28?

V pokoji 28 jsme měly úžasné vychovatelky, tajně jsme tam zpívaly a tančily. My jsme aspoň měly svoje zavazadla s knížkami, ale těm posledním je hned vzali. Díky čtení básní a zpívání nás nechaly vychovatelky zapomenout na to, kde jsme. Měly jsme úžasnou kulturu a vztahy jako v rodině. Po čase ale vždycky někdo musel odejít do transportu. Tak jsme mezi sebou sbíraly vždycky kousky chleba nebo aspoň kapesníček, abychom mu to daly na cestu. A pak vždycky přišel někdo nový.

Jaké bylo setkání po válce?

Už v Terezíně jsme si slibovaly, že se sejdeme tam a tam. Řekly jsme si třeba první neděli pod orlojem v Praze, ale přitom jsme tou dobou ještě byly v Terezíně. Trvalo to dlouho, než jsme se skutečně mohly sejít. Sice jsme o sobě třeba věděly, kde kdo je, ale sejít se trvalo asi devatenáct let. I tak to bylo něco nádherného. Když jsme uviděly jedna druhou, tak jsme k sobě utíkaly, objímaly jsme se, točily jsme se dokola. Lidé si museli myslet, že jsme cvoci. Bylo to, jako kdybychom se rozešly včera.


      Pokud chcete upozornit na chybu ve článku, označte chybný text a zmáčkněte Ctrl + Enter

      Hlavní zprávy

      • Bitva u Ořechova předznamenala osvobození Brna
        Video
        Bitva u Ořechova předznamenala osvobození Brna aktualizováno 26. 4. 2014 17:20 Ořechov (Brněnsko) - Bitva z konce druhé světové války, která se udála u malé obce na Brněnsku, předznamenala osvobození moravské metropole. Stovky nadšenců si dnes za doprovodu ...
      • ČT: Vzácné knihy z křtinské fary policie našla u sousedky
        Video
        ČT: Vzácné knihy z křtinské fary policie našla u sousedky vydáno 28. 4. 2014 17:50 Křtiny - Část vzácných knih ze 17. století, které v lednu zmizely z fary ve Křtinách na Blanensku, policie našla u jedné z obyvatel. Minulou středu kriminalisté objevili při domovní ...
      • Renčův Sebemilenec soutěží v Denveru
        Renčův Sebemilenec soutěží v Denveru vydáno 11. 9. 2014 16:11 Psychodrama natočené podle knihy spisovatelky Simony Monyové Sebemilenec získal další festivalovou nominaci. Film, který v brněnském studiu České televize natočil režisér Filip Renč se ...
      • Osmy soutěží o Prix Europa
        Osmy soutěží o Prix Europa vydáno 10. 9. 2014 11:36 Nominací na prestižní cenu Prix Europa se pyšní snímek České televize Osmy. Příběh nejen o důsledcích nešťastného podpisu Charty 77 natočil v brněnském studiu režisér Jiří ...

      Načítám...

      Ouha, data se nepodařilo načíst.