"Jakýpak letní čas?" kroutil hlavou obecní zvoník Antonín Novák. Poledne ve Skašticích zvoní nikoli ve dvanáct, ale rebelsky o hodinu později. "Církev měla poledne vždycky podle slunce a podle něj zvoním i já. Je to takový můj protest," prozradil muž.

Poklidně plynoucí čas v obci to nijak nenarušuje. Střed Skaštic tvoří kostel svatého Floriána, prodejna smíšeného zboží a hospoda. Daří se tam ale také několika drobným podnikatelům.

Mezi pamětihodnosti obce, o jejíž existenci se psalo už v druhé polovině 13. století, patří socha svaté Anny, pět kamenných křížů a čtyři mariánské sloupy. Období normalizace přežil také reliéf na jednom z hospodářských stavení s vyobrazením věrozvěstů Cyrila a Metoděje, který spolehlivě přitáhne pozornost návštěvníků. "Protože dědeček byl Metoděj, nechal tam dát Metoděje a k němu i Cyrila," svěřil se s rodinným příběhem majitel stavení Karel Fuksa. Před několika lety nechali Fuksovi reliéf na vlastní náklady zrestaurovat.

Na minulost jsou ve Skašticích pyšní. Dana Zlámalová má doma přímo muzeum. Občas k ní kromě rodiny zavítají děti z místní školky nebo školáci. Najdou tady nástroje a nářadí spojené s venkovským hospodářstvým, stejně jako hotové regionální poklady.

"Pro Škaštice jsou asi nejvzácnější tyhle truhly. Patřily zdejšímu asi nejvýznamnějšímu rodáku Františku Pospíšilovi, který byl významný etnograf," řekla Dana Zlámalová. Sousedé o jejím koníčku vědí, a tak jí často nosí, co sami najdou.

Kdo by se chtěl do Skaštic také podívat, měl by vyrazit směr Kroměříž, odkud je to do obce pouhých pět kilometrů.

Název obce odkazuje na fakt, že okolí vsi dřív tvořily samé vodní plochy. Dnes se z nich zachoval pouze jeden rybník, který nese jméno Týnský. Mezi lety 1980 a 1990 náležely Rybníky ke svému známějšímu sousedovi - Moravskému Krumlovu. Už déle než dvacet let jsou však opět samostatné.

Rybníky měly kdysi za sousedy obyvatele z vesničky Topanov. Ta ale zmizela ze světa v 17. století a zbyla po ní jenom kaple zasvěcená sv. Markétě. "Obrázek sv. Markéty je také na oltáři," upozorňuje místní kronikářka Ludmila Šimšová. Kaplička stojí uprostřed hřbitova asi kilometr od obce Rybníky.

Na místě kaple stával kdysi kostelík ze 13. století. Ten však hrozil zřícením, a proto musel být zbořen. Při rekonstrukci stávající kaple nechali místní obnovit i poničené základy kostela. "Původní kostel byl větší, ale jak to chátralo, tak zůstaly jen základy, které se obnovily v roce 2009, když byl kostel opravován," poukazuje na původní základy gotické stavby Šimšová.

Při rekonstrukci odhalili pracovníci znojemského muzea pozůstatky lidských koster a keramiku z 15. století. Kvůli nevhodnému rozmístění ale archeologové vyloučili, že by zde ostatky byly záměrně pohřbeny. Jak se tedy lidské ostatky do kaple dostaly, je pro historiky zatím záhadou. Dvakrát do roka se v kapli konají mše. Slávy někdejších markétských poutí ale zdaleka nedosahují. "Procesí, které chodilo ke svaté Markétě na hřbitov, šlo od Rybníků. Oltář byl na hřbitově a procesí doprovázela i hudba," připomíná duchovní slavnosti Šimšová.

Už na začátku 18. století získaly Rybníky významné privilegium. Jednalo se o poloviční právo svobodného nálevu vína. V 18. století se pak obec dočkala vlastní pečeti. V Rybníkách také sídlilo několik mlynářů. S posledním z nich je dochovaný mlýn spojován, a nese tudíž jméno Drápalův mlýn. Mezi další významné stavby Rybníků patří kostel sv. Cyrila a Metoděje, který byl vystavěn v rekordně krátkém čase. Místním na to stačilo pouze čtvrt roku. Před nedávnem se kostel dočkal i rekonstrukce, čímž ještě více podtrhl ráz malebné obce Rybníky.

Kdo však na tento poznatek přišel?

Byl to Franz Friedrich Schindler, který se narodil v roce 1854 v Bílavsku pod Hostýnem. Vyrůstal na Dačicku a pak studoval střední školu ve Vídni a zemědělskou fakultu v německém Halle. Od roku 1879 mohl vyučovat na zemědělských středních školách a v roce 1881 získal docenturu, načež jako soukromý docent zemědělských věd přednášel ve Vídni. Od roku 1888 pak byl řádným profesorem v baltské Rize a v roce 1903 se stává řádným profesorem na německé technice v Brně, jejímž se později stal děkanem a rektorem. Působil také jako inspektor středních zemědělských škol na Moravě a ve Slezsku.

Během četných cest studoval zeměpisné a klimatologické vlivy na pěstování kulturních rostlin. Své poznatky zveřejnil v knize věnované dopadům klimatu na pěstování pšenice a lnu. Jedním z jeho přínosů bylo to, že rozeznal význam místních poddruhů kulturních rostlin pro zemědělství a výslovně hlásal nutnost tzv. lokálního šlechtění, tedy šlechtění rostlin pro dané klimatické podmínky. V této otázce spolupracoval se slavným šlechtitelem a cukrovarníkem Emanuelem Proskowtzem. Zabýval se také půdní bakteriologií, hnojením či typy půd.

Vůbec největší Schindlerův objev se však týká do té doby neobjasněné funkce hlízkových bakterií u luštěnin. Právě on objevil na základě pečlivého studia literatury a vlastních pokusů symbiózu bakterií rodu Rhizobium a luštěnin a skutečnost, že hlízkové bakterie dokážou vázat vzdušný dusík, který pak prostřednictvím vnitrobuněčné symbiózy přijímá rostlina.

Tento objev, později potvrzený experimenty, mu vynesl uznání v podobě titulu dvorního rady v Rize a čestného doktorátu na vídeňské Hochschule für Bodenkultur.

Franz Friedrich Schindler umírá na vrcholu slávy v roce 1937 v Novém Jičíně.

"Když jsme tehdy dopsali testy, tak jsme měli pocit, že jsme se stali součástí něčeho nesmyslného a při konkrétních věcech něčeho nesprávného nebo nespravedlivého. Tento pocit v nás narostl natolik, že jsme se rozhodli dát vědět tehdejšímu ministrovi školství. Napsali jsme otevřený dopis, ve kterém jsme předložili otázku, jestli Česká republika vůbec státní maturity potřebuje, a pokud ano, tak jsme žádali, aby byla překontrolována maturita, kterou my jsme dělali, a aby byly vyvozeny změny," vysvětluje dnes Dana Večerková.

Ministrova odpověď byla ale podle jejích slov nijaká. Dostali ji prostřednictvím médií. "Vůbec se v ní nevypořádal s požadavky, a tak jsme podali žalobu nejprve k městskému soudu v Praze a ten rozhodl, že právo je na naší straně. Ministerstvo pak podalo kasační stížnost, takže to šlo k Nejvyššímu správnímu soudu a ten nám také dal za pravdu."

Cítíte nějaké zadostiučinění?
Pro mě byl proces s žalobami především bojem o princip, s trochou nadsázky říkám bojem o lepší jedničku v mém případě a jsem ráda, že se ukázalo, že to mělo smysl.

Myslíte si, že to, co jste před dvěma lety rozjeli, ovlivnilo nějakým způsobem stávajícího ministra školství ty maturity proměnit, změnit, zjednodušit?
Já nevím, podle čeho se rozhoduje. Ale je velkým pozitivem, že maturanti budou mít letos k dispozici testy do druhého dne po jejich napsání, že se může rozjet veřejná oponentura, odborná veřejnost může vznášet svoje připomínky a také budou k dispozici data výsledků státní maturity až na úroveň každého žáka. Pozitivní je také to, že budou zveřejněna jména členů komise, která ověřuje správnost úloh v maturitních testech. Na druhou stranu zůstavají stále nezodpovězené otázky, na základě čeho je vytvářena úroveň maturitních testů, a také otázka toho, pokud se v testu najdou chyby, jak to bude ministerstvo řešit, jak se dá ta debata o tom, která odpověď je správná, vést.

Co státní maturita konkrétně vám přinesla a co jste si z ní odnesla?
Pro mě to byla velká škola občanské aktivity, škola toho, že má smysl upozorňovat na věci, které vnímám jako nesprávné, že má smysl se spojovat s lidmi, kteří to vidí podobně. Měla jsem velkou radost, kolik lidí, odborníků, učitelů, dalších maturantů, rodičů se do toho zapojilo a společně jsme mohli hledat cestu.

Jste přiznivcem státních maturit, nebo spíše odpůrcem?
Domnívám se, že za celou tou debatou o státních maturitách v médiích a vůbec ve společnosti je skrytá otázka, zda vůbec potřebujeme státní maturitu a k čemu státní maturita je, nakolik má stát jednotlivým školám nařizovat, co má být náplní jejich výuky. Ministr Fiala sestavil komisi, která se těmito otázkami bude zabývat, a snad nám za dva roky odpoví.

"Jak se celý tento projekt povedl, musí zhodnotit sami návštěvníci a já doufám, že budou vnímat spíš tu lehkost, se kterou je to podáno, než tu dřinu, která za tím ve skutečnosti byla," říká dnes architekt.

Brňan, který si baťovský Zlín zamiloval už před lety, do něj začal jezdit po dokončení studií na architektuře v devadesátých letech. Tehdy pracoval na památkovém ústavu. "Vydržel jsem to asi rok. Pak jsem vybudoval svoji kancelář a začali jsme se baťovským fenoménem zabývat. Chtěli jsme zvrátit způsob, jak se s jeho architekturou zacházelo. A myslím, že se nám to do jisté míry poprvé výrazně podařilo na Baťově mrakodrapu. Dnes mám pocit, že jeho architekturu začali místní vnímat jinak," vzpomíná Všetečka, který je nejen za nápadem vzniku Baťova institutu, ale také autorem obou nově otevřených expozic.

V úvodní části expozice krajské galerie si návštěvník může prohlédnout model a rozhodnout se, co chce vidět. Část věnovanou architektuře střídá užité umění. "Prostor Zlín" obsahuje především kulturu Baťova Zlína a sbírky, které Baťa shromáždil v první polovině 20. století. Průmyslový design a svobodněji kurátorsky pojatá část expozice s názvem "Rády vidění" jsou pro ty, kteří na Baťovi tolik nelpí.

Hrál nějakou roli v utváření obou expozic i tovární prostor?
Samozřejmě. Ten byl naprosto klíčový. Vždycky říkám, že je to vlastně ten hlavní exponát, který člověka pohltí.  Chceme, aby jím člověk volně procházel, aby cítil jeho otevřenost. Baťovský prostor byl vždycky otevřený, byl velkorysý a měl pevný řád.

Než se ale vše dostalo až do fáze otevření expozic, musel projít velmi nákladnou rekonstrukcí. A samozřejmě s problémy, na které se při resuscitaci historických budov vždycky narazí. Co bylo nejtěžší vyřešit?
Tady je několik věcí, se kterými si projektanti museli poradit. Jednak to byly obvodové pláště - aby mohly zůstat autentické, musel zde vyrůst jakýsi dům v domě, který se zateploval zevnitř. Druhým oříškem, a zřejmě tím největším, byla statika těch budov. I když je železobeton chápán jako něco téměř věčného, ukázal se jako poddimenzovaný. Všechny nosné sloupy se musely obetonovat deseticentimetrovou vrstvou betonu a pak bylo třeba budovu vyztužit. Každá z baťovských továrních hal je vlastně originál. I když jsou si podobné, každá vznikala v trošku jiné době. Jiné problémy jsou u těch z dvacátých let, jiná problematika u budov z let čtyřicátých, což je tento případ. Někde Baťa prostě nutil inženýry, aby konstruovali na hranici možností, mnohé stavby byly poddimenzovány vědomě, někde to bylo třeba jen ošizeno v poválečné době, což je asi tento případ.

Našel jste v Baťovi, v jeho způsobu života něco, s čím byste se vy sám ztotožnil?
Mám docela rád jeho krátké prosté citáty, které většinou vyjadřují velmi inteligentně nějaký principiální pohled na svět, a myslím si, že v tomto on je vlastně myslitelem nepřekonaným. Ty věci, všechno to je sice hezký, že to tady je, ale je to tady proto, aby to nastartovalo to myšlení, aby lidi prostě přemýšleli, proč ten Baťa vlastně tohle všechno dokázal.

Obec je pokládána za hlavní centrum Velké Moravy. Písemné prameny to ale nepotvrzují, první písemná zmínka o Velehradu je až z první poloviny 12.století. Přesto Velehrad zůstává symbolem počátků křesťanství na území našeho státu. Každoročně se tam konají národní poutě k uctění památky svatých věrozvěstů - Cyrila a Metoděje.

Počátky současného Velehradu sahají na začátek 13. století, kdy zde vznikl první cisterciácký klášter na Moravě. Založil jej moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnes Staré Město). Mniši osídlili Velehrad v listopadu 1205. Jako provizorium jim zpočátku sloužil kostelík sv. Jana. Zahájení výstavby kláštera lze datovat do druhého desetiletí 13. století. Rozsáhlý komplex kláštera, vybudovaný v pozdním románském slohu s vlivem rané gotiky, byl dokončen ve 40. letech 13. století, kdy byla zahájena rozsáhlá barokní přestavba, dokončená až ve 2. polovině 18. století. Na jeho výzdobě pracovala řada umělců – např. kameník Ondřej Allio, sochař Baltazar Fontana, malíři Paulo Pagani a Ignác Raab.

Areál někdejšího kláštera s jedním z největších kostelů u nás patří k významným kulturním památkám, dokládajícím vývoj architektury a výtvarného umění od pozdní doby románské až do současnosti. Cisterciácký klášter byl zrušen v roce 1784. V roce 1890 došlo k obnovení kláštera řádem Tovaryšstva Ježíšova. Jezuité zde působili do roku 1950, znovu se vrátili počátkem 90. let minulého století.

Najít čtrnáct brněnských příběhů nebylo pro Kateřinu Tučkovou zrovna snadným úkolem. "Nejdřív jsem dlouho přemýšlela a nemohla jsem najít ten klíč. Zvažovala jsem, zda nevytovřit nějakou postavu, která by se pohybovala v podzemí a vykukovala na různých místech Brna. To ona by byla hledačem příběhů. Nakonec mě ale po několika měsících napadlo postavit Brnem křížovou cestu a vytvořit mapu zastavení, která by lidem pomohla se zorientovat," říká dnes Kateřina Tučková.

Příběhy do křížové cesty nakonec našla. Známější i méně známé. Za každým z nich je ale tragická událost či historický milník, který město a jeho obyvatele poznamenal. Ty všechny vzala, zbeletrizovala ve svých povídkách a nabídla je 14 domácím i zahraničním výtvarníkům, kteří se rozhodli je výtvarně ztvárnit.

Nejstarší příběh začíná v roce 1905. Výtvarné dílo, které na jeho základě vznikne, připomene osud truhlářského dělníka Františka Pavlíka, který zemřel rukou rakouského vojáka při demonstracích za vznik druhé české univerzity v Brně. Jeho pohřbu se tehdy zúčastnilo osmdesát tisíc Brňanů a jedinou připomínkou jeho smrti je pamětní deska a reliéf na Besedním domě.

"Stejně tak byl pro mě téměř neznámý příběh prominentního brněnského politika Otto Šlinga, který patřil k největším nadějím komunistického Československa. Hned po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se stal klíčovou osobností v Brně i na celé Moravě. Z jeho hlavy vzešla i akce Mládež vede Brno, která byla ďábelsky lstivou pastí pro nejmladší generaci," vysvětluje Tučková. Komunisté se tehdy zabývali otázkou, jak na svou stranu strhnout co nejvíce mladých lidí, budoucích členů Českého svazu mládeže. Otto Šling vymyslel plán, v němž mladou generaci nalákal předáním moci do jejích rukou. Proto se ve dnech 13 – 15. 5. 1949 v Brně uskutečnila akce, při níž vládu nad městem i nad všemi profesemi, přebrala mládež. Děti a mladí lidé mezi 15 a 21 lety v ty dny v Brně řídili tramvaje, vedli rozhlasové vysílání, vyučovali své mladší spolužáky na školách, dokonce byla zvolena mládežnická rada, která nahradila primátora a zastupitelstvo města. Akce měla ohromný ohlas a zajistila v Brně tehdejšímu režimu obrovskou popularitu. Nicméně aktivní Otto Šling se posléze stal režimu nepohodlným a byl popraven v procesu s Rudolfem Slánským.

Výtvarníci si každý podle svého rozhodnutí mohli vybrat příběh, který je oslovil. První z návrhů už jsou na světě. Ne všechny budou na místě události, kterou budou ztvárňovat. A Kateřina Tučková ke každé napsala povídku, kterou si budou moci návštěvníci na daném zastavení přečíst.

Výtvarných forem, které si umělci zvolili je hned několik - od instalací, architektonických intervencí, přes světelné a zvukové instalace, malbu a fotografii, až po sociální projekty a performance, jež se pokouší navázat dialog s místy, pro něž byla vytvořena.

Přehlídka začíná vernisáží 11. června a potrvá do konce prázdnin.

Většina zdravotníků o porodech doma říká, že jde o hazard a jejich odpůrci jsou slyšet stále silněji, než zastánci. Ministerstvo zdravotnictví dokonce rozpustilo poradní skupinu, která se měla zdravotnickou politikou zabývat. Vyloučilo z ní právě zastánce jiných než oficiálních názorů. Pro zastánce práva ženy na svobodnou volbu jde o krok zpátky.

Vnímání práva žen dokumentují názory zastánců a odpůrců domácího porodu. K první skupině patří Kateřina Hájková Klíčová, výkonná ředitelka Unie porodních asistentek, ke druhé Vladimír Dvořák, předseda České gynekologické a porodnické společnosti ČSL JEP.

Ztotožňujete se s názory francouzského porodníka Michela Odenta na přirozený porod?
Kateřina Hájková Klíčová: Ano, my dokonce z jeho názorů na přirozený porod vycházíme, a mě jsou ty názory blízké zejména proto, že vychází z nejnovějších lékařských a odborných studií. Ty například dokládají, že asistovaný porod vedený porodní asistentskou v případě fyziologických těhotenství, tzn. že žena je zdravá, je stejně bezpečný jako porod v porodnici za asistence lékaře.
Vladimír Dvořák: Určitě nejsou žádné zásadní ideové střety mezi názory pana profesora a zbytku gynekologické veřejnosti.

Proč většina zdravotníků nechce, aby ženy rodily doma?
Kateřina Hájková Klíčová: Myslím, že jsou dva důvody, jeden ekonomický a druhý spíše sociologicko-filozofický. Ten ekonomický znamená, že pokud do stávajícího systému zdravotní péče vstoupí porodní asistentky, tak pro ambulantní gynekology nebo porodníky to může být svým způsobem ohrožující, a to jak z hlediska narušení jejich statusu, tak i určitých ekonomických zájmů. Ve druhém případě jde o společenskou prestiž a postavení, o které by zdravotníci - muži mohli přijít. Proto se tak brání.
Vladimír Dvořák: Domnívám se, že žádný zodpovědný zdravotník nechce, aby ženy rodily doma. Jsme si vědomi možných rizik, a nejsou to rizika jen konkrétní rodičky, ale rozhodně stejně velká rizika pro novorozence, který o sobě nemůže rozhodnout. Každý z nás, kdo kdy dělal porodnictví nebo se věnuje neonatologii a o novorozence pečuje ví, že porodnictví je plné adrenalinu a že i porod zdravé rodičky s fyziologickým těhotenstvím, který probíhá naprosto bezproblémově, se může zkomplikovat tak, že rozhodují minuty. Nepředpokládám, že někdo bude deklarovat, že umí v obývacím pokoji provést císařský řez, nebo že by porodní asistentky, které odvedly desítky porodů doma, v případě nutnosti vytáhly kleště a udělaly klešťový porod. Myslím si, že je to nezopdovědný hazard říkat o domácím porodu, že je bezpečný.

Proč byl ještě v padesátých letech domácí porod běžnou záležitostí?
Kateřina Hájková Klíčová: V padesátých letech byla situace úplně jiná než dnes. Tehdy nebyly porody doma otázkou volby, ale nutností. Doma rodily i ženy rizikové, pro které byla lékařská péče drahá. A samozřejmě ženy, které neměly žádné zdravotní problémy, mohly v klidu rodit doma a nic se nedělo.
Vladimír Dvořák: Byl běžnou záležitostí od vzniku civilizace, zejména proto, že nebyl dostatek porodnic. Nerodili obvykle lékaři, lékař nebyl ani přítomen u porodu, ani nemohl být přivolán a jediné prostředí, kde se mohl porod realizovat, byla často domácnost.

Jak vnímáte ženy, které se rozhodnou rodit doma?
Kateřina Hájková Klíčová: Podle studie klinické psycholožky Michaely Mrovec vede k domácímu porodu ženy několik motivací. Nejvíc je k němu motivuje to, aby nebyly od dítěte bezprostředně po porodu odděleny, aby jim miminko nikdo neodnášel. Druhá velká motivace je, že mají špatnou zkušenost s porodem v porodnici z předchozích těhotenství. A ta třetí věc je, že chtějí mít kontrolu nad porodním procesem a chtějí, aby jim poskytoval péči člověk, který o ně pečoval v těhotenství a kterého si samy zvolily.
Vladimír Dvořák: Vnímám je jako špatně informované. Já si vůbec nemyslím, že by nechtěly mít zdravé dítko. Spíš si myslím, že se bavily s někým, kdo jim poskytl informace pouze částečné, nepřesné nebo zavádějící. Pokud někdo tvrdí, že může předpovědět, jak porod proběhne, tak o té problematice nic neví a nebo záměrně lže.

Co by se muselo změnit, aby zdravotníci, zástanci nemocničních porodů, uznali plánované domácí porody jako legitimní?
Kateřina Hájková Klíčová: Musel by se změnit zejména přístup ministerstva zdravotnictví. To sice v minulém roce zřídilo pracovní skupinu právě na podnět porodních asistentek a žen, které čerpají péči, ale bohužel v minulých týdnech z této pracovní skupiny vyloučilo právě porodní asistenstky a ženy rodičky. Vyloučilo ze skupiny i zmocněnkyni vlády pro lidská práva Moniku Šimůnkovou a také zástupce právníků a vědců. Takže v ní v současné době zasedají pouze lékaři, ministerští úředníci a zástupci pojišťoven, tedy osoby, které veřejně deklarují, že nestojí o žádnou změnu. Nechtějí například nové zákony, které by respektovaly práva žen v souladu s Evropskou legislativou.
Vladimír Dvořák: Musela by se změnit celá koncepce gynekologie a porodnictví jako oboru. Muselo by přestat záležet na tom, aby se rodily zdravé a živé děti a všichni by museli být asi zmanipulováni nějakou ideologií. Jako pravděpodobné to nevidím.

Malebná obec Bedřichov je ze tří stran obklopená lesem. V její severovýchodní části leží kostel sv. Mikuláše, jehož počátky se datují do 12. století. Husité jej však za války vypálili. Když se podařilo místním kostel obnovit, byl na konci 18. století zcela zbořen. Po pětašedesáti letech práce vyrostl kostel nový, jen o kousek severněji. Obraz kostela sv. Mikuláše je součástí původní obecní pečeti, která nese nápis "Peczet obeczni Bedrzichow".

Kostel utrpěl především za první světové války, kdy musely být k roztavení odevzdány jeho tři zvony. Nebyl to však jen kostel, komu válka neprospěla. Podle kronikáře tehdy měla na bojišti téměř každá bedřichovská rodina nejméně jednoho svého člena. Jejich úmrtí připomíná památník ležící nedaleko kostela.

Obec se v minulosti proslavila výrobou lyží, ta zde má tradici od 20. let minulého století. Původně kolařská dílna, založená místním zemědělcem Josefem Alexou, se postupně proměnila na lyžařský závod. "Po znárodnění se z toho stal národní podnik Sport. V době, kdy tento podnik vyráběl naplno, zde pracovalo asi 120 lidí," vzpomíná místostarosta Bedřichova Radek Janíček (nez.).

Zatímco Nové město na Moravě se proslavilo výrobou běžek, Bedřichovice byly svého času jedinou lokalitou, kde z výrobní linky vyjížděly sjezdové lyže. Asi osmdesát procent produkce bylo určeno na export, a to především do Kanady. Po slavném výrobním závodě, který po revoluci zanikl, je dnes pojmenovaný alespoň místní fotbalový tým.

Již tehdy věřila, že by si ji mohl vzít, jenže Alfons – který se mezitím mohl vrátit do vlasti – si vzal svou sestřenici. Zklamaná arcivévodkyně se ve svých devatenácti letech uchýlila do kláštera. Alfonsova první žena však brzy zemřela a vůdce konzervativní strany Antonio Cánovas del Castillo rozhodl, že novou královnou by se měla stát Marie Kristina. Zorganizoval setkání arcikněžny a krále ve Francii, jenže Alfons se do Marie Kristiny nezamiloval a mnohem přitažlivější mu připadala její matka. Podvolil se však státnímu zájmu a tak se naplnil princeznin dětský sen a roku 1879 se stala Alfonsovou manželkou.

Realita však se snem neměla nic společného. Alfons jí byl nevěrný a s jednou ze svých milenek, operní pěvkyní, která byla o osm let starší než on, měl dokonce dvě děti. Po šesti letech manželství pak zemřel. Marie Kristina s ním tehdy čekala jeho prvního syna a následníka trůnu Alfonsa XIII. Za něj pak až do jeho plnoletosti v roce 1902 vládla jako regentka.

Byla to velmi neklidná doba a země se otřásala pod tlakem republikánů, přívrženců bratrance jejího manžela, Karla VII. (tzv. karlistů) a anarchistů, kteří se již během prvního roku královnina pobytu ve Španělsku pokusili o atentát na královský pár, a kteří pak v roce 1897 zabili premiéra Cánovase del Castilla. Do toho roku 1898 přišla porážka ve válce se Spojenými státy a ztráta většiny kolonií.

Nutno říci, že Marie Kristina si za těchto nelehkých podmínek vedla dobře. S představiteli dvou hlavních stran, konzervativců a liberálů, se dohodla na tom, že se budou pravidelně střídat u moci, a k dohodě dospěla také s karlisty. Došlo ke zlepšování sociálních standardů a roku 1890 získali všichni muži nad 25 let volební právo. V zahraniční politice směřovala zemi k neutralitě a tvrdí se, že právě ona rozhodujícím způsobem přispěla k tomu, že Španělsko nevstoupilo do první světové války.

Projevila také velkou osobní odvahu, když se roku 1889 zúčastnila leteckých experimentů a vzlétla s horkovzdušným balonem. V roce 1923 se potom postavila proti vojenské diktatuře generála Primo de Rivery.

Na svou vlast nezapomněla a ve 20. letech poskytla zázemí svržené rakouské císařovně a moravské markraběnce Zitě a jejím dětem.

Zemřela v roce 1929. Možná že právě její smysl pro kompromis Španělsku v následujícím dramatickém desetiletí chyběl. Současný král Juan Carlos je její pravnuk.