Jak číst dětem pohádky? Záleží na účelu, říká Aleš Zbořil

autor: Radomír Řezáč, zdroj: ČT Brno

Aleš Zbořil se synem Danem

Vzpomínáte si, jestli Vám rodiče doma četli, když jste byl malý?

Určitě, maminka mi četla spoustu knížek, ale už si na ně moc nevzpomínám. Na dětské knížky si pamatuju až od doby těch dobrodružných – Julesa Verna, Klabzubovy jedenáctky od Eduarda Basse, štorchovky, Vikinga Vika…

Četl jste pak jako rodič svým dětem?

Oběma dětem jsme s manželkou četli především klasické pohádky. Měli jsme knížku, kde byly pohádky zpracované částečně jako komix, byla tam spousta obrázků a postavy měly bubliny. Děti to milovaly, a když už jsme to četli podruhé nebo potřetí, tak už samy odříkávaly repliky postav na obrázcích.

Podle čeho jste dětem knížky vybírali? Volili jste spíš to, co jste sami znali z dětství, anebo jste sáhli i po moderních příbězích?

Spíš klasiku, modernější knížky je až tak nechytly. Byla to doba, kdy se k nám hodně dostávaly knížky z Číny. Sice vypadaly krásně, byly to různé skládačky a obrázková leporela, ale obsahově byly o ničem.

Jste profesionál v oblasti hlasového projevu, vedete kurzy rétoriky a komunikace pro dospělé. Co bystě poradil rodičům – jak dětem číst?

Záleží na tom, jaký účel má čtení splnit. Obecně se doporučuje, že pokud chcete dítě spíše uspat, tak nečtěte moc dramaticky, naopak raději klidně a monotónně. Dramatické čtení se hodí v případě, když chcete posluchače aktivizovat, tedy vzbudit u dítěte pozornost.

Namluvil jste řadu audioknih pro dospělé. Jaký máte názor na audioknihy pro děti?

Audioknihy jsou podle mě spíš ideální formou pro celoživotní vzdělávání dospělých. Sám jsem jich vloni namluvil pět a vím, že se jich v poslední době natočila spousta. Pro lidi, kterým se nechce nebo z nějakého důvodu nemají čas číst, například často cestují, je audiokniha velmi užitečná. Pro děti samozřejmě existují také krásné audioknihy, i naše děti měly spoustu namluvených pohádek, tehdy ještě na magnetofonových páskách, a měly je rády. Ale u čtení klasických knih jde i o kontakt dítěte s rodičem.

autor: Radomír Řezáč, zdroj: ČT Brno

Aleš Zbořil s maminkou

Libuše Zbořilová, maminka Aleše Zbořila:

Když byl Aleš malý, četli jste spolu knížky?

Četli jsme hodně, přečetli jsme spolu snad všechny klasické knížky, které patří k základnímu výběru – pohádky Boženy Němcové, Erbena, Karla Čapka, Kubulu a Kubu Kubikulu od Vladislava Vančury. Posléze, když syn začal chodit do divadelního souboru Pirko, tak jsme kupovali a četli například Daisy Mrázkovou a další autory, které se souborem hráli.

Měli jsme jednu zvláštnost – my jsme nejen četli, ale také jsme si vymýšleli. Měli jsme spolu červené autíčko, které každý večer někam vyjelo podle přání synka. Třeba do zoologické zahrady, na automobilové závody, na hrad Veveří. Nejdřív jsem vymýšlela já, postupně se přidával i on a nakonec si vymýšlel sám. A první auto, které si už jako dospělý koupil, bylo samozřejmě červené!

Byl potom i sám vášnivý čtenář?

Velice vášnivý. Vedla ho k tomu nejen rodina, ale řekla bych, že hlavně divadelní soubor. Naučil se používat literaturu a vedoucí z Pirka mi jednou řekla, že ani netuším, jakou šíři a záběr syn v četbě má. Pochopitelně – když se začne s dobrou literaturou, tak dítě podle mě už těžko sáhne po nějaké pokleslejší literatuře. To už nejde.

Četla jste i vnoučatům?

Ano a zrovna tak jsme si i vymýšleli – s vnučkou jsme jen neměly autíčko, ale princeznu, která jednou šilhala, jednou koktala, jednou byla krátkovlasá a jindy dlouhovlasá. Mě to moc bavilo, děti se přidávaly, a tím se jim zároveň rozvíjela fantazie.

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku