Oslavy s podtitulem "Setkání kultur" sjednocují východní a západní víru. Po boku patriarchy Bartoloměje vystoupí i kardinál Dominik Duka. "Je to symbolické v tom, že samotní bratři sv. Cyril a Metoděj jsou propojením východní a západní Evropy. Už papež Jan Pavel II. řekl, že Evropa musí dýchat oběma plícemi, jak západní tak východní spiritualitou," řekl kreativní producent České televize Patrick Diviš. "Dohoda obou církví je historický okamžik, který odkazuje na jednotu křesťanství, jak tomu bylo v dobách Cyrila a Metoděje," prozradil kancléř české pravoslavné církve Josef Hauzar.

Pro pravoslavnou církev je Slovanské hradiště v Mikulčicích významným místem. Každoročně sem pořádá pouť. Letos bude ale výjimečná. Celebrovat bohoslužbu přijede samotný konstantinopolský patriarcha Bartoloměj. "Intenzivní přípravy začaly na jaře loňského roku. Doufáme, že tato více než roční práce přinese plody v podobě vydařené bohoslužby. Snad nám bude přát i počasí," prozradil Hauzar. Na událost se připravuje také Česká televize, která z ní bude vysílat přímý přenos v sobotu od 10 na kanálu ČT 2. "Je to komplikované, tím že se koná pod širým nebem a na chráněném archeologickém nalezišti. Přímo na místě, kde sv. Cyril a Metoděj působili," zdůraznil náročnost natáčení Diviš. Přenos slibuje obrazově atraktivní záběry, na místě bude jedenáct kamer, dva kamerové jeřáby a zařízení pro plynulé natáčení v chůzi steadicam.

Třídenní oslavy začínají už v pátek večer, kdy je na programu zábavná show. Pod režisérskou taktovkou Igora Kryštofa vystoupí na pódiu řada známých umělců jako: Dan Bárta, Viktor Dyk nebo Lenka Dusilová. Divákům se představí taky nový čtyřdílný hraný dokument Cyril a Metoděj, který na svých obrazovkách odvysílá Česká televize.

Ranní ptáče dál doskáče – co Vy na to?

Jsem rozhodně pro! Od té doby, co dělám Dobré ráno, jsem snad ještě větší ranní ptáče, než jsem bývala dříve. Jsem typ člověka, který potřebuje největší možný počet hodin ze dne. Na světě je toho tolik, co můžete dělat, nechci se ošidit ani o jednu minutu. Bylo by mi líto něco prospat.

V televizním prostředí se pohybujete už několik let, máte zkušenosti z více pořadů. Proč zrovna Dobré ráno? Čím Vás oslovilo?

Pro mě to byla jedna velká výzva v mnoha směrech. Zaprvé to byla výzva ranního pořadu v televizi, před tím jsem měla zkušenosti pouze s ranními pořady v rádiu. Potom to pro mě znamená vstávání už ve čtyři hodiny ráno, což je docela síla. Ale hlavně jsem měla totální "challenge" v tom, že jsem se přesunula z Prahy do Brna. Šla jsem do toho s tím, že mi to obrátí život naruby, ale říkala jsem si – proč to nezkusit? Mám ráda změny.

Na casting jste se přihlásila sama, nebo Vás oslovili tvůrci pořadu?

Oslovili mě, ale samozřejmě jsem musela projít castingem.

Pocházíte ze Slavičína, kde jste zároveň vystudovala střední školu. Jak se mladá holka z malého příhraničního města dostane do světa showbyznysu?

Když mi bylo asi pět nebo šest let, tak jsem se jednou zadívala na televizi, kde zrovna mluvila nějaká hlasatelka. Ukázala na ni prstem a mámě řekla: "Tam jednou budu taky!" Maminka se mi samozřejmě smála, ale po několika letech se mi to opravdu povedlo. Bavila mě jakákoliv práce s hlasem. Bylo mi jedno, jestli to bude dabing nebo moderátoroví, ale věděla jsem, že chci dělat něco takového. Myslím si, že když je tam touha srdce a zároveň je vám jedno, kdy a jak se to stane, tak se to snad vždycky podaří.

Vystudovala jste přitom ekonomický obor.

Ano, studovala jsem ekonomku, která mě absolutně nebavila. Když jsem se hlásila na střední, tak moje největší vášeň byly koně. Říkala jsem rodičům, že pokud se nedostanu ke koním, ať mě dají, kam budou chtít. A oni si vybrali ekonomku, tak jsem tam ty čtyři roky nějak vydržela.

Když se pohybujete v kulturní oblasti, tak se i ty ekonomické znalosti určitě dají zužitkovat…

Já na toto nejsem dobrý typ. Mám na to manažerku a cítím, že takto je to správně. Já jsem spíš vizionář, mám spoustu nápadů. A potom potřebuju někoho,  kdo bude vykonavatel a všechno kolem toho zařídí.

Dočetla jsem se o Vás, že jste ještě ve Slavičíně spoluprovozovala s místním kinem a pořádala kulturní akce.

Ano, s partnerem jsme organizovali kino. Přišlo mi docela hezké, že jsme tam přiváděli kulturu. Zároveň jsme tam měli hudební klub zaměřený na rock. Bylo mi šestnáct nebo sedmnáct let a už tenkrát jsme do Slavičína přiváželi všechny možné kapely. Dokonce jsme pořádali hudební festival a zároveň jsem i zpívala, takže jsem si docela brzo prošla vším možným, kultura se kolem mě neustále pohybovala.

Myslíte si, že i tyto zkušenosti Vám později pomohly stát se moderátorkou?

Těžko říct. Myslím, že mám tah na branku – když mám nějakou touhu, tak sice nejdu přes mrtvoly, ale určitě to alespoň zkusím s tím, že pokud to nevyjde, tak to asi není pro mě. Ale tady jsem hned věděla, že je to ono. Když jsem si poprvé stoupla před kameru, cítila jsem se před ní jako doma.

Jako moderátorka jste ale začínala v rádiu.

Bylo to tak, že jsem v podstatě začínala v rádiu a v televizi zároveň. Práci jsem tam získala ve stejný týden. Nejdřív jsem dostala nabídku na Frekvenci 1 a jen o dva dny později jsem uspěla v Óčku. Sešlo se to tak krásně dohromady, a to mě na tom bavilo úplně nejvíc. Vždycky jsem zároveň potřebovala i rádio. Přece jen televize toho snese víc, ale rádio je pro mě intimní záležitost. Do rádia bych se možná jednou vrátila s nějakým povídáním, například že bych tam četla knihy, to by mě moc bavilo.

Máte i herecké sklony?

Určitě bych si to ráda vyzkoušela, ale rozhodně bych nechtěla být hrající moderátorka. Připadá mi, že dnes je ve zvyku, že každý má před a za jménem "modelka, moderátorka, herečka". Já bych si to tam v životě nenapsala, já jsem prostě moderátorka.

Jak jste už řekla, po této profesi jste pokukovala už od malička. Dokázala byste si dnes představit, že byste dělala něco úplně jiného?

Momentálně asi ne. Já nějak vnitřně tuším, že tohle je to, co mám dělat. Cítím to skoro jako nějaké své poslání. Na druhou stranu nejsem moc vybíravá. Klidně si vezmu gumáky a jdu kydat hnůj ke koním. Lidi si možná myslí, že toho bych se v životě nedotkla. Nevadí mi to, já se práce nebojím. Taky ráda zahradničím, neustále se hrabu v hlíně a pěstuju kytky. Řekla bych, že jsem "holka do nepohody".  

Jaké jsou vaše další koníčky mimo televizi?

Miluju zpěv a knížky, opravdu jsem vášnivá čtenářka. Mám ráda sport – jakmile se objeví nějaký nový sport, tak ho potřebuju vyzkoušet. Vyhýbám se jedině těm až moc adrenalinovým, kde už jde skutečně o život, kterého si vážím. Lákají mě různé freedivingy a podobné věci. Mám pocit, že mi koníčky pořád přibývají. Na světě je toho mraky, a já pořád pokukuju po něčem novém. Pan Donutil kdysi vyprávěl, že měl kamaráda, který se pro něco nadchl a kvůli němu všichni rybařili. Potom to opustil a po něm zůstalo dvě stě rybářů. To jsem celá já! Když mě třeba nadchlo lezení na stěně, tak jsem do toho nahnala všechny přátele. Často to pak opouštím, ale právě to lezení mě pořád moc baví.

Taková povaha je asi dobrý základ pro lifestylový pořad, alespoň máte přehled.

Určitě ano!

Často ale máte v Dobrém ránu i odborníky z vědeckých oblastí. Je pro Vás náročně připravit se na podobné rozhovory?

Je pravda, že když jsou tam příliš odborné věci, tak mě to sice zajímá, ale cítím, že se do toho nedokážu pořádně dostat. Mnohem raději jsem, když je řeč o bylinkách, zvířátkách, když je tam něco, na co si můžu sáhnout a rozumím tomu. Já sama mám ráda, když to moderátorovi věřím. Proto se ani moc nesnažím o to, abych vypadala, že tomu strašně moc rozumím, snažím se ptát spíš lidsky.

Už to bude rok, co moderujete Dobré ráno. Máte za tu dobu nějaký zážitek, například setkání s nějakým člověkem, které Vás opravdu chytilo za srdce?

Lidí jsme tam za tu dobu měli spousty a mnozí mě velmi mile překvapili – třeba Mario Kubec, který nám ve vysílání doslova rozkvetl. Mám ráda lidi, kteří jsou v dobrém smyslu obyčejní. Nezajímá mě, když si někdo na něco hraje. Naopak me vždycky chytne, když v člověku cítím opravdovost. Pro mě osobně jsou vždy největším zážitkem cestovatelé – když vám do studia přijde Ruda Švaříček nebo Steve Lichtag, jejich vyprávění doslova hltám.

Děláte hlavně hudební pořady a lifestyle. Dovedete si představit, že byste se posunula ještě někam úplně jinam?

Já bych si dovedla představit tolik věcí! Má potíž je v tom, že producenti zatím vždy dali přednost modelkám, i když k danému tématu neměly takový vztah. V podstatě čekám na to, až mi televize dá ještě nějakou další šanci, abych ukázala, co ve mně skutečně je. Moc by se mi líbilo mít pořad o cestování.

Kdybyste si tam mohla vybrat moderátorského kolegu, kdo by jím byl?

Já tam vidím Steva nebo Rudu. Jsou to zkušení cestovatelé, se kterými bych se nebála procestovat jakoukoliv oblast. Jeden se potápěl se žraloky, druhý byl u lidojedů. Navíc jsou výborní vypravěči.

Pořad Dobré ráno mohou diváci sledovat každý všední den od 6.00 do 8.30 na programu ČT2. V jeho vysílání se po týdnu střídají brněnské a ostravské studio České televize. Brněnskou dvojici moderátorů tvoří Lenny Trčková a Ondřej Blaho.

"Příběh začíná na železniční stanici v Bratislavě objevením mrtvoly muže ve vagónu vlaku z Prahy. Hned v úvodu je tedy patrný přesah případu do Čech. Při zjišťování totožnosti zemřelého vyjde najevo, že v tomto případě jde o něco víc, než jen o obyčejnou vraždu," uvádí Ján Sebechlebský. "V nové sérii bude víc napětí, postavy nebudou tak jednoznačné, jako v již odvysílaných dílech. Bude tu víc nedůvěry," zmiňuje režisér.

Koprodukční projekt slovenské RTVS, společnosti Trigon Production a České televize si diváci oblíbili už v roce 2010, kdy mělo premiéru prvních sedm dílů. Reprízy vysílá ČT1 každý čtvrtek večer právě nyní.

"V nových příbězích jsme nezpracovali náměty skutečných událostí jako v první sérii, ale zvolili jsme cestu fikce," říká kreativní producent David Ziegelbauer z brněnského studia České televize. Policisté přijdou na stopu závažnému kriminálnímu případu, který propojuje všech šest dílů. "Zkombinovali jsme dostatek akčních scén s prvky moderních postupů vyšetřování tak, aby divák dostal vše, co od krimi žánru očekává," doplňuje producent.  Tvůrci spolupracují se zkušeným týmem kriminalistů.

Děj právě natáčených příběhů se opět odehrává především v Bratislavě a Praze. Vedle Zuzany Fialové se v nových dílech objeví Saša Rašilov (jeho roli Viktora hrál v první sérii Matěj Hádek). Dále hrají Marko Igonda, Milan Lasica, Tibor Babarcai, Milan Kňažko, Linda Rybová nebo Jan Kanyza. Za kamerou stojí Tomáš Juríček.

Brněnské studio České televize vstupuje do projektu nejen finančně, ale podílí se také na samotném natáčení. "Poskytujeme osvětlovací a kompletní zvukovou techniku včetně profesionální osádky, grip-kamerovou jízdu s operátorem," doplňuje výkonná producentka Darina Levová. Česká televize zajistí i velkou část postprodukčních prací, zejména zvuku a grafiky.

Štáb natáčí až do konce července především v Bratislavě, na několik dnů se přesune do Prahy, Brna a dálnici D1.

V brněnském studiu České televize působíte jako moderátor a zároveň jako redaktor zpravodajství. Která z těchto profesních rolí Vás více naplňuje?

Vyhovuje mi, že se to střídá. Nejsem pořád v terénu, můžu si od toho na chvilku odpočinout, ale zároveň jsem rád, že mám stále kontakt s lidmi venku. Za těch x let jsem si při natáčení vyzkoušel snad všechno, asi mě máloco ještě překvapí, ale můžu to zúročit při moderování. Pro moderátora je výhodou, když má zkušenosti z terénu a ví, o čem mluví.

Diváci Vás často vídají v reportážích ze soudů a velkých kauz. Vybíráte si tato témata sám z vlastního zájmu, anebo jsou Vám spíše přidělována vzhledem k Vašim zkušenostem?

Myslím si, že mi je dávána důvěra i pro ta složitější témata, ale určitě se jim nevyhýbám. Někdy je to i adrenalin, když je člověk přítomný u zásadních rozhodnutí, o kterých potom musí v rozmezí několika minut informovat v živém vysílání. Je to sice stresující, ale ten adrenalin mě na tom baví.

Máte ve zpravodajství nějaká oblíbená témata, na jejichž natáčení se vždy těšíte?

Nedá se říct, že bych měl vyloženě něco nejoblíbenějšího. Jsou kauzy, kde si člověk musí dávat pozor na každé slovo, aby si na tom nevylámal zuby a někomu neublížil. Po takových tématech je pak člověk rád, když jede na nějakou "oddechovou" věc, kde se může kochat třeba pěkným prostředím, kde ještě nebyl, a potká zajímavé lidi, které by jinak asi nepotkal.

Řekl byste o sobě, že jste při práci puntičkář?

Vyloženě puntičkář asi nejsem, ale myslím si, že v sobě mám něco, kvůli čemu práci nikdy neošidím. I když je to třeba jen několikařádková čtená zpráva nebo běžná reportáž, jedna z tisíců, vždy ji dělám tak, abych se pod to mohl s dobrým svědomím podepsat. Snažím se držet laťku tak, jak jsem si ji vnitřně nastavil, a nikdy ji nepodlézat.

V České televizi pracujete už několik let, pro diváky jste jednou z neodmyslitelných tváří brněnského zpravodajství. Jak jste se do televize vlastně dostal?

Byla to náhoda. Vysokou školu jsem si vybíral spíš vylučovací metodou a žurnalistika se sociologií z toho tak nějak vyplynula. Při studiu jsem začal brigádně pracovat jako zprávař v jedné soukromé televizní společnosti. Od telefonu mě za chvíli poslali natáčet vlastní reportáže. Pak už to šlo samo, brzy přišla nabídka z jiné televize... Ale popravdě, nikdy jsem neměl sen stát se novinářem.

A o čem jste tedy snil?

Já jsem to neměl tak jako mnozí spolužáci, kteří už od začátku gymplu věděli, že chtějí být právníky nebo doktory. Já jsem žádnou vysněnou profesi neměl. Teď si někdy zpětně říkám, vzhledem k tomu, jak často chodím na soudy, že by mě možná bavilo dělat práva. Tehdy jsem si na to ale netroufal.

Má pro Vás tato práce i nějakou hranici? Tváře ve zpravodajství se dost často obměňují - dovedete si představit, že byste to sám dokázal dělat celý život?

Musím říct, že zpravodajství je docela vyčerpávající. Po pár letech zjistíte, že se všechny události svým způsobem opakují. První povodně jsou pro vás velké drama, ale třetí se už stávají rutinou. I proto jsem rád, že si od toho občas můžu odskočit třeba k moderování pořadu Ochránce, což je zase trochu jiná práce.

Vrátila bych se zpět ke škole - o České televizi, konkrétně o historii brněnského studia, jste psal také svoji diplomovou práci. Proč jste si vybral zrovna toto téma?

V té době jsem už v České televizi pracoval. Na čas jsem měl přerušené studium a magistra jsem si dodělával už při práci. Téma se mi takřka nabízelo. Samotného mě vždy zajímalo, co se v televizi dělo před deseti, dvaceti nebo třiceti lety. Seznámil jsem se s některými lidmi, kteří byli přímo u zrodu televizního studia v Brně, a tak jsem nakombinoval jejich vzpomínky a pátrání v archivech.

A na základě této práce potom vznikla i knižní publikace.

Nejdříve to byla diplomka čistě pro účely dosažení titulu (smích). Ale když se blížilo padesáté výročí brněnského televizního studia, přišel nápad, že by se to dalo využít. Oslovila mě mluvčí studia Hanka Orošová, která věděla, že jsem tu práci psal. Přepracoval jsem ji do literárnější podoby a dal pryč některé věci, na kterých bazírovali ve škole, ale běžného čtenáře by je asi nebavilo číst. Myslím si, že z toho vznikla docela zajímavá knížka.

Čím může Vaše kniha toho "běžného" čtenáře zaujmout?

Nejkouzelnější mi přijde úplný začátek, televizní věk, který si dnes už většina lidí nedokáže představit. V té době to skutečně byla práce na koleně několika nadšenců, kteří studio a vysílání uvedli do života. Myslím si, že tenkrát to musel být stokrát větší adrenalin než dnes, kdy už se člověk na techniku přece jen může spolehnout.

Řekl byste, že se vlivem nových technologií mění i práce novinářů? Není to dnes o něco více stresující?

To si nemyslím. Přenosový vůz a živé informování, to k tomu pro mě zkrátka patří. Samozřejmě nám hodně práce přibylo poté, co začala vysílat čtyřiadvacítka (ČT24, pozn. red.), ale myslím si, že když tuto práci člověk chce dělat, tak s tím dnes musí počítat.

V současnosti se dost rozmáhá trend videožurnalistů, kteří si reportáže také sami natáčejí. Troufl byste si i na něco takového?

Já nejsem velký zastánce tohoto trendu. Možná jsem konzervativní, ale myslím si, že každý by se měl držet toho, co umí dělat dobře. Možná by mě bavil střih, to jsem si už i vyzkoušel, ale nevěřím tomu, že bych byl dobrý kameraman. Vždy je lepší být dobrý reportér, než zároveň špatný kameraman. Člověk má většinou talent jen na jedno z toho.

Když jste začínal s moderováním, musel jste na sobě hodně pracovat?

Dostal jsem se k tomu trochu oklikou. Nejdřív jsem v České televizi dostal nabídku moderovat Dobré ráno, takže ještě dřív než Večerník (Jihomoravský večerník, dnes Události v regionech z Brna, pozn. red.) jsem si vyzkoušel tohle. Ve dvojici s kolegyní Soňou Šulákovou jsem se naučil, jaké to je, utáhnout dvě a půl hodiny živého vysílání. Když jsem potom začal moderovat Večerník, už to pro mě díky tomu nebyl až takový stres.

Co po práci, jak nejraději trávíte volný čas?

Snažím se věnovat hlavně rodině, mám čtyřletou dceru, která mi dělá největší radost. O víkendech ze všeho nejraději jezdíme na chatu - máme byt přímo v centru, takže čas od času potřebujeme vypadnout do přírody. Občas zajdu do posilovny, abych se trošku hýbal, ale jinak žádný velký sportovec nejsem. Začalo mě bavit jachtaření, v létě jezdíme s kamarády na pánskou jízdu, nebo spíš plavbu do Chorvatska.

Když jste mimo Brno, zajímáte se i tak o aktuální dění? Necítíte v tomto směru nějakou profesní deformaci?

Částečně ano, zajímá mě, co se děje, i když zrovna v práci nejsem. Na druhou stranu si od toho člověk rád na chvíli odpočine. Na dovolené vypínám úplně.

Zájemci o prohlídku vstupovali do budovy po malých skupinkách, každá z nich dostala průvodce, který je provedl po jednotlivých pracovištích. "V jednu chvíli máme ve studiu asi patnáct těchto skupinek. Více by se sem už zřejmě nevešlo," omlouvala dlouhé čekání mluvčí studia Hana Orošová.

Koho však fronta neodradila, směl se podívat do míst, kam se běžně jen tak někdo nedostane. První kroky návštěvníků vedly do kostymérny a maskérny, kde si děti (a nejen ony) mohly nechat od šikovných vizážistek nalíčit třeba modřinu nebo šrám. "Ale umíme i princezny," chlubila se jedna z maskérek a lákala k usazení do křesla další ostýchavé děti. "Princeznu? Proboha, jen to né!" dostalo se jí odpovědi od drobné holčičky.

Pány zase potěšila prohlídka technických pracovišť s odborným výkladem. Kdo chtěl, mohl si sám vyzkoušet například práci s kamerou a jinou televizní technikou. "Asi největší zájem je o techniku, ale návštěvníky zajímají také dekorace ve studiích a jsou rádi, že se mohou potkat s lidmi, které znají z televizní obrazovky," konstatovala Hana Orošová.

Návštěvníci poznávali známé tváře

"Lidé se většinou diví, jak jsme ve skutečnosti malí a drobní. Je asi pravda, že televizní kamery přidávají pět až deset kilo," řekla moderátorka pořadu Sama doma Soňa Šuláková. "Mně pár lidí řeklo, že v televizi vypadám o dost líp. Někteří jsou opravdu moc milí," smál se Aleš Zbořil z AZ-kvízu.

Moderátory Dobrého rána překvapilo, kolik lidí se vyptávalo na kuchařský pult, na kterém se ve studiu pravidelně připravují dobroty. "Nečekala jsem, že zrovna kuchařský pult vzbudí tolik zájmu," divila se Lenny Trčková.

Den otevřených dveří se v České televizi uskutečnil naposledy před třemi lety. "Dříve býval pravidelně každé dva roky. Možná i to je důvodem, že se dnes přišlo podívat mnohem více lidí než v minulosti," mínila Hana Orošová.

Parkovací místa v Jezuitské ulici v centru Brna jsou permanentně obsazená bílými auty s červeno-modrým logem, které naznačuje, že Česká televize je tady doma. Závory na vrátnici často přitahují mnoho zvědavých pohledů kolemjdoucích. Co se skrývá za nimi, to budou mít šanci kolemjdoucí zjistit v sobotu 4. května. Televizní studio sídlící v budově Typos jim bude přístupné od 9 do 16 hodin.

"Návštěvníci uvidí kostymérnu, maskérnu, podívají se do studia A, kde se natáčí například Dobré ráno, AZ-kvíz nebo Sama doma, nahlédnou do zpravodajského studia, dále do obrazové a zvukové režie, střižen a dalších pracovišť," řekla mluvčí brněnského studia ČT Hana Orošová.

Prohlídku si zájemci nemusejí rezervovat předem, stačí přijít na vrátnici, kde každá skupinka dostane vlastního průvodce. "Na každém pracovišti budou navíc technici, kteří lidem představí technologie a jejich obsluhu," doplnila mluvčí.

Přímo před studiem bude připravený přenosový vůz a SNG vůz, který televize využívá k živým přenosům ve zpravodajství. "Do obou budou moci diváci nahlédnout, ve studiu jim umožníme vyzkoušet si třeba práci s kamerou," láká Hana Orošová.

Jedinečnou příležitostí bude i možnost setkat se osobně s některými tvářemi brněnského studia. Návštěvníky přivítají moderátoři zpravodajských pořadů (Petr Malý, Lenka Solanská, Ivana Šmelová), moderátoři Dobrého rána (Lenny Trčková, Ondra Blaho) a moderátorky Sama doma (Soňa Šuláková a Tereza Stýblová).

Pro autogram si lidé budou moci přijít také za představiteli pohádky Šťastný smolař Martinou Zábranskou a Filipem Cílem nebo za jejím režisérem Jiřím Strachem. Nejmenší děti zase potěší postavičky Krtečka a Večerníčka, děti si mohou "osahat" kostýmy, které se objevily (nebo se teprve objeví) v pohádkách.

Lanškrounská fara se chvíli po poledni zaplnila filmaři a technikou. Chodbou se táhnou silné kabely, z útulného obývacího pokoje je najednou natáčecí studio, kde místo krbu žhnou silná světla na stojanech. Katolický kněz Zbigniew Czendlik se před vším shonem a ruchem alespoň na chvíli ukryl do koupelny, aby provedl svůj obvyklý rituál před natáčením. Opíraje se o pračku, ve štramáckém saku a s čerstvým pudrem na tváři, si ještě zběžně prochází osnovu rozhovoru.

"Máte obrovskou výsadu, protože jsem vás vzal tam, kam normálně nikdo z televizáků nemůže," zdůraznil. "Teď mě čeká rozhovor se Zdeňkem Mertou. Ještě si musím projít některé pasáže. Není to jen tak!"

Televizní štáb každý měsíc převrátí jeho byt vzhůru nohama. Přesunou nábytek, v kuchyni vznikne improvizovaná maskérna, malý prostor kolem věšáků na kabáty obsadí režie a zvukař. Koupelna zůstává jedinou nedotčenou oázou klidu, u které platí vstup zakázán. "Jinak tu mají domácí právo. Už ví, kde mám hrníčky, kde najdou kafe, že si z ledničky můžou cokoliv vzít. Nevím, jaký jsem moderátor, ale hostitel jsem snad dobrý," smál se Zbigniew Czendlik, kterému nikdo ze štábu neřekne jinak, než "Zibi".

"Za dobu, co pořad natáčíme, se mezi námi vytvořil velmi přátelský vztah. Ta přezdívka je pro něj opravdu příznačná, je těžké k tomu nesklouznout, ať už se o Zibim bavím s kýmkoliv," vysvětlil jeden z režisérů pořadu Ladislav Cmíral.

Pořad Uchem jehly se Zbigniewem Czendlikem vzniká v Tvůrčí producentské skupině náboženské tvorby v brněnském studiu České televize. "Žánrově by se dal zařadit mezi talkshow. Jde o neformální rozhovor, který by se klidně mohl odehrát i bez kamer. To je dáno také tím, že moderátor není profesionál a nemusí striktně dodržet připravenou osnovu rozhovoru," uvedl Ladislav Cmíral.

Tvůrci zvou často osobnosti, se kterými se průvodce pořadu zná už z dřívějška. S některými se ale seznámí až před samotným natáčením. "Jsou to lidé, kteří nám z různých důvodů připadají zajímaví, zejména svým přesahem k duchovním tématům," doplnil režisér.

"Především tady chci mít milé lidi, kteří dokážou něco sdělit, mluvit, vysílat pozitivní energii," míní lanškrounský duchovní. Podle něj není podmínkou, aby hosté byli věřící. "Dávám si za úkol objevit v lidech jejich další rozměr a jsem šťastný, když se mi to podaří," svěřil se.

Pro každého hosta se tvůrci snaží připravit nějaký originální úvod. "Vždy se to pokoušíme vymyslet takovým způsobem, abychom naznačili, o čem bude celý rozhovor nebo alespoň jedno z jeho témat," řekl režisér. Například hudebního skladatele Zdeňka Mertu nechali "zhudebnit" moderátorovo jméno, zpěvačku Radúzu natáčeli s kytarou na ulici tak, jak kdysi začínala.

"Jelikož v Lanškrouně točíme dlouho, mám pocit, že jsme už vyčerpali velké množství potenciálních míst a že nám svým způsobem začínají docházet. Zároveň se ale vždy přesvědčíme, že Lanškroun má stále co nabídnout," je optimistický Ladislav Cmíral.

Uchem jehly se Zbigniewem Czendlikem mohou diváci České televize sledovat každou druhou neděli od 15.30 na ČT2. Ani v mezitýdnech o pořad nepřijdou, pouze je přivítá druhý průvodce, evangelický kněz Pavel Klinecký v režii P. Štíchy nebo J. Semschové. Všechny díly jsou poté dostupné v online archivu ČT (Uchem jehly v iVysílání).

Od začátku tohoto roku oficiálně zastáváte funkci vedoucího brněnské redakce zpravodajství. Současně s tím jste ale zmizel z obrazovky. Chybí Vám moderování?

Chybí, hrozně moc! Bavila mě na tom kombinace stresu, vysílání v přímém přenosu, toho, že se tam nedá nic nakašírovat. Moderování jsem dělal už dlouho, vždy jsem k tomu směřoval. S funkcí vedoucího brněnské redakce se to ale navzájem neslučuje.

Zároveň jste byl jedním z editorů zpravodajství; měl jste zodpovědnost za konečnou podobu jednotlivých reportáží potažmo celé brněnské relace. V čem je Vaše nová funkce jiná? Co je náplní práce vedoucího redakce?

Náplní mojí práce je dohlížet na současné editory, aby vytvářeli kvalitní relace, aby dobře pracovali s lidmi, kteří redakci tvoří. Abychom byli schopní skloubit výrobu našeho pořadu, Událostí v regionech, a současně nabízeli dobré služby Událostem, což je hlavní zpravodajská relace České televize. Je to něco mezi manažerskou pozicí a personalistikou.

Máte z této pozice šanci ovlivnit podobu zpravodajství, něco reálně změnit?

Určitě mám. Mám možnost "dupnout si" a říct, že chci, aby se něco udělalo jinak. Uvědomuji si, že nemám patent na rozum, nechci to dělat za každou cenu, ale v okamžiku, když se něco rozhoduje, tak někdy dupnout opravdu musím. Stále mám v sobě určitý sentiment, ale nemůžu neustále brát ohledy na editory, přestože sám vím, jak to někdy mají těžké.

I přesto – vnímáte v některých směrech jako výhodu, že máte za sebou takové zkušenosti?

Skoro bych řekl, že je to nevýhoda. Jsme tady všichni na docela malém prostoru, jako vedoucí redakce nemám oddělenou kancelář, všichni se mezi sebou známe, a to velmi dobře. Přemýšlel jsem, že by mi možná prospělo, kdybych třeba na půl roku úplně vypadl pryč, vytvořil si určitý odstup.

Je spousta lidí, kteří vystudují úplně jiný obor, a teprve pak se k novinařině nějak dostanou. Vy jste ale žurnalistiku vystudoval na vysoké škole…

To ano, ale začal jsem úplně jinak! Tři roky jsem studoval farmacii, jenže během studia jsem nastoupil do rozhlasu. Nestíhal jsem docházku na některá povinná cvičení ve škole a kvůli tomu mě nepustili ke zkouškám. Školu jsem přerušil, ale už jsem se tam nevrátil. Novinařina mě opravdu chytla, proto jsem začal studovat žurnalistiku v Olomouci. Odtud jsem přešel na obor marketing a ekonomii. V té době jsem v ČRo1 - Radiožurnálu pracoval v ekonomické redakci a ekonomika mě ve spojení s novinařinou zajímala. Původně jsem ale směřoval spíš k farmacii a medicíně.

Byl v tom zájem o aktuální dění, anebo Vás lákala obecně práce v médiích?

Začínal jsem jako zprávař. Tehdy jsem o práci v médiích neměl moc představu, bavily mě zprávy. Možná je to dané výchovou. U nás se otec pravidelně díval na zprávy – když byly večer v televizi, tak musel být doma naprostý klid. Všichni jsme se na ně dívali, i my jako děti, přestože jsme tomu ještě moc nerozuměly. Už jako dítě jsem četl noviny. Zajímal mě svět zpráv, ale o novinařině jako profesi jsem nepřemýšlel. Když to srovnám třeba se současnými studenty žurnalistiky, kteří k nám do redakce chodí na praxi – přijde deset, a když se jich zeptáte, jestli se sami na zprávy dívají, jestli čtou noviny, tak devět z nich vám odpoví, že ne. Proč by měli? Je to nebaví. Ptám se, proč teda studují novinařinu. Prý prostě šli na ten obor… Já jsem to měl naopak. Mě bavilo sledovat, co se děje, akorát jsem hned nešel studovat žurnalistiku.

Řekl byste, že pro Vás bylo studium žurnalistiky přínosem? Je pro tuto profesi vůbec důležité?

Předměty, které se netýkaly praktické žurnalistiky, mi něco daly. Politologie, sociologie, moderní dějiny… Zkrátka to, co patří do přehledu, který by novinář měl mít, mě na škole bavilo. Naopak samotné vyučování "žurnalistiky" pro mě tak zajímavé nebylo. Hodně záleží na tom, jestli to v člověku je nebo není, myslím, že míň se toho dá naučit. Taky je rozdíl, pokud vám zkušenosti předávají lidé, kteří v novinařině skutečně pracují, něco v tomto oboru dokázali, nebo ti, kteří jsou ryzími akademiky.

Prošel jste také prací v rádiu. Když to srovnáte – je televizní zpravodajství v něčem výrazně jiné, náročnější?

V televizi se důraz klade na obraz, ale s rozhlasem je to v podstatě dost srovnatelné. Tam je zase důležitý zvuk. Rozhlasové reportáže musejí být zajímavé zvukově, musejí tam být autentické zvuky, abych byl schopný zachytit atmosféru dané události. Kromě objektivních informací je důležité nabídnout i nějaké emoce, a to je stejné jak u rozhlasu, tak u televize. Práce s obrazem tu možnost vyvolat emoce potencuje.

Práce v tomto oboru se dost vyvíjí v závislosti na nových technologiích. Je dnes práce novinářů o dost jiná, než když jste začínal?

Všechno je rychlejší. Dnes máme zpravodajskou čtyřiadvacítku (kanál ČT24, pozn. ed.) a je nutné tam informace velmi rychle předávat, vytvářet reportáže v reálném čase, i třeba s polovinou informací, které se budou dále rozšiřovat. Je tu obrovský tlak na poměr výkon, kvalita a rychlost. Není to zas tak dávno, kdy se dělala jen jedna zpravodajská relace za den, která měla svých pětadvacet minut. Teď se jede nonstop. Musíme být schopní velmi rychle zareagovat na mimořádné události. Třeba když propukla metylalkoholová aféra, tak se tady během hodiny všichni postavili do pozoru a začali kmitat.  To dřív nebylo.

Dovedete si představit, kam to směřuje? Například teď je trend takzvaných videožurnalistů, novinářů, kteří sami vyhledávají informace, a zároveň si reportáže i natočí a zpracují. Myslíte si, že za pár let nahradí "klasické" novináře?

Já si nejsem úplně jistý, jestli videožurnalisté jsou skutečně odrazem vyvíjejících se technologií. Jestli to není spíš o tom, že se dnes všude hledají cesty, jak cokoliv dělat levněji. Asi je to kombinace obojího. Budu rád, pokud budeme moci nabízet kvalitnější obraz, pokud budeme mít možnost se snadněji odkudkoliv spojit s živým vysíláním a nabídnout aktuální obrázky. V tom vidím výhody současného pokroku.  Ale zároveň bych byl nerad, kdyby to touto cestou sklouzlo k absolutní povrchnosti, kdyby se z toho vytratila novinářská práce – ten čich jít po nějakém tématu a vidět, co téma dělá tématem. Nemůžeme se obklopit pouze tím, že to umíme dělat co nejrychleji technologicky. Technologie to mohou táhnout nahoru, ale neměly by žurnalistiku úplně převálcovat.

Vytkl jste si ve své nové funkci nějaký konkrétní cíl? Něco, co byste rád někam posunul?

Chtěl bych, aby redakce fungovala podle nějakých pravidel. Aby všichni věděli, že pokud odvedou kvalitní práci, tak za to dostanou motivující odměnu. To jsou mé cíle vůči personálu. Vůči výstupům chci, abychom dělali relaci, která bude diváky zajímat, bude pro ně důležitá, bude udávat nějaká zásadní témata. Aby se i ostatní média chtěla dívat na Události v regionech nebo Události, protože dokážeme přijít s něčím, co oni zatím nemají. Aby to nebylo naopak, že bychom my byli nuceni "opisovat" od druhých.

Máte nějaký svůj profesní vzor?

Určitě ano, jsou to především Honza Pokorný a Jakub Železný. Oba znám velmi dobře, jsme kamarádi. Vedle obou jsem profesně rostl ještě v Radiožurnálu na Českém rozhlase. Každý je pro mě vzorem z trošku jiného úhlu.

Co na nich obdivujete?

Jsou pro mě kombinací inteligence, řemeslné dovednosti, oba mají smysl, který jim říká, co je důležité, proč se tím zabývat a z jakého úhlu pohledu se tomu věnovat. Umí věci dávat do souvislostí. Oba dva jsou zároveň výborní moderátoři – ne čtecí hlavy, ale moderátoři, kteří skutečně vedou rozhovor, ví, kam ho chtějí směřovat, ale současně velmi pozorně naslouchají a dovedou reagovat.

Vaše práce jistě obnáší spoustu zodpovědnosti i stresu. Máte nějaký recept na odreagování? Jak relaxujete?

Sportem. Potřebuju to ze sebe nějak vypotit. Mám rád kolo, hory, lyže v jakékoliv podobě. Amatérsky dělám i thaibox, při kterém se člověk vyřídí tak, že po hodině má úplně prázdnou hlavu. Mám rád ten moment, kdy se po tréninku seberu, sice mě všechno bolí, ale odcházím s absolutně blaženým pocitem, že všechno zlé je pryč.

Jste také otec. Nesnažil byste se svému potomkovi rozmluvit, pokud by se rozhodl vydat v tatínkových stopách?

Nerozmlouval, ale ani bych ho k tomu nijak necpal. Je mu pět let, momentálně ho v televizi baví kreslené pohádky.

Česká televize uvádí, že pořad Uchem jehly je "talkshow".

Já bych řekl, že Uchem jehly je spíš příjemný rozhovor na příjemné nedělní odpoledne. Pro mě je to trošku "vzrůšo", protože nejsem profesionální moderátor, mám jiné poslání. Ale je to určitě zpestření mého života i života tady v Lanškrouně. Když se před farou objeví televizní štáb a auta s logem České televize, tak je to pro místní obyvatele vždycky něco mimořádného.

Natáčí se přímo zde na faře, filmaři a hosté vždy na celý den obsadí Váš byt. To pro Vás znamená určité narušení soukromí – jak se k tomu stavíte?

Je pro mě jistá výhoda, že hosty vítám u sebe doma. Myslím si, že prostředí je zde velmi příjemné a stejně jako já se zde příjemně mohou cítit i hosté. To je opravdu důležité, potom se to podepisuje pod celým pořadem. Díky tomu má trochu jinou atmosféru než pořady natáčené ve studiu.
Pochopitelně že mi to na druhou stranu ubírá na mém soukromí. Když sem pustím početný televizní štáb, tak je to pro mě trochu pohroma (smích). Z obýváku přestává být obývák, z kuchyně kuchyň. Jediné místo, kam mají vstup zakázán, je moje koupelna. Tam je opravdu nepustím, protože tam se na natáčení připravuji a na poslední chvíli si ještě sumíruji své myšlenky. Kromě koupelny ale mohou být všude. Dokonce už vědí, kde mám hrníčky a lžičky, vědí, že klidně můžou sníst, co najdou v ledničce. Je to týmová práce a velmi záleží na atmosféře. Nevím, jaký jsem moderátor, ale hostitel jsem myslím dobrý!

Máte šanci vybírat si své hosty sám?

To víte, že se snažím mluvit do toho, kdo sem přijede. Především tady potřebuji milé lidi, kteří dokážou něco sdělit, mluvit, vysílat pozitivní energii. Většina hostů jsou osobnosti, které jsem znal už z dřívějška, s některými se naopak tady potkávám poprvé. Dramaturgům České televize dávám své návrhy, ale vždy to prochází společnou diskusí.  

Jedná se o pořad s duchovní tematikou. Je podmínkou, aby lidé v něm vystupující byli věřící?

Není to podmínkou a stejně tak tento pořad není jenom pro věřící. Občas se dostaneme k tématům "mezi nebem a zemí". Dávám si za úkol objevit ve svém hostovi nějaký třetí nebo čtvrtý rozměr jeho života. Je to hledání uvnitř člověka a jsem velmi šťastný, když můj host sám v sobě nalezne něco, o čem vůbec nevěděl, že to v něm je.

Máte dopředu připravený scénář, anebo je to spíš volná debata?

Vždy mám dopředu nějakou osu rozhovoru připravenou. Někdy se jí opravdu držím, ale ve většině případů rozhovor sklouzne úplně někam jinam. Připravené materiály, které mám k dispozici, jsou pro mě jistota, kdybych už sám nevěděl, na co se ještě ptát. Podle mě je u těchto pořadů nejdůležitější naslouchat zpovídanému a reagovat na to, co vám řekne. Já velmi rád poslouchám a myslím si, že lidé, kteří jsou tady, vždy mají co říct. Snažím se na ně vždy nějak navázat a při tom často zapomenu na všechny papíry před sebou. Někdy mi to ujede úplně jiným směrem, ale často je to ve prospěch pořadu.

Dá se říct, že i Vás osobně to nějak vnitřně obohacuje?

Myslím si, že to obohacuje především mě. Někdy mám pocit, že si to vlastně dělám sám pro sebe (smích). Někdy opravdu smekám před lidmi, co dokázali, před jejich životním příběhem. Je to pro mě objevná práce, každý z hostů je jiný. Řekl bych, že lidé dávají víc mně, než já jim.

Měl jste tu v poslední době hosta, na kterého určitě nezapomenete? Někoho, kdo Vás hodně zaujal nebo překvapil?

No jéje! Všichni mě něčím zaujali. Ale musím přiznat, že například povídání s panem profesorem Kouteckým, zakladatelem dětské onkologie, pro mě bylo něco neskutečného. Povídali jsme si spolu bez přestávky snad padesát minut a mrzelo mě, že všechno, co tam zaznělo, se do vysílacího času nevešlo. Jednou se mi naopak stalo, že jsem po deseti minutách natáčení nevěděl, o čem s tím člověkem mluvit. Někdy se do takových situací dostanu, ale zrovna toto byl člověk, od kterého jsem měl jiné očekávání. Myslel jsem si, že to krásně poplyne, že si budeme mít co říct, ale pak jsem zjistil, že to tak není. A vy víte, že máte před sebou ještě dalších deset minut, kdy je potřeba o něčem mluvit. To je potom opravdu pekelná situace.

Býváte někdy před natáčením nervózní, aby se Vám třeba právě tohle nestalo?

Nervózní jsem pokaždé. Vždy když mám natáčecí den, tak ráno po probuzení sám na sebe nadávám, jak jsem hloupý, že vůbec do něčeho takového jdu. Přepadá mě stres a nejradši bych se z toho nějak vyvlékl. Ale já neumím říct ne. Nabídku České televize jsem nedokázal odmítnout, a tak v tom prostě lítám (smích).

Jak jste se do televize dostal? Jak na Vás přišli?

Rozhodně to nebylo tak, že bych někam šel na casting nebo do televize psal dopis, jestli mě tam nechtějí. Jednou za mnou přišel Patrick Diviš, šéf tvůrčí skupiny náboženských pořadů. Zeptal se mě: Nezkusili bychom něco takového? A co kdybys to moderoval? Čelist mi spadla, protože jsem nic takového samozřejmě nečekal, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Natočili se mnou nějakého pilota a kupodivu to prošlo.

S Patrickem Divišem jste se znali už předtím?

Neznali jsme se. Ale já jsem už předtím něco podobného dělal, což byla možná i pro něj prvotní inspirace. Do sobotní přílohy jednoho deníku jsem dělal interview s různými známými osobnostmi. Jmenovalo se to Zpovědnice. Zajímavé na tom pořadu podle mě je, že ten, kdo se zde ptá, je kněz – očekává se ode mě, že se budu ptát jinak než běžní novináři, profesionálové v tomto oboru. I proto se snažím novinové rešerše, když se připravuji na nějakého hosta, moc nečíst, abych nebyl moc ovlivněn otázkami, které mu položil už někdo přede mnou.

Do Rotundy pavilonu A na brněnském výstavišti začaly proudit hloučky lidí - od pamětníků slavného pořadu z minulé éry až po nejmenší děti. Tři rodiny, kterým bude zanedlouho patřit pódium, už čekají v zákulisí. Někteří z nich nervózně přešlapují, jiní se naopak nemůžou dočkat, až přijde jejich velká chvíle. Soutěžící vůbec prvního dílu Zpívá celá rodina, který měl svou premiéru na stejném místě v roce 1975, to dost možná prožívali úplně stejně.

"Písničku jsem vybírala podle srdíčka," svěřila se nejzkušenější členka třetího týmu Anna Ryvolová. "Do soutěže nás přihlásil syn. A já jsem pro každou špatnost," usmála se.

V porotě tentokrát zasedli Janek Ledecký, Petra Janů a hudební publicista Českého rozhlasu a diskžokej Miloš Skalka. Jako první před ně kurážně předstoupil nejmladší soutěžící, osmiletý Lukáš. Prozradil o sobě, že jeho nejoblíbenější písničky jsou Večerníček a Bedna od whisky.

"Takže ty sis dneska vybral písničku Večerníček?" zeptal se ho moderátor Roman Vojtek. "Super, to je myslím ke tvému věku adekvátní. Víš, co je to adekvátní?" Chlapec sklopil oči a zavrtěl hlavou. "Nevadí, tak to občas používej, pak budeš vypadat dobře," škádlil ho moderátor, aby trochu uvolnil atmosféru.

Jak se ovšem ukázalo, nebylo to potřeba. Drobný chlapec se suverénně postavil před mikrofon a bez jedinného zaváhání odzpíval celý song jako zkušený sólista, a tím vykopl laťku pořádně vysoko.

Návrat s čistým štítem

Roman Vojtek převzal moderátorskou štafetu po tehdy ještě konferenciérovi Vladimíru Dvořákovi. "Pořad jsem měl jako malý kluk moc rád. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem záviděl těm rodinám, že tam můžou vystupovat. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu mít tu čest pořad sám moderovat," prozradil o sobě.

Na svém předchůdci obdivuje především jeho přirozenost. "Je strašně kouzelné, jak byl obyčejný - v herecké hantýrce se říká, že si neutíral nos židlí. Všechno měl vystavěné na své osobnosti a na úžasném humoru, který ztělesňoval," zavzpomínal Vojtek na Vladimíra Dvořáka.

Přesto se moderátor brání tomu, aby sklouzl ke snaze Dvořáka za každou cenu napodobit. "Před natáčením jsem měl nutkání pustit si na internetu nějaký starší díl, ale nechtěl jsem se tím nechat ovlivnit. Skoro po čtyřiceti letech vstupujeme do pořadu s čistým štítem, je úplně jiná doba, divákům se už asi líbí něco jiného," míní.

Režisér pořadu Petr Soukup to vidí stejně. "Určitě nechceme dělat retro pořad, který by přímo navazoval na to, co bylo tenkrát. Od té doby utekla spousta let a chceme, aby to odpovídalo dnešní době. Bude to moderní pořad na stejné bázi, která je podle mě velmi dobrá," vysvětlil.

Soutěž stejně jako před lety oživila role patronů rodin, tedy osobností z hudební branže, jejichž úkolem bylo přivést rodinu na pódium a poté ji obhajovat před porotou. Tohoto úkolu se zhostila Markéta Konvičková s Elis Mrázovou, Petr Kolář a Václav Neckář s bratrem Janem. Za kvalitní "lobbing" patronů a sympatií, kterými jako rodina zapůsobila na porotu, měly týmy šanci získat bonusové body, které nakonec mohly zamíchat i celkovým pořadím. Výhra byla přitom lákavá - rodinný zájezd za 150 tisíc korun.

Důležitý je nejen talent

Pozvánku do obnovené soutěže Česká televize zveřejnila koncem letošního února. Přihlásilo se do ní několik desítek rodin, z nichž tvůrci pozvali zhruba dvacet na dvoudenní konkurz. Podle režiséra Soukupa byl výběr dosti náročný.

"Během velmi pečlivých zkoušek jsme vybrali tři rodiny - nechci říct nejlepší, ale rozhodně nejzajímavější. Ten pořad není o tom, abychom tu našli deset kopií Heleny Vondráčkové nebo Karla Zicha. Jde o to, aby to byly spíš osobnosti, aby rodina zaujala i příběhem svých tří generací," uvedl Petr Soukup.

Nalézt tři schopné zpěváky v rozpětí tří různých generací,  kteří navíc mají dostatek odvahy, může být opravdový oříšek. O to více obdivu však získá ten, kdo z lásky ke svým bližním dokáže nalézt kuráž k tomu, že zcela bez zkušeností vystoupí před velkým publikem jen proto, aby podpořil dva talentované členy rodiny.

Jak to celé dopadlo, ovšem prozrazovat nebudeme. Česká televize záznam napínavého soutěžního klání odvysílá v sobotu 25. května večer na kanálu ČT1. Kdo ví, třeba v něm zazáří i novodobý následovník nebo následovnice Barborky Basikové, která na sebe právě ve Zpívá celá rodina upozornila coby dvanáctiletá dívka.

Bolkovi pomocníci Barin a Fretti, kteří nemohou chybět v žádném díle Manéže, postavili před zvědavé diváky podivný věšák s hrníčky a plechovými miskami. "Hello," vběhl na jeviště docela nenápadný muž v brýlích. "Symfonie na nádobí," uvedl stručně a s cizokrajným přízvukem svoji show. Vytáhl tyčový mixér a začal jím "bubnovat" do nádobí různé známé melodie. Mnozí si možná pomysleli - a co, to přece zvládne kdekdo! Jenomže nezůstalo pouze u Happy Birthday To You.

Performer na chvíli zmizel za oponou a vrátil se v kombinéze s našitými klaksony. Bez jediné chybičky, svižnými a perfektně sehranými pohyby všech končetin si na svůj vskutku netradiční nástroj střihnul i klasiky vážné hudby.

Michel Lauzière je známý kanadský hudební klaun. "Takových už dnes moc ve světě není," ocenil režisér Rudolf Chudoba.

Vystoupení v Manéži je součástí Lauzièrovy úspěšné one man show. "Chtěl jsem předvést něco, při čem nemusím moc mluvit, protože moje znalost češtiny je nulová. Je to především vizuální podívaná, zábavná hudba s netypickými nástroji. Nicméně je to pouze malý vzorek toho, co všechno dovedu," dodal neskromně umělec.

Pozvání do pořadu si velmi váží, do České republiky kvůli tomu zavítal poprvé. "Je skvělé tady pracovat s těmi všemi profesionálními umělci, je to parádní show. Už se nemůžu dočkat publika, už teď je tu opravdu nažhavená atmosféra," řekl na konci zkoušky.

Labutí jezero jinak i rapující Bolek

Jednapadesátá Manéž Bolka Polívky na podobná překvapení, ze kterých se publiku tajil dech, rozhodně nebyla skoupá. Také televizní diváci se v záznamu České televize mohou těšit na Labutí jezero v originálním podání studentek umělecky zaměřeného Gymnázia Pavla Křížkovského v Brně nebo "motýlí" krasojízdu na kole, kterou předvede čtyřnásobná mistryně České republiky Nikol Frýbortová.

A bude také legrace - Bolek Polívka například ukáže, jak by to vypadalo, kdyby se rozhodl stát drsným rapperem nebo beatboxerem, a dá odbornou lekci Janu Budařovi, jak se chovat jako správný vesničan z Moravy.

"Nejdůležitější je pestrost programu. Monotéma v Manéži nemůže existovat. Hlavním tématem je vždy sám Bolek," uzavřel Rudolf Chudoba.

V České televizi se jako režisér věnujete nejen AZ-kvízu, pravidelně spolupracujete také se skupinou náboženské tvorby a podílel jste se na řadě dalších projektů. Vnímáte některý z nich aktuálně jako svoji prioritu?

AZ-kvíz je o přípravě velkého množství dílů, ale není tam příliš prostoru pro kreativitu. V tomto ohledu jsou pro mě asi atraktivnější věci, kde se naopak můžu projevit více. Právě teď jsme začali připravovat nový dokumentární seriál pro náboženskou redakci pod názvem Příběhy obrácení. Bude mít delší trvání, vysílat by se měl od února příštího roku. Potom jsou to projekty filmového rázu, ovšem ne všechny jsou primárně pro Českou televizi. Na některých z nich se podílím i jako producent.

Vrátila bych se ke zmíněným Příběhům obrácení. V čem je tento projekt pro Vás jako režiséra jiný, jedinečný?

Při natáčení v podstatě vstupuji do podobné řeky jako v Ptáčatech, kde jsme se pohybovali v rámci žánru docu-soap. Příběhy obrácení budou mít sice méně dílů, nicméně bychom se zde opět rádi pokusili o tento moderní formát. Respondenti budou mít k dispozici malé kamery pro samostatné natáčení - to abychom se k nim dostali co nejblíže a zachytili jejich duchovní přerod, který je v následujícím roce čeká.

Jak vnímáte význam pořadů s duchovní tematikou v současné tvorbě České televize?

Víra patří k lidskému životu, a přestože Česká republika je jednou z nejateističtějších zemí na světě, žije zde spousta věřících lidí, kterým by televize určitě nějaký prostor měla věnovat. Tyto pořady by však měly být atraktivní nejen pro věřící, ale i pro všechny další, kteří si k víře teprve cestu hledají, anebo se v této oblasti snaží lépe zorientovat. Je dobré přístupnou formou nabídnout takové pořady divákům napříč celým spektrem, což je jeden z úkolů veřejnoprávní televize.

Směřoval jste už od začátků právě k náboženské tematice?

Byla to spíše otázka příležitosti, která přišla. Nedá se říct, že bych k těmto věcem inklinoval úplně sám od sebe.

Jaká byla vlastně Vaše cesta k profesi režiséra? Kdy jste se pro ni rozhodl?

Už na střední škole jsem si říkal, že bych se rád uplatnil v nějaké "umělecké" oblasti. Hrál jsem na bicí v amatérské kapele, ovšem po posouzení svých hudebních schopností jsem vyhodnotil, že tudy cesta nepovede. V divadle jsem si také nebyl úplně jistý, na JAMU nebo DAMU by to asi nebylo. Filmová fakulta z toho vyšla více méně vylučovacím způsobem. Po studiu na FAMU mi ale bylo jasné, že jenom filmy se zde člověk neuživí, a televize pro mě byla logická volba, kterou rozhodně nepovažuji za méněcenou.

Máte jako režisér nějaký sen? Něco, s čím doposud nemáte zkušenost, ale láká Vás to?

Nemám ambice tlačit se do sféry hraného filmu, ale snem je natočit filmovou pohádku.

Máte představu, jak by měla vypadat? Kterou pohádku máte Vy sám nejraději?

Moc rád mám například Šíleně smutnou princeznu, která mi imponuje právě svým pojetím. Je to pohádka nepohádka, nejsou tam žádné nadpřirozené bytosti. Je to v podstatě civilní příběh doplněný o skvělé písničky a herecké výkony. Vzniklo z toho dílo, které je pro mě v pohádkové tvorbě asi nedostižnou metou. Konkrétní námět ale zatím nemám.

Kromě práce režiséra se v této oblasti věnujete i producentské činnosti.

Je to tak, roztočený máme v tuto chvíli časosběrný portrét Joža Ráže, který režíruje Honza Gogola. Mým hlavním projektem mimo televizi je improvizační show KOMEDIOMAT. Ta i po třech letech existence polyká velkou porci času.

O co v KOMEDIOMATU jde?

Jde o divadelní představení složené ze zhruba dvaceti improvizačních her, které jsou ten který večer vždy doplněny o konkrétní zadání, s nímž si účinkující herci musí nějak poradit. Dopředu úkoly neznají, takže musí improvizovat. Já tato představení kompletně připravuji a také moderuji.

Inspirovali jste se něčím konkrétním?

Je třeba říct, že KOMEDIOMAT jsme začali připravovat asi rok a půl před tím, než se podobný typ pořadu objevil na jedné z českých komerčních stanic. Na druhou stranu ale nemůžeme tvrdit, že bychom to vymysleli právě my, inspirace je mnohem starší. Podobné typy pořadů se v zahraničí objevovaly už od devadesátých let minulého století. Inspiraci jsme si vzali především z britské produkce – například Whose Line Is It Anyway nebo show známé jako Fast and Loose. Jsou pro nás předobrazem toho, jak by se to mělo dělat. Zároveň se snad úspěšně snažíme tento žánr sami dále rozvíjet a obohacovat, takže máme hry, které, podle toho co vím, nikdo jiný nabídnout nemůže.

Jak moc se jednotlivá představení od sebe liší? Máte alespoň hrubý scénář, kterého se držíte?

Vycházíme ze zásobárny her, jichž máme v repertoáru asi kolem 120, ovšem v reálu z nich nejčastěji využíváme zhruba polovinu. Z toho vždy vyberu dvacet her. Každé představení je tak jiné nejen díky jednotlivým zadáním, která mají šanci doplnit i sami diváci, ale také volbou her. Představení mají podobný formální půdorys, herecká sestava se mírně obměnuje, ale obsahově jde vždy o unikát.

Kde vás lidé uvidí?

KOMEDIOMAT aktuálně odehraje čtyři až pět představení měsíčně. Pravidelně, dvakrát do měsíce, hrajeme v Brně na Stadionu v Kounicově ulici a jednou měsíčně v Městském divadle Zlín a pražském Rock Café. Kromě toho ještě na různých místech a akcích po celé republice. Z našich představení točíme také videozáznamy takže vybrané scénky jsou potom dostupné na našich internetových stránkách.

Jak vnímáte reakce lidí? Myslíte si, že je to pro české diváky stále něco hodně netradičního?

Řada lidí se s touto formou zábavy seznámila v televizi a ví, co mohou očekávat. Na živo je vše ale mnohem intenzivnější, takže odezvy na naše představení jsou velmi pozitivní.

Obohacuje Vás KOMEDIOMAT i profesně?

Určitě. Díky KOMEDIOMATu jsem pronikl také do moderátorské sféry. Byla to spíš z nouze ctnost, ale musím přiznat, že se mi to zalíbilo. Je příjemné, když před sebou máte plný sál lidí, kteří vás poslouchají a reagují na to, co říkáte. Satisfakce je zde na rozdíl třeba od televize bezprostřední. V televizi váš pořad vidí i statisíce diváků, ale nedostanete okamžitou zpětnou vazbu jako v divadle.

Dovedete si přesto představit, že byste KOMEDIOMAT přenesli i do televizního prostředí?

KOMEDIOMAT původně vznikl pro účely televize. Jelikož jsem televizní režisér a producent, tak mé úvahy samozřejmě vedly tímto směrem, ale pokud máte širší veřejnosti neznámé herce, tak je dost obtížné se do televize prosadit. Myslím si ale, že prostor tam stále je.

Zvládnout takové představení určitě nedokáže jen tak někdo. Jaké nároky klade na herce?

Všichni herci, kteří se v KOMEDIOMATu dosud objevili mají za sebou nějakou hereckou průpravu, ale samozřejmě vybíráme ty, kteří mají i další dispozice. Mezi ně patří zejména pohotovost, rychlost, schopnost překvapivé, vtipné reakce. Smysl pro humor je vlastnost, která se velmi obtížně definuje, ale zároveň se dost rychle pozná, jestli jí dotyčný disponuje, a to i podle reakcí diváků v sále. Dále jsou to pohybové schopnosti, pantomima, ideálně i hudební dovednosti. Předpoklady jsou dost široké.

Jak jste stávající herce objevil? Znal jste je už z dřívějška, nebo jste dělali dokonce nějaký konkurz?

Herecká sestava KOMEDIOMATu se formovala postupně. Zejména v počátku hrála velkou roli náhoda v tom, že jsme se potkali s herci, kteří tvoří jádro KOMEDIOMATu dodnes – Roman Blumaier, Saša Stankov, Jirka Kniha. Další jsou často jejich známí z branže. Postupně se sestava větvila a vznikla sestava herců, kteří se na představeních objevují s větší či menší pravidelností. Určitě to ale neznamená, že by počet byl konečný, zajímají mě i další talentovaní lidé, schopní ustát tuto náročnou disciplínu.

V herecké sestavě jsou i dvě ženy, takže to není vyloženě "chlapská" záležitost?

Naopak, stojíme i o herečky. Musím ovšem říct, že najít herečky je mnohem obtížnější.

Když po takovém představení usednete opět do režie AZ-kvízu, je to pro Vás svým způsobem odreagování?

Pro hlavu určitě, u AZ-kvízu zdaleka není potřeba tolik přemýšlet, na druhou stranu je stále potřeba být ve střehu, aby vám neutekly nějaké chyby. Každé má to svoje a důležité je, že se něco děje, protože stagnace rovná se smrt.

Jak relaxujete? Máte i jiné koníčky mimo televizi a divadlo?

Příliš mnoho dalších koníčků nemám. Rád si občas přečtu knížku, ale nemám na to tolik času, jak bych si přál. Občas vyrazím sportovat, třeba teď v zimě na lyže. KOMEDIOMAT mě ale baví do té míry, že ho klidně můžu považovat za koníček.

Brněnské studio České televize nedávno pořádalo konkurz na nové moderátory. Sama jste před lety něčím podobným prošla – jak na to vzpomínáte?

Teď už s úsměvem, ale tehdy to pro mě byla skoro noční můra. Myslela jsem si, že jdu spíš na nějaký pohovor a teprve potom někoho vyberou. Vůbec mě nenapadlo, že rovnou dostaneme texty a půjdeme s nimi přímo před kameru. V momentě, kdy jsem vešla do studia, jsem zapomněla úplně všechno, snad i to, jak se jmenuju. Nevím, na co se mě ptali, ale výsledek byl, myslím, úplně katastrofální. Vůbec jsem nepočítala s tím, že by někdo projevil zájem. Jsem ráda, že to nakonec vyšlo, ale opravdu to byl hrozný zážitek. (smích)

Měla jste už před tím nějaké zkušenosti s moderováním?

Zkušenosti jsem před nástupem do televize neměla žádné. Jediné vystupování na veřejnosti jsem zažila s pěveckým kroužkem nebo s recitováním. Své začátky v televizi jsem pociťovala, jako by mě někdo hodil do splavu. Na druhou stranu to byla úžasná škola.

Jaká byla Vaše motivace se na konkurz do televize přihlásit?

Po škole jsem začínala jako učitelka němčiny na druhém stupni základní školy, jenomže pořád mě něco táhlo vyzkoušet ještě něco jiného, zabrousit do jiné oblasti. Obcházela jsem různé firmy a ptala jsem se i na jiná místa. Mezi tím se objevil inzerát s tímto konkurzem. Přihlášku jsem poslala poslední den, kdy ji bylo možné podat.

Takže to byla spíš náhoda, že jste skončila právě v televizi?

Úplně náhoda to nebyla. Samozřejmě mě to lákalo, zajímalo. Měla jsem o tom své představy, i když musím říct, že později jsem je musela hodně poupravit.

Od začátků jste prošla celou řadou různých televizních pořadů. Na které z nich vzpomínáte nejraději?

Začínala jsem jako redaktorka v Jihomoravském večerníku, což je stejný pořad, který moderuji doteď, akorát teď už jsou to Události v regionech. Mezi tím jsem dělala také třeba Toulavou kameru, pro křesťanský magazín, zprávy pro ranní vysílání tady v Brně, nějaký čas jsem pracovala i v pražském studiu, v Dobrém ránu… byla toho spousta. Asi nejvíc mě vždy bavil a stále baví Jihomoravský večerník, potažmo Události v regionech. Je to pro mě opravdu srdeční záležitost.

Jak vzpomínáte na práci v pražském studiu? Jak dlouho jste tam byla?

Asi tři roky. Pro mě to byla zase úplně odlišná zkušenost, musela jsem se přizpůsobit jinému rytmu, učit se nové věci. Byla to pro mě vítaná změna, ale stále jsem se tam necítila úplně doma, vždy jsem se těšila zpátky do Brna. Měla jsem sice štěstí na výbornou partu lidí a dodnes tam mám přátele, ale tehdy ani nebylo dost času se s nimi vídat, volno jsem trávila většinou ve služebním bytě. V tomto mi to nevyhovovalo.

Mnozí diváci, kteří Vás pravidelně vídají jako moderátorku regionálního zpravodajství možná neví, že dříve jste sama pracovala i jako reportérka. Dokázala byste se k této práci vrátit?

Předpokládám, že bych se do této role asi dokázala znovu vžít, ale nevím, jestli bych si na to ještě troufla. Už je to docela dlouho a je pravda, že člověk z toho svým způsobem vypadne.

Jak dlouho jste se tomu věnovala?

Do terénu jsem jezdila asi pět let, později jsem se ale zaměřila hlavně na moderování.

Je pro Vás moderování pohodlnější?

V něčem určitě, ale co se týká stresu, nedá se to úplně porovnávat. Když jste jako reportérka v terénu, musíte být ve střehu už při natáčení. Jako moderátorka dostanu spoustu podkladů, které si musím připravit. Stres většinou začíná ve chvíli, kdy se blíží čas vysílání, textů od redaktorů mám pořád málo a už je mi jasné, že všechny nestihnu přečíst, případně opravit. Další stres následuje při vysílání. Každý den je jiný, pokaždé je jiná situace a i když jsem si už stokrát myslela, že jsem všechny možné krizové situace zažila, vždy mě praxe přesvědčí, že nezažila.

Pokud byste se nestala moderátorkou a zůstala třeba ve školství, myslíte si, že Váš život by byl výrazně jiný i v soukromí?

Řekla bych, že výrazně jiný by nebyl, i když to nemůžu říct jistě, jelikož každé povolání člověka nějakým způsobem ovlivňuje, někdy asi i deformuje. Ale co se týká povahy, zájmů, to se jen tak nezmění.

Poznávají Vás lidé na ulici? Je Vám příjemné, když Vás někdo přímo osloví?

Jsou lidé, kteří mě na ulici poznají naprosto stoprocentně. Jiní naopak váhají, mají pocit, že ten obličej už někde viděli a začnou mě zkoumat, což je možná ta nejhorší varianta, protože znervózním, co si o mně asi myslí. (smích) Opravdu je lepší, když přijdou rovnou, zeptají se, pozdraví. V naprosté většině jsou tato setkání příjemná. Dostávám i dopisy, dříve klasické, dnes už se více píšou e-maily. Příjemné je, že píšou i lidé nejen z jižní Moravy, kde vysíláme, ale prakticky z celé republiky, chtějí fotky, podpisy. Mnozí píšou povzbudivé zprávy, což je pro mě jedna z mála zpětných vazeb.

Zažila jste v tomto směru i nějakou kuriozitu?

Například jsem dostala dopis celý ve verších. Přišla i pozvánka na zabijačku nebo na husu. Jednou za mnou zase přišel jeden dědoušek přímo do studia, a když jsme spolu scházeli po schodech, tak mi tam spadl a musela jsem ho sbírat… je toho spousta.

Jak se na vysílání připravujete? Máte nějaké osvědčené rituály?

Na každé vysílání je dobré se pečlivě připravit, potom se cítím líp. Jenže ne vždycky to stihnu. Pokud je to možné, rozhýbám obličej různými grimasami, které bych nerada vystavovala na odiv světu. Rozdýchávám se, je dobré si rozhýbat i tělo, trošku si v uvozovkách zacvičit. Když není čas, tak si alespoň cestou z maskérny do studia rychle něco zabrebentím, abych rozpohybovala jazyk.

Jako moderátorka musíte na televizní obrazovce vždy vypadat dobře. Užíváte si, když Vás někdo opečovává, líčí, češe…?

Konkrétně to líčení jsem si užívala spíš v začátcích, kdy pro mě bylo něco nevídaného, že se o mě někdo stará. Dnes už na to není ani tolik času, v hlavě většinou něco řeším, musím se s maskérkou domluvit na další den… často ani nemrknu a už jsem venku.

Čím se bavíte, když zrovna nemáte svůj "moderátorský týden" v České televizi?

Vyřizuju si různé věci, které normálně nestíhám, ráda doma vařím. Když mám opravdu hodně času, tak si pustím nějaký film nebo oblíbený seriál, čtu, sbírám kameny. Tak trošku se věnuju esoterice a snažím se cvičit. Už dlouho cvičím jógu, chodím si zaplavat, mám ráda i kolo nebo běžky.

Uvnitř křelovské pevnosti je scéna připravena. Čtveřice tiskařů v historických kostýmech se u dobových tiskařských lisů chystá k tisku Bible kralické. Režisér Lubomír Hlavsa se naposledy ujišťuje: "Všechno co máme v záběru je původní, co třeba ta špachtle?“ Od fanoušků historie, kteří jsou v této scéně zároveň herci, se mu dostává odpověď: „Určitě to takto dřív museli dělat." Režisér dává pokyn k zakouření scény, usedá na vozík kamerové jízdy a pronáší obligatorní formuli: "Takže pozor, kamera, akce".

Lubomír Hlavsa už má za sebou několik historických dokumentů. V roce 2012 odvysílala Česká televize jeho film Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení. Úspěch tohoto polohraného dokumentu přesvědčil kreativního producenta Patricka Diviše k vytvoření volného cyklu Česká protestanská historie. Jeho druhý díl se zabývá historií Kralické bible. "Aby to nebylo jen historické vyprávění, tak se tam objeví fiktivní postava – chlapec, který má zkušenosti s prací v tiskárně a vypráví, jak to všechno bylo," prozradil dramaturg pořadu Petr Raus. "Příběh začíná příjezdem šestiletého kluka do města Ivančic a končí v jeho pětasedmdesáti letech, kdy odchází s jednou vlnou exulantů do Polska." Dokument se věnuje zejména období od 60. let 16. století do třicetileté války, tedy době kdy tiskárna působila v kralické tvrzi právě pod ochranou Jana ze Žerotína.

Bible kralická byla vůbec prvním českým překladem Písma, který vycházel z původních biblických jazyků. "Tehdy se podařilo shromáždit v Ivančicích a posléze i Kralicích velkou skupinu teologů, jazykovědců a učenců z univerzit celé Evropy, kteří pracovali na tomto překladu," zdůraznil důležitost tisku Raus. Kralická bible hrála důležitou roli v období protireformace a v neposlední řadě stanovila normu pro spisovnou češtinu na několik staletí.

Produkční tým na dokumentu pracuje asi rok. Celkem měl v plánu pětadvacet natáčecích dnů, kde nechyběly historické interiéry ani venkovní scény. "Někdy jsme sice natáčeli jen třeba dvě hodiny venku bez větších příprav. Ale na velkolepější scény jsme používali jeřáb nebo kamerovou jízdu, aby byl film potěchou i pro oko," řekl Hlavsa, kterého už v dubnu čeká stříhání dokumentu.

Volným cyklem o české protestanské historii se Česká televize podle slov Patricka Diviše připravuje na dvě velká výročí: "Jednak v roce 2015 připomínka šesti set let od upálení Mistra Jana Husa a potom v roce 2017 pětisté výročí od vystoupení Martina Luthera." Kromě hraběte Zinzendorfa a Bible kralické dokumentární série  představí také osudy právě Jana Husa, Petra Chelčického a Davida Zeisbergera.

Dokument je postaven na příkladu jedné rodiny, která byla odchodem rozdělená; část odešla, část zůstala. Příběh vypráví Josef Sliž, dnes kazatel Církve bratrské v Českém Těšíně. Jeho babička uvěřila proroctví, na základě kterého se v roce 1974 spolu s dalšími odstěhovala ve svých 63 letech do pustiny v polských horách.

Přesídlení křesťané žijí dodnes v bývalých, Banderovci zničených vesnicích, které zpět probudili k životu. Zúrodnili zarostlá pole a nikdy nelitovali toho, že odešli ze svých domovů a přestěhovali se do pustiny mimo civilizaci. V průběhu uplynulých téměř čtyřiceti let byli opakovaně vyhledáváni polskou vládou, poskytovali pomoc narkomanům i jinak se zapojovali do služby potřebným. Jejich osud natočil režisér Martin Benc, který tvrdí, že příběh se dotkl jeho srdce.

Jak jste se o neobvyklém příběhu odchodu těšínských křesťanů do Bieszczad na polsko-ukrajinském pomezí  z  60. let minulého století dozvěděl?

Někdy před třemi lety jsem navštívil polskou Legnici, kde jsem se setkal s člověkem, který na mou otázku, kolik generací křesťanů je v jeho rodině, odpověděl, že pět. Tím člověkem byl Josef Sliž – pozdější hlavní postava filmu. Zeptal jsem se ho pak na podrobnosti a on začal vyprávět svůj příběh. Bylo to poprvé, kdy jsem se dozvěděl něco o slezských křesťanech a o probuzení, které tam v minulosti několikrát nastalo.

Proč jste se o něm rozhodl natočit dokument?

Ten příběh se dotkl mého srdce. Měl jsem pocit, že to, co jsem slyšel, se stalo někdy dávno v minulosti. Příběh víry mi připomněl biblické starozákonní příběhy. Když jsem zjistil, že se vše odehrálo před nějakými 40 lety, byl jsem ještě více fascinován. Nabídl jsem téma České televizi a ta mi po dvou letech dala zelenou a film mohl být natočen.

Byl jste od začátku rozhodnutý, že hlavní postavou bude právě Josef Sliž?

Ano, byl. Celý příběh našeho filmu je vlastně příběhem jeho babičky a jeho rodiny, na kterém je možné ukázat další souvislosti, vázané na historii probuzení křesťanů na Těšínsku.

Josef Sliž působí v  dokumentu jako velmi příjemný průvodce. Jak probíhala  vaše vzájemná spolupráce?

Nebylo vůbec jednoduché ho přesvědčit, aby ve filmu účinkoval. Josef se obával, že nemluví dokonale česky, protože jeho rodným jazykem je těšínské nářečí, které se více podobá polštině.

Jaké otázky podle vás dokument zodpověděl a jaké naopak nastolil?

V tomto dokumentu se ukazuje, že v naší zemi, která je pokládána za jednu z nejateističtějších zemí světa, jsou a byli lidé, kteří hledají ve svých životech boží vůli, nacházejí ji a jsou ochotni ji vykonávat i za cenu různých obětí a nesnází.

Jak vy osobně vnímáte rozhodnutí této skupiny k odchodu? Nepovažuje je za zbytečné?

Rozhodní křesťané na Těšínsku v šedesátých letech 20. století přijali od Boha proroctví, na základě kterého se rozhodlo cca 600 lidí odstěhovat do 350 km vzdálených Bieszczad na polsko-ukrajinském pomezí. Nabízí se tedy otázka, zda víra v Boha je jen meditováním nad jeho slovy, nebo jejich uskutečňováním v praktickém životě. Rozhodní křesťané dokázali konat a svou víru fakticky uskutečnit. Nikdo je k tomuto kroku nenutil, mnozí se ostatně rozhodli zůstat na Těšínsku a neodjeli. Ti, kteří odjeli, své rozhodnutí nikdy nezpochybnili, víru neztratili a dále jsou vzorem pro mnohé věřící i nevěřící v jejich okolí. Ve filmu je myslím působivé právě to, že oni nakonec nic neztratili, ale naopak získali, a to v duchovní i materiální oblasti.

Bieszczady měly předpremiéru v  Českém Těšíně. Jaké byly reakce místních?

Na předpremiéru přišlo opravdu mnoho lidí a jejich reakce byly velmi pozitivní. Jako režisér a autor scénáře jsem měl trošku obavy z toho, zda jsem nějak příběh nechtěně nezměnil, ale naštěstí se tak nestalo a od přímých pamětníků jsem slyšel samou chválu, za což jsem velmi vděčný.

Máte ponětí o tom, jak dokument působí na lidi bez náboženského vyznání?

To mne opravdu velmi zajímá. Budu rád, pokud nevěřící lidé budou nějak reagovat a jsem připraven s nimi komunikovat, například prostřednictvím webových stránek České televize. Pro mne jako tvůrce je velmi cenné dozvědět se názory diváků, ať jsou jakékoliv.

Myslíte si, že česká, z většiny ateistická společnost, se do příběhu Rozhodných křesťanů dokáže vžít? Neodsoudí je jako fanatiky, kteří dělají bláznivá rozhodnutí?

Ono je to napsané v Bibli, že v očích nevěřících jsou křesťané blázni, takže není nic zvláštního, pokud to někdo bude říkat. To, zda ono rozhodnutí následovat Boží hlas je správné či ne, je věc svobodného rozhodnutí každého člověka. Každý z nás má právo se rozhodnout, zda bude nebo nebude poslouchat své svědomí a nikdo mu v tom nemůže zabránit.

Vyslyšel byste vy sám podobné proroctví?

To je samozřejmě otázka, kterou si může položit každý z nás. Musel bych se v té konkrétní situaci ptát Boha a věřím, že bych k nějakému rozhodnutí došel, ale jaké by bylo, na to nedovedu nyní odpovědět. Jde o to, abych to rozhodnutí mohl udělat svobodně a bez vnějšího tlaku, což se také dle mého názoru v případě Rozhodných křesťanů stalo. Například Josefova babička do Bieszczad odjela, ale jeho rodiče zůstali.

Jak vznikala formální podoba dokumentu? Výrazným prvkem je zde vrstvení a prolínání záběrů s  psanými poznámkami. Proč hraje právě písmo, tak důležitou roli?

Já mám rád počítačovou grafiku. Mám rád, když v dokumentech či hudebních klipech, které jsem natočil, je nějaký grafický prvek doplňující estetickým způsobem obsah. V našem filmu jsou to autentické textové dokumenty, které dokládají pravdivost příběhu. Jde o historicky doložená fakta.

Váš dokument měl od začátku cíl být umělecký. Co pro vás slovní spojení "umělecký dokument" znamená?

Nechtěl jsem udělat publicistiku, která zachycuje nějaký okamžik tím nejrychlejším a nejjednodušším způsobem. To, zda je můj dokument umělecký, ať posoudí diváci.

Jste také režisérem cyklu Biblická pátrání, který představuje dětem Bibli hravou a zábavnou formou. V  současné době nabízíte České televizi jeho pokračování. Můžete nám prozradit, jestli plánujete oproti "jedničce" nějaké novinky?

Byl bych opravdu poctěn tím, kdyby Česká televize umožnila výrobu další série Biblických pátrání. Máme vymyšlen nový koncept pořadu, který bude rozšířen o další postavu. Opět hodláme jet do Izraele a pátrat tam po biblických příbězích. Chceme, aby nová série byla dobrodružná, plná překvapení i technologických hračiček.