Labyrint II

Slovníček pojmů

AC-3

Audio Coding 3

Metoda pro kompresi zvukového signálu vyvinutá firmou Dolby Labs., která je základem vícekanálového zvukového systému Dolby Digital (DD), používaného mimo jiné i v digitálním vysílání DVB.

ATRAC

Zvuková perceptuální kompresní metoda, která je základem systému Sony MiniDisc. Modifikovaná verze tohoto algoritmu je použita ve vícekanálovém zvukovém systému SDDS (Sony Digital Dynamic Sound) pro kina.

Přijímače pro DVB-T — Pozemní vysílání DVB-T — Technika — Vše o ČT — Česká televize

Technika

Technika

  • Na těchto stránkách najdete technické informace o vysílání, šíření a příjmu signálů ČT, dále články o technické stránce vysílání a službách, které s vysíláním souvisí. Užitečné informace můžete najít i ve slovníčku pojmů a v odpovědích na nejčastější dotazy. Nechybí ani informace o technických službách, které ČT poskytuje.

V souvislosti se zahájením řádného provozu se budou diváci jistě zajímat o to, jaký přijímač si vlastně koupit, proč jsou některé dražší a jiné levnější, na co si dát při výběru pozor, atd. Právě pro ně jsme proto připravili tuto krátkou orientační informaci.

Předně, digitální vysílání České televize je možné zachytit přijímači, které nesou logo DVB-T. Samozřejmě pouze tam, kde bude signál z digitálního vysílače dostupný, ale to je jiná otázka, kterou se v této krátké informaci nebudeme zabývat. Zmíněné logo můžeme v zásadě najít buď na tzv. integrovaných přijímačích, tedy televizorech, které jsou již pro digitální příjem vybaveny, nebo na tzv. set-top-boxech, což jsou vlastně jakési konvertory, které digitální vysílání převedou na analogové signály, které je možné zavést do běžného televizoru. Nejsnáze tento druhý typ přijímačů můžeme přirovnat k satelitním přijímačům nebo si pamětníci mohou vzpomenout na krabičky, které se počátkem 70. let používaly pro příjem II. televizního programu. Elegantnější (a také dražší) je samozřejmě první řešení, které si zvolí nejspíš ti, kteří stejně chtějí svůj televizor vyměnit. Bohužel, na našem trhu jsou zatím pouze dva či tři typy takových přístrojů, takže není příliš z čeho vybírat. Ovšem jejich podíl se bude jistě zvyšovat a ceny klesat. Pro uživatele je takové řešení komfortnější už jen proto, že vystačí s jediným dálkovým ovladačem. Naopak dvěma ovladačům se nevyhneme u řešení se set-top-boxem, ale tam si zato již dnes můžeme vybírat z desítek typů na trhu a to dokonce v širokém rozsahu cen.

Na trhu jsou dnes i modely digitálních přijímačů vybavené pevným diskem. Ty umožňují záznam pořadů podobně, jako běžné domácí videorekordéry VHS. Je to velmi výhodná vlastnost, zvláště když si uvědomíme, že naše stará VHS nám nebude v době digitální televize nic platná, ledaže bychom si k ní koupili také jeden set-top-box. Samozřejmě nás nepřekvapí podstatně vyšší cena takových přístrojů oproti modelům bez pevného disku.

Pokud se tedy rozhodneme k nákupu ať už integrovaného přijímače nebo set-top-boxu, měli bychom pamatovat na nutnost podrobného vyzkoušení všech funkcí. Standardy pro digitální vysílání jsou totiž poměrně velmi široké a ne každý přijímač podporuje beze zbytku všechny varianty, které jsou podle standardů povolené. Upřímně řečeno, ani to není reálné, protože takový přijímač by byl díky své komplexnosti příliš drahý a stejně se většina variant při skutečném vysílání ani nepoužije. Proto v mnoha státech kompetentní orgány připravily jakousi konkrétnější specifikaci vlastností digitálních přijímačů, jakýsi výběr ze všech možných variant. Do právního systému České republiky byl převzat evropský standard ČSN EN 62216-1, který stanovuje, co má přijímač digitálního vysílání umět. Bohužel, na trhu se přesto objevují přístroje, a je jich dokonce hodně, které nesplňují ustanovení této české technické normy, a tak třeba nezobrazují správně české znaky, nepodporují specifika našeho teletextu nebo třeba neumožňují přepínání zvuků při dvojjazyčném vysílání. Proto bychom si měli vždy v obchodě nechat předvést, že alespoň to, co můžeme ověřit, beze zbytku funguje nebo že nám určitá konkrétní vlastnost nevadí. Ještě lepší varianta samozřejmě je, když nám prodejce půjčí přijímač domů na vyzkoušení nebo když si dohodneme možnost jeho vrácení v určité lhůtě.

Prvním problémem, který musíme vyřešit, pokud jsme se rozhodli pro set-top-box a nikoliv integrovaný přijímač, je otázka, jak ho připojíme ke svému stávajícímu televizoru. Pokud je náš televizor vybaven konektorem SCART (to je takový ten velký obdélníkový s 20 kontakty), máme vyhráno. Set-top-box připojíme do něj. Může se stát, že máme na televizoru jen jeden tento konektor a do něj již je zapojen náš videorekordér VHS nebo přehrávač disků DVD. Ani pak ale nemusíme zoufat, protože véháesky jsou často vybaveny dvěma konektory SCART nebo si vybereme set-top-box se dvěma SCARTy a vše propojíme podle návodů k jednotlivým přístrojům. Některé televizory bývají vybaveny také konektory CINCH (to jsou takové ty kulaté, které jsou zvlášť pro obraz – ten bývá žlutý – a zvlášť pro levý a pravý zvukový kanál – ty jsou bílé a červené). V tom případě si stačí koupit správný kabel a set-top-box můžeme připojit i do tohoto vstupu. Horší situace nastane, pokud náš televizor vůbec není vybaven videovstupem. Pak se musíme poohlédnout po set-top-boxu, který je vybaven tzv. modulátorem. (To je takový obvod, který videosignál upraví do podoby, jako by se vysílal běžným televizním vysílačem.) Protože však novější televizory bývají již vstupy pro obraz a zvuk běžně vybaveny, ať už na konektorech SCART nebo CINCH, tak naopak set-top-boxů s modulátorem zas až tolik není. Ale ani když ho set-top-box má, tak nemáme úplně vyhráno, protože pro televizní signál šířený vysíláním existuje několik norem pro zvuk. Ty se označují písmeny B/G, I a D/K a jak televizor, tak set-top-box, musí podporovat normu se stejným písmenem, jinak budeme mít obrázky němé. Zatímco u nás se vysílá podle normy D/K, tak v Evropě je běžnější norma B/G a ve Velké Británii norma I. Set-top-boxy mívají modulátory většinou jen v normě B/G.

Často se v poslední době v odborných kruzích diskutuje otázka, jaké způsoby kódování obrazu by digitální přijímač pro DVB-T měl vlastně umět zobrazit. V Evropě se pozemní digitální vysílání bez výjimky zahájilo ve standardu MPEG-2. Postupně se však kódování vylepšovalo, až vznikly nové standardy, jako např. MPEG-4 AAC nebo VM9, které poskytují obdobnou kvalitu signálu jako MPEG-2, ovšem při nižších datových tocích. To by zvlášť u DVB-T, kde není přenosové kapacity nazbyt, bylo velmi výhodné. Lze tedy očekávat, že asi jednou z prvních změn digitálního pozemního vysílání bude právě zavedení některého moderního úsporného kódování obrazu. Chybu tedy rozhodně neudělá ten, kdo si vybere přijímač, který kromě MPEG-2 umí dekódovat i některé nové kompresní algoritmy, nejspíš MPEG-4 AAC. Ovšem je otázkou, na níž dnes nikdo nezná odpověď, kdy k zavedení těchto kompresních metod v Evropě (a tudíž i v ČR) dojde.

Vybrali jsme si tedy typ digitálního přijímače (integrovaný v televizoru nebo jako set-top-box), víme, zda chceme přístroj jen pro dekódování MPEG-2 nebo i MPEG-4 AAC, rozhodli jsme se, zda to bude přístroj s pevným diskem nebo bez, víme, jak přístroj připojíme ke svému televizoru, a jdeme vybírat konkrétní model do obchodu. Co při nákupu kontrolovat? Především by to mělo být správné zobrazení češtiny. Do češtiny mohou (ale nemusí) být přepracovány všechny nabídky přístroje, ale také (a to hlavně) by se měly česky zobrazovat informace o pořadech. Nesmí se zobrazovat nesmyslné znaky a není také dobré se nechat uchlácholit třeba tím, že „teď zrovna se nic nevysílá“. Specifická je také čeština v teletextu, která bývá v pořádku, až na velká písmena s diakritikou. Ta bohužel správně nezobrazí skoro žádný set-top-box na našem trhu. Je tedy praktické, aby set-top-box vkládal teletextová data do analogového signálu, což ovšem umí jen některé z nich. Pak totiž ke správnému zobrazení teletextu můžeme použít připojený televizor. Další funkcí, kterou bychom si měli zkontrolovat, je možnost volby reprodukce jen levého nebo jen pravého zvukového kanálu. U stereofonního vysílání to samozřejmě nemá smysl, ale některé pořady jsou v ČR vysílány dvojjazyčně, a pak by se nám na digitálním přijímači, který takové přepínání nemá, míchaly oba jazyky do sebe. Pokud se vrátíme k zobrazení informací o pořadech, tedy k elektronickému programovému průvodci (EPG, Electronic Programme Guide), měli bychom se již při nákupu podívat, jakým způsobem jsou vysílaná data zobrazena. Každý digitální přijímač či set-top-box má v sobě EPG pevně zabudován, ovšem jen některé správně využívají všechna vysílaná data. Elektronický průvodce by pro nás měl být na první pohled srozumitelný a přehledný, protože to bude nejspíš jedna z funkcí, kterou budeme používat nejčastěji.

Jednotlivé přijímače se také liší použitým procesorem, způsobem dekódování signálu, velikostí paměti, apod. To všechno jsou vlastnosti, které by běžného diváka nemusely zajímat, ale právě ony rozhodujícím způsobem ovlivňují cenu přístroje. A divák jistě pozná, že přístroj s rychlejším procesorem rychleji reaguje např. na přepínání programů, že se mu do paměti třeba nepodaří načíst celý programový průvodce na týden dopředu, apod. Jako jinde, i tady platí, že dražší přístroje bývají lépe vybavené, ale na druhou stranu mnoho zákazníků se s určitými omezeními rádo smíří, pokud jsou vyváženy přijatelnější cenou.

Jednu věc si ale musíme chtě nechtě při koupi digitálního přijímače uvědomit, ať se nám to líbí nebo ne. Digitální přijímač má krátkou „dobu života“. Zatímco analogové televizory nám po 10 či dokonce 20 letech pořád slouží, u digitálních to čekat nemůžeme. Ne snad proto, že by zničehonic přestaly fungovat (i když i to se samozřejmě může stát), ale především proto, že zastarají „morálně“. Bezesporu se objeví nové funkce, nové způsoby kódování a další vylepšení, která na „starém“ přijímači prostě mít nebudeme. Ti, kteří se s takovým přístupem nemohou smířit a budou protestovat proti tomu, že by si třeba za dva tři roky měli koupit nový digitální přijímač, ať si uvědomí, kolikátý už mají mobilní telefon. A to se rozvoj digitální mobilní telefonie u nás datuje až od konce 90. let minulého století a mobilní telefon dnes stojí většinou víc, než digitální set-top-box.

Existuje jedna vlastnost, která umožní některým typům digitálních přijímačů prodloužit si morální dobu života. Je to možnost tzv. upgradu firmware, tedy jakési „transfúze“ nového programového vybavení. Je to možné provést buď sériovým kabelem z počítače nebo dokonce „vzduchem“, kdy se upgrade přenáší přímo jako součást vysílání. Ojediněle je dokonce možné upgradovat i firmware dekodéru a takový digitální přijímač pak může získat zcela nové možnosti dekódování (např. možnost dekódování MPEG-4 AAC, viz výše). Pokud tedy chcete svůj přijímač udržovat „v kondici“ po delší dobu, měli byste se poohlédnout po typech, které umožňují alespoň upgrade řídícího firmware. Netřeba jistě dodávat, že se většinou jedná o ty dražší modely.

V naší krátké informaci bychom neměli zapomenout na přijímače se zabudovanou interaktivitou. Pro interaktivní funkce existuje opět celá řada standardů, ale zde se naštěstí většina vysílatelů v Evropě i u nás shodla na použití standardu MHP. Pokud vás tedy zajímají nové možnosti digitální televize, kdy budete moci využívat třeba mnohem dokonalejší teletext, který lze spíše přirovnat k internetu, nebo si třeba s přáteli posílat elektronické zprávy prostřednictvím televizní obrazovky nebo mnoho dalších funkcí, které vysílatelé v České republice teprve připravují, pak se poohlédněte po přijímači, který nese logo MHP. Asi není již třeba upozorňovat, že jistě bude patřit do té dražší kategorie, ale i zde platí, že ceny budou po zaplacení vyšších nákladů na vývoj jistojistě klesat.

Snad tyto poznámky přispějí alespoň trochu k orientaci vás, našich budoucích diváků digitálního vysílání, v poměrně složité problematice. Jistě nám odpustíte, že nemůžeme jmenovat konkrétní typy přístrojů, ale v tom nás jistě zastoupí dobří odborní prodejci. Přejeme vám mnoho hezkých zážitků u DIGITÁLNÍHO POZEMNÍHO VYSÍLÁNÍ České televize.

Ing. Karel Trpák